V knížkách jsem často čítávala, že lidé k moři jezdí především za teplem a sluncem, které nikde jinde tak krásně nesvítí. Ohřát si tělo i mysl a pohladit duši. Lehnout si do chladivého moře a užívat si pocit volnosti.

Jak prazvláštní, že lidé ve světě jezdili k moři, kde svítilo sluníčko.

Pokaždé, když jsem se jen koutkem oka zahleděla na tu rozlehlou kalužinu, zuřila nad ní divoká bouře.

Bouře. Hromy, blesky, divoký vítr a kapky deště zařezávající se svou silou hluboko do kůže. Tak vypadal každý den v mém království.

Nepoznat teplo slunečního svitu jinak než skrze husté mraky bylo k uzoufání. Málokdy se našlo blázna, jež se smál na lidi jako slunce na obloze, a tak můj lid byl chladný. V království bylo pochmurno, byla zima, byl smutek.

Možná, že nikdo nezemřel, přesto všude vyseli černo černé prapory. Lidé se rodili a zase umírali. Neoslavovala se smrt, ani život.

Až v den, kdy přišlo divoké hromobití a déšť přinášející záplavy. Až v den, kdy nespoutaný vichr roztrhal poslední prapory na cáry.

V ten den se to stalo. Moje čekání skončilo.