Spousta lidí ve svém životě hledá poslání. Ale jak si vytvořit vlastní poslání, když nemůžeme spoléhat na osud?

Pročítala jsem další a další knihy, v nichž se nacházela nejrůznější vodítka. Písmenka, mapy i plánky se mi honily hlavou a má mysl pomalu dokončovala zpracování velkého plánu. 

Nikdy jsem nespadala mezi umělce, mé obrazy ani výkresy nikdy nikoho neoslovily, i přes to jsem to milovala.

Milovala jsem, jak inkoust klouže po papiru a tvoří nesmazatelnou stopu. Stejnou stupu, jako když se na lidském těle objeví jizva.

Obě čáry mají svůj nepopsatelný význam, který ne každý dokáže rozpoznat.

Tvořila jsem mapu. Co mapu, vlastně celý plán. Zakreslovala jsem každý pevný bod na moři, souhvězdí i samotné hvězdy, v nichž mě učil číst otcův nejlepší přítel. 

Hvězdy, nádherné lucerny plující v temné obloze. Lucerny, které symbolizují naději a světlo.

Můj plán byl jednoduchý. Nebo jsem si to aspoň myslela. 

Najít posádku, vyplout na moře a najít svého osudového prince, který zachrání mě i mé smutné království. Ale měla jsem i rezervu. 

Záložním plánem bylo najít ve světě nejvzdělanější učence z nejvzdělanějších, aby pomohli přijít na záhadu moře lží a polopravd. Aby mohli pomoct osvobodit mé království. 

Jenže moře bylo zrádnější než jsem si dokázala představit.