Moře. Obrovská louže slané vody, kterou lidé z neznámého důvodu tak často milují.

Hlasité dunění vln. Burácení hromů. Záření blesků. Šumění pěny narážející na kamenné pobřeží. A především... Déšť.

To byla vždy má vášeň. Ta energie jež putovala mými žilami a rozlívala mi horký adrenalin až do konečků prstů.

Stát na pobřeží. Řvát. Tančit. Žít.

Jak málo mi tehdy stačilo. Jen moře. Tak zdánlivě obyčejné moře, avšak plné zla, nenávisti, lží.

Jen v bouři lidé poznávali, jak moře jejich naivní mysl oklamává. Jak si s nimi hraje jako s malými loutkami. Jako chlapec v kádi hrající si na námořníka potápějíc nevinné loďky.

Moře je kruté, dává lidem falešné naděje. Našeptává jim tisíce lží a polopravd. A oni mu věří. Všichni věří slovům, jež jim šeptá nespoutaná hladina. Nebo snad...?

I kolem mých nohou se omotávali ti vábiví hadi. ,,Jen dál. Jen dál." Jejich syčení téměř splývalo s šumění vln, ale ani jediné slůvko se nedala přeslechnout. Ale já je nenásledovala. Nikdy.

Lidé tak často naslouchali hlasům moře a mnozí z nich za to zaplatili životem.

Ach moře. Moře plné nenávisti a zla.