Z počátku, když jsem oznámila svůj plán svému království, lidé na mě hleděli jako na blázna.

Ale kdo je vlastně blázen? V mém království byl blázen každý, kdo se pokoušel splnit si svůj sen. Každý, kdo se rozhodl na místo slz přežívat s úsměvem na rtech. Každý, kdo chtěl víc než přežívat.

Ano, byla jsem blázen. A pevně jsem doufala, že ne jediný.

První den po vyhlášení, že hledám posádku na svou výpravu do neznáma,  nepřišel nikdo. Má výprava mohla znamenat smrt. A však mohla znamenat i neobyčejný úspěch.

Druhý den už pod okny čekalo několik desítek odvážlivců. Bylo zvláštní, že by člověk mezi nimi nenašel ani dva sobě trochu podobné. Každý byl osobnost, ale úplně jiného charakteru.

Jediné co měli všichni společného, bylo odhodlání. Všichni se rozhodli, že zkusí své štěstí a zariskují vlastní život. Čekalo je sladké vítězství nebo smrt. Nic mezitím.

Tak mi osud před nos postavil těžkou volbu. Volbu pouze dvaadvaceti členů posádky, kteří se pro mě stanou kolegy, přáteli možná i něčím víc.

Nikdo z lidí, kteří stáli pod mými okny se nebál smrti. Nebo možná bál, ale vidina dobrodružství pro ně měla větší váhu.

A já jejich volbu naprosto chápala. Také jsem si přála zemřít raději při zápasu s divokým a nespoutaným mořem, než zemřít na stará kolena sama a nešťastná.

Protože moře lží a polopravd bylo mým nejlepším přítelem i největším rivalem už od útlého dětství.