Po prvním náročném dni, kdy jsem poznávala člověka za člověkem, pochopila jsem jedno. Způsob, který jsem si vybrala pro hledání posádky byl dlouhým a nekonečným procesem. Musela jsem přeci přijít na něco lepšího.

Až náhle, jako když hrom udeří, objevil se nápad.

Mé prsty uchopily pergamen a brk, kterým jsem začala vytvářet několik skupin lidí, potřebných na cestu.

Schopné řemeslníky, kuchaře, bojovníky, astrology, vzdělance i ostatní.

Každý kdo bude mít zájem podniknout společnou cestu se bude muset někam zařadit a prokázat, že je pro své postavení v posádce opravdu ten pravý.

A však byla jsem já tou pravou vůdkyní?

Brk jsem opět položila, možná spíš částečně odhodila a přesunula se do měkké, péřové postele.

Jak jsem mohla vést celou posádku, když jsem nikdy neplula po moři? Nikdy jsem nebyla za hranicemi království, natož na druhém konci světa. Nikdy jsem přeci doopravdy nevládla.

Oči se mi zalily slzami, ruce přepadl divoký třes a pochybnosti zaplavily mou mysl. Jak jsem mohla jen pomyslet na to, že bych snad já sama mohla prolomit kletbu? Že bych mohla zachránit svůj lid před smutkem a temnotou?

Moře čekalo na den, kdy se vzdám. Ale já mu tu službu nemohla dopřát dopřát. Ne bez boje.