Moře, právě ta obrovská louže vody bylo mým největším soupeřem. Moře a ty kapky slané vody stékající po mých tvářích.

Možná, že proto bylo tak obrovské. Každý den u jeho pobřeží plakali stovky lidí. Lidí jejichž život z nějakého důvodu začal postrádat smysl.

Můj život smysl měl. Bylo jím čekání. Čekání na prince, který zachrání mě i celé mé království před lží a společně bok po boku budeme žít do konce života. Na prince, který už přes deset let nepřichází.

Nebo to snad byla další lež, jež moře pouze našeptalo až moc důvěřivým lidem?

Jako malá jsem líhávala od rána do večera na pláži. Sledovala jsem obzor a čekala na obrovskou loď s bílými plachtami, které ponesou znak království mého zachránce. Nikdy však mé oči nezahlédly víc než lodě rybářů či pirátů, které omylem vítr zavál do jiných konců moře než si oni sami přáli navštívit.

Snívala jsem o to, co asi musí být za obzorem. Přála jsem si, aby někdo zastavil v našem království a vyprávěl mi o nejkrásnějších místech světa, která mé oči nikdy nespatřila.

Ze všeho nejvíc jsem si ale přála opustit tohle strašlivé místo plné bolesti.