Zdravím všechny odvážlivce, které neodradila skutečnost, že už mi dávno zakrněly psací buňky, a tuhle povídku rozklikli. :D Vaši odvahu obdivuju. :D Než se pustíte do čtení, považuju za důležité vás jen upozornit, že je to první větší věc, co jsem napsal za hodně, hoodně dlouhou dobu, a zároveň moje první sci-fi povídka vůbec, jestli se nepletu. Takže... ve zkratce jsem byl rád, že se mi vůbec podařilo něco sesmolit. Přesto doufám, i soudě podle pozitivní reakce jediné osoby, která to zatím četla (zdravíčko, Ett), že to není až taková katastrofa. Napadlo mě, že když už jsem konečně zase jednou něco napsal, bylo by fajn se o to podělit se čtenáři, že. Jako za starých časů! A nebudu lhát, je velice osvěžující mít po takové době na profilu něco jiného než grafiku. :D Nuže, snad se vám povídka bude aspoň trochu líbit a když zanecháte vote či komentář, nebo snad dokonce oboje, budu moc rád. :)

Stěny jídelny mají špinavě šedivou barvu, ostatně jako všechno tady. Obklopují čtvercovou místnost a pohlcují tlumené konverzace několika osob. Skoro nikdo tu ale nemluví. Nikdo z lidí na Základně není zrovna výřečný. Ne že bych se tomu divil.

Nezúčastněně zírám před sebe a sleduji, jak se řada strávníků pomalu posouvá. Po chvíli se dostávám k dávkovači. Podstrčím pod něj plastový tác s talířem, na který mi okamžitě vypadává hrudka nevábné šedivé hmoty, jež bude mou dnešní večeří. Stejně jako už několikrát v posledních dnech se na okamžik bezděčně pozastavuji nad tím, že má úplně stejnou barvu jako okolní stěny. Pak přecházím k nápojovému automatu, který mi jako vždy nabízí volbu mezi dvěma tekutinami. Voda na Základně chutná přinejmenším divně, ale ochucený nápoj je podle mých zkušeností ještě horší. Volba je jasná. Stisknu příslušné tlačítko a pozoruji, jak se malý kelímek rychle plní vodou.

Pokládám tác na stůl a usedám na jednu z obyčejných kovových židlí; je příjemně chladná. Kysele hrudku na talíři propaluji pohledem a mám pocit, že mi ten pohled oplácí. Zamračím se na ni. Vím, že mi dodá potřebné živiny a energii, ale vůbec nemám hlad. Přes svůj nevábný vzhled ta šedá hmota nechutná nijak hrozně, chutná prostě... nijak. Jako nějaký pudink bez příchuti. Pravda, jídlo, které jsme dostávali předtím, nebylo nic delikatesního, ale dalo se to přežít. Jenže poslední měsíc všichni na Základně jedí jen tuhle šedou hmotu. Vedení se ke změně nevyjádřilo (vedení se málokdy k něčemu vyjadřuje), nicméně už delší dobu panuje všeobecné podezření, že nám dochází zásoby. S náhlou změnou jídelníčku se tato teorie stala ještě pravděpodobnější.

Koutkem oka registruji, že k mému stolu u zdi někdo míří. Charlotte mě pozdraví, položí svůj tác vedle mého, posadí se a energickým pohybem si zastrčí za ucho pár uvolněných pramínků černých vlasů. Srdce se mi rozbuší úplně stejně, jako tehdy před pár týdny, kdy si ke mně přisedla poprvé. Mám pocit, že už to muselo být hrozně dávno, čas tu plyne pomalu. Pokud vůbec plyne.

„Dobrou chuť," utrousí s úšklebkem Charlotte a pustí se do svého přídělu.

Já pořád nejím a jen mladou bioložku pozoruji. Soustředím se na všechny detaily její snědé tváře. Chci si je dobře prohlédnout a zapamatovat, pro případ, že by se zítra nevrátila z expedice a já už nikdy neměl možnost je znovu vidět. Mandlově tvarované oči. Plné rty.

Charlotte do místního prostředí vůbec nezapadá. Kdybych ji potkal před rokem, určitě bych si myslel, že to musí být nějaká herečka. Rozhodně by to mohla být herečka... A přitom je to bioložka.

Charlotte dožvýká sousto a pozdvihne obočí. „Dneska nejíš?"

„Ale jo, jen... nemám hlad."

K mému údivu zašeptá: „Tak si pospěš, chci ti něco ukázat," a záhadně se usměje.

Naházím do sebe svou porci šedé hmoty a zanedlouho už oba opouštíme jídelnu. Snažím se zachovat si nezaujatý výraz, ale hořím zvědavostí, o co se jedná. První vzrušující věc po mnoha jednotvárných měsících. Připadám si jako malé dítě, které čeká, až se pod vánočním stromkem objeví dárky. To přirovnání mě záhy přivádí k nepříjemné myšlence, zda ještě vůbec někde na světě existují nějaké děti. Tady na Základně rozhodně žádné nejsou.

∞

Charlotte mě vede bludištěm spoře osvětlených chodeb, které oba důvěrně známe. Základna je vlastně taková narychlo postavená výzkumná stanice a pracuje zde asi stovka lidí. Není příliš velká, ale rozlehlá je dost a všechny chodby a místnosti vypadají vesměs stejně. Za okamžik už se i já přestávám orientovat. Charlotte ale podle všeho ví, kam jdeme. Odolávám pokušení začít se vyptávat. Za několik minut se ocitáme v sektoru, který už se několik měsíců nepoužívá. Mám dojem, že kvůli nějaké nehodě, ke které zde došlo, ale to jsou jen dohady a ať už se tu stalo cokoli, vedení se to podařilo ututlat.

„Už tam skoro jsme," zamumlá Charlotte, když procházíme kolem nějakého skladiště. Ukáže před sebe, kde se chodba noří do tmy – nikdo zřejmě nepovažoval za nutné nechávat zde zapnuté osvětlení a zbytečně plýtvat energií. „Tam, vidíš?"

Skutečně tam něco je. Tajemná tlumená záře. Blížíme se k ní rychlými kroky a po chvíli už vidím, co to světlo vydává. Je to něco neobyčejně podivného. Na zdi, skoro u stropu, pokrývá plochu asi dvou metrů čtverečních zvláštní organismus. Zdá se, že je to nějaká plíseň. Vzápětí se opravuji a docházím k závěru, že přesnější označení než „plíseň" bude „mech". Žádný podobný mech jsem ale nikdy v životě neviděl. Je sytě oranžový se zelenými skvrnami a pohybuje se. Jako by byl pod vodou. Jenže není.

Neméně zvláštní je velký otvor ve zdi, který se nachází přímo pod mechem. Vypadá to, že ona neznámá forma života tu masivní zeď rozleptala. Otvorem dovnitř pronikají paprsky slunečního svitu. Nevěřícně celý ten výjev pozoruji a přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl sluneční světlo. Základna nemá skoro žádná okna.

„Je to fascinující," ozve se vedle mě Charlotte zastřeným hlasem.

Má pravdu, skutečně je to fascinující. Přesto říkám: „Měli bychom to oznámit."

„Měli."

„Tou dírou se sem zvenku mohlo klidně něco dostat a..."

Podivný „mech" mě natolik zaměstnal, že nejsem schopný dokončit větu. Chvíli tam oba jen stojíme a jako v transu pozorujeme tu zvláštní světélkující formu života, která by nám oběma ještě ani ne před rokem připadala jako nějaký výmysl z díla Stephena Kinga. Oba mlčíme. Ani jeden z nás nechce svým hlasem narušit tu magickou chvíli.

Ticho nakonec prolomí Charlotte. „Chodím sem celý týden, každý večer," řekne tiše. „Nejdřív to byla jen malá skvrnka, velká jako dlaň. A teď..."

Pořád nedokážu od mechu odtrhnout pohled. „Co to znamená?" ptám se přihlouple.

„Nevím... Asi to, že tomu, co je venku, prostě neunikneme ani my tady v Základně." Odmlčí se. „Nebo to neznamená nic. Stejně jako všechno tady kolem." Neurčitě se kolem sebe rozmáchne. „Všechno to bádání... Nic, žádnej výsledek, prostě nic. S každým dalším objevem se ještě víc vzdalujeme porozumění. Jsme tu už měsíce zavření jako krysy a snažíme se... o co vlastně?"

Neodpovídám, protože na její otázku neexistuje odpověď. „Ty se aspoň občas dostaneš ven," podotknu.

„No jo."

Charlotte se účastní pravidelných expedicí, jejichž účelem je probádat okolí Základny a pokusit se tomu, co se všude kolem děje, přijít na kloub. Já takové štěstí nemám. Ne že bych se cítil oprávněný chodit ven. Většina lidí tady v Základně je mnohem vzdělanější a schopnější než já. Ještě jsem ani neměl dokončené studium, když k tomu došlo. Jenže všechno bylo tak náhlé a nečekané, že jsem se ocitl tady. Občas pomáhám s méně důležitými experimenty. Nebo uklízím. Nestěžuji si – taky jsem mohl být mezi miliony lidí, které zůstaly tam venku.

„Jaký... jaký to tam je?" Nikdy jsme se o expedicích nebavili. Mám jen určitou matnou představu, co se venku děje.

„Divný. Nedávno jsem viděla stromy, který rostly ve tvaru Fibonacciho spirály. A byly všechny úplně stejný. Stejný rozestupy mezi větvemi a tak. Prostě divný."

„A fauna?"

„Ještě divnější."

„Díky, teď si to úplně dokážu představit," zašklebím se.

„Promiň, to se nedá popsat... Musíš to prostě vidět," hlesne.

„Mě ven nepustí."

Náhle nám oběma padne pohled na zející díru ve zdi. Důrazně zavrtím hlavou a chystám se něco říct, ale Charlotte mě předběhne: „Chceš to vidět, nebo ne?"

Přikývnu.

∞

Ve skladišti jsme našli tmavě zelené obleky, které používají expedice. Nedokážu odhadnout, z čeho jsou vyrobené. Jde o nějaký zvláštní elastický materiál, který vám dokonale přilne na tělo jako by to byla vaše náhradní kůže, a je překvapivě pohodlný.

Vyleptaný otvor ve zdi je dostatečně velký, takže se jím oba bez potíží prosoukáme. Dáváme si přitom pozor, abychom se nedotkli mechu.

Za okamžik už stojíme venku se Základnou za zády. Nedokážu uvěřit vlastním očím. Svět se za těch pár měsíců změnil k nepoznání. To, co kdysi bývalo pečlivě udržovaným národním parkem, se proměnilo v opravdovou džungli. Všechno je zarostlé a překvapivě barevné. Ten kontrast s monotónně šedivou Základnou je až neuvěřitelný. Většinu okolních rostlin a stromů jsem v životě neviděl a jsem si docela jistý, že před devíti měsíci ani neexistovaly. Obloha je zvláštně narůžovělá a slunce, které brzy zapadne za obzor, to vše zalévá oranžovým světlem.

Automaticky se vydávám kupředu, ačkoli můj mozek končetinám nedal pokyn k pohybu. Mám neodbytný pocit, že nás ten obří ekosystém vábí do svého nitra. A nejen to, cítím, jako by všechno okolo nás fungovalo jako jedna obrovská živá bytost. Svým způsobem mě to dost znervózňuje. Přemýšlím, jestli má Charlotte stejné pocity, ale neodvažuji se jí na to zeptat.

Jdeme pořád dál a Základnu necháváme daleko za sebou. Charlotte nějakou dobu mlčí a nechává mě pomalu vstřebat tu nezměrnou a zlověstnou krásu.

„Pamatuješ, jak lidi tvrdili, že je to Boží trest?" řekne najednou po chvíli.

„Takže to si myslíš? Že je to Boží trest?" opáčím.

„Tehdy jsem se tomu smála. Ale teď... Proč by nemohl být? Bylo by to poetický. Desítky let jsme jako lidstvo decimovali přírodu a teď – teď zničí příroda nás."

Přikrčím se, abych se vyhnul nízko rostoucí mohutné větvi s neznámými fialovými plody. „Já nevím, asi bych si Boží trest představoval jako něco... ne tak nádhernýho?"

Charlotte se jen zasměje. Opět jdeme několik minut mlčky. Slova najednou ztratila význam. Doléhá ke mně vzdálené šumění řeky. Jeden ze zvuků, o kterém bych si nemyslel, že ho ještě někdy uslyším.

Dorazili jsme do zvláštního biotopu. Je zde plno velkých trnitých keřů s ohnivě rudými květy a mezi nimi jakýsi palouk, celý pokrytý mechem ne nepodobným tomu na zdi v Základně. Tenhle je ale temně modrý a vysoký několik centimetrů.

Usedám do mechu. Z nějakého důvodu vím, že není nebezpečný. Položím se na něj a cítím, jak se pode mnou vlní. Mám najednou nutkání se ho dotknout, ale rukavice obleku mi v tom brání. Náhle si všimnu motýla – obrovského jasně žlutého motýla, který se lenivě třepotá kolem nás a pak se usadí na jednom z keřů.

„Nejkrásnější motýl, jakýho jsem kdy viděl."

Mladá bioložka, která se mezitím uvelebila v mechu vedle mě, se pousměje. „Vlastně je to můra. Argema mittrei, martináč kometa. Je to endemit... žije jenom na Madagaskaru."

„Tak co dělá tady?"

„Netuším." Charlotte si tvora zamyšleně prohlíží. „Možná... možná to není přímo martináč kometa. Možná je to nějaká úplně jiná můra, která napodobila jeho vzhled."

To nedává smysl, pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Možná proto, že už si nejsem vůbec jistý, co dává smysl a co ne.

∞

Otvírám oči. Teď už vím jistě, že mech pod námi dýchá, což by mi ještě před pár hodinami připadalo jako holý nesmysl. Nevím, jak dlouho jsme leželi uprostřed toho temně modrého moře, ale slunce už zapadlo a zanechalo po sobě jen oranžové šmouhy na obloze.

Vtom si to uvědomím – Charlotte už vedle mě neleží. Okamžitě jsem na nohou a zmateně se rozhlížím. Volám její jméno, ale žádná odezva nepřichází. Zrovna začínám zoufale uvažovat, jestli ji nemohl ten mech pozřít, když slyším zapraskání větviček kousek po mém boku.

Zpoza keře s ohnivě rudými květy se vynoří Charlotte. Je úplně nahá. A směje se.

Šokovaně na ni zírám. „Co děláš?!" vyhrknu, když se mi podaří trochu se vzpamatovat. „Vždyť se kontaminuješ!"

Charlotte, stále s úsměvem na rtech, se ke mně pomalými kroky blíží. Já se mezitím ze všech sil snažím udržet pohledem na jejích očích. „Chceš vidět něco neskutečnýho?" Strčí mi k obličeji svoje levé předloktí. „Tohle se objevilo včera. Koukej."

Zaostřím na její ruku. Na první pohled na snědé kůži nevidím nic zvláštního. Při podrobnějším pohledu mi ale dojde, že to, co jsem považoval za prosvítající žíly, jsou jakési tenké zelené šlahouny, které se proplétají těsně pod kůží. Pokrývají celou její paži, od ramene až po zápěstí. Jejich konečky na několika místech vyčnívají z kůže ven. Ty šlahouny se vlní. Charlotte po nich jemně přejede prsty druhé ruky a já si všímám, že začínají tlumeně světélkovat. Je to tak bizarní a nesmyslný úkaz, že nenacházím slova.

„Co to je?" dostanu ze sebe nakonec.

Charlotte vyprskne smíchy. „Jak to mám vědět?"

Na nataženou ruku jí usedne jeden z obrovských žlutých motýlů. Chvíli ho oba pozorujeme. „Jde o to, že kontaminovaná už dávno jsem, Aidene," oznámí prostě Charlotte, když motýl odtřepotá pryč. „A ty teď už taky. Jestli jsi nebyl předtím, teď už jsi určitě."

„Takže ten oblek –"

„Je celkem k ničemu, správně," doplňuje mě s úsměvem.

Díváme se na sebe. Charlotte je teď tak blízko, že průhledná maska mého obleku je zamlžená jejím dechem. Její hbité prsty na mých zádech nahmatají zip obleku. Netrvá dlouho a jsme nazí oba. Moje chodidla pohlcuje hustý modrý mech, který při kontaktu s mou kůží také začíná zářit. Konečně vím, jaký je to pocit se ho dotknout. Na své obnažené kůži cítím mírný vánek. Najednou pociťuji uvnitř v sobě zvláštní klid; je to jako by mě celé roky na prsou tížil těžký kámen a teď je najednou pryč. Jako by konečně všechno bylo, jak má být.

Znovu se zadívám Charlotte do očí. Její tmavě hnědé duhovky jsou teď jiné, zvláštně se lesknou. A pak najednou už nejsou hnědé, jsou jantarově oranžové a... hýbou se, jsou jako tekutá pryskyřice. Je to nemožné, a přesto tak skutečné.

„Nemá smysl proti tomu bojovat," šeptá. „Už to vím. Nemá smysl snažit se to pochopit... O to nikdy nešlo. Šlo o to stát se součástí toho."

Naše rty se setkávají. Když se od sebe odtrhneme, vidím, že Charlotte září. Napadne mě, jestli takhle vypadají andělé. Brzo už záříme oba. Najednou zřetelně vnímám jemné šustění křídel motýlů kolem. Záře začíná být oslepující, je jasnější než slunce, ale mým očím to nevadí. Moje oči už nefungují jako normální lidské oči. Vidím dovnitř Charlottina těla. Mám před sebou světélkující obrysy jejího bušícího srdce a slyším jeho tlukot. Tak hlasitě, jako kdyby se ozýval přímo v mé hlavě.

Barvy, všude jsou barvy a pořád se mění a mísí mezi sebou. Jako bychom se ocitli uprostřed nějakého nekonečného optického klamu. Mech mi olizuje kotníky a k pravidelným úderům Charlottina srdce se přidává zvláštní šumění. Šumění je čím dál hlasitější a já mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava.

Jsem ještě pořád člověk, nebo něco jiného?

Opět slyším její smích. Zní teď úplně jinak, nebo ho možná já jinak vnímám, ale i tak poznám, že je to ona. Přejíždím dlaní po jejím teplém těle a uvědomuji si, že chci, aby ta chvíle nikdy neskončila. V následujícím okamžiku se směju tomu, jak hloupá ta myšlenka je. Čas se přece zastavil, takže jak by ta chvíle mohla někdy skončit?

Oddáváme se dalšímu nekonečnému polibku. Splynuli jsme v jedno tělo. Šumění sílí a jasné světlo nás naprosto pohlcuje.