Pálení, muka, agónie.

Tělo probodnuté obrovským hákem od boku po rameno.

Bolest, utrpení, vyčerpání.

Ruce a nohy přivázané rozžhavenými lany, visící v nekonečnu na Alastairově kříži.

Krev, pot, slzy.

Třicet let odolával.

Žár ohně, nářek, prosby.

Deset let mučil.

„Same! Pomoz mi!“

Někdo byl ve tmě, mluvil na něj, dotýkal se ho. Doširoka otevřel oči, panikařící, neschopný se zorientovat.

Až slabé světlo, které odhalilo sklánějící se obličej a prostor kolem něj, ho vrátilo do reality.

„S-Same-“ hlas mu uvízl.

„Jsi doma, Deane. Vidíš? Ve svém pokoji, ve své posteli. Byla to jen noční můra.“

Rychle se rozhlédl, kvůli ujištění. Ty věci, které ho obklopovaly, byly jemu známé – jsou jeho. Podíval se bratrovi do tváře – pokud je tu on, je skutečně doma.  Sledoval své natažené paže, dlaně v pěst svíraly jeho triko, drtily tu látku na Samově hrudi, kterou až pustí, nikdy nikdo už nevyžehlí.

Vydechl, uvolnil sevření, posadil se. Copak tohle nikdy neskončí? Zatraceně!

Musel křičet tak nahlas, že vzbudil Sama v pokoji vedle. To, že Bobby spal v přízemí ho od těchto nočních výletů, které zastával jeho bratr, osvobozovalo. Aspoň v to doufal.

Sam si sedl vedle něj, plný účasti. „Je to pořád o jednom a tom samým, hm? Proč neřekneš Castielovi, aby tě toho zbavil?“

„Nevím, jestli to dokáže,“ Dean si zíral na ruce ve svém klíně, mírně se mu třásly. Raději spletl prsty.

Samovi to neuniklo. „Deane, kdy naposledy jsi prospal celou noc?“

„Nepamatuju si. Možná…možná tu včera.“

„Ale to si byl napůl mrtvej,“ namítl Sam.

„Jo, alkohol pomáhá,“ pokusil se o chabý úsměv.

Sam zakroutil hlavou. „Tohle nemůžeš dělat. Není to pro tebe dobrý. Sám sebe ničíš-“

„Obávám se, že už ve mně nezbylo nic, co bych ještě mohl zasáhnout. Cítím se nějak tak – zdemolovaně.“ Dean zavřel oči, ale nemohl se zbavit bratrova pohledu. Málokdy byl ochoten mluvit o svých pocitech, myšlenkách nebo bolestech.  O jiných ano, o jeho vlastních hodně těžko. A přesto pokaždé Sam čekal, doufal, ptal se.

Dean vstal, aby tomu unikl.

„Jsi unavený. Potřebuješ se pořádně prospat-“

„Nemůžu!“ vztekle kopl do židle, až Sam nadskočil. „Pokaždý, když zavřu oči…“ zmlkl, nechtěl před ním pokračovat. Tyhle hrůzy byly jen jeho, nemohl do nich zatahovat Sama. Nechtěl, aby pociťoval stejný smutek jako on sám.

Nikdo nikdy nepochopí, čím si dole prošel. Jenže on tam nebyl sám…Najednou zatoužil po její společnosti, po někom, kdo přeci jen věděl…

„Aspoň ty se běž vyspat, Same. A promiň, že jsem tě vzbudil - zase,“ zamířil ke dveřím.

„Kam chceš jít?“

„Potřebuju na vzduch, prý dělá zázraky,“ Dean se nuceně usmál, ale vyznělo to hodně palčivě.

****

Jen dosedl na verandě na první schod, upil z lahve piva a byl tu.

„Ahoj, Deane.“

„Casi,“ kývl na něj.

Anděl se prošel před opraveným kuchyňským oknem, skoro to vypadalo, že se v odrazu skel vzhlíží.

Dean ho pozoroval a zapřemýšlel o Samových slovech. Mohl by ho Castiel zbavit myšlenek na peklo?

Odkašlal si. „O tohle si všechno přišel. O ty opravy - Auriel z nich byla nadšená. Doufám, že ji nenapadne rozbít něco úmyslně, jen aby se mohla podílet na dalším spravování.“

Castiel po rámu přejel prsty. „Mám v nebi své povinnosti.“

Dean protáhl obličej. „Jistě. Určitě jsi tam velkej kápo, bereš to hodně zodpovědně.  Protože tady dole nejsi skoro k zastižení.“

„Za své zásluhy a oddanost jsem byl povýšen.“

Hergot, proč to od něj nezní vychloubačně i když by mělo. Dean zvedl pochvalně palec nahoru.

„Co to znamená?“ vyzvídal evidentně neznajíc význam takové gestikulace.

„Tohle?“ Dean to zopakoval. „Jako, že jsi borec, machr, jednička v oboru.“

Castiel se zamyslel. „Asi ano. Jsem jednička, protože nyní Uriel a skupina dalších vybraných bratří spadají pod mé vedení. Naším prvním úkolem bylo osvobodit tě z pekla.“

„Znám tuhle historku. Tímhle jsi získal u Velkýho taťky určitě další body. Možná tvým následujícím úkolem by mohlo být nenechat se zabít.“ 

 Castiel se na něj zadíval, jakoby vůbec netušil, o čem mluví.

„Myslím tím ten včerejšek. Vidíš, pamatuju si z něj úplně všechno,“ byl na sebe hrdý.

„Dávil si se,“ podotkl anděl. „Také si toho hodně vybavuji.“

Dean málem vyprskl pivo, které mu místo toho vletělo do nosu. Tohle bolelo. Oboje. Jeho sekundová hrdost byla pohřbena pod tíhou trapnosti.

Snažil se to rozdýchat. „C-co se s-stalo v tom l-lese?“ Kuckal.

„To, že mě nevídáváš má své důvody, Deane. Pohybujeme se zde a plníme svá poslání. I peklo má ta svá. A ne jednou se stane, že se naše cesty zájmů zkříží. A žádná ze stran se nevzdává snadno.“

„Jo, toho jsem byl včera taky svědkem,“ postavil poloprázdnou lahev na schod po ním. Najednou ho přešla chuť ji dokončit. Promnul si spánky. Za poslední dobu toho bylo dost, potřeboval si oddechnout. Jenže veškerý jeho odpočinek ztroskotával na neschopnosti odpoutat se od prožitků, kterého pronásledovaly sotva zavřel oči. Jsem tak unavený…

„Mohl bych ti nějak pomoci, Deane?“ Castiel vytušil jeho neklid.

„Zbav mně těch příšerností v mý hlavě! Je to horší než pamatovat si všechny díly Doktorky Quinnový!“ Podrážděně vyjel.

„To není v mé moci, Deane. Tohle je prokletí, které s tebou zůstane. Ale jednou k tobě bude čas milosrdný a některé ze tvých vzpomínek vyblednou. Nikdy se jich však úplně nezbavíš. Omlouvám se, že ti v tomto nemohu být více nápomocen,“ Castiel ho počastoval smutným pohledem.

****

„Auriel. Jaké shledání. Je dobré poznat tvář toho, o kom se mluví. V přeneseném slova smyslu, samozřejmě.“

„Tvá slova mě těší, Michaeli."

„Víš tedy, kdo jsem.“

„Ano, jeden ze tří nejmocnějších andělů, které kdy Bůh ve své velikosti stvořil. Promlouváte jeho ústy.“

„Výborně. To nám ušetří spoustu času.“

„Proč si mě povolal, Michaeli?“

„Abych tě pověřil důležitým úkolem, Auriel.“ 

„Pokud si to nebe ode mne žádá, vykonání je mou povinností.“

„Zvěsti o tvé oddanosti nelhaly. A já se budu moct brzy postavit svému bratru, kterého Bůh pro jeho nenávist vůči lidem uvrhl pod zem.“

„Lucifer byl tenkrát po právu potrestán a bude znovu. Jeho roztahovačnost přesáhla všechny meze.“

„Ano. A je na čase, aby každý z nás splnil poslání, pro které byl stvořen. Ty jako Anděl strážný znáš osud svého lidského protějšku. Víš, proč byl Dean Winchester vytažen z pekla.“

„Protože byl předurčen k tomu být tvou pravou pozemskou tělesnou schránkou. Proto je pro nebe tak nezbytný. Jedině ty, jako nejstarší z bratří máš sílu bojovat s Luciferem.“

„Ale to se nestane, pokud mi Dean nedá svolení jeho tělo použít.“

„Jistě ti ho udělí.“

„Ano. Protože pokud tomu bude jinak, bude k tomu donucen.“

„Tomu – tomu nerozumím, Michaeli. Dean by se nikdy nezřekl své povinnosti, když jde o záchranu světa. Neustoupil by peklu a už vůbec by mu nedovolil zotročovat lidské duše. Ví sám, co je tam dole čeká.“

„Tvé přesvědčení o jeho spolupráci je neochvějné, Auriel. Výborně, o to to bude pro tebe jednodušší ho k tomu takříkajíc popostrčit. Jen nechci, aby to trvalo věčnost, protože jinak si nebe najde jiný způsob, jak ho přimět říct své ano. Doufám tedy, že chápeš důležitost svého úkolu.“

****

Dean seděl s hlavou v dlaních na velké dřevěné lavici, umístěné na verandě, kam se dotáhl hned poté, co mu Castiel vyvrátil vše, v co doufal.

Jak dlouho může vydržet bez spánku, než mu v hlavě přeskočí a on udělá nějakou úchylnost?

Prosím, nenech mne trpět.

„Deane…“

Už v tom oslovení bylo plno zájmu.

Spustil ruce, ale hlavu nezvedl. Přál si, aby tu s ním byla a teď se jí nedokáže podívat ani do obličeje.

Stála před ním tiše, stejně tak, jako se vždy zjevovala.  

„Jako dítě jsem se vždycky snažil zůstat co nejdýl vzhůru, jen abych se potom mohl vykrást z pokoje a tajně v televizi sledovat všechny ty pozdní zakázaný pořady. Bylo to dobrodružný a poučný, díky nim jsem rychle dospěl. Sama to nikdy nezajímalo. Anebo byl prostě línej vylejzat kvůli tomu z postele. Proto je taky tak opožděnej,“ mluvil ke svým dlaním, na které si zíral. Kéž by byla jeho mysl stejně tak čistá jako jeho ruce.

„Ty věci z televize mě furt zajímaj, ale v dnešní době internetu není důvod kvůli tomu čumákovat po nocích. Ovšem ironií je, že teď musím bojovat s tím, abych se dokopal aspoň na chvíli ty oči zavřít.“

Když ucítil teplý dotyk na své tváři, konečně k ní zvedl hlavu. Shlížela k němu s výrazem naprostého pochopení. Ona věděla, znala jeho noční můry. „On mě nepustil, Auriel. Pořád ho mám v patách, zavlekl jsem ho i sem-“

„Ne, Deane.  Pokud by Alastair opustil peklo, věděli bychom o tom. To všechno je jen ve tvých snech.“ Vzala mu obličej do dlaní. „Porazíme to.“

Oči se mu zaplnily slzami. Už zase. Kašlal na to, byl příliš v háji.

„Nemám – nemám už sílu s tím bojovat, jsem tak unavený…“ zlomeně hlesl.

„Já to udělám za nás oba, Deane.“

„Mám pocit, že se zblázním…“

Hladila ho hřbety palců po spáncích, její dlaně ho hřály na tvářích. Všechno se mu zahalovalo do mlhy, když na něj začala působit svým andělským požehnáním.

„Nedovolím to.“

Propadal se, ale ten let byl příjemný.  

„Prosím, ať už ty pekelný hrůzy skončí…“ slyšel naposledy mumlat sám sebe. Oči se mu zavíraly, nebránil se. Poprvé po dlouhém čase se nebál usnout.

„Jsem tu Deane a neopustím tě. Budu hlídat tvůj spánek a odeženu všechno zlé. Jsi v bezpečí. Odpočívej,“ promlouvala k němu, dokud se jeho tělo úplně neuvolnilo, dech nezklidnil a ona si nebyla jistá, že se konečně odpoutal od zemské tíže.

Z domu vyšel Sam, v rukou nesl tlusté pokrývky. „Tohle ho udrží v teple.“ Bez jakéhokoli vysvětlování do jedné z nich spícího Deana zabalil, jak mimino do zavinovačky.

„Podrž ho ještě, dojdu pro polštáře, jinak se tu zítra probudí se zablokovaným krkem,“ předal jí ho jak poštovní balík do ruky.

Sedla si vedle něj, opatrně ho objala a čekala na Sama, až se vrátí. Naplnil ji pocit úžasu, když cítila pod svými pažemi Deanův zvedající se a klesající hrudník. Takže takové to je, když lidé dýchají.  A šimrá to na krku. Bylo to tak působivé. Nikdy nebyla k Deanově fyzické podobě blíž než právě teď. Dívala se mu zblízka do tváře, zaposlouchala se do toho pravidelného tichého zvuku, který z něj vycházel. Vše bylo tak dokonalé.

Se vstupem Michaela do Deanovy tělesné schránky se jeho blízkosti bude muset vzdát. Už to nebude Deanova osobnost tam uvnitř. Bude potlačena až na samý okraj, aby v něm archanděl mohl přebývat. Bude se ho muset vzdát, pro vyšší záměry. Snad – snad ne na dlouho, Michael jistě splní své poslání a vrátí mu tělo zpět.

„Položíme ho.“ Ani nevnímala Sama, který mezitím lavici udělal o trochu pohodlnější. „Auriel, už ho můžeš pustit,“ upozornil ji znovu, když nereagovala, viditelně fascinována blízkostí jeho bratra.

„Dobře,“ chvíli váhala, vypadala, že se ho nechce vzdát. Nakonec se přeci jenom podařilo Deana uložit, Sam přes něj přehodil další pokrývku, kterou mu pečlivě přikryl bosé nohy.

„Mohla bys pro něj ještě něco udělat?“ ozval se po chvilce společného ticha.

„Jistě,“ vzhlédla k němu.

„Umíš vyvolat sen? Víš, poslat k němu myšlenku nebo tak něco.“

„Ano, to bych mohla. Máš na mysli nějakou konkrétní?“

Odkašlal si. „Uhmm, o rodičích. Tátovi a mámě. To ho udělá šťastným.“

„John a Mary.“

„Znalas je?“ Sama to překvapilo.

„Díky Deanovi jsem vnímala jejich přítomnost. I tu tvou.“

„Divím se, že po dítěti jako byl on, se naši rozhodli mít další,“ zakroutil pobaveně hlavou.

„On si tě přál.“

Sam se pousmál, o tomhle faktu nevěděl. Ale byl rád, že se mu jeho přání splnilo.

Auriel se k němu sklonila, šeptala mu něco do ucha, čemu nebylo rozumět, pohladila ho po čele.

Dean se pohnul, ale jen proto, aby se více zavrtal do polštářů.

Když je Sam oba opouštěl, ještě se ve dveřích otočil. Seděla těsně u něho s rukou položenou ochranářsky přes jeho nohy. Držela nad ním stráž, jak slíbila. A bratrovi pohrával na rtech slabý úsměv. Hezké sny, Deane.

„Děkuju,“ pronesl k andělovi vděčně.

Smích, radost, štěstí.

Barvy, vůně, hudba.

Balónky, kolotoče, zábava.

Rodiče ho drží za ruce, občas ho vytáhnout a zhoupnou.

Zvedne k nim hlavu. Usmívají se.

Pod žlutým svetrem je patrný rostoucí kopeček. Tak jako rodiče je plný očekávání.

Všichni tři se těší na nového člena rodiny.