,, B-bože" zmohla se má ústa na jediné slovo. Našla jsem tě ležet na zemi v kaluži krve. Nejvíce jí stekalo ze tvých zad, na kterých se pyšnily dvě rány velké jako má dlaň.

Co nejopatrněji jsem zvedla tvé zesláblé tělo a nesla tě do mého bytu. Nemohla jsem přestat upírat zrak na tvou dokonalou tvář, jež byla zdobena malou jizvičkou na rtu.

Uložila jsem tě do své postele poté, co jsem očistila tvé rány. Tak krásná dívka nemůže býti člověkem, říkala jsem si tehdy. A měla jsem pravdu.

Pamatuji si to ráno, kdy ses vzbudila a nehledě na tvá zranění se s mým tělem, pohrouženým v hlubokém spánku, táhla přes celý byt, abys mě z rozvrzaného gauče dostala na měkkou postel.

Proč? Proč jsi to udělala? Co tě vedlo k tomuto činu? Snad dobrá vůle či jen splátka skutku? Co jsi zač ty krásná vílo?

Nejsi člověk či snad démon. Jsi tou nejkrásnější bytosti z nadpozemského světa. Jsi mým andělem. Mým padlým andělem bez křídel, leč krásou hodnou královny.