,, Co na tom nechápeš?! Prostě to byla jen sranda!" Z mých očích se linuly další a další slzy. Zase jsme se hádali a on zase křičel.

,, Hannah.."Natáhl ke mně ruku, kterou mě chtěl pohladit po tváři.,, Ne! Nesahej na mě!" zakřičela jsem zoufale a utekla pryč. Jenže v bytě 1+1 se nemáte kam schovat.

Zamkla jsem se na záchodě a tiše se rozplakala. Ruce se mi začaly třást, zatímco se mi hruď úzkostlivě sevřela. Vodu, potřebuju vodu.

Jenže můj pohled se zamlžil. Klíč v zámku byl tak daleko. Vše se začalo točit.

___________________________________________

,, Hannah! Hannah sakra otevři!" Zběsile jsem bouchal na dveře. Už tam byla pět minut. V tomhle stavu nemůže být sama. Může na ni každou chvíli přijít záchvat.

Stále nic, žádná odezva. Dveře se otvíraly ven a mě nezbývalo nic jiného než je vypáčit. Naštěstí jsme žili ve starém bytě, kde stačilo za zamčené dveře párkrát zabrat a zámek se zničil.

Konečně se dveře rozletěly, okamžitě jsem jí vzal do náruče a nesl jí do koupelny. Byla bledá, studená a celá se třásla.

Trochu se uklidila, když se napila. Hladil jsem jí po zádech šeptajíc jí do ucha sladká slůvka.,, Broskvičko, omlouvám se ti. Už po tobě nebudu křičet."

,, Z-zlobíš se?" vzlykla tiše. Stále se trochu třásla jako pokaždé, když měla záchvat. Její očíčka plná slz mě bolela, protože jsem věděl, že jsem za to mohl já.

,, Ne Broskvičko, nezlobím." Široce jsem se na ni usmál a políbil ji. Její drobné ruce se mi obmotaly kolem krku.

___________________________________________

Bylo to pár měsíců zpět, co jsme se s Johnem pohádali. Až tak, že kvůli mě musel vyměňovat zámek ve dveřích záchodu. A další hádka byla na světě.

,, Johne lásko, nech si to nejdříve vysvětlit. Nemůžeš se ner-" stále jsem před ním ustupovala, až jsem skončila natisknutá na stěně. Šíleně mi bylo srdce a dech se opět zrychloval.

,, Kolikrát ti mám říkat, že mi do toho nemáš kecat?!" Vedle mé hlavy přistála jeho pěst. Začala jsem opět brečet. Měl problémy se vztekem. Šílené problémy, ale nikdy mi neublížil.

,, Prosím, uklidni se." špitla jsem vyděšeně. Bála jsem se, moc jsem se bála toho, co mě čeká.  Ale rozhodla jsem se to risknout.

Mé ruce pomalu našly cestu na jeho tváře, kde ho v uklidňujících kroužcích hladily, zatímco jsem se mu koukala do očí.

V těch jeho se zračil vztek smíchaný se smutkem. Podceňoval se, považoval za prohru, že nezvládl tak jednoduchý úkol.

Usmívala jsem se na něj.,, Už dobrý?" Odpovědí mi byl jeho úsměv. Nepatrně jsem si s úlevou vydechla. Zlo zažehnáno.