Natěšeně seděla ve své lóži a sledovala slečny, muže, chlapce i ženy, které tančili její oblíbený balet. Ona jim ovšem nevěnovala pozornost tak, jako té dívce v bílé sukni a labutími křídly.

Hledala očima svou labuť, dokud se nerozezněly první tóny, již oznamovaly její nástup na jeviště. Jejím bystrým očím neunikl jediný ladný pohyb. Jako by ji stvořil sám bůh.

Bledá pleť s kapičkami potu na čele se v záři reflektorů leskla, zatímco jí blonďaté vlasy padaly z perfektního drdolu. Tančila, až její tanec doopravdy připomínal bílou labuť tančící ve svitu měsíce.

Přišla část, kdy jí měli zvednout do vzduchu, jenže něco se pokazilo. S hrůzou v očích sledovala, jak její milovaná letí k zemi a jak na její nebohý kotník dopadá tělo nějakého chlapce.

Sálem se nesl bolestivý výkřik, když jí v kotníku cosi křuplo. Slzy se kutálely po tvářích bledších než kdy jindy, když jí odnášeli z pódia.

Zrzečka neváhala a vyrazila ze svého lóže do šatny zraněné labutě. ,, Princezno! Výsosti, stůjte!" Ignorovala křik za sebou. V hlavě měla pouze jedno a to zjistit, jak na tom milá dívka je.

,, Meg?" zaklepala na dveře, které si po chvíli otevřela. Její oči spatřily obraz, který by nejradši neviděly. ,, U-už nemůžu tančit" vzlykla drobná blondýnka, když zvedla hlavu. 

Veškeré královské vychování šlo stranou. Zrzečka si přitáhla labuť k sobě a políbila jí do vlasů. ,, Vždy budeš má labuť" usmála se na ni.