Podívej mraky, krásná toť obloha.

Nech mě už konečně být, proboha!

Jsi stále zavřená, řekni mi důvod.

Vždyť víš, vše má svůj původ.

Musíš začít žít, smát se a jít dál,

přijede princ a později z něj bude král.

Zachrání tě z temného chrámu,

budeš mu dělat jeho dámu.

Jenže svět je pouze barva šedá,

nic jiného mi už nedá.

Smutek, bolest, ponížení,

takový život pro mě není.

Chci lásku, radost, písně pět,

vidět zase růže květ.

Kdo přijde a otevře oči mé?

Kdo zachrání duši dívce té?

Když tu přišel z nenadání,

muž, kterému se všichni klaní.

Ptal se, jak se má smutná paní?

Ta, že pouze lásku shání.

Její čas rychle utíkal,

nikdo ovšem nenaříkal.

Ona a on, spolu dva,

na jejich lásku nestačí slova.

To, co zažila s ním,

o tom pouze sním.

Dříve shrbená a zlomená,

nyní rozkvetlá a překrásná.

Řekni proč jen život tolik trápení má,¨

a těm, kterým ublížil, pak zase dá?

Tu odpověď já znám,

musíš na ni přijít sám.