Jackie tiše seděl v prázdné kleci. Jeho tělo se otřásalo pod náporem tichých vzlyků, které se i tak ozývaly sklepní místností.

Udělal to zase. Sliboval mu, že ty prášky bude brát. Že se bude hlídat. Jenže k čemu jsou prázdné sliby od člověka bez srdce?

Jackie v kuchyni vařil oběd pro něj a jeho přítele. Věděl, že má jídlo rád a z práce přijde hladový.

První věc, která ho měla trknout byl přítelův naštvaný výraz ihned po té, co mu otevřel.

Druhou věcí byla jeho nechuť k jídlu. Nikdy jídlo neodmítal. I když mu nechutnalo, snědlo ho, aby měl Jackie radost.

Třetí věcí se stal balíček nedotknutých prášku v jejich koupelně. Měl v hlavě ten moment, kdy si uvědomil, že v jejich kuchyni sedí nekontrolovatelný psychopat.

Když poté za svým přítelem přišel, byl surově zbit. To mu alespoň ukazovaly modřiny na jeho těle, jež se stalo obětí zločinu.

Jackie ho nenáviděl. Nenáviděl ho za jeho bezohlednost. Nenáviděl ho, že mu ublížil. Nenáviděl ho, protože ho miloval.

Lesk povědomé kamarádky upoutal jeho pozornost. Tiše se natáhl pro jeho nejbližší a přiložil ji k ruce.

Nemohl dál. Jeho tělo už tak vypovídalo službu a hlas v uchu mu sliboval volnost v nebesích.

Pár tahů žiletkou odebralo Jackiemu poslední síly. Se spokojeným úsměvem naposledy vydechl.

Usmíval se, i když se on sám stal sobcem. Jeho svíčka v kruhu osudu uhlasla. Sám osud nedopalek odložil na hromadu k ostatním. K ostatním obětem.