Vodou smáčené pláště mých kol zaskřípěly na štěrkovém podloží malého prostranství před zámečkem. Ignorovala jsem ceduli ‚zákaz vjezdu cyklistům' a hnala se dál až k budově. Navzdory výjimečné situaci se ale ve mně ozval tichý hlásek úcty k pravidlům, a tak jsem aspoň spustila chodidla z pedálů a na místo šlapání se odrážela od mazlavého štěrku. Přestože jsem stále ještě nebyla ve stoprocentním bezpečí zámečku, s budovou po boku jsem se bouřky hrozila o něco méně.

Zatočila jsem za roh a vzápětí se přede mnou rozevřel pohled na opuštěné prostranství před kolonádou. Tam, kde ještě sotva před hodinou posedávaly davy lidí, se teď skvěly jen prázdné lavičky a zablácené stojany na kola. Koutkem oka jsem zachytila vysoké, divoké vlny prohánějící se po rozbouřené hladině jezera. Kdysi jsem se v něm se svými přáteli byla koupat. Teď mi však jezero nahánělo hrůzu. Temně modrá voda se vzpínala k nebesům, narážela do břehu a podemlívala jej. Na mysl mi vyvstala představa, jak padám do ledových hlubin jezera a vodní brána nade mnou se navždy uzavírá. Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec. Musela jsem od té scény okamžitě odtrhnout oči.

Obrátila jsem kolo směrem k zastřešené části kolonády a zhoupla se ze sedla. Vzápětí jsem vběhla pod studený, větrný přístřešek. Bicykl jsem nechala klesnout k zemi hned na jeho okraji a vpotácela se do dovnitř.

Přivítal mě skromný potlesk doprovázený uznalým hvízdáním. „Wohoo! Vítejte mezi trosečníky, slečno!" volalo na mě několik lidí postávajících opodál.

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Jen okrajově jsem vnímala, že někdo zvedl mé kolo a zavedl jej dál pod střechu. Někdo mě zlehka poplácal po zádech. Na znamení díků jsem se mu pokusila věnovat roztřesený úsměv a mávnutím jsem naznačila, že jsem v pořádku. Když se dav výletníků opět rozešel a vrátil se ke svým předchozím aktivitám – tiché konverzaci spojené s přešlapování na místě, aby jim v tělech nepřestala proudit krev, opřela jsem se zády o jeden z mohutných sloupů podpírajících kolonádu a svezla se na paty.

Dokázala jsem to.

Když jsem z kapsy lovila telefon a vytáčela Patrickovo číslo, třásly se mi prsty jako stoleté stařeně. Patrick hovor přijal dříve, než mobil stačil pořádně zazvonit.

„Liv! Jsi v pořádku?"

V okamžiku, kdy k mým uším dolehl jeho hlas, se ve mně něco zlomilo. Já jsem to opravdu dokázala. Přežila jsem. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Vždyť sotva před chvílí jsem se ještě vlekla prázdnou krajinou, doprovázená výhružnými údery hromů. A nyní jsem byla ... v bezpečí?

„Lásko?"

Z hrdla mi unikl trhavý výdech. „Ano, jsem. Dostala jsem se na zámeček," vypravila jsem ze sebe a neobratně jsem stiskla mobil mezi ramenem a hlavou, abych se mohla obejmout kolem pažemi kolem těla. „Všechno dobrý."

Patrickův hlas se rozjasnil. Uslyšela jsem, jak si dlouze, hluboce oddechl. „Díky bohům. Jak to tam vypadá?"

Nasucho jsem polkla a teprve nyní se pořádně rozhlédla kolem. S úžasem jsem si uvědomila, že budovu bývalého loveckého zámečku se rozhodlo využít jako svůj úkryt nejméně třicet dalších turistů. Asi třetinu přístřešku zabírala kola, většinou obtěžkaná naditými cestovními vaky, po nichž jsem trochu závistivě loupla očima. Bylo mi jasné, že obsahují suché oblečení a jídlo – tedy věci, pro které bych právě teď byla ochotna vraždit.

„Je tady hodně lidí. Až zeslábne ta bouřka, chvíli počkám a pojedu až s nimi." Nebylo pochyb, že vyrazí stejným směrem jako já, tedy na sever, k městu, pryč od vzdalující se pohromy.

„To bude nejlepší," souhlasil Patrick. V hlase mu zněla neskonalá úleva. „Než se vypravíš, napiš mi ještě, ano? Abych věděl, kdy tě mám očekávat."

„Spolehni se," slíbila jsem a zavěsila. Telefon jsem odložila na dlážděnou podlahu vedle sebe a sáhla do zadní kapsy nacucaného dresu. Vylovila jsem pláštěnku, a přestože byla také značně promočená, přetáhla jsem si ji přes oblečení. Pak jsem si z bot opatrně vylila vodu a vyždímala si ponožky. Ledové kapky jsem si sklepla také z přilby a prsty si prohrábla vlasy volně spletené v copu. Byly těžké jako kámen a prosáklé, jako kdybych se předtím potápěla v řece.

Ačkoliv jsem se konečně dostala do bezpečí, necítila jsem se o mnoho lépe. Strany kolonády byly víceméně otevřené a nijak tak nebránily větru ve vhánění dalších přívalů deště vstříc trosečníkům. Byla jsem zmrzlá a promočená na kost. Na rozdíl od většiny ostatních jsem s sebou ale neměla žádné suché oblečení, které by mě mohlo zahřát. Musela jsem si pomoct jinak, abych se ubránila rýmě a nachlazení, které by se mi po hodině strávené v ledovém dešti nepochybně nevyhnuly.

Vyškrábala jsem se na nohy a začala popocházet mezi skupinkami cyklistů. Snědla jsem svou proteinovou tyčinku, a přestože se mi teď jakákoliv forma tekutiny mimořádně hnusila, usrkla jsem se trochy iontového nápoje z bidonu – zkrátka proto, abych se nějak zaměstnala a také uhasila štiplavý oheň ve svém hrdle.

Bouře neustávala. Šouravým krokem jsem popocházela po stranách zastřešené kolonády podle toho, jakým směrem zrovna foukalo. Unavenýma očima jsem zírala na špinavé dlažební kostky, kterými byla vyztužená podlaha. Usilovně jsem se snažila vyhnout pohledu na zmítající se hladinu i klikaté výboje blesků. Chvílemi jsem se bavila také posloucháním rozhovorů ostatních trosečníků. Ukázalo se, že mnozí z nich jsou členové velké výpravy nějakého cyklistického klubu ze sousední země. Ani jeden z nich se nezdál nějak zvlášť otřesený prožitým zážitkem, ovšem vzhledem k tomu, že všichni dorazili přede mnou a nikdo nevypadal ani zdaleka tak promočený jako já, usoudila jsem, že se jim podařilo najít úkryt dřív, než to boží dopuštění doopravdy vypuklo.

Asi po třičtvrtě hodině běsnění začínal déšť konečně slábnout. Cyklističtí nadšenci se jali převlékat do suchého, aby byli připraveni brzy vyrazit na cestu. Vyměnila jsem si několik textovek s Patrickem, při kterých mi sdělil, že na mě čeká na nejbližším parkovišti i s ručníkem, suchým oblečením a termoskou horkého čaje. Představa jeho hřejivého objetí mi učarovala. S nadějí jsem hleděla na oblohu a vyčkávala jsem konce této noční můry.

Zanedlouho se nebesa počala rozsvěcovat, bouřkové mraky byly odváty dál na jih a černá oblaka klesala k obzoru. Svědomitě jsem se rozhlížela po okolí, odhodlaná vyrazit až poté, co patnáct minut neuslyším hrom ani nespatřím blesk a vítr a déšť klesnou na úroveň letmé jarní přeháňky. Členové výpravy už stáli převlečení u svých kol a polohlasem se dohadovali, jestli vyrazit už teď, nebo mají ještě chvíli počkat.

Nakonec jsem dočasný azyl opustila dříve já sama. Adrenalin z mého těla totiž již vyprchal, měla jsem hlad a třásla se zimou. Polohlasně jsem se rozloučila s nikým určitým, vyvedla kolo zpoza přístřešku a vyhoupla se do sedla. Stejně jako při mém příjezdu jsem se neobtěžovala s opouštěním zákazové zóny po svých a na silnici jsem se vjížděla už v plné rychlosti.

Cítila jsem se zvláštně. Vlhký asfalt byl pokrytý popadanými větvemi, mezi kterými jsem musela opatrně kličkovat. Celé tělo mi podivně ztěžklo a nedokázala jsem se zbavit dojmu, že jsem se právě probudila ze zlého snu. Přestože se ptactvo opět dalo do veselého zpěvu, sluneční paprsky pročísly řídkou oblačnost a vzduch naplnila lahodná vůně deště, nebylo mi příjemně. Jindy bych se v tomto počasí vydala ven na procházku a užívala si, jak se příroda po chladivém osvěžení opět probouzí. Dnes jsem však po ničem netoužila více než se vnořit do poklidného labyrintu městských uliček, nechat nebezpečné krásy přírody za zády a ukrýt se v bezpečí vysokých budov.

Už jsem si nezpívala, jela jsem mlčky a svižně, jak jen to šlo. Svět kolem sebe jsem téměř nevnímala. Nevnímala jsem nic než burácení hromů a záři klikatých elektrických výbojů. Překvapeně jsem zamrkala. Vždyť bouřka byla už notnou chvíli pryč. Jak bylo tedy možné, že jsem ji viděla stále, přímo před očima? Potřásla jsem hlavou a upřela pohled na cestu před sebou. Po chvíli se mi hrůznou vidinu podařilo zahnat.

Opírala jsem se do pedálů a během pár minut jsem nechala svou noční můru daleko za zády. Avšak bez ohledu na to, jaká vzdálenost mě od světa nebezpečí a smrti, dělila, nedokázala jsem se zbavit dojmu, že se z dnešní projížďky nevracím úplná. Jako by jistá část mé duše uvízla někde daleko na lukách, odsouzená k věčnému potácením se tmou za doprovodu kvílení větru a hučení deště.

Jedna z mých součástí – ta, která věděla, jak být odvážná a statečná, zmizela. Měla už navždy zůstat ukrytá před světem, trýzněná mými strachy. Opustila mě. Zbylo jen promočené, vyklepané zvířátko, které už nedokázalo věřit vůbec ničemu. Zvířátko, které bylo zrazeno sebou samým.

Tento dojem nezmizel dokonce ani když jsem přebrodila malý rybníček bláta a špíny, který během bouřky vznikl v železničním podjezdu u parkoviště, a pohled mi padl na mého snoubence, neklidně přešlapujícího u auta. V každé dlani drtil cíp tlusté, vlněné deky a skrz pootevřené dveře jsem zahlédla obrovskou hromadu oblečení a ručníků.

Sotva jsem stačila slézt z kola a Patrick už mě držel v náručí. Zabalil mě do deky jako kojence do zavinovačky a vtiskl mi lehký polibek na čelo. Jeho něžná uklidňující slůvka ke mně doléhala jen tlumeně. Zatímco jsem se nechala více méně odnést na zadní sedadlo, kde ze mě stáhl promočené oblečení, přes hlavu mi přetáhl obrovskou, měkoučkou bavlněnou mikinu, dosucha mi vytřel prokřehlá chodidla a nasoukal je do tlustých teplých ponožek, nedokázala jsem se zbavit pocitu prázdnoty v mé mysli. A když mě Patrick opět políbil, zlehka a jemně, jako bych byla to nejkřehčí stvoření na světě, necítila jsem vůbec nic. Lásku, štěstí, ani chtíč.

V tu chvíli jsem věděla, že přestože mé tělo dnes vyvázlo bez zranění, moje duše v zuřící bouři uvízla. Duše, která dokázala milovat a nenávidět, doufat a přát si, prožívat štěstí i smůlu. Zůstala jen prázdná schránka, jenž už nikdy neměla být opět úplná.

O pět měsíců později ...

Krčila jsem se studené kachličkované podlaze, chráněná před jejím chladem jen tenkým chlupatým koberečkem, a pevně jsem si tiskla dlaně na ústa. Tváře mi smáčely slzy, stékaly mi po krku a mizely až pod lemem trička. Jejich slaná chuť mě pálila na jazyku. Mé tělo se neustále svíjelo v jakémsi trhaném tanci. Chtěla jsem křičet, kopat kolem sebe, rozdávat rány. Zoufale jsem toužila vypustit běsnící klubko mých citů na světlo, vykřičet je do světa. Ovšem právě teď jsem si to nemohla dovolit. Ne teď, ne nikdy v budoucnu. Musela jsem své zoufalství udržet na uzdě. Dát se do pořádku, omýt si slzy, nasadit úsměv a vyjít ven z koupelny s rovnými zády a zdviženou bradou. Tak, jako už tolikrát předtím.

Dnes to ale nešlo.

Protože dnes se mnou nezmítal jen obvyklý záchvat paniky, němý koncert zlomeného srdce.

Dnes bylo hůř. Mnohem hůř.

Tam venku, přímo za dveřmi koupelny, totiž zuřila bouřka.

Byla všude. Ve každé místnosti malého bytu byl zřetelně slyšet řev hromů, bičování deště a kvílení větru. Z oken se daly spatřit klikaté, fialové stopy blesků. Chránil mě proti nim jen tenký plátek dřeva a jedno otočení klíčkem v zámku.

Bez ohledu na to, kam jsem se před tím hrůzyplným odpolednem ukryla, stále mě pronásledovalo ve vzpomínkách. Zatímco jsem se zády opírala o studenou stěnu vany, ve skutečnosti jsem byla někde docela jinde. Sledovala jsem vyděšenou dívku, oděnou do promočeného sportovního oblečení, jak se zalyká studenou vodou, se slzami na krajíčku se opírá do pedálů a za doprovodu bouřkové kakofonie se modlí o přežití.

Ať už jsem dělala cokoliv, byla tam stále. Nikdy nepřestávala, jela vpřed, věřila si a zoufala. Bojovala o svůj vlastní holý život.

Někdy i umírala. Nezřídka kdy jsem se stala svědkem toho, jak se jejím tělem prohnal spalující záblesk elektrické energie, zaútočil na její srdce a přinutil jej bít tak silně, jako nikdy dřív. A pak jeho údery napořád zastavil.

Ovšem, než nastal onen nemilosrdný konec, ta dívka křičela. Křičela tak strašlivě, že se musely třást i hory na opačném konci světa. Země se pod ní chvěla, bohové na obloze na okamžik zarazili své nebeské hrátky. Celý svět se zastavil, aby sledoval, jak jedna malá snílka umírá.

A já jsem vždy křičela s ní. Jako právě nyní.

Z hrdla mi však nevyklouzla ani hláska. Chtěla jsem to ze sebe dostat, tak moc jsem chtěla. Ústa jsem ale otevírala na prázdno s vědomím, že mi nesmí uniknout jediné zasténání. Patrick jen pár metrů ode mě seděl na pohovce a sledoval televizi, přesvědčený o tom, že jsem si šla dát uklidňující koupel. Nesměl se nic dozvědět. Vyčítal by si to, proklínal by sám sebe, že mne tehdy nechal odejít. A také ... také jsem zkrátka nebyla schopná podívat se mu do očí a přiznat své selhání. Poslední kousek mě, který ještě věděl, co to znamená hrdost a pýcha, nebyl připravený přiznat světu, že zklamal.

Nedokázala jsem se ochránit. Mohla jsem zemřít. Zůstat tam navždy, studená a nehybná, a už nikdy nespatřit světlo světa. Místo toho, abych se včas stáhla do bezpečí, zbytečně jsem riskovala svůj vlastní život, jednu z nejcennějších věcí, které mi zbyly, a kvůli čemu? Abych si něco dokázala?

A právě proto jsem musela mlčet. Mým údělem bylo jen tiše trpět v zapomnění. Bylo to tak nejlepší. Pro všechny.

Hlasy a hudba vycházející z televizoru utichly a vzápětí se ozvalo tiché, váhavé zaklepání na dveře. „Liv?"

Zatajila jsem dech a pokusila se setřít si slzy předloktím. Marně. Vlhké důkazy mého žalu jsem si jen ještě víc rozmazala po tváři. „P-Patricku?" vypravila jsem ze sebe. Ze všech sil jsem se snažila znít klidně.

Klika sebou několikrát mrskla nahoru a dolů. „Co se děje, Liv?" Jeho hlas zněl naléhavě. Svraštila jsem obočí. Jak to mohl poznat? Copak už se nedokážu ani pořádně přetvařovat?

„Nic. Dávám si vanu," vyblekotala jsem a začala se hrabat na nohy.

„Fakt? Tak otevři," vyzval mě a znovu zacloumal s klikou. Mé chabé lži samozřejmě neuvěřil.

„To bych musela lézt z vody." Snažila jsem se znít lhostejně, možná trochu znuděně či unaveně. V té chvíli se mi však z hrdla samovolně vydral další vzlyk. Pokusila jsem se jej ztlumit dlaní, ovšem k Patrickovi se ten zvuk přece jenom donesl.

„Zlato, odemkni ty dveře, prosím."

Při zaslechnutí té něžnosti a pochopení, jež se mu zrcadlily v hlase, mi na tváře vytryskl čerstvý proud slz. Nesmí se nic dozvědět, opakovala jsem si v hlavě svou tichou mantru. Nemůžu jej tím obtěžovat.

Mlčela jsem a tiše si srovnávala možnosti. Můžu tu zůstat a doufat, že jej to po chvíli přestane bavit a odejde. V případě, že jej to bavit nepřestane, mohou nastat dvě možné situace – buď zůstanu v koupelně trčet navždy, nebo vysadí dveře a přinutí mě mluvit. Ani jedna z těchto variant se mi ale nijak zvlášť nezamlouvala.

Otevřela jsem ústa, abych se jej znovu pokusila přesvědčit, že nemá mít starosti, když se mi najednou znovu zatmělo před očima. Musela jsem se zachytit okraje umyvadla, abych se neskácela k zemi. Celý svět se kolem mě zběsile točil. Sklopila jsem víčka, abych dokázala udržet rovnováhu.

V tu chvíli jsem před sebou opět spatřila to nebohé stvoření, uvězněné v bouřkovém pekle. Dívka dřepěla u cesty a pažemi si chránila hlavu před kroupami a deštěm. Lapavě se nadechovala. Vlasy jí doslova stály na zátylku. S hrůzou jsem si uvědomila, že ji každým okamžikem udeří blesk.

„Já tu nechci být," špitla, lehce odtáhla ruce a obrátila obličej přímo na mě. Do mé tváře se zabodly její zelené oči. Moje oči. „Chci domů. Prosím. Nenech mě umřít."

Zůstala jsem na ni vyděšeně zírat. Nenech mě umřít. Prosím.

Domů.

Pootočila jsem hlavu směrem, kde by se měly nacházet dveře. Můj domov stál těsně za nimi, kvedlal s klikou a dožadoval se vstupu.

„Zachraň mě, prosím tě! Já nechci umřít!" křičela na mě dívka z plných plic. Temnou oblohou se se zapraskáním prohnal další, jiskřivý výboj. Mířil přímo k ní.

„Ne," vydechla jsem se zrakem pozvednutým k nebesům.

Stála jsem těsně vedle, byla jsem tam a přeci ne. Sledovala jsem, jak se krčí při zemi, mokré vlasy jí zakrývaly tvář jako závoj. Oči měla vykulené děsem. Čekala na smrt.

Natáhla jsem paži vstříc letící záhubě a sevřela prsty v pěst. Blesk se zamihotal. A pak, jen necelých deset centimetrů od její hlavy, zastavil.

Srdce mi bušilo v hrudi jako splašené. Nevěřícně jsem hleděla na svou dlaň. Dívka – já – překvapeně zvedla tvář.

S fascinovaně rozevřenými rty jsem protočila jsem zápěstí. Klikatý výboj se obrátil a vmžiku vystřelil zpět do nebes.

„Ty jsi to dokázala," špitla téměř neslyšně.

Přikývla jsem a sklonila se, abych jí pomohla vstát. Dívka popadla nabízenou dlaň a vyhoupla se na nohy. Druhou rukou si z obličeje odrhnula vodou nasáklé vlasy.

„Děkuji ti. Zachránila jsi mi život." S nechápavě svraštěným obočím jsem střídavě hleděla na ni a na svou teplou dlaň. Vždyť jsem nic neudělala.

Dívka jako by slyšela mé myšlenky. „Postavila jsi se bouři," pousmála se. „Vzepřela jsi se své noční můře. Vidíš? Přece jenom jsi dokázala samu sebe zachránit. Jinak bys tu přeci nestála."

Zmateně jsem zamrkala a naprázdno otevřela ústa.

Pokývala hlavou směrem k nebesům. „Ať jde pryč. A ony půjdou taky."

„Kdo ony?" zachraptěla jsem.

„Tvé pochybnosti a noční můry."

Pomalu jsem zakroutila krkem. „To nedokážu."

„Dokážeš," vydechla a položila mi svou mokrou dlaň na hruď. „Ty totiž dokážeš všechno." Kůži jsem měla pod jejím dotykem jako v jednom ohni. Kousla jsem se do rtu a vzhlédla k temným oblakům. Tohle přece není v lidských silách ...

„Udělej to." Najednou se ocitla po mém boku a zlehka mi našeptávala do ucha. Na její pokyn mi vystřelily ruce vzhůru, zakmitala jsem prsty a zavřela oči. „Vidíš tu temnotu v tvém nitru? Tu, která tě užírá zevnitř, ničí tvé sny a touhy, nutí tě probouzet se smáčená potem uprostřed noci? Vidíš ten zdroj svých hrůz?"

„Ano." Opravdu tam byl, temné klubko strachu a nenávisti, které se svíjelo na mém srdci. Jiskřilo třpytivou černotou, slabě pulsovalo a hryzalo do okolní zdravé tkáně. Ukusovalo si z ní. Jako parazit.

„Dobře," usmála se a na krku mě zašimral její teplý dech. Skoro jako kdyby byla skutečným stvořením a ne jen výplodem mé vlastní představivosti. „Pořádně si jej prohlédni, každé jeho zákoutí. Je shnilé, zlé. Není tvou součástí. Nepatří tam. Poruč mu, ať odejde."

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Dle jejích instrukcí jsem veškeré své soustředění upřela k té temné věci v hlubinách mého těla. Obemkla jsem ji ze všech stran jasným, spalujícím světlem, žárem plným odvahy a dobroty.

„Ty nejsi já. Jdi pryč," pronesla jsem pevným hlasem. Z dáli ke mně doléhaly jakési tupé rány. Nevěnovala jsem jim však přílišnou pozornost.

Klubko se rozvinulo v tlustého, tmavého hada s klikatou kresbou na zádech. Obrátil ke mně své úzké zorničky, obklopené jiskřivým mořem malachitu. Jeho oči měly stejnou barvu jako ty mé.

Z pootevřené tlamy mu ven vystřelil dlouhý, tmavě růžový jazyk. Třpytil se jako bleskový výboj. ... ne ... proč bych měl jít? ... jsem přeci tvou součástí ... tvůj přítel ...

„Nikým takovým nejsi," opáčila jsem chladně a zesílila jsem svůj stisk. Had vztekle zasyčel. „Odejdi."

... nemůžu ... jsem ty ... takto vypadáš, ve skutečnosti ... zlá a prohnilá, slabá a bezbranná ... zbabělá ...

„Odejdi!"

... možná půjdu já, ale přijdou další ... nikdy se nás nezbavíš, dokud neodstraníš zdroj ... a tím jsi ty ... zbytečná, malicherná, k ničemu! ...

„ŘEKLA JSEM, ABYS ZMIZEL!"

... tss ... aaagh! ... Bledý žár napadl hadovo tělo jako lavina. Zakousl se do něj ze všech stran, žahal a pálil. Černé tělíčko se zmítalo v sevření čistoty a vřelosti. Prokletý plaz řval a kvílel, prosil o pomoc. Mé odhodlání však bylo skálopevné. Na rameni jsem cítila dívčinu teplou dlaň, která mě tiše vybízela, ať pokračuji. A tak jsem nepřestávala. Tentokrát jsem byla bouří i já. Bouří světla a spalujícího ohně.

„Nemáš nade mnou žádnou moc!" cedila jsem slova mezi zuby, zatímco jsem své srdce nechávala plát. Hadovy výkřiky, protesty a prosby postupně utichly. To kroutící se klubko bylo to tam. Zbyla po něm jen malá hromádka popela, i tu však jasné světlo rozprášilo. Až nezůstalo vůbec nic.

Když svět přede mnou opět vybledl, stála jsem opět na štěrkové cestě uprostřed holé louky. Nebe bylo blankytně modré, bez mráčku. Jasně zelená tráva se na mě smála ze všech stran. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně vláhy.

Dívka stojící vedle mě mi věnovala široký, vřelý úsměv. „Dokázala jsi to. Je pryč."

„Jsou pryč i ... ony?" zamumlala jsem s nadějí v hlase.

Koutky jejích úst poklesly. Pomalu pokrčila rameny. „To nevím. Všechno chce čas. Podařilo se ti odstranit hlavní zdroj tvého ...," omluvně se pousmála, „traumatu. Jenže kdo může říct, kam všude zasel svou hrůzyplnou moc?" Smutně zavrtěla hlavou. „Nebudu ti lhát. I ty sama jsi si moc dobře vědoma toho, že se vrátí. Vkrade se do tvé mysli, když ti bude nejhůř. Když se budou stejně jako dnes po obloze prohánět blesky a déšť bude bušit stejnou silou jako tenkrát. Vrátíš se tam. Budeš křičet a plakat, budeš si zoufat. Ale musíš bojovat. Musíš bojovat, i když se ti bude zdát, že tě na světě už nečeká nic dobrého. Viděla jsi, co se stalo dnes." Její koutky úst se váhavě roztáhly. „Dokázala jsi to. A dokážeš to víckrát. Budu tam, abych ti pomohla. Nejenom já. Také on." Spiklenecky na mě mrkla. Duté rány v pozadí opět nabraly na intenzitě.

„Věř mu. Miluje tě více než ty samu sebe. A věř sama sobě. A v těch nejhorších chvílích nezapomínej ..." na chvíli se odmlčela a rty se jí zachvěly, „že jsi přežila. Dokázala jsi se udržet v bezpečí. A teď se vrať zase domů." Zlehka mi položila obě dlaně na hruď. Natáhla jsem paži, abych se ji pokusila zarazit, položit jí ještě několik otázek. Než jsem ale stačila promluvit, dívka do mě s nevídanou silou strčila.

A vzápětí jsem se s bušícím srdcem vrátila zpět do reality. Přesně v tu chvíli se drobným prostorem rozezněla ohlušující rána. Poplašeně jsem se ohlédla přes rameno právě v okamžiku, kdy se dřevěná deska dveří odsunula stranou a mezi veřejemi se objevila Patrickova vysoká postava. Za jeho zády jsem zřetelně viděla temnou oblohu. Nebesy se prohnal zářící blesk. Instinktivně jsem ucukla dozadu a zakryla si předloktím oči.

„Liv? U všech bohů, co se děje?" zvolal Patrick vyděšeně a sevřel mě v náručí. Obrátila jsem se však k němu zády a s zavrčela jsem skrz zaťaté zuby: „Zavři to!"

Cítila jsem, jak nechápavě ztuhl. „Cože?"

„Zavři. Ty. Dveře!" K uším mi dolehlo zaburácení hromu. Vrátíš se tam. Budeš křičet a plakat, budeš si zoufat. Pevně jsem zavřela oči a pokusila jsem si vybavit nebe bez mráčků, zpět ptáků, teplé pohlazení slunce a dívčin uklidňující úsměv.

Ozvalo se zaskřípění, jak se Patrick pokusil zatáhnout dveře zase zpátky na místo. Padl na mě stín. Chabá zástěna mě sice nedokázala uchránit před nelibozvučnými zvuky bouřky, skryla před mým zrakem alespoň nebeskou podívanou.

Patrick si nejspíš dal dvě a dvě dohromady, jelikož se koupelnou o chvíli na to rozeznělo hučení ventilátoru, určenému k vyhánění horké páry z místnosti. Burácivý zvuk alespoň na chvíli přehlušil bouřkovou kakofonii. To mě uklidnilo. Téměř okamžitě jsem ucítila, jak se můj zběsilý tep začíná zpomalovat. Po chvíli jsem si dokonce dovolila rozevřít víčka.

Zlehka mě uchopil za ramena a přinutil mě obrátit se k němu čelem. „Co se děje?"

Zvolna jsem zavrtěla hlavou. Miluje tě více než ty samu sebe. Na tom nezáleželo. Ten den byl má chyba, mé břemeno. Nikdo jiný, než já neměl právo jej nést. „To nic," zamumlala jsem a pokusila se pousmát. „Jsem v pořádku."

Bylo mi jasné, že na to nevypadám. Vlasy mi trčely do všech stran, tváře jsem měla zrudlé a vlhké od pláče a zúžené zorničky dokazovaly, že se cítím všelijak, jen ne v pořádku.

„To je kvůli té bouřce? Bojíš se jí?" naléhal Patrick.

„Ne." Ano. Možná. Bojím se toho, co pro mě znamená.

Bezradně na mě pohlédl. Bylo vidět, že svádí těžký vnitřní boj. Na jedné straně stál respekt k mému soukromí, na druhé touha rozlousknout záhadu mého podivného chování a poskytnout mi útěchu a pomoc.

„Nechci o tom mluvit," vypravila jsem ze sebe a otočila se k umyvadlu. Se sklopenýma očima jsem otevřela kohoutek a šplíchla si na červený obličej trochu vody. Přestože byla příjemně teplá, před prvními kapičkami jsem mimoděk ucukla.

Patrick mě vzal kolem pasu a opřel si svou hlavu o tu moji. Už nenaléhal. „Nelži mi. Vidím, že něco není tak, jak by mělo. Pokud se mi s tím nechceš svěřit, fajn. Ale nějak to ze sebe dostat musíš. Jinak tě to roztrhá zevnitř."

Měl pravdu. Každé jeho slovo se do mě zabodlo jako nůž. Roztrhá. Vzpomněla jsem si na zlomyslného hada. Představila jsem si, jak se z jeho ostatků líhnou další, ještě zrádnější a proradnější, nahlodávají mou mysl a zasévají do ní strachy a pochyby.

„Pokud se nechceš svěřit mně ... co kdybys se svěřila papíru?" pokračoval tichým hlasem. „Taky to někdy dělám. Můžeš se tak zbavit svých starostí a zároveň si je nechat pro sebe. Slibuji, že po tvém vyznání nebudu pátrat."

Kousla jsem se do rtu. Ten návrh nezněl špatně. Vlastně se mi docela zamlouval, jenže ... byla jsem opravdu připravená přivést k životu všechny své démony?

Musíš bojovat. Musíš bojovat, i když se ti bude zdát, že tě na světě už nečeká nic dobrého. Dlouze jsem vydechla. Ano. Musím bojovat, postavit se k tomu čelem. Od toho dne uběhlo již pět měsíců. Jak dlouho budu ještě čekat, než se konečně odhodlám k činům? Po pět měsíců jsem se v noci budila se slzami v očích, zbrocená potem. Po pět měsíců jsem se třásla pod pokrývkami pokaždé, když nebesa zakryly temně modré mraky. Po pět měsíců jsem se vyhýbala jakýmkoliv aktivitám, které by mě zavedly byť jen z dosahu bezpečného úkrytu, a to bez ohledu na počasí. Po pět měsíců jsem se skrývala před světem a sebou samou.

Bylo načase učinit tomu přítrž. Nebo se o to alespoň pokusit.

Pomalu jsem přikývla a na tváři se mi podařilo vykouzlit jakousi pokřivenou napodobeninu úsměvu. „Tak dobře. Ale musíš mi přísahat, že mi nebudeš koukat přes rameno!"

Patrick dlouze vydechl a zlehka mě políbil na čelo. Odvážila jsem se pohlédnout do zrcadla. Z očí se mu začal vytrácet zděšený výraz a opět se v nich opatrně rozsvěcovaly jiskřičky naděje. „Máš mé slovo."

Té noci jsem byla usazená u stolu a mlčky jsem hleděla na prázdný list papíru. Bouře za okny se už dávno uklidnila. Dokud venku řádily blesky a hromy, neopustila jsem Patrickovu náruč. Leželi jsme propletení jako jedno tělo na pohovce, navzájem se krmili zmrzlinou a sledovali nějakou příšerně klišé komedii, která mě však už po pár desítkách minut dokázala rozesmát. Patrick můj stav už nijak nekomentoval. Usmíval se pokaždé, když se má tvář rozsvítila, a ve chvílích, kdy jsem s vytřeštěnýma očima hleděla na oblohu, mě jemně kolébal v náručí a hladil mě po vlasech.

Od chvíle, co jsem vyšla z koupelny, mi z očí nevyklouzla už ani jediná slzička. Teď jsem seděla v křesle, v prstech svírala hrnek horké čokolády a přemýšlela jsem, jak začít. Za nic na světě jsem se k tomu dni nechtěla vracet. Ale musela jsem. Bylo mi jasné, že jinak to nepůjde. Ty vzpomínky samy nezmizí, nerozplynou se. To já je musím přinutit odejít, nebo alespoň dokázat prozářit myšlenky plné strachu a zoufalství světlem a teplem.

Odložila jsem hrnek a prsty zlehka uchopila propisovací tužku. A poté jsem její hrot opatrně přiložila k papíru.

Nenávidím bouřky, začala jsem. Ničím jiným na světě jsem si v této chvíli nebyla tak jistá. Ale vždycky tomu tak nebylo. Dřív jsem nebeské přehlídky pozorovala s nadšením. Stávala jsem na balkónu, hleděla k obloze a naslouchala melodickému orchestru deště, větru a hromů.

Na okamžik jsem se zarazila, posunula ruku po stole a přeskočila na další řádek.

To bylo předtím. Předtím, než přišla ta poslední jízda. 

Tentokrát jsem si dala malou pauzu od všech těch andělů a zabrousila do něčeho, co mi už delší dobu vrtá v hlavě. Tato povídka je inspirována událostí z mého života a alespoň její část kopíruje přesné skutečnosti. Jelikož si stejně jako Liv nechávám své strašidla raději pro sebe, rozhodla jsem se "svěřit se papíru" alespoň tímto způsobem. Nakonec se z toho (aspoň podle mě) vyklubala docela pěkná povídka, tak jsem se rozhodla vypustit ji do světa. 

Díky za přečtení a případný zanechaný komentář. :)