„Zlato, vnímáš mě?"

Mladý muž usazený přede mnou na tuhé jídelní židli potažené falešnou kůží jen něco nesrozumitelného zamručel, aniž by dokázal odtrhnout pohled od zářící obrazovky svého laptopu. Kdykoli jindy bych jej zůstala se zalíbením pozorovat. Opřená o zárubně dveří do kuchyně bych obdivovala jeho hbité prsty zběsile tančící po klávesnici, modré žilky vystupující na bledých předloktích a hlubokou modř jeho očí, soustředěně klouzajících po bílém listu textového editoru. Dnešek však nebyl tím dnem, kdy bych mu věnovala zamilovaný úsměv plný hrdosti a poté se také odebrala ke své práci.

Mít za snoubence spisovatele na volné noze mělo samozřejmě i své výhody – od romantických, košatých vyznání lásky až po poměrně nenáročné životní požadavky. Dokud byl horlivě zabraný do psaní, prakticky mu nezáleželo mu tom, kde spí ani co jí. Stačil mu jeho věrný laptop, silná káva, instantní polévky a jedna deka, po kterou se schoulil v těch výjimečných chvílích, kdy kofein coby životabudič přestával fungovat a jeho organizmus zoufale potřeboval spánek.

Jenže někdy – jako třeba právě teď – mě jeho zaměstnání pořádně rozčilovalo. Jakmile se ponořil do tajů a záhad jeho příběhů, dostat jej zase zpět do přítomnosti bylo nad lidské síly. Když například před dvěma lety sousedovi v bytě pod námi vzplála elektroinstalace a dům se proto musel evakuovat, všichni ostatní svůj domov opustili – ať už v zoufalé panice či klidné spořádanosti. Můj přítel neudělal ani jedno. Našli jej až hasiči, jak se v oblaku kouře hrbí nad svým zdrojem obživy a polohlasně si stěžuje, že asi přestává vidět.

„Patricku."

„Ano?" opáčil nesoustředěně. Jeho odpověď byla jen automatickou reakcí přednastavenou mozkem, kterou ústa vypálila pokaždé, když zaslechl své jméno. Od své práce – ještě stále bezejmenného hororového románu – však oči nezvedl. Zatímco levačkou nepřestával létat po klávesnici, pravou rukou několikrát poklepal na povrch touchpadu a otevřel další soubor, obsahující nejspíš nějakou studii k jeho knize.

„Vypukla strašlivá epidemie neléčitelného moru, který zabíjí do hodiny po nakažení. Svět se hroutí, lidé šílí. Pokud si okamžitě nesbalíme věci, nenastoupíme do kosmické lodi a neodletíme na Mars, umřeme šíleně bolestivou smrtí."

„Super."

Na chvíli jsem musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout, abych odolala nutkavé touze vytrhnout mu židli zpoza zadku a vyhodit laptop z okna. Nakonec jsem se spokojila s tím, že jsem pomalu obešla stůl, položila dlaň na zadní stranu obrazovky a ze všech sil ji přibouchla.

„Jau! Sakra, Liv, co to vyvádíš?" Patrick ublíženě vyprostil přiskřípnuté prsty ze sevření jeho nejoblíbenějšího předmětu ve vesmíru a teatrálně si povzdechl. Vzápětí se opět natáhl po laptopu, já jsem však svou ruku nechala pevně přitisknutou na jeho povrchu. Rozčarovaně zavrčel, pak si pomalu promnul unavené oči a vzhlédl. Bělma měl protkané rudými žilkami a kruhy na jeho tvářích působily dojmem, že si pod oči vylil lahvičku inkoustu. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy spal.

„Měl by sis lehnout."

„Ještě ne," zabručel nepřítomně, odstrčil židli, popadl prázdný hrnek od kávy a zamířil k lince. „Nemůžu jít spát. Doreen právě zjistila, že ji někdo sleduje." Upřel na mě svůj ztrhaný obličej a několikrát nekontrolovaně škubl víčky. Už ani nedokázal mrknout oběma očima zároveň. „Když usnu, zabije ji," zašeptal spiklenecky a zakroutil kohoutkem. Proud vody vytryskl do dřezu a asi o pět centimetrů minul nastavený hrnek určený k vypláchnutí. Patrick si toho pochopitelně ani nevšiml a otočil jej dnem vzhůru, aby vylil neexistující sedlinu.

„Blouzníš. Jestli toho nenecháš, hodím ti toho tvého ‚hnědého pomocníčka' do popelnice, objedu všechny obchody s kávou v okruhu sta kilometrů a nařídím jím, aby ti už nikdy neprodali nic, co obsahuje kofein," prohlásila jsem a výhružně se zamračila. Patrick mě ignoroval. Zavřel vodu, nasypal si do stále špinavého hrnku pár lžiček svého mletého potěšení a sáhl po varné konvici. Před třemi dny si ji naplnil až po okraj vodou a dal ji vařit, aby se při doplňování energie nemusel zdržovat půl minutovým čekáním na ohřev.

Dnes ráno jsem mu ji vylila. Voda byla samozřejmě už dávno vychladlá.

Bezmocně třepal konvicí nad hrnkem, jako by si myslel, že se její obsah přilepil na dno a on ho ven musí vyklepat.

„Nic tam není," zavrčela jsem.

„Fakt?" Odložil konvici a zamířil opět ke dřezu. „Se studenou to taky půjde, ne?"

Hlasitě jsem si povzdechla a na jazyk mi samovolně vklouzla další námitka. Trochu škodolibě jsem však stiskla rty. Byla jsem v pokušení počkat a zjistit, jestli se tentokrát do hrnku aspoň trefí. Náhle však ztuhl uprostřed pohybu a tázavě se ke mně otočil. „Neříkala jsi něco o morové epidemii?" vypravil ze sebe se zmateně svraštěným obočím.

„Ne. Jo. Hlavně se ti už deset minut snažím sdělit, že jedu ven na kolo a že se vrátím asi za hodinu a půl," oznámila jsem mu co nejpomaleji a nejzřetelněji. Tato informace byla pro člověka, který se velice snadno dokázal ztratit ve svém vlastním světě, klíčová. Kdysi jsem na projížďce píchla a díky údělu zákona schválnosti jsem samozřejmě zrovna byla uprostřed ničeho, bez telefonního signálu a neměla jsem s sebou ani brašničku s nářadím. Domů jsem přišla za tmy, s odřenými chodidly od patnácti kilometrové túry v cyklistických tretrách a se svaly křičícími bolestí, jelikož jsem musela své kolo celou cestu táhnout za sebou. Na mou otázku, jestli mu nepřišlo divné, že jsem byla pryč sedm hodin místo dvou opáčil, že si ani nevšiml, že nejsem doma.

„Fajn. A co to bylo s tím morem? A ... raketami?"

Protočila jsem oči. „Nic. Zavolej na mys Canaveral a zarezervuj letenku do vesmíru, ať máme kam utéct, až přijde apokalypsa." Zapnula jsem si cyklistický dres, pohmatem jsem zkontrolovala, že všechna má výbava – tenká pláštěnka, proteinová tyčinka, balíček tištěných map zabalených v igelitu – je na svém místě a poté jsem vklouzla chodidly do bot.

„Uhh ... cože?"

Utáhla jsem přezky a nasadila si na hlavu přilbu. „Zapomeň na to, prosím tě," vydechla jsem a sevřela jej v náručí. Stále trochu zmateně mě pohladil po zádech a vtiskl mi lehký polibek na pravý koutek úst. Trochu mě zarazilo, že vůbec ví, kde mám obličej. „Brzy jsem zpátky. A buď tak hodný a jdi se vyspat. Jak tě znám, stejně předbíháš termíny. Dopřej si taky trochu odpočinku."

„No jo," zamumlal ospale a povolil stisk. Vykročila jsem ke dveřím, sebrala z háčku své klíče a vzápětí jsem zmizela na chodbě. Než jsem za sebou zavřela, stačila jsem ještě spatřit, jak malátně kráčí ke dveřím do ložnice a vzápětí se bezvládně hroutí na postel. „Drž se, Doreen," zaskřehotal polohlasně a poté okamžitě vytuhl.

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Byl to sice workoholik, závislák na kávě a počítačový maniak – ale byl můj. A nikdy na světě bych jej nevyměnila.

Vytáhla jsem klíč ze zámku a zamířila k výtahu. Mohla jsem jen doufat, že alespoň na naši svatbu bude při smyslech. To už by mělo to jeho veledílo být ve fázi oprav.

Za deset minut jsem se už vesele opírala do pedálů a hnala kolo po nábřeží na jih směrem k blízké oboře. Dlaněmi, chráněnými před případným pádem bezprstovými rukavicemi, jsem zlehka svírala řídítka a s blaženým úsměvem jsem si užívala svištění vzduchových proudů kolem mých uší a po tváři. Bylo docela horko, dusný vzduch přede mnou se zlehka třepotal. Obloha za mými zády nabírala sice barvu temných vod v hlubinách moře a od obzoru se k nebesům zvedala mohutná hradba dešťových mraků, z možného zhoršení počasí jsem si však nedělala příliš velkou hlavu. Podle všech tří meteorologických radarů, které jsem zkontrolovala, měla bouřková hrozba přelétnout přes severozápad asi padesát kilometrů od místa, kam jsem se chystala já.

Stočila jsem kolo do ostré pravotočivé zatáčky, lehce si stoupla do pedálů a poté klesla za sedlo. S prsty jen letmo přiloženými na brzdách jsem svištěla dolů do podjezdu pod železničním mostem. Vzápětí kolo hbitě vylétlo na stezku na druhé straně. Tiše jsem zavýskla a svižným tempem pokračovala vpřed.

Milovala jsem rychlou jízdu.

Cyklistice jsem neholdovala dlouho. Teprve minulé léto jsem objevila krásu prozkoumávání blízkého i ne tak blízkého okolí na dvou kolech, poháněných pouze mým vlastním tělem a vůlí. Během pár týdnů jsem rychle prozkoumala rozličné lesní stezky, ukryté před zraky turistů i místních. Postupně jsem ztratila obavy z možného bloudění a oblíbila jsem si ten pocit vzrušení, který mě naplnil pokaždé, kdy jsem vystoupala do náročného kopce nebo si vychutnala dlouhý, prudký sjezd. V těchto chvílích pro mě neexistovalo nic jiného než příroda kolem mne. Domov, práce, dokonce i Patrick byli na okamžik zapomenuti. Byla jsem sama – sama proti světu.

A neskutečně jsem si to užívala. Mohla jsem se vydat kamkoliv, ztratit se na pár hodin svým starostem, cítit vítr ve vlasech a zkrátka žít.

„Tak kam to bude dnes, Liv?" zeptala jsem se sama sebe. Na rtech mi hrál rozpustilý úsměv. Pohled mi sklouzl na telefon připevněný na řídítkách. Na rozsvíceném displeji se skvěla mapa blízkého okolí. Velká modrá tečka určovala mou aktuální polohu a klikatící se čára trasu, kterou jsem již měla za sebou.

Zpomalila jsem, prosmýkla se mezi kuželi bránícími průjezdu automobilu a už jsem svištěla z hráze dolů na rozpraskanou cestu vedoucí mezi pozemky zahrádkářské kolonie. Aniž bych musela dávat nějak obzvlášť velký pozor na cestu, zkušeně jsem se jako již tolikrát proplétala mezi nerovnostmi a dírami ve vozovce.

Do obory, Liv. Louky, lesy, zpěv ptáků a šumění větru v korunách. Samota a klid.

Jízda mi ubíhala rychle. Zanedlouho jsem nechala zahradnické domky a malá políčka daleko za sebou, minula přilehlé parkoviště, podjela další mostek a po široké asfaltce jsem dorazila k nedalekému loveckému zámečku, oblíbenému poutnímu místu turistů z širokého okolí. Na chvíli jsem přestala šlapat a s nechápavým úsměvem na tváři jsem zavrtěla hlavou při pohledu na nejméně tři tucty lidí, posedávajících na trávníku či tlačících kolem svá vlastní kola. Jezdila jsem sem poměrně často, zastavila jsem se však jen velice zřídka. Zámeček s přilehlými lukami i malým jezerem mi byl dobře známý. Nikdy jsem ale nechápala touhu místních lidí i cizích návštěvníků trávit svůj čas od rána až do večera zrovna tady.

Bez ohledu na denní dobu a počasí, turisté tu totiž byli vždy. Někdy jsem je podezírala, že každý den za svítání nasednou do aut, přijedou sem (přestože tu až na výjimky platil zákaz vjezdu), celý den se pak poflakují po okolí a po setmění absolvují stejnou cestu zase zpátky. Všechny stezky kolem byly téměř prázdné, jako by se sem to osazenstvo snad teleportovalo.

Během pár chvil jsem nechala zámeček za zády a zamířila jsem dál, do přírodního labyrintu stezek a pěšinek vyšlapaných lesní zvěří. Rozhodla jsem se pro asi pětadvaceti kilometrový okruh kolem řeky, lesní hájenky a druhé z monumentálních staveb zdejších lesů – opuštěného a chátrajícího letního sídla nějaké dávno zapomenuté šlechtické rodiny, které leželo asi dvacet minut jízdy odsud. Jelikož vítr foukal ze severu, zvolila jsem nejprve cestu po dlouhé úzké silnici vedoucí mezi krajem hustého zelenavého porostu a plotem ohraničujícím oboru. Poté jsem se chystala projet krátký úsek skrz les a nazpět se vydat po druhé straně kolem hájenky a onoho starého zámku.

Oboru jsem znala stejně dobře jako vlastní boty, a proto jsem nedávala moc velký pozor na to, kam vlastně jedu. V myšlenkách jsem bloudila v tajuplných dálkách, snila o možném i nemožném a tiše si prozpěvovala svižnou melodii oblíbené písně. Můj hlas se zlehka nesl prázdnotou, klouzal po opuštěné cestě přede mnou i za mnou, doprovázen jen tichým štěbetáním ptáků.

Zpívala jsem a snila. Byla jsem šťastná.

A vysoká, temně černá stěna chladu a deště se za mými zády pomalu plížila krajinou směrem na jih. Přilepila se mi na paty, jako se onen tajemný stalker přilepil na Doreen. A následujíc jeho příkladu se mě nehodlala jen tak pustit.

Nacházela jsem se zrovna kousek za čtvrtinou cesty, když mi začalo zvolna docházet, že je něco špatně.

Zaprvé se ochladilo. Na holých končetinách jsem již necítila teplý dotyk slunečních paprsků a vlasy na zátylku mi trčely vzhůru jako televizní antény. V prohlubni páteře mi stékal tenký pramínek ledového potu. Kůži jsem měla v jednom ohni a každé pošimrání studeného větru mě nutilo otřást se.

Dříve blankytně modrá obloha nade mnou nabrala tmavší odstín. Rychlý pohled přes rameno mi prozradil, že předtím vzdálené bouřkové mraky jsou již podstatně blíž a tyčí se za mými zády jako blížící se vlna tsunami. „To není možné," zamumlala jsem. „Tohle se nemělo stát."

Předpověď není neomylná, Liv.

Ne. To očividně není.

Nejistě jsem pohlédla před sebe. Zde bylo nebe stále zakryté jen řídkými, lehce prošedivělými mráčky, ze kterých déšť bezpochyby nehrozil. Mohla bych se vydat ještě dál na jih, pokusit se před blížícím se deštěm uprchnout. Jenže nebylo kam. Nacházela jsem se na jakémsi poloostrově ve tvaru úzkého trojúhelníku, sevřená mezi hlubokými koryty dvou řek a blížící se katastrofou. Až příliš dobře jsem věděla, že žádný možný úkryt v dohledu není. Někde hluboko v lese se možná ukrývala nějaká opuštěná hájenka, ta pro mě však spásu neznamenala ani zdaleka.

Nebo bych se mohla otočit, opřít se do pedálů a vystřelit zpátky k domovu s nadějí, že se mi podaří dostat se aspoň k zámečku dříve, než se střetnu s hradbou mraků. Jenže ... co když o nic nejde? Zdání může klamat, vzdálenosti na obloze se odhalují jen těžko. Možná se mi to jenom zdá. Pokud se otočím a prchnu při prvním náznaku hrozby, co si tím dokážu? Snad jen že jsem pouhý zbabělec.

A tak jsem pokračovala dál, přestože na mě veškeré mé instinkty křičely, že to není dobrý nápad. V koutku mysli jsem nepřestávala doufat, že nepředvídatelné počasí náhle změní své rozhodnutí ohrozit můj život a děsivá mračna se stáhnou zpět na sever.

Doufala jsem marně.

První skutečně vážné obavy přišly až o deset minut později. Prohnala jsem se úzkou stezkou přes les, vjela na širší, asfaltovou cestu a otočila se zpět k domovu. Nebe přede mnou bylo již téměř černé a veškeré zbytky tepla byly dávno ty tam. S každým chladným políbením ledového vzduchu mi víc a víc drkotaly zuby. Tep mi létal nahoru jako splašený. Stále jsem se však snažila přesvědčit samu sebe, že to stihnu, že budu v pořádku.

Ze všech sil jsem se opírala do pedálů, ignorujíc krajinu kolem sebe i čísla na tachometru. V mysli jsem si prolétla trasu před sebou a zvažovala možné úkryty. Přístřešek na seno? To sotva. Příliš otevřený a vzdušný, neposkytl by mi žádné teplo. Navíc byl příliš daleko od civilizace, nemluvě o tom, že v případě zásahu by suché seno vzplálo jako troud. A já bych vesele hořela s ním.

Na mysl nepřicházela ani ona opuštěná vila. Byla obehnaná vysokým drátěným plotem. Dovnitř bych se musela vloupat, a i tak bych nebyla v dostatečném bezpečí, nemluvě o tom, že by mě v případě přežití nejspíš začala honit všechna strašidla z okolí.

Mou jedinou nadějí byl onen bývalý lovecký zámeček. Jenže ten se právě nyní nacházel zoufale daleko ode mé aktuální polohy. Cesta tam mi, zvlášť proti větru, bude trvat přinejmenším půl hodiny. A do té doby se už dávno ocitnu v srdci rozdivočené bouřky.

V koutkách očí mě pálily slzy. Byla jsem hloupá, neskutečně hloupá. Měla jsem se otočit a vyrazit zpět dokud to ještě šlo.

Svou šanci jsem ale už promrhala. Nyní jsem se nacházela prakticky v otevřené krajině, s žádnou možností se někde ukrýt. Přestože jsem věděla, jak se mám zachovat v případě, že se ocitnu daleko od bezpečného úkrytu uprostřed hromobití, nikdy jsem si nedokázala představit, že bych opravdu zahodila kolo někam do trávy, přidřepla si na louku s chodidly těsně u sebe, nechala se bičovat větrem a vodou a modlila se, aby si nějaký zbloudilý blesk nevybral coby nejrychlejší cestu k zemskému povrchu právě mé tělo.

Neměla jsem na vybranou. Mou jedinou nadějí bylo řítit se vpřed a doufat, že nějakým zázrakem budou mé svaly silnější než mocný vichr ženoucí vpřed mou zkázu.

Nebyly.

Stále jsem byla příliš daleko od své spásy, když zaburácel první hrom.

Zalykala jsem se větrem, který do mě bušil a smýkal se mnou ze strany na stranu. Jen tak tak se mi dařilo zůstat v sedle a udržovat správný směr. Stehna mě pálila od ustavičné námahy. Zatínala jsem zuby, opírala se do pedálů, pohrávala si s přehazovačkou a snažila se objevit způsob, jak šlapat co nejrychleji. Žádný neexistoval.

Vyjela jsem ze stínu stromů a vřítila se do platanové aleje vedoucí k rozbořené vilce, když se displej mého telefonu upevněného jen kousek od mojí levé ruky rozzářil k životu. Spatřila jsem Patrickův veselý obličej. Sípavě jsem se nadechla a pustila pravačkou řídítka, abych mohla hovor přijmout a přepnout na reproduktor.

„Panebože, Liv, jsi v pořádku? Strašně tady prší!" vyhrkl. Jeho hlas zněl nepřirozeně vysoce a přiškrceně. Měl strach. Srdce se mi rozbušilo ještě divočeji. Patrick nemá nikdy strach. Během četných honeb na nápady pro své hororové romány si toho už prožil tolik, že byl nejspíš psychicky připraven na všechno, a to včetně zombie apokalypsy a vypuknutí opravdové morové epidemie. „Liv? Prosím, řekni mi, že jsi někde v bezpečí!"

„Ne," vydechla jsem roztřeseně.

„Liv!?"

Někde vysoko nade mnou zaduněl další hrom, tentokrát hlasitěji než ten předešlý. „Nejsem!" zařvala jsem z plných plic, aby se můj hlas donesl až k mikrofonu. Nemohla jsem si dovolit zastávku. Musela jsem pokračovat dál, hnát se vpřed, najít úkryt. „Jsem u té opuštěné vily! A tady ještě neprší! Patricku! Jak zlá je ta bouřka!"

Neodpověděl hned. „Zlá. Prosím tě, moc tě prosím, pospěš si, do bezpečí."

„Pospíším. Neboj se," odpověděla jsem. Doufala jsem, že kvůli mně dokáže Patrick zůstat statečný. Pokud by ztratil hlavu i on, bylo dost možné, že bych se z nervového vypětí zhroutila také já. Naposledy jsem jej ujistila, že to zvládnu a nemusí si dělat starosti a poté jsem zavěsila.

V tu chvíli o zem ťukly první dešťové kapky.

Ještě zuřivěji jsem se zabrala do pedálů. Závratnou rychlostí jsem se blížila k místu, kde se cesta rozdvojovala. Musela jsem se rozhodnout, kudy se vydám. Měla jsem dvě možnosti – kratší jízdu holou krajinou podél hranice obory, nebo tu delší, vedoucí lesem. Bez přemýšlení jsem zvolila tu sice odhalenější přírodním živlům, avšak o to rychlejší a prudce strhla kolo doleva.

Ani jedna z nich mi ale nepřipadala jako nějak zvlášť dobrá volba – v otevřeném poli budu zřetelnějším terčem pro blesk, v lese bych ovšem byla vystavena možným padajícím větvím či vyvráceným stromům, nemluvě o tom, že bych v bouřce musela strávit delší dobu.

Najednou mi pohled padl na docela malý, dřevěný přístřešek krčící se u drátěného plotu jen pár stovek metrů ode mě. Byl drobounký – jen úzká lavička, oprýskaný stůl a nízká stříška, pod kterou by se sotva ukrylo dítě. Ale přesto ... možná bych se zde mohla schovat. Jen na chvíli, než se přežene to nejhorší ...

Křečovitě jsem stiskla brzdové páčky až mi zbělely klouby na rukou. Zadní kolo s hlasitým skřípěním udělalo smyk a jen tak tak jsem z něj neslétla na zvrásněnou silnici. Nechala jsem svůj dopravní prostředek ležet na kraji vozovky, vyprostila jsem z držadla telefon a vytočila Patrickovo číslo.

„Pate?" ječela jsem do mikrofonu, abych přehlušila burácení hromů. Poplašeně jsem sebou trhla, když temnou oblohu přede mnou pročísl třpytivý fialový výboj blesku. Instinktivně jsem zatajila dech a začala počítat. Uběhly dvě vteřiny a poté se nade mnou rozezvučelo další hromobití.

Dvě vteřiny ... sotva šest set metrů. Panebože.

Panebože.

Ústa jsem měla vyschlá jako troud. Na jazyku se mi vznášela nepříjemná, kovová pachuť spalujícího žáru a ledového deště. Pachuť smrti. Téměř jsem nedokázala logicky uvažovat. Cítila jsem, jak se mě začíná zmocňovat panika. Zvířecí instinkty zatlačovaly do pozadí ty lidské. Mé tělo napěchované adrenalinem toužilo bojovat či prchat. Jenže jak jsem se měla postavit divokým hrůzám přírody? A kam jsem měla prchat? Do neznáma tvořeného úzkými, zarostlými stezkami a bažinnými jezírky, či směrem do nitra bouře?

Panebože.

„Boha se nedovoláš, pohanko," šeptla luční krajina kolem. S vytřeštěnýma očima jsem přejela pohledem po korunách stromů zmítajících se ve větru a stéblech trávy zmáčených proudy vod. „Jsi v tom sama. Docela sama."

„Lásko?" zavolal mi Patrick do ucha a já jsem se s trhnutím probrala z transu. Svět kolem mě ztichl. Tam kde byly před chvílí zkroucené tváře lesních bytostí se nyní tyčily jen holé kmeny. Prudce jsem nasála vzduch do plic. Začínám blouznit, na mysl se mi vkrádají halucinace ...

„Možná jsem našla úkryt..." přinutila jsem se ze sebe vypravit, „tu lavičku kousek od vily... myslíš, že je to bezpečné?"

„Liv, sedni na kolo a jeď! Sice nevím, co myslíš, ale pochybuji, že by tě to ochránilo. Začínají tu padat kroupy. Pospěš si!" zvolal Patrick. Skrz telefon jsem slyšela ostré, pravidelné bušení. Představila jsem si Patricka stojícího u okna, s tváří zkroucenou starostí, jak hledí do dálky a pohledem brouzdá po vrcholcích okolních lesů.

Náhle mě přepadla obrovská touha být tam s ním. Nechat se sevřít v náručí a s hrnkem horkého čaje v dlaních s ním diskutovat o jeho nejnovějším výtvoru – tak, jako jsme to dělávali každé deštivé odpoledne.

„Dobře," vydechla jsem. Věděla jsem, že musím zůstat statečná. Kvůli sobě a Patrickovi, kvůli našim snům o společné budoucnosti. Pokud svou odvahu ztratím, možná už se nikdy nevrátím domů.

„Tak já jedu." Během pár vteřin jsem sebrala kolo, strčila mobil do kapsy a vyhoupla se do sedla. Prudký příval deště mě téměř okamžitě srazil zase k zemi. Statečně jsem se opřela do pedálů a ze všech sil šlapala vpřed. Nezdržovala jsem se ani s vytahováním pláštěnky. Patrick měl pravdu. Musela jsem odsud vypadnout. Co nejdříve.

Nebesa protnul další blesk a téměř ihned po něm zazněl burácivý hrom. Snažila jsem se zhluboka dýchat, soustředit se na cestu a nemyslet na to, že se s každým okamžikem přibližuji samotnému nitru bouřky. Do tváře mě udeřil další provazec vody. Kapky mě šlehly přes obličej, musela jsem přivřít oči, abych je udržela alespoň v relativním suchu. Na cestu jsem už téměř neviděla, řídila jsem se jen instinktem a občasnými záblesky vysoké trávy, která jí lemovala.

Než jsem dorazila na rozcestí u zámečku, podařilo se mi třikrát téměř sjet ze silnice. Srdce mi splašeně bilo v hrudi. Byla jsem promočená až na kost, vodu, prudký vítr ani bolestivé křeče v mých stehnech jsem ovšem díky adrenalinu divoce proudícímu v mých žilách téměř nevnímala. Má mysl se upínala jen k jedinému cíli: dostat se do bezpečí. Bývalý lovecký zámeček podle mých odhadů už nebyl daleko. Stačilo jen přejet hráz, která měla zadržet případnou rozvodněnou řeku, proplést se malým lesíkem a překonat asi stometrový úsek holé pláně.

Pak už bude dobře.

Někde přede mnou se opět zablýskalo a hrom se rozezněl oblohou už po necelé vteřině. Nadechovala jsem se jen trhaně a nepravidelně. V obou tretrách jsem měla doslova jezírka deště, ponožky i kůže na chodidlech mi nasákla vodou. Dres, cyklistické šortky i rukavice se mi nepříjemně lepily k tělu. Vlasy spletené do tuhého copu ztěžkly a táhly mě k zemi.

Přesto jsem nepřestávala. Svírala jsem řídítka, jako kdyby to byla má kotva uprostřed rozbouřeného moře. Tlačila jsem chodidly do pedálů. Nahoru. Dolů. S nesmírnou námahou jsem překonala hráz, rychlý pohled na tachometr mi prozradil, že se šinu rychlostí jen o chlup větší, než je tempo lidské chůze.

Rychleji, Liv. Rychleji.

Vjela jsem do stínu stromů. Řídký porost mě však před bičující vodou chránil jen pramálo, navíc jsem musela kličkovat mezi popadanými větvemi. Poslední, co jsem potřebovala, byl pád. Kolo sebou nekontrolovatelně smýkalo po vozovce. Přestože jsem nikdy nebyla věřící, modlila jsem se. Ke komukoliv, kdo by mě mohl vyslyšet a ochránit mě před krutovládou blesků.

Vynořila jsem se z lesíka a ocitla se v závěrečné fázi mé pouti, na poslední cílové rovince. Kdesi přede mnou probleskávala béžová fasáda zámečku. Sevřelo se mi srdce. Tentokrát to však nebyl strach, kdo vládl mé mysli. Ale naděje. Do žil mi vlila novou sílu, rozžala teplo v mém nitru plném touhy po vítězství nad nebezpečnou bouří.

Jenže v ten okamžik přišly kroupy.

Pokud by do mého těla, chráněného jen tenkým sportovním oděvem, za normálních okolností začaly bušit kousky ledu o průměru asi půl centimetru, nejspíš bych začala křičet bolestí. Nyní jsem prudké rány přijímala s pevně zaťatými zuby a snažila se údery kousků ledu ignorovat. Koutkem oka jsem zachytila rudé kruhy tvořící se na mém těle po dopadu jednotlivých hydrometeorů. Nebeské střely hlasitě duněly o povrch mé lehké, aerodynamické přilby. Občas některá z nich propadla větracím otvorem a uhodila mě do lebky.

Nemohla jsem dýchat. Jedna kapka deště střídala druhou a každou kroupu spadlou na zem okamžitě následovala další, ještě větší a studenější. Oči jsem měla téměř zavřené, na svět jsem mžourala jen skrz úzké škvírečky mezi víčky.

Kdybych nebyla sama, už dávno bych se dala do křiku a pláče. Teď jsem ale ani na jedno z nich neměla pomyšlení. Z hlavy se mi už podařilo vytěsnit burácivé hromobití, bledé, klikaté blesky i neustávající déšť, a to přestože se mi chladná voda už stačila dostat snad i pod kůži a zchladila mou krev na bod mrazu. Jen matně jsem si dokázala vzpomenout, jaké to je být v suchu, teple a bezpečí.

Soustředila jsem se jen na svaly na mých nohou, které nepřestávaly usilovně pracovat a hnát mě vpřed. Nahoru, dolů. V dlaních jsem drtila řídítka a ze všech sil se snažila udržet kolo na cestě.

Po chvíli, která se mi zdála táhlá jako celá věčnost, přišel poslední kopeček. Šnečím tempem jsem vystoupala na jeho vrchol a skrz přimhouřené oči jsem spatřila nažloutlou budovu bývalého loveckého zámečku v plné své kráse, rozbouřenou hladinu jezera rozprostírajícího se kousek od něj i poslední kousíček cesty, jenž mě ještě dělil od mého spasení.

Nezastavovala jsem. Zvedla jsem se v pedálech, ze všech sil se opřela do kola a navzdory bičujícímu větru, dešti i kroupám jsem vystřelila vpřed. Už mi bylo jedno, jestli mě zasáhne blesk.

Teď, nebo nikdy.

Hnala jsem se vpřed s bušícím srdcem a vědomím, že pokud zemřu, alespoň se nebudu ve svých posledních chvílích bát.