TRÉNINK, PONDĚLÍ 1. KVĚTNA

V. I. P. trénink... Tenhle termín budu používat, pokud se bude jednat o trénink zásadně ve složení: já, Klára a Gábi (Gábi je nutnou součástí, jelikož mi zajišťuje odvoz). Cílem těchto tréninků je zlepšit výkonost „zadku", jakožto košařky se savičářkou. Gabča zajišťuje, abychom pokusy s vodou měly kompletní a jasně viděli, že vodu máme – že z mašiny vyteče alespoň pramínek vody.

Když jsme dorazily na hřiště, trénovali už kluci – stejně jako v našem případě jen košař se savičářem. Chvíli to trvalo, než jsme s Klárou byly puštěny ke stroji a mohly si to všechno nachystat po svém. Pak to šlo překvapivě docela rychle. Na místa, připravte se, pozor, teď! Běh, klap, ke kádi... Mám.

„Dobrý," slyším od Kláry, s úsměvem se na ní otáčím.

Znovu. Rychleji. Stejně dobře a lépe...

„Hele, holky, já si vás stopnu," oznamuje Gabča a jde si pro mobil.

Nedůvěřivě se na ní podívám. Rovnám si koš na savicích, jdu za lajnu. Najednou mě všechno strašně moc znervózňuje. V hlavě mi řve podvědomí: Musíš to dát! Musíš! Přitom vnímám přítomnost kluků, kteří na nás zírají a něco si mumlají, smějí se. Zhluboka se nadechnu, pokouším se všechno vypustit.

Gabča to odstartuje, vybíhám. Chytám koš, svírám savku. Klapnutí se sice ozve, ale koš rozhodně nedrží na savici. Kdybych ho pustila, s řinkotem by dopadl na zem. Díky bohu to neudělám. Tiše zakleju, do tváří se mi hrne horko. Mlčky si nadávám.

„To nic," klidní mě Klára, „jdeme znova."

Dobře, dobře... Jenže je to tu zase. Pohled na Gábinu, jak svírá mobil v rukou. Naplňuje mě pocit zodpovědnosti, nutnosti něco splnit, a opět kluci... Ne! Nemysli na to! Vypni!... Pohledem se zaryju do země, pokouším se zklidnit dech, srdce mi buší. Bože, je to jen trénink! Co budeš dělat na závodech?

Na TEĎ vybíháme, ale opakuje se stejný scénář jako před chvilkou. Kleju nahlas, cítím se bezradně.

„Vsadím se, že když schováš ty stopky, tak to dá," zažertuje Klára.

Gábi ale stopky opravdu schovává. Směju se té představě, že to bude fungovat. No, smích mě přejde, když další pokus je úspěšný.

„Já prostě na čas neběhám," pronáším s nervózním smíchem.

„Musíš vypnout," promlouvá ke mně Klára, „prostě to všechno... Nic, jdeš tam s tím, že to dáš, protože ty to dáš, chápeš?"

Všechno jí odkývnu, motivovaná k následujícím výkonům. Jenže další dva pokusy jsou opět neúspěšné. Gábi schovává mobil s tím, že jde běhat s námi a já jdu konečně do vody. Není ani taková zima, takže problém nemám, vlastně je docela hezky. Nastupuje jeden z kluků s kamerou, ochotný natáčet naše pokusy nepokusy.

Vypadá to, že kameru zaklapne a odejde, když se nám moc nedaří. Následuje však zlom a konečně mi ten koš klapne! Vystřelím dál, ponořuju koš do vody, pouštím savici Kláře, pomáhám jí vytáhnout ji ven. Jenže jí zřejmě pomáhám málo, jelikož není schopná savice spojit dohromady a voda se jí nahrne do obličeje.

Slyším poznámky košaře od kluků k savičářovi: „Ty vole, jen jednou bys mě takhle nechal vymáchat, tak bys letěl."

Koutky mi zacukají v pobavení, ale s vážnou tváří se Kláře omlouvám.

„Příště povol víc," odpoví jen, jde se na další pokus.

Tentokrát zapojeno je, ale voda stejně není. Začínám se v tom tak nějak ztrácet, netuším, jestli je chyba na mojí straně nebo někde jinde. Odfouknu si, narovnávám savku a koš na stroj. Přemýšlím, kde je problém, hryzá mi to hlavou...

Teď! Běh! Koš! Klapni, dělej! Nejde to, moc to nejde... Je tam, na poslední chvíli! Do vody jdu až někde v polovině kádě, lámu savici tak, abychom aspoň trochu nabraly vodu. Pomáhám Kláře, slyším, jak šroubuje. Pohledem se zaryju do stroje a sleduji oba otvory – vpředu i vzadu. Poposkočí mi srdce, když z obou vyteče pramínek vody. Na tváři se mi objeví úsměv. Nebylo to nejlepší, ale bylo to tam!

Běžíme ještě jednou s tím, že naposledy. Vodu máme a já jsem kompletně durch. Pokusila jsem se od stroje zrychlit, když jsem naklapla koš. Odměnou mi bylo chrstnutí vody do obličeje, takže ji mám vážně všude, z vlasů mi stékají pramínky. Iiik! To neee! Směju se. Klára se na mě pootočí, když poponeseme věci stranou a odkládáme je stranou.

„Aspoň ti to nemusí být líto, že ses napila," komentuji, „taky jsem si teď pěkně glogla."

Otírám si mokrý obličej, chci uklidit koš do jeho pouzdra, když se ke mně přimotá savičář od kluků. Budeme mu říkat Vojtěch. Vojta chvíli trénoval na košaře, teď zase změnil post na savičáře. Nevím, co mu jde víc, ale na to, že změna proběhla teprve před nedávnem, se až přespříliš štítí vody – primabalerína jedna!

Vypadne z něj, že se mnou chce zkusit nabrat. Krčím rameny, nemám nic proti, až na to, že jsem k němu pomalá. Trochu se za to stydím, ale jak chce... Rovnám si věci, on si kontroluje své a jdeme na start. Gabča startuje jako obvykle. Vybíhám, snažím se rychleji, abych si nepřipadala tak trapně. Chňapu po koši, držím ho, svírám i savku. Zašroubuj! Hlavně zašroubuj!... Je tam! Sice těsně, ale jdu do vody. Tentokrát už je mi to jedno, jestli mi voda cákne do obličeje. Nořím koš do vody, pouštím savku. Vojta si ji popotahuje ven, pomáhám mu, přestože by to ani nebylo třeba. Šroubuje savici k savici a během vteřiny z mašiny vytéká voda...

Když je snaha, jsou i výsledky. To mi připomíná jeden úžasný citát od známého herce a kulturisty Arnolda Schwarzeneggera, který jsem prvně viděla v jedné nejmenované posilovně:

„Buď můžeš mít výsledky, nebo výmluvy. Nikdy ne obojí!"

Naštěstí vím, že kdyby náhodou přišly výmluvy, mám po svém boku svou úžasnou sestru, která mě nakope do zadku a dožene mě k těm výsledkům. A já jsem jí za to vděčná, protože každý trénink stojí za to, uvědomuji si to víc a víc. Nic není hned, ale bez práce to taky nebude... Za chvíli tu jsou první závody a já už jsem nervózní jak bejk teď. Vidím ale, jak dokážeme držet pospolu a burcovat se k tomu, abychom se nevzdávali.

Proto když jsem se ségry zeptala: „A co když to nedám, až budu mít první závody. Víš, já a lidi, vím, jak to mám..."

Její odpověď byla: „Jenže, ty to mít budeš, pochop to."