HASIČSKÉ ZÁVODY NOVÁ VES, SOBOTA 6. KVĚTNA

Přišlo to dřív, než jsem myslela. Nemůžu dospat – ani ne z natěšení, čistě z nervozity. Snažím se fungovat nějak normálně, ale když se pro mě ségra stavuje a já nasedám do auta, začíná na mě všechno dopadat.

Závody, závody, závody, závody... Čas, čas, čas, čas, čas...

Nějak tak vypadaly moje myšlenky, když jsme jely autem. Gábi se mě snaží rozptylovat komunikací, zabírá to jen částečně. Přijíždíme na místo, z kufru vyndám savici, kterou jsem celé páteční dopoledne čistila rounem, aby její závity byly jako nové a koš na ní šel hezky šroubovat. Vyčistila jsem i ten a výsledek byl znát.

Z parkoviště je to celkem kus, savice se pronese, náhle mi připadá těžší než jindy. Jakmile dorazíme na hřiště, kde se to všechno odehrává a já spatřím ostatní týmy – všechny perfektně připravené – hrudník se mi úzkostně stahuje.

DÝCHEJ! DÝCHEJ! Napomínám sebe samu v myšlenkách.

Setkáváme se s ostatními holkami a neseme koš i savku na jejich místo vedle vozíku. Zatím běhají děti, takže máme čas dojít si zpátky k autu pro věci, převléknout se. Beru si s sebou k hřišti batoh s věcmi na převlečení, plánuji, že se pěkně zmáchám a zas takové vedro není, abych ve věcech zůstala až do odpoledne...

Kluci z Kačerova šli první. Zaběhli nádherný čas, něco kolem 20,5 vteřiny – jistě, říkáte si asi, že to je nic moc (tedy pokud se v SDH závodech orientujete). Pokud se běhají klasické závody, mívají kluci dobré časy okolo 14 nebo 15 vteřin; u holek to pak bývá 16 nebo 17 vteřin. Jenže tohle nejsou klasické závody, neběhá se na klasické sestřikové terče. Tohle jsou terče s nádobou o objemu pěti litrů, kterou musíte nejprve naplnit a až potom se rozsvítí kontrolka „sestřiku". Takže 20,5 vteřiny je sakra dobré.

My holky jdeme na řadu páté. Třesou se mi ruce, ale to je v pohodě. Třesou se mi vždycky, i třeba na tréninku. Jsem na to zvyklá ze školy, takhle se mi třesou před každou zkouškou nebo testem, takže to neznačí nic hrozného – klasická nervozita, prosím.

Začíná nám pětiminutový limit na přípravu všeho potřebného. Donáším k základně svou savici a koš. Holky přináší hadice, Klára druhou savku, společně pak pomáhá Gabče přivézt stroj a přesunout ho na paletu. Všechno se rovná, šustí to, cinká, cvaká... Rovnám savice vedle sebe a koš stále svírám v rukou, chci počkat, až ségra nastartuje mašinu, abych si všechno dorovnala.

Motor zahučí, párkrát zavře. Pokládám koš na savice, rovnám ho, aby nebyl problém ho jen čapnout a naklapnout. Jenže postřehnu, jak se savice začínají rozjíždět od sebe. Už se nám to stalo několikrát na tréninku, přičemž následoval pád koše ze savic. Přesně tu scénu si vybavím. Zhluboka se nadechnu, snažím se klidnit, i tak se mi srdce strašně rychle rozbuší.

Stoupá si za mě Klára, pokouší se mi pomoc. Přerovnáváme savice, ale mně se stále zdá, že se to všechno tak nějak hroutí... Roztřesou se mi nohy. Kolena mám jako želé a v ten moment vím, že je všechno strašně, strašně špatně. Jakmile se mi klepou nohy, už je to přespříliš. Nadechuju se zhluboka, zas a znova. Nahlas oddechuju. Nakonec koš nějak rovnám a prostě jdu za čáru.

Vypni, dělej, prostě vypni. Nespadne to! Vydrží to! Bude to v pohodě, jenom to prostě...

„Závodníci na místa připravte se," slyším startéra, pravou nohu dávám k čáře.

„Pozor!"

Je to tam, prostě to tam je. A co když...

„Teď!" následuje výstřel z pistole a já reaguju, co nejrychleji můžu.

Běžím k základně, chytám koš, beru savici, tisknu si ji k boku. Mám pocit, že všechno vychází, připadá mi, že i koš je naklaplý dobře, vždyť se přeci pootočil! Pouštím ho, jenže on mi jde zpátky za rukou. Všechno špatně...

Tiše kleju, když slyším zařinčení, jak koš dopadá na zem těsně před káď. Zachvacuje mě panika. Co mám jako dělat? Co teď? Pokazila jsem to, bože já jsem taková...

„V klidu," slyším Gabču, „v klidu ten koš seber, dej ho tam a dojeď to. V klidu."

Fajn. Skláním se pro koš, pokouším se ho naklapnout jenže to nejde. Pootáčím savku v domnění, že to bude lepší. Jde to hodně špatně, ale nějakým způsobem ho tam prostě zaseknu. Ponořím savici do vody, Klára ji přebírá a pak už jde všechno hladce jako obvykle. Voda se řítí dopředu, holky plní terče...

A mně po tvářích tečou slzy naprostého zklamání, naštvanosti na sebe samotnou, lítosti a potupy. Vždyť jsme to přeci trénovaly tolikrát, jak jsem to mohla zkazit.

„Dobrý," chlácholí mě Klára, pomáhá mi se savkou a košem.

Gábina se předklání, aby mi viděla do obličeje.

„Nebul," usmívá se na mě, „v klidu, prosím tě. Dobrý."

Pokývám hlavou, beru věci a zase je odnáším pryč. Klidním se, ale když ke mně holky dojdou, zase pláči propadám. Následují otázky proč, a co se stalo a podobně...

Jednoduše z nervozity a z toho, že jsem to nechtěla pokazit. Jednoduše proto, že vím, že mám na lepší výsledky a naprosto mě vytáčí, jak jsem to schopná zmrvit.

Uklidňují mě, i kluci mě podporují, že to zas tak špatné nebylo. (Jasně, všichni tohle známe, hih.). Konejší mě snad jen to, že tady o nic nejde. Bylo to vážně jen na zkoušky, holky by na tyhle závody normálně nejely.

Nechám myšlenky na tenhle nepodařený pokus odplout někam hluboko, přestože uznávám, že když se mi to občas vybaví, stále mě to dokáže rozhodit a trochu rozbublat (v negativním slova smyslu, bohužel).

Gabča má ovšem za to, že si to každá členka týmu prostě jednou za sezónu vybere, takže... Já si to vybrala teď! Což znamená, že závody tuhle sobotu v Hamrech budou prostě dobré. Věřím tomu já, věří tomu celý tým... A když něčemu věříte, bude to tak. Navíc s tím, že se vyřeší moje věčně posouvající se savice?

Prostě a jednoduše: V sobotu po 14 hodině na mě myslete, držte palce. Abych vám mohla napsat, jak to vypadá, když se to košařce povede.

P. S.: Náš výsledný čas byl něco přes 36 vteřin, ale skončily jsme druhé od konce. Takže: zas tak hrozné to vážně nebylo.