Ano, ano, uznávám, o dost závodech jsem nenapsala, ale tak... Aspoň se podělím o zážitky z toho posledního velkého závodu sezóny 2017, protože je o co se podělit – dojmů je plno.

MEMORIÁL V. I. LENINA, ŠIROKÝ DŮL, SOBOTA 28.10.2017

Na tenhle závod se těším opravdu dlouho. Jednak z toho důvodu, že mi o něm mnohokrát vyprávěla ségra, potom jsem ho do teď každým rokem sledovala online a pak je to asi ten největší závod, co se týče Čech a Moravy – vždyť je dokonce mezinárodní, tak sakra! To už je něco!

Dorážíme na osmou, abychom stihli zahájení. Íčka jsou správně, páč a protože společně se ségrou jedeme společně s kluky, což samozřejmě zařizuje zábavu zdarma. Aby to zase nevypadalo – kluci jsou zlatíčka, ale zároveň se s nimi nikdy nenudíte.

Zahájení je opět jako každý rok naprosto legendární. Scénka za scénkou, naprosto boží. Následuje chvilka na rozdělení čísel drah a potom už se může běhat. Máme číslo 14, což znamená sudou káď a ta padla na káď blíž ke stodole. Běží se přitom okolo recesní rakve s figurínou Lenina, aby se vykompenzovalo, že týmy na dráze vzdálenější, běhají okolo naší kádě. No snad jste to pochopili, eh....

No tak teda šupky k autu a převléknout! Vůbec, ale vůbec se mi nechce. Zima jak... No řekněme, že ruce mám v teplých rukavicích, na hlavě naraženého kulicha a jsem zachumlaná do šály. Ano, je zima. Ale což, co nejrychleji se převléknu do hasičského a v tom zjišťuji onen zádrhel – jaksi mi schází přilba a pásek. V panice volám hned domů a ujišťuji se, že tam opravdu zůstaly. No jistě, že ano. S psíma očima a smutným prosíkem jdu škemrat k jednomu z klučinů, aby mi chybějící části výbavy půjčil. Zaváhá, jelikož si je vědom, že pásek bude úplně durch a to pro něj jako pro savičáře není úplně žádoucí. Ovšem psí oči jako vždycky zaberou a tak s vítězoslavným úsměvem zapínám jeho pásek a nasazuji si přilbu.

To už ale beru savku a koš a společně s ostatními holkami přemisťujeme všechno náčiní blíž k dráhám, kde je úplně narváno. Trochu mi to bere sportovní náladu – nesnáším, když se musím někde tlačit s dalšími lidmi, na tož, abych musela dávat bacha, jestli někoho nesejmu savicí, když postupuji dopředu, což se mi vlastně asi jednou nebo dvakrát nechtěně povede.

Tenhle závod díky dvou drahám a co nejvíce zkráceném času na přípravu ubíhá opravdu svižně, takže se ani nenadějeme a už jsme u základny. Rovnáme věci, svlíkáme bundy a rukavice. Voda je samozřejmě ledová, ale já se to pokouším nebrat na vědomí. Teď se spíš musím soustředit na kus dřeva, který je bůh ví z jakého důvodu položen na dráze a o který bych se opravdu nerada přerazila.

Startujeme na dvakrát – rozdělovačka má trošku problém s nervozitou a těsně před výstřelem přešlápne. Ovšem na podruhé už je všechno v pořádku, zazní výstřel a my běžíme. Dřevo je úspěšně přeskočeno (na videu tu vypadá opravdu vtipně, ne, že ne), chňapu po košíčku, šroubuju a nořím do vody.

Ano, je ledová. Poprvé za všechny závody si tohle uvědomuju i během útoku, ale nenechám se tím rozhodit. Pomáhám savičářce ven, tlačím na savici, aby ona mohla v klidu spojit. Jde to pěkně na prd – savice jsou ztuhlé chladem a nechtějí se dobrovolně hnout ani o píď. Spojit se i tak podaří vcelku svižně, voda jde do stroje a následně i dopředu. Přes drobné komplikace na rozdělovači, který není donesen úplně na značku a holky na proudech jsou tak trochu zkrácené, se jim povede sestřik ve výsledném čase 17,82. Sklidíme velký aplaus a na nádherné asi tři minuty obsazujeme první příčku. Na ty nádherné tři minuty, než běží holky z Radíkova a boří rekord tratě s časem 16,60.

No a dál? Dál se šlo rychle do suchého, zabalit se, zachumlat. Následovala přímá cesta na panáčka oslavujícího dobrý výkon – to už k tomu patří, jasné? Není to pravidlem, ale tady se musí...

No a pak už si jen užíváme atmosféru, popíjíme svařené víno a necháváme se unášet tak úchvatnou události, jakou právě Memoriál je.

No a výsledky?

My holky jsme skončily šesté ze 40 týmů žen. Kluci pak zaujali šestnácté místo z celkového počtu 155 týmů mužů. Prostě a jednoduše: přestože jsme si neodvezli medaili ani pohár, odvezli jsme si pocit spokojeni, radosti a taky únavy.

Někteří z týmu kluků byli výsledkem natolik nadšení, že si nezapomněli dát pár panáčků navíc (píšu panáčků, ale radši nechtějte vědět, co ty čuňátka pili za kombinace, když se stihli zbořit do dvou hodin). Cesta zpátky se nám tak oživí, jelikož samozřejmě s dvěma dotyčnýma jedeme společným autem.

Oba dva jsou v rámci opileckých možností neskutečně roztomilí. Jeden nemůže dobrou polovinu cesty uvěřit, že jsou opravdu šestnáctí ze sto padesáti pěti, takže co dvě minuty, to opět dotaz, jestli tomu tak vážně je. Druhý naopak visí na telefon, přičemž volajícímu na druhé straně sděluje, jak strašně moc ho miluje. No prostě idylka. Abychom kluky trošku zkrotili, rozhodneme se pustit pohádkové písničky, ve snaze je ukolébat k nekončícímu spánku. Hlasitě odporují. Jeden se dožaduje Divokého Billa, druhý začíná sice klimbat, ale i tak nezapomíná skandovat, co rád poslouchá za hudbu, takže na celé auto občas zazní naprosto mimo výkřik: Metal!

Nakonec se nám přeci jen podaří oba uspat. První spokojeně, ač trochu krkolomně, spinká skoro až domů. Druhý se stihne vzbudit na zastávku u nejmenovaného rychlého občerstvení. Dovolím si nadhodit, že asi není úplně nejlepší, aby v takovém stavu něco jedl, ale není na to brán zřetel, takže... No zvládl to až domů, a přestože mu těsně před braničkou bylo strašně špatně, dokázal klukům připomenout, že mu mají z kufru vyndat ještě hadici a potřebné věci.

Od prvního jsme se dočkali jenom neskutečného sprďáka, že jsme ho nevzbudili na jídlo, ale všichni jsme věděli, že to bylo pro jeho vlastní dobro. Však víte...

Sečteno podtrženo, na tuhle cestu nikdo z nás dost dlouho nezapomene. Tedy alespoň ti z nás, co si jí pamatují.

A tak jsme se propracovali ke konci sezóny. Čeká nás zimní odpočinek, debaty a po novém roce příprava na novou sezónu. Jak to všechno ještě bude se úplně neví, stále je tu několik otazníků, které se musí dořešit, ale to už tak bývá.

Každopádně, já už vám toho letos víc neřeknu. Doufám, že jste se u mých zážitků bavili a třeba i spatřili ono kouzlo hasičského sportu.

Ode mě je to tedy vše, užijte si podzim a krásy zimy,

Vaše košařka