Pohled MenTa:

Byl jsem kvůli jedné schůzce v Bratislavě a to už od rána je neskutečný slejvák, teď jsem na cestě domů. Z nějakého důvodu jsem se to rozhodl vzít přes centrum a kolem vlakového nádraží. Projíždím okolo a všimnu si známé tváře. Lucka sedí na lavičce před nádražím a už je řádně promočená. Zastavím a stáhnu okýnko.
,, Proč si tu takhle na dešti? Nasedni hodím tě kam potřebuješ."
,, Ďakujem ale nechcem ťa obtěžovať."
Třásl se jí hlas, nejspíš brečela.
,, Nesmysl sedej."
Nakonec nasedla.
,,Tak kam to bude? Domů nebo jinam?"
,, Kamkoľvek len nie domou."
,, Proč! Stalo se něco?"
,, To teraz nerieš prosím."
,, Dobře... zrovna jsem byl na cestě domů do Pardubic... chceš jet se mnou?"
,, Ak ti nebudem prekážať."
,, Ty nikdy."
To bylo poprvé, co se usmála. Jsem rád, že jsem jí zlepšil náladu. Zajímalo by mě, proč nechce domů. Co se asi stalo? Téměř určitě se to týká Danka. Nechce, abych to řešil, tak to řešit nebudu. Počkám až mi to řekne sama. Celou cestu jsme byli potichu, a tak jsem byl rád, že už jsme tady. Vešli jsme do mého bytu.
,, Posaď se do obýváku, přinesu něco k pití. Jestli chceš... můžu ti dát sušit oblečení..."
,, Vďaka".
,, Přinesu ti něco na převlečení."
Vzal jsem tričko z mého merche a podal jí ho. Mezitím co se převlékla jsem udělal čaj. Když jsem za ní přišel, měla na sobě moje tričko, které jí bylo jako noční košile. No jo Lucka je malinká. Její oblečení jsem dal na topení a sedl si k ní.
,, Povíš mi co se stalo?"
Sklopila hlavu.
,, Ošklivo sme sa pohadali a rozišli sme sa..."
Rozplakala se, objal jsem jí a utěšoval, zatímco ona mi brečela do hrudi...

Ptala jsem se na instagramu jestli by byl o tento ship zájem a byl. Takže tady máte jednodílovku, která ale může být prolog k příběhu. Chcete samostatný příběh?