Donesl jsem ji k Bannerovi do laboratoře a tam ji začal ošetřovat, když se mi ta Midgarďanka zhroutila v náruči už jsem ji chtěl vyléčit svými schopnostmi, ale pak jsem si vzpomněl na ten přístroj okolo mého krku, který mi zabraňoval kouzlit, tak jsem nemohl dělat nic jiného, než to jen sledovat.

,,Má vysokou horečku, potřebuju to něčím zmrazit, Tony, Steve, přidržte ji ať sebou tak nehází.'' Rozkázal doktor a oba jmenovaní se ujali své práce.

,,Prej horečku, ta má pořádnou zimnici, vždyť je celá zmrzlá.'' Oznámil Tony když se jí dotkl, Steve přikývl a Bruce se jen nechápavě na ženu ležící před nimi podíval.

,,Ale teploměr mi ukazuje že má horečky 47°, no nic, Nat, dones sem nějakou deku a zároveň něco chladného, musíme ji vyvážit aby sebuď nepřehřála nebo neprochladla.''

Rozkázal a nikomu neubývalo nic jiného než splnit jeho rozkazy, a zatímco se všichni snažili zachránit Rebecce život, Clint si klidně seděl na židli a jedl svou snídani, nekomentoval jsem to a přistoupil k doktorovi.

,,Můžu jí pomoct, sundejte mi ten náramek a já ji zachráním.'' Sdělil jsem Bannerovi a on na mě jen pohlédl, chvíli mě jen pozoroval a pak se začal zase věnovat své práci.

,,Promiň mi mou nedůvěřivost, ale nemohu nechat svého pacienta v rukou někoho, kdo nás málem všechny zabil.'' Řekl a jal se dát ženě ležící na stole nějaký lék, jenže jsem věděl že na ni to nezabere, proto jsem v sobě nahromadil zbytek svých sil, ztrhl obojek a dostal se k Rebecce, která stále sebou házela a křičela.

Dal jsem své ruce nad její tělo, zavřel oči a začal se soustředit, proč jsem měl najednou tu potřebu jí pomoct jsem neměl tušení, ona pomohla mě tak jsem asi musel splatit dluh, najednou jsem cítil jak se má kůže mění a jak mi její chlad vstupuje do mého těla, Rebecca se začala pomalu uklidňovat a přestávat sebou házet.

Ikdyž jsem jí zimnici z těla dostal, stále měla vysokou horečku, pot z ní tekl proudem, a ikdyž už s sebou neházela, něco si pro sebe mumlala, bylo slyšet jen málo co povídala, ale to jsme se měli brzo dozvědět, jelikož po pěti minutách otevřela oči, všichni si úlevně oddechli.

,,Uf, sláva, tak teď když jsi naživu bys nám mohla vysvětlit co to mělo...''

,,Aleki?'' Přerušila Tonyho v jeho diskuzi Rebecca, vstala a šla...ke mě? No tak to moment!

,,Aleki jsi...jsi to opravdu ty?'' Zeptala se opatrně, pohladila mě po tváři a nakonec jemně objala, já jsem chvíli stál jen jako solný sloup a potom jsem ji neohrabaně poplácal po zádech.

,,Může mi někdo říct co se děje a proč mi říká Aleki?'' Zeptal jsem se šeptem a jak bylo vidět, ostatní z toho taky byli v koncích.

,,Možná to ta horečka, při tak vysokém teplu ji musel nějak zblbnout mozek a teď...má halucinace.'' Vydedukoval doktor a já si povzdechl, no to bude ještě zajímavé.

,,Myslela jsem že už se nikdy nevrátíš...když jsi umřel, dlouho jsme pro tebe s holkama truchlily, ale teď můžeme být zase všichni spolu.'' Tato konverzace byla čin dál divnější a nelíbilo se mi kam to směřuje.

,,Holky? Jaké holky?'' Zeptal jsem se jí a ona se ode mě s úsměvem odtáhla.

,,Copak ty už si nevzpomínáš? Naše dcery Aleki, Lexi a Bethany, budou samou radostí skákat až tě uvidí.''

Zasmála se a já ztuhnul, měla děti, rodinu, něco mi říkalo že právě kvůli tomu mě možná nenávidí.

,,Vy jste o tom věděli? O tom že má rodinu?'' Zeptal jsem se těch co na to všechno jen přihlíželi, a nikdo kromě Natashy nepřikývl, tak co jiného jsem mohl od nejlepší agentky na zemi čekat.

,,Alekij Salzmann, Bělorus co si Rebecca vzala v roce 1977, o čtyři roky později se jim narodily dvojčata, Lexi a Bethanny, všechno bylo v pohodě dokud Alekij v roce 1986 nezemřel na rakovinu.'' Stručně vysvětlila a já přikývl, jenže mi na tom něco nesedělo.

,,A co její dcery?'' Všichni jsme se dívali na Natashu, dokonce i Rebecca se na ni dívala, drtila mou ruku jako by bylo nějaké záchrané lano, jako něco co jí zachrání od minulosti, nechal jsem ji tak, nevěděl jsem proč, ale prostě jsem to udělal.

,,V roce 2001 se stal atentát na Dvojčata, největší budovy v New Yorku...v jedné z budov Lexi pracovala, když do něj napálilo letadlo, nestihla se dostat včas ven a budova se i s ní uvnitř zřítila.''

Říkala to tak bez emocí, tak chladně, že i mě to zamrazilo, Rebecca se mě pustila a popošla pár kroků ode mě.

,,Pamatuju si ten den, kdy mi Lexi naposledy volala. Stála jsem před dvojčaty a slyšela jak se se mnou moje malá holčička loučí, jak kolem ní všechno padá, hoří, někdo křičí o pomoc...potom jsem musela sledovat jak nějaký zasraný čůrák naletěl do budovy, což zapříčinilo pád obou věží, a s tím i smrt mojí dcery.''

Stála tam a dívala se do země, z očí jí tekly slzy, ale netřásla se vzlyky, ne, stála tam jako socha, tvrdá a chladná, jako její zničené srdce.

,,Potom co to...skončilo, jsem si našla toho bastarda co přežil, a další den ráno ho policie našla s rozervaným hrudníkem a srdcem pět metrů od něj, jazyk měl vytrhlý z pusy a oči vydloublé, ale to nebylo to proč mě S.H.I.E.L.D zavřel.''

Otočila se na mě a dívala se mi do očí, měl jsem pocit že se mi dívá až do žaludku, bylo to nepříjemné, ale tušil jsem že to tak má být.

,,Zabila jsem všechny milované těch zrůd, kamarády, rodinu, děti...bylo mi to jedno, chtěla jsem pomstu, tak jsem si pro ni šla.''

Potom se zas ke mě rozešla a zastavila pět kroků ode mě, věděl jsem že teď přijde něco, co bude mít co dočinění se mnou, polkl jsem ten strach co se rval na povrch a zeptal se na tu osudnou otázku.

,,A ta druhá dcera?'' Slova se opět ujala Natasha, vážně nikomu nepřišlo divné že jsem nejčastěji mluvil jen já, Natasha a Rebecca?

,,Před pár týdny měla nějakou pochůzku v Německu ve Stuttgartu...ten večer ale něco silného odbouchlo její auto, ve kterém okamžitě zemřela.''

Rebecca stála jak sloup, oči chladné jako moře se vpíjely do těch mých a nebylo z nich vyčíst žádná emoce, nic, jen pouhá prázdnota, kterou jsem až moc dobře znal.

,,Zabil jsi mi dítě, Loki, zabil jsi mi nejen to poslední co mi po Alekim zbylo, ale taky jsi zabil matku pětileté holčičce...víš jak mi bylo když jsem musela svému zeťovi oznámit že jejich dcera už svou matku nikdy neuvidí?''

Nic jsem na to neřekl, mé srdce nepříjemně bodalo, a to jsem ani netušil proč, vždyť jsem Loki, bůh co by neměl litovat nad smrtí Midgarďanů...nebo snad ne?

Rebecca se otočila a za zvuku jejích kroků odešla pryč, všichni se na mě s opovržením dívali, ani jsem je jim nedivil, i já bych se na takovou zrůdu jako jsem byl já, díval stejně.