Šli jsme už nějakou dobu v tichu, neměli jsme si moc co říct, Loki se stále snažil kouzlit a já nás vedla k jeskyni.

,,Hele, Alvo, můžu ti tak říkat ne? Kolik jsi vlastně měla dětí? Přece není možný abys za celých těch tisíc let porodila jen dvě děti.''

Začal najednou konverzaci Loki, já se jen na malinký moment pozastavila nad tím oslovením a pokračovala klidně dál.

,,Proč tě najednou zajímá můj život? Ale tak když se už bavíme o dětech, co ty a tvoje děti? Jak se má Sleipnir? Daří se mu u Odina?''

Cítila jsem jen jeho nepříjemný pohled, věděla jsem že ho muselo zabolet vzpomínka na jeho syna, kterého si vzal Odin, ale dělal jakoby nic, jenže mi bylo jasné jak se skutečně cítí, protože to samé jsem cítila já když šlo na téma moje mrtvé děti.

,,Jo daří se mu, sice jsem ho už několik staletí neviděl, ale jo, podle všeho se má fajn, no když jsem ti teda už odpověděl mohla bys...''

,,Ne nemohla, moje historka je krátká, zatímco ty máš o dost víc potomků než osminohého koně viď? Co ten mořský had? Ten je taky tvůj ne? A Fernir? Obrovský vlk přímo stvořený pro ničení, nebo tvé jiné děti? Staráš se o ně vůbec nebo jsou ti totálně ukradení?''

Loki mě chňapl za zápěstí a hrubě mě k němu otočil, volnou ruku mi stiskl čelist a naklonil tak, aby se nade mnou mohl povýšit a jeho pohled, ach jak ten byl vražedný, dosáhla jsem toho čeho jsem chtěla.

,,Drž, hubu, nemáš žádné právo mi říkat že se o své děti nezajímám, ty moje aspoň od těch tvých stále dýchají zatímco tys musela nechat obě své dcery pochovat.''

Prskl na mě a já ho varovala pohledem, to samé i on mě, pak mě pustil, já se narovnala a bez dalších řečí pokračovala.

,,Navíc, nikdy jsem neřekla že jsem měla jen dvě děti.'' Začala jsem vyprávět když jsem se ujistila že se Loki uklidnil.

,,Kdysi dávno, dvě století před narozením mých dcer, jsem porodila syna Henryho, to jsem žila ve Francii v Marseilles s mým manželem Alfredem, tehdejším lékařem ve Francii, a žilo se nám skvěle...jenže ani nejlepší doktor nemohl zabránit moru, který postihl našeho zrovna pětiletého synka...ani jsem ho nemohla pohřbít, musel být spálen aby náhodou nikoho nenakazil.''

Říkala jsem to s takovým klidem, jakobych mu vyprávěla co jsem měla včera na snídani, a když jsem to vyprávěla, snažila jsem si vybavit svého syna Jak vypadal, bylo to pro mě těžké si vzpomenout.

,,A ten Alfred, s tím ses vdala z lásky?'' Pořád jsem nechápala čím těmi informacemi chce dosáhnout, ale možná měl jen kecací náladu.

,,Za celých tisíc let jsem se vdala z lásky jen dvakrát, a ano, ten první sňatek byl za Alfreda, ostatní svazky byly jen za účelem majetku a schopnosti přežít, vždy jsem chtěla počít nový život z pravé lásky, proto jsem s nimi nikdy neměla potomky.''

Loki mlčel, nevěděla jsem co tak najednou zmlkl, asi potřeboval vstřebat to jak moc jsem měla smutný život, ačkoli on ho neměl jinak odlišný.

,,Já své děti vždy měl rád, možná jsem to nikdy nedával najevo, ale pokaždé jsem na ně byl hrdý.''

Řekl něco málo o svých pocitech, to jsem předtím nezažila, s ohromením jsem se zastavila a pozorně ho sledovala, on mi pohled oplácel, nýbrž ne s ohromením, ale překvapivě něžným, plachým.

,,Ukaž mi svou tvář.'' Poprosil Loki a já chvíli váhala, znala jsem se ještě vůbec? Tolik let jsem už nebyla sama sebou, že jsem si nebyla jistá jestli ještě vím kým jsem.

Zavřela jsem oči a snažila jsem si samu sebe představit na začátku, kde jsem ještě měla rodinu, šťastný život se svými sourozenci a rodiči, na můj starý život.

Pomalu jsem své blond vlasy přeměňovala na tmavě hnědé, pramínky copánků zapletené ještě po sestře Xenii, oči stejné barvy a dlouhé šaty se suknicí seplou zlatými sponami, to jsem byla já, předtím než to všechno začalo.

Loki se na mě nestačil nenadívat, pohledem sjel k šatům a postupně šel k mému obličeji, kde se zastavil asi nejdýl.

Přistoupil ke mě a vzal můj obličej do svých dlaní tak jemně, jakobych se měla rozplynout, byl u mě tak blízko, tak strašně blízko, až mi to připomnělo scénu se Stevem, hned jsem místo zelených očí viděla ty modré, a proto jsem musela okamžitě zakročit a odstoupit od něj.

,,Radši pojďme, už tam za chvíli budeme.'' Řekla jsem mu a kvapně se vydala dál, nezajímající jestli jde bůh za mnou nebo ne, ačkoli jsem věděla že za mnou přece jen půjde, neotáčela jsem se, dokud jsme nevyšli z lesa.

Byla už černočerná noc, kouzlo lesa bylo to že bylo tak husté, že z něj nešlo poznat zda-li je stále den či už noc.

,,Jsme tu, Jeskyně Andromeny, a vevnitř je to proč jsme sem přišli.'' Řekla jsem a chvíli jsme stáli před velikým vstupem do jeskyně, než jsme tam vkročili, konečně se naše cesta blížila ke konci.

*Btw jen tak pro zajímavost, když Alva ukázala Lokimu její původní vzhled, tak trochu mu odhalila jak moc mu důvěřuje, a že tím počinem je její důvěra k němu silnější.*