Učitelé a postavy rozhodně nejsou založené na skutečných osobnostech xD Pozdravuji všechny učitele ze střední.

Probudila jsem se ve tři čtvrtě na osm. A to jen proto, že mě mamka zatahala za nohu. Rozespale jsem se přetočila na posteli a objala svoji peřinu. To je tak těžký nechat někoho spát? Ještě snad není sedm, ne? Tak proč mě táta budí? Dnes nemůžu pomáhat ve stájích, jdu poprvé do školy!

„Tati," vykopla jsem nohou a chtěla dál spát. „Vždyť je brzooooo!"

„Ne, je pozdě a ty jdeš do školy!" ozval se známý, velmi naštvaný hlas. Máma. Spletla jsem se. Nebyl to taťka, ale mamka! A nebylo před sedmou, ale po sedmé. Ta realizace mě dokonale probrala. Jako blesk jsem otevřela oči a podívala se na hodiny na nočním stolku. Sedm čtyřicet pět. A sakra.

Vyskočila jsem z postele snad druhou kosmickou rychlostí. Jak je tohle proboha možné? Když mám pomáhat ve stájích, můžu jít spát v jednu ráno a stejně se probudím načas, ale jakmile jdu spát dřív, abych se probudila a měla ještě dost času na sprchu, snídani a hygienu, rázem zaspím.

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem si včera přichystala oblečení. Na žádnou sprchu nebo snídani nebyl čas, hodila jsem na sebe spodní prádlo, triko, džínové tříčtvrteční kalhoty a ponožky. Všechno v rekordním čase. Musela jsem se přece ještě stavit za hospodářkou a ředitelkou. Před první hodinou jsem rozhodně musela za ředitelkou. Koneckonců, to ona mi řekne, kde je moje třída, možná mě tam i zavede.

Z lednice jsem vzala svačinu, hodila ji do baťohu, stejně tak odpojila mobil z nabíječky. Hřebenem jsem si rychle přejela blonďaté vlasy a ze stolu vzala gumičku, kterou jsem si je svázala za chůze do síně. Mamka se tam objevila právě ve chvíli, kdy jsem se chystala vyběhnout ven.

Vzala do dlaně moji pravou ruku a já si poprvé za tohle hektické ráno uvědomila, že spirála nesvítí. Jaké štěstí.

„Nezapomeň jít za tou hospodářkou, zlato. Táta tady chtěl být, ale Gora má koliku, je u ní spolu s veterinářem," řekla starostlivě. Potom se usmála.

„Dávej na sebe pozor. Užij si to."

Otevřela jsem dveře a ohlédla se na ni. Na hodinách, které visely nad vchodem do kuchyně, bylo sedm padesát. Než dojdu do školy, bude padesát dva. Možná tři.

„Budu," slíbila jsem mamce a vyšla ven. „Ahoj!" Nechala jsem dveře otevřené, protože beztak nebyl čas je zavřít, a vyběhla jsem ven. Vzala jsem to nejrychlejší zkratkou, i se školní taškou jsem sprintovala. Trochu mě mrzelo, že se se mnou nepřišel táta rozloučit, ale koně pro něj a mě byli rozhodně přednější. Jen jsem litovala, že mě nevzbudili dřív, mohla bych jim pomoct. Potom jsem přeskočila nízkou zídku oddělující dvě ulice a to mi vymazalo Goru i rodiče naprosto z hlavy. Už jsem totiž viděla školu.

Na jednu stranu jsem se bála, na druhou jsem se nemohla dočkat, až se seznámím s novými lidmi. Jenže teď, jak jsem se tam blížila, pocítila jsem více strach. Jak to ve škole chodí, jsem slyšela jen z Věřina vyprávění, takže jsem si to poprvé měla zkusit na vlastní kůži.

Zpomalila jsem, když jsem se dostala do davu studentů. Očividně takhle chodili každý den. Naproti škole byly velké hodiny. Obrátila jsem hlavu a podívala se na ně. Sedm padesát dva a táhlo na padesát tři. V duchu jsem si oddechla. Stihla jsem to pěkně načas.

Protože bylo jaro a teplo, neměla jsem žádnou bundu. To se jevilo jako výhoda, protože jsem si nechala jen tenisky a nemusela si měnit boty. Hned jsem vyšla do chodby v přízemí. Tak trochu jsem neměla páru, kde hospodářka je, ale tušila jsem, že ředitelka bude mít kancelář kdesi dole. Vydala jsem se doprava. Tenhle tip se ukázal jako špatný. Ani šedé pruhy na podlaze školy mě nikam nedovedly. Prošla jsem kolem kabinetu francouzštiny, hudební a estetické výchovy a taky kolem pracovny psychologa. Na konci chodby byla učebna dějepisu a bufet. Potom už byly jenom schody.
Otočila jsem se. Na červeně svítících digitálních hodinách skočila padesát čtyřka. Začala jsem trochu panikařit. Co kdybych to nenašla včas? Zrychleně jsem vyšla opačným směrem. Prošla jsem kolem kabinetů a skříněk a dostala se ke dveřím, které jsem tak zoufale hledala. Kancelář ředitelky. Zaklepala jsem a čekala asi půl minuty. Během toho zazvonilo. Bylo sedm padesát pět. V duchu jsem se začala klepat.

Nikdo mi neotevře. To je jasné. Zaklepala jsem znovu, ale stejně jako předtím jsem tam stála jako trubka. A tak jsem se přesunula k dalším dveřím, sekretariátu. Tady mi už otevřela trochu silnější žena se zrzavými vlasy.

„Dobrý den, jsem Kaily Moonlightová a-„ zasekla jsem se a hlas se mi třásl. Byla jsem nervózní a polil mě studený pot. Potom jsem si vzpomněla, co jsem chtěla říct.

„Dnes jsem nastoupila. Měla jsem jít za ředitelkou, ale nikdo mi neotvíral," řekla jsem. Uvědomovala jsem si, že zadržuju dech. Zhluboka jsem vydechla, když žena natáhla ruku.

„Jmenuji se Esmeralda Blakeová, zástupkyně ředitelky. Těší mě, Kaily," představila se a já jí potřásla rukou. Esmeralda se usmála nad mým poněkud plachým přístupem a já si nemohla pomoct, abych o krok neucouvla. Zastavilo mě to, že se moje taška opřela o dveře a já už jen doufala, že nikdo neotevře.

„Zavedu tě do tvojí třídy, máte chemii, a představím tě. Příští přestávku navštívíš třídní učitelku, Isabelu Wrightovou, a ta tě provede po škole. Pokud to ovšem neudělají tvoji spolužáci." Mlčky jsem přikývla a sledovala, jak se otočila a podala mi kus papíru. V momentě, kdy jsem se ho dotkla, zazvonilo na hodinu.

Esmeralda mi vysvětlila, že to je rozvrh, což jsem si zjistila včera na internetu, ale neměla jsem odvahu cokoliv říct. Prostě jsem jen kývala hlavou. Potom se zástupkyně protáhla kolem mě a otevřela dveře. V rukou držela desky, takže jsem usoudila, že ji zdržuju, protože první hodinu pravděpodobně někde učí. Nejistě jsem se na ni podívala, a když mi pokynula, abych šla za ní, poslušně jsem následovala.

„Kde máš první hodinu?" zeptala se, zatímco jsem šla po jejím boku na konec chodby. Podívala jsem se na rozvrh, který mi před chvílí dala, a potom řekla: „V učebně 307."

Esmeralda mě zavedla za roh, kde otevřela výtah. Já málem zůstala v přízemí, protože jsem neměla nejmenší tušení, že si škola mohla dovolit takový luxus. Dokonce ani Věra mi nic o výtahu neříkala. Nejspíš tu byl relativně nový.

Potom jsem se vzpamatovala a do výtahu nastoupila. Abych pravdu řekla, něčím takovým jsem jela pouze do knihovny, a ten nebyl zrovna nejspolehlivější, takže jsem měla trochu strach. Ten pominul, jakmile zástupkyně zmáčkla tlačítko pro třetí - a taky poslední - patro. Výtah se plynule rozjel a celá jízda byla absolutně klidná.

Vystoupila jsem, abych uviděla dva zelené pruhy na zemi. Užasle jsem zakroutila hlavou. Ani z Věřina vyprávění jsem netušila, že je gymnázium ve Fort Pintě tak hezké. Esmeralda si mého gesta nevšímala a rovnou šla k jedněm dveřím. Podívala jsem se na ně. Učebna 307. Učebna chemie. Pod tím byl vyvěšený rozvrh, takže jsem mohla vidět, že tam právě je 1. B. Moje třída. Zatajila jsem dech. Opravdu moje třída. Konečně chodím do školy jako všichni normální.

Zástupkyně rázně přišla ke dveřím a zaklepala. Asi po čtvrt minutě otevřela žena menší postavy, měla na sobě plášť a brýle. Zjevně dělala v místnosti nějaký pokus. Esmeralda si ji prohlédla od hlavy až k patě a řekla: „Vedu vám novou studentku."

Učitelka se poté podívala na mě. Její výraz prozrazoval, že není nadšená, že jsem přerušila cokoliv, co tam prováděli. Nakonec natáhla ruku a já ji stiskla.

„Amanda Discová," představila se.

„Kaily Moonlightová," opětovala jsem představení, ale v duchu jsem uvažovala, jestli se její manžel jmenuje příjmením Disc. Nebo disco? Třeba maškarní diskotéku ve Fort Pintě jsem měla moc ráda, protože jsem tam vždy mohla jít a být sama sebou bez toho, aby mě lidé poznali.

„Spolužáci ti snad už vše vysvětlí," řekla najednou Esmeralda. „Uvidíme se za dvě hodiny na matematice." Potom se obrátila na podpatku a šla zpátky k výtahu, který byl stále otevřený a čekal jen a jen na ni. Amanda mi pokynula, abych vešla do třídy.

„Tohle je vaše nová spolužačka Kaily Moonlightová," představila mě třídě a já si je všechny prohlédla. Musela to být dost vyrovnaná třída, protože se mi zdál počet kluků a holek dost vyrovnaný, ale to bylo jen od oka. Většina lidí se na mě dívala se zájmem. Vzadu jsem uviděla Bellu, která na mě zamávala. Vedle ní ovšem nebylo volné místo. Jediné volné místo bylo hned v první lavici po boku zrzavé holky se zelenýma očima, která už na pohled vypadala, že ji chemie baví asi stejně jako mě vystupování na veřejnosti. Tedy nijak.

Zbytek třídy se pozvolna probouzel, jeden kluk na mě zamával. Typický třídní šašek, domyslela jsem si. Kluci celkově vzali moje představení jako důvod k debatě, takže přestali vnímat chemii a začali hrát piškvorky a všelijak probírat plány na odpoledne.

Nakonec jejich debatní kroužek zastavila učitelka.

„Myslím, že si se slečnou Moonlightovou všechno proberete o přestávce, teď se budeme věnovat počtům," prohlásila a ukázala na místo vedle té zrzavé holky. „Sedněte si vedle Lolity."

„Loly," opravilo ji děvče trochu drzým tónem. Amanda ji nevnímala. Tašku jsem dala na zem, sedla si na židli a vytáhla linkovaný sešit rozměrů A5. Víc na dva měsíce potřebovat nebudu. Lolita – nebo Lola, jak chtěla oslovovat, se na mě obrátila.

„Nazdárek," pravila nadšeně šeptem, aby to učitelka neslyšela. „Jsem Lola. Hele, ty jsi fakt dcera tý herečky?" zeptala se. Unaveně jsem protočila oči. To se musí všichni ptát na mou mámu? Nakonec jsem přikývla a doufala, že se dál nebude vyptávat. Lola si podepřela hlavu rukou.

„A tvůj táta je majitel stáje, že? Mám tam ustájeného koně a-"

„Lolito! K tabuli! Sice jsem dnes nechtěla zkoušet, ale udělám výjimku," vyvolala ji Amanda a někteří lidé ze třídy se uchechtli. Lola pravděpodobně nebyla zrovna člověk nadaný na chemii. S brbláním vstala a šla k tabuli.

Nevěděla jsem, jestli jí mám držet palce, nebo ne. Každopádně její výkon na zkoušení byl příšerný. Téměř nic neuměla, navíc byla drzá. Sedla si zpátky s vyslouženou pětkou a já se jen koukala na změť příkladů na tabuli, které počítala (a nevypočítala, dovolím si poznamenat, ale já bych je taky nezvládla).

Hodina chemie nakonec vyústila v nudnou hodinu výpočtů koncentrace kyselin. Já si zkoušela dělat poznámky do sešitu, ale zkuste něco chápat, když netušíte, co je to malé dvojité v, že? Ke konci hodiny jsem to už vzdala a odevzdaně se podívala na Lolu. Ta si psala jen nezbytně nutné poznámky, ale co mě zaujalo, byla její pravá ruka.

Měla na ní kapku. Něco jako já měla spirálu, tak Lola měla kapku, která slabě oranžově zářila. Podívala jsem se na svou pravou ruku. Spirála i přes bylinný vývar slabě modře zářila. Jak jsem mohla být tak nevšímavá? Téměř čtyřicet pět minut sedím s osobou, která má podobné znamení jako já, a přesto netuším, že tu je? Nemohla jsem se dočkat, až zazvoní na přestávku, abych se s ní o tom mohla bavit. Třeba mi řekne víc o druidech.

Táhlé zvonění zvonku konečně ukončilo má muka. Na chemii jsem trpěla nejen já, ale i ostatní, soudě podle jejich výrazů. Někteří dokonce zívali. Podívala jsem se na rozvrh. Další hodinu (angličtina) jsme měli mít v učebně 303, navíc to byla půlená hodina. Druhá polovina měla matematiku.

Jakmile jsme vyšly ze třídy, podívala jsem se na Lolu.

„Co máš teď?" zeptala jsem se jí. Zrzka pohodila hustou hřívou a zaklonila hlavu dozadu.

„Řekla bych, že ájinu, ale kde, to netuším," odpověděla. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Byl květen a ona ještě stále neumí vlastní rozvrh? Bylo to tak neuvěřitelné, až se mi chtělo skoro brečet. Naštěstí má muka zachránila Bella, která přišla a zeptala se, zda nepotřebuju s něčím pomoct. Zeptala jsem se, kde je kabinet paní Wrightové, načež Lola prohlásila, že půjde s námi, protože má ještě nevyřízené omluvenky.

Obě holky mě vedly chodbou. Ve třetím patře bylo očividně hodně kabinetů. Hned vedle učebny chemie byl kabinet zeměpisu, biologie a chemie. Učitelé se tam pravděpodobně museli dost vměstnat. Naproti byl kabinet matematiky, fyziky a informatiky. A konečně, hned vedle biologického kabinetu byl ten anglického jazyka a občansko-vědních základů.

„Já klepu, ty mluvíš," zaklepala se širokým úsměvem Lola a než jsem stihla něco namítnout, dveře se otevřely a já hleděla do tváře starší učitelky s načesanými hnědými vlasy. Vypadala nerudně, jako kdyby měla opravdu špatnou noc.

„Koho hledáte?" zeptala se. Málem jsem ucouvla, jak zněla nerudně. Pohodila jsem si tašku na zádech.

„Dobrý den. Já... Potřebovala bych mluvit s Isabelou Wrightovou," odpověděla jsem a učitelka mi uvolnila cestu.

„To jsem já," prohlásila a já vstoupila dovnitř. Za mnou šla Lola, která si vyndala papír s omluvenkami a zároveň zavřela dveře. Bella zůstala stát venku, ale ještě jsem viděla, jak se opřela o zeď.

Chtěla jsem mít představení rychle za sebou, ale aby prodloužila mé utrpení, obrátila se učitelka nejdřív k Lole a vzala si od ní omluvný list. Dala ho na stůl, kde byla učebnice anglického jazyka. Lola se rozloučila, protože věděla, že se s učitelkou stejně sejde hned na další hodině. Profesorka si sedla na židli a podívala se na mě. Vycítila jsem, že to je asi ta pravá chvíle, kdy se představit, takže jsem začala.

„Já jsem Kaily Moonlightová a mám nastoupit do Vaší třídy," představila jsem se a rychle dodala: „Omlouvám se, že sem jdu až teď, ale s paní zástupkyní jsme měly menší problémy." Zatajila jsem dech, protože se učitelka zatvářila velice podivně. Už jsem si myslela, že se k ní něco takového vůbec nedoneslo a ona mi řekne, abych odešla, ale Wrightová se potom sklonila nad papíry, které měla poházené na svém stole, a řekla: „Ach ano, to jsi ty."

Ze šuplíku svého stolu vytáhla omluvný list, identický s tím Loliným, který ležel na stole, akorát byl prázdný. Podala mi ho s tím, že si potřebné informace opíšu od spolužáků. Potom vytáhla klíč, pravděpodobně od skříněk dole v přízemí, kolem kterých jsem proběhla před hodinou. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že na sobě mám tenisky, což nebyly zrovna školní přezůvky, ale doufala jsem, že mi to pro jednou odpustí.

„Tohle je od skříněk v přízemí. Jeden je na boty a druhý je na skříňku samotnou," vysvětlila mi a podala dva klíče. Ovšem mně připadalo, že vše dělá tak pomalu, že už tady stojím minimálně polovinu přestávky. A to budu muset ještě za hospodářkou! Než se paní Wrightová znovu obrátila ke mně, trvalo to celou minutu. Pomalu jsem si uvědomila, že tuhle přestávku si s Lolou a Bellou o těch znameních asi nepromluvím.

„Tohle je klíček od tvé skříňky dole ve třídě. Máš číslo 13," dala mi učitelka další klíč, na kterém byla lepenka s třináctkou napsanou černou propiskou. Trhla jsem sebou. Není třináct nešťastné číslo?

Asi jsem musela udělat takový znechucený obličej, že mě paní profesorka začala uklidňovat: „Ráda bych ti dala jiné číslo, ale už žádné volné nemáme. Všech dvacet skříněk je obsazeno." Tolik je tedy žáků. Je nás dvacet ve třídě. To bylo na Fort Pintu, obyčejné město, celkem hodně. S kývnutím jsem tedy klíč dala k ostatním na přezku.

Jakmile jsme vyšly z kabinetu, zjistila jsem, že mi zbývá ještě pár minut z přestávky, ale nebyla jsem si jistá, jestli je dobrý nápad chtít jít najít hospodářku. Vždyť poprvé jsem se tady ztratila! Podívala jsem se na Bellu.

„Teď už nic nestihneme, pojď radši do třídy," řekla a vedla mě – překvapivě – do dveří vedle kabinetu, ze kterého jsme právě odešly. Jen matně jsem si stačila všimnout cedulky na dveřích. Opravdu, učebna měla číslo 303. Měla jsem štěstí, že Bella podle všeho patřila do stejné skupiny, jako já, takže když jsme přišly, usadila se do lavice před Lolou.

„Na týhle hodině musíme sedět po jednom, ale myslím, že to Issy nebude vadit," vysvětlila Bella a já pozvedla jedno obočí. Issy? To učitelce říkali takhle familiérně, nebo to byla přezdívka? Jako kdyby mi dívka v lavici četla myšlenky, zasmála se.

„Issy je přezdívka, kterou Wrightová ze srdce nesnáší. Proto jí tak všichni říkáme," odpověděla se smíchem a já se pousmála. Sedla jsem si do lavice a sklonila se do tašky, abych si vyndala linkovaný sešit.

„Víš, Issy je děsně nudná, je schopná o siru Byronovi mluvit celé hodiny. Doporučuju ti koupit si skripta, tam to všechno máš a sešit ani nebudeš potřebovat," ozval se najednou hlas. Vzhlédla jsem. U lavice stála dívka s blond vlasy a přitom se koukala do zrcadla.

„Jsem Bellinda. Tvoje máma je ta modelka, že jo?" zeptala se a já jen přikývla. Bellinda se podívala na svůj odraz v zrcadle a pyšně odkráčela. Tak si začínám říkat, jestli se mnou nebudou náhodou kamarádit jen kvůli slávě mých rodičů. Otočila jsem se dozadu k Lole.

„Poslyš, Lolo," začala jsem. Nevěděla jsem, jak bych to měla formulovat, když jsem sotva přišla a hned se chci ptát na takové věci. Lola vzhlédla od mobilu (který byl v celé škole zakázaný), na kterém si hrála, a zvědavě naklonila hlavu. „Během chemie jsem si všimla, že máš na ruce takové znamení," řekla jsem a zrzka se usmála.

„Tohle?" zvedla ruku s rytinou kapky. „To nic není, je to zvláštní, co?" Lola se zazubila. V ten moment jsem položila svou ruku na její lavici tak, aby spirála byla vidět. Lolina kapka se rozzářila oranžově.

„To... je vážně zvláštní," poznamenala Lola. „Myslím tím... Věděla jsem, že Bella má taky podobnou věc, ale nikdy jsem nezažila, že by svítila. Nebo spíš že by svítila ve škole. Doma s tím mám pořádné trable," přiznala a já mohla jen přitakat. Bella si položila nohy na lavici a zaklonila hlavu, aby na nás viděla. Bylo hodně zajímavé, že její znamení nic nedělalo. Ale usoudila jsem, že když má bratra druida, tak asi bude mít nějakou praxi v ovládání.

Jak jsme byly zabrané do zkoumání téhle záhady, ani jsme si nevšimly, že zazvonilo a o tři minuty později (vážně, ta ženská má kabinet hned vedle a trvá jí to tři minuty) se ve dveřích objevila učitelka.

„Dobrý den," pozdravila a my se (téměř) všichni zvedli. „Posaďte se," složila si věci na katedru Wrightová a usadila se za počítač. Ještě se jí dozajista ani neotevřela třídnice a ona už začala: „Takže... lord Byron. Učil se někdo něco?" Pánové v zadních lavicích se mezi sebou nerušeně bavili, co jsem se podívala, a učitelka pokývala hlavou.

„Takže mám vyvolávat? Tak to vezmeme podle abecedy." Vzala si svůj sešit. „Kde jsme skončili minule? U pana Frosthearta, že? Tak slečna Hawkgirlová, co ses učila?" Ze zadní lavice, ještě dál než za Lolou, se ozvalo: „Nic." Učitelka poklepala tužkou na desky sešitu a zamumlala: „Takže pětka. Opravy jsou kdykoliv, stačí se to naučit."

Podívala jsem se na Bellu. Ta otevřela můj sešit a naškrábala do něj: Dneska tě nevyzkouší. A i kdyby, u ní si to můžeš vždycky opravit. Trochu se mi ulevilo. Opravdu jsem nebyla připravená, aby mě dneska někdo zkoušel.

„Takže slečna Icehunterová," prohlásila učitelka. Upřímně jsem nevěděla, o kom to vůbec mluví, ale bylo mi hned jasné, kdo promluvil. Chudák Lola dnes vážně neměla svůj den.

„Já to neumím. Upřímně mám lepší věci na práci, než se učit o lordu Byronovi," založila si ruce na prsou Lola. Vážně? Nikdy bych si nepředstavila, že někdo může být tak drzý k učiteli, ale očividně to je možné. Wrightová už psala do notesu pětku.

„To je už třetí pětka za tohle pololetí, víš to?" zeptala se skepticky učitelka Loly. Věděla jsem, že lidé se zrzavými vlasy mají sklony k agresivitě a Lola to právě dotáhla do dokonalosti.

„Jak je možné, že všechny zkoušíte dvakrát za pololetí a já mám už třetí pětku ze zkoušení?" vyhrkla na celou třídu. Pánové vzadu to vzali jako volné téma k hovoru a jeden z nich posměšně vydal zvuk připomínající postižené ptačí cvrlikání. Učitelka se to rozhodla nekomentovat, jinak by pravděpodobně celou hodinu strávila hádáním se s Lolou. Proto zaklapla notes se známkami a začala přednášet svůj doma nacvičený monolog, který absolutně nikoho nezajímal, takže Lola si nasadila sluchátka a usnula na lavici, Bella zaháněla nudu kreslením a já se aspoň snažila psát poznámky. Brzy jsem ovšem poznala, že je to naprosto zbytečné, protože teď učitelka vykládala o jednom spisovateli, ale pak hned o druhém a kdo to má sledovat, že? Nakonec to skončilo tak, že jsem si vytáhla sešit s mojí povídkou a pokračovala tam, kde jsem včera skončila.

Byla úleva, když konečně zazvonilo na přestávku. Mí noví spolužáci se celí zmámení vypotáceli ze svých lavic a já vyskočila a protáhla se. Ještě nikdy jsem tak nudnou hodinu nezažila. Na druhou stranu to byla teprve moje druhá hodina na téhle škole, takže jsem fakt neměla co mluvit.

„Holky, ukážete mi, kde sídlí hospodářka?" zeptala jsem se, což zázračně probudilo Lolu ze spánku.

„No jasně že jo! Hospodářka je jediná osoba, která mě má radši než Hejkala. Abys věděla, to je ten týpek s retardovaným ptačím zpěvem," dodala a já si opravdu vzpomněla na to zvláštní individium. Nejdříve jsme se ale přestěhovaly do učebny číslo 220, kde jsme měli mít druhou půlenou hodinu, matematiku. Vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě, když jsem si uvědomila, že se zase uvidím s onou přísnou zástupkyní. Už teď jsem věděla, že matematika bude jeden z předmětů, ve kterém bude ve třídě ticho. Rozhodně si uměla sjednat pořádek.

Usadila jsem se do poslední lavice. Seděla jsem tam sama, byl nás lichý počet. Bella mi půjčila svoji učebnici, dokud si nekoupím vlastní, že prý stačí jedna učebnice do lavice. Potom jsem následovala obě holky do přízemí, kde měla hospodářka kancelář. Vyřízení čipu na oběd šlo překvapivě rychle, takže ani ne za pět minut jsem vylezla z místnosti a ještě mi byla dopřána prohlídka školy. Už jsem věděla, kde je jídelna, tělocvična, učebna výtvarné výchovy, učebna fyziky, chemická laboratoř, páni, já se nemůžu dočkat, až v laborce něco vybuchne!

Jak jsem předpokládala, Esmeralda Blakeová byla síla v čistě lidské podobě. Na jednu stranu si sjednala klid jediným pohledem, na druhou stranu pokračovala v učivu tak rychle, že jsem téměř nezaznamenala, co probíráme. Kvadratické rovnice počítala rychlostí světla a já se pouze první kosmickou rychlostí snažila opisovat si to z tabule. Stačilo pouhých čtyřicet pět minut matematiky, abych byla naprosto vyřízená. Hrozně mě bolela ruka, a to už je co říct. Obvykle mě ruce z práce a psaní nikdy nebolely. Poznamenala jsem si zadání domácího úkolu, abych se pro jistotu mohla mořit i doma, a sbalila si věci. Učitelka se ještě domlouvala na dopsání testů a já si uvědomila, že za toto pololetí si asi budu muset doplnit učivo. Tedy, spíš dopsat všechny testy, abych mohla vůbec být klasifikovaná. Nebo by to šlo jen přezkoušením? Byl květen, to bych určitě do uzavření známek nestihla. V duchu jsem si udělala poznámku, abych se zeptala mamky nebo Věry.

Na dějepis jsme s holkami sešly do přízemí, do učebny s číslem 006. Protože to byla jedna z odborných učeben, celá třída musela čekat na chodbě. Bella se usadila vedle mě, Lola shodila svůj batoh na zem a svalila se na něj. Už se prostě nevešla na lavičku. Kluci okupovali větší část sedacího prostoru, takže spousta dívek seděla u skříněk. Zaujala mě jedna brunetka, která si četla. Byla opřená o stěnu skříňky a zdálo se, že je pohroužená ve fiktivním světě. Rozhodla jsem se ji nerušit, ale určitě bych se s ní ráda seznámila.

„Ptala jsem se bráchy a prý by tyhle znaky měli mít čtyři lidi," zvedla Bella ruku s rytinou kapky. Usmála jsem se. To znamená, že tři lidi už máme, stačí jen najít čtvrtého. Bella musela být v tomhle ohledu dost vzdělaná. Má přece bratra druida. To mi připomnělo, chtěla jsem se zeptat, proč mu říká malý bráška, když je jí teprve šestnáct, protože to, jak o něm mluví, zní, jako kdyby byl už dospělý.

Nestihla jsem to. Zazvonilo a z kabinetu dějepisu se přibatolila menší (a objemnější) učitelka s krátkými blond vlasy. Odemkla dveře a všichni se nahrnuli do učebny. I tady byl zasedací pořádek, takže jsem počkala na posledního člověka a sedla si tam, kde bylo volné místo. Přesně před katedrou. Všechny lavice byly dlouhé, měly místo pro čtyři lidi. Takových lavic tam bylo osm. Vedle mě seděla ta brunetka, která knihu schovala a vytáhla sešit, přes uličku seděla Bella a vedle ní byla Lola. Vedle Loly seděla holka s ohnivě rudými vlasy. Zdála se být pohroužená v nějaké mobilní hře.

Učebna dějepisu byla plná map, rodokmenů významných panovnických rodů a atlasů. Na stěně visela obrovská mapa Jorviku. Celkově to tam vypadalo útulně. Učitelka seděla u počítače a snažila se tu nemožnou krabici zapnout.

„Thomasi, pojďte mi s tím pomoct," zavolala na jednoho z chlapců. Černovlasý kluk se samolibým úsměvem vstal a jedním kliknutím počítač donutil ke spolupráci. Jasně, každá třída musí mít svého ajťáka.

Učitelka zapsala do třídnice a svraštila čelo.

„Kaily Moonlightová? Je tady?" Polkla jsem. Roztřeseně jsem zvedla ruku.

„To jsem já," pípla jsem. „Dneska jsem tu poprvé." Čekala jsem, že se na mě učitelka oboří, že jsem udělala něco špatně – koneckonců v ten moment vypadala dost naštvaně, ale ona se vlídně usmála.

„Vítej, Kaily. Já jsem Clara Hakonová. Poznámky si můžeš opsat od spolužáků, a kdybys něco potřebovala, neváhej se zeptat," řekl a mně spadl kámen ze srdce. Rychle jsem přikývla a koutkem oka jsem zachytila Lolin pohled. Ukazovala mi palec nahoru.

Hakonová se pustila do výkladu o historii Jorviku. Dozvěděla jsem se, že minulý týden dobrali průmyslovou revoluci v Rusku a teď se dostalo na novodobé dějiny Jorviku. Tahle hodina byla srozumitelná a já si ji užívala. Dějepis mě vždycky bavil a v sešitě jsem si všechno barevně podtrhávala (jasně, asi mi to moc dlouho nevydrží, ale aby aspoň začátek sešitu vypadal reprezentativně).

V polovině hodiny přestala náhle mluvit a odkašlala si. Dívala se na Lolu. Když promluvila, zjistila jsem, že její oběť ve skutečnosti nebyla Lola.

„Scarlett, mohla bys odložit ten mobil? Jsem malá, nemám problém vidět pod lavici," poznamenala a dívka s rudými vlasy zčervenala. Její obličej měl teď stejnou barvu jako její vlasy. Zahanbeně přístroj schovala do tašky.

Ukázalo se, že na dějepis nebudu potřebovat žádnou učebnici (moje peněženka si v tašce oddechla). Hakonová nás dokonce pustila o dvě minuty dřív, ale to bylo hlavně proto, že chtěla začít nové téma – zavedení elektřiny na Jorvik – a viděla, že bychom nic nestihli, takže jsem předpokládala, že to tak nebude vždycky.

„Co je teď?" zeptala se otráveně Lola a já vytáhla rozvrh. Teď jsme měli dějepis, takže další bude...

„Hm... čeština. V kmenovce," odpověděla jsem. Zamířily jsme tedy opět do třetího patra (mé nohy trpěly. Vážně, trávím veškerý čas u koní a z ježdění mě nohy nebolí a tady, na pitomých schodech, ano?) a do naší kmenové třídy číslo 303. Na chodbě jsme potkaly Issy (už o ní začínám taky tak smýšlet, tolik k respektu pro učitele).

Opět jsem seděla sama. V první lavici bylo volné místo, takže jsem se tam usadila. Lola seděla se Scarlett – onou dívkou s mobilem – o dvě lavice za mnou. Bella byla kus za mnou vpravo spolu s brunetkou, která si znovu otevřela knihu.

Češtinu jsem moc neuměla. Respektive něco ano – Jorvik byl plný Čechů – ale rozhodně bych se nedomluvila, kdybych tam někdy jela. Naštěstí mi opět byla půjčena učebnice. Možná jsem se i trochu i třásla – vůbec jsem netušila, co to bude za učitelku, jak bude učit, na jaké úrovni jsou všichni ostatní...

Dobrá, češtinu tady mají všichni první rok povinně (někteří se ji už učili pátým rokem, ale byli tam i takoví, kteří se doteď učili francouzsky, španělsky, polsky a maďarsky, takže měli o tomhle novém jazyku asi stejnou představu jako já). Naše učitelka Tereza Nováková byla rodilá mluvčí, ale (naštěstí pro mě) mluvila pomalu a srozumitelně. Docela dobře jsem jí rozuměla, ale když došlo na to, abych se představila, dokázala jsem vyplodit jen dvě věty – „Jmenuji se Kaily Moonlightová. Mám koně Moonspirita." Nováková se snažila dostat ze mě něco víc, ale dál to prostě nešlo. Tohle byly jediné dvě věty, o kterých jsem věděla, že je řeknu gramaticky správně a obávala jsem se, že bych se naprosto ztrapnila, kdybych se pokusila o něco složitějšího. Nakonec se učitelka obrátila k Thomasovi, třídnímu IT specialistovi (vyšlo najevo – nebo lépe řečeno, Bella mi řekla, že to byl on, kdo spravuje internetové stránky gymnázia). On na její otázky rozhodně odpověděl mnohem lépe.

Jakmile zazvonilo, strhl se ve třídě chaos. Všichni si na záda hodili tašky a sprintem zamířili ke dveřím. Lola vystartovala spolu s ostatními, Bella netrpělivě přešlapovala na místě.

„Dělej, Kaily, je oběd!" Ach. Při zmínce o jídle (už jsem zmínila, že jsem si ráno ve shonu zapomněla svačinu?) se mi začaly sbíhat sliny a měla jsem sbaleno rychlostí světla. Sprintem jsem následovala Bellu po chodbě.

„V pondělí můžeme všechny předběhnout, protože nemáme ještě volnou hodinu," vysvětlila brunetka, chytila mě za zápěstí a táhla před celou frontu. Studenti v ní stojící na nás házeli hnusné pohledy. Pro jistotu jsme předběhly ještě další kus fronty a zařadily se k našim spolužákům.

Asi jsem neměla mít takové přehnané představy o jídle. Zaprvé mi dali UHO (univerzální hnědou omáčku) s rýží a masem, ve které plaval kus plastu, zadruhé mi příhodně vypadl tác z rukou, když jsem šla napůl snědený oběd vrátit.

*BÁC*

Vytřeštila jsem oči a nevěřícně zírala na zbytky rýže a omáčky na podlaze. V jídelně se rozhostilo hrobové ticho. Pak někdo začal tleskat. Další se přidali. Pár jich i zahvízdalo. Rudá jako rajče jsem se zvedla a tiše převzala hadr a koště. Zájem o mé neštěstí rychle opadl, jen mě nějaký vtipálek poplácal po zádech.

Na další hodinu jsem šla s Lolou do učebny výtvarné výchovy. Bella se od nás odpojila – měla hudební výchovu. Celkem ráda jsem zpívala, ale jen o samotě, protože můj zpěv se dá přirovnávat ke kuřeti, které bylo právě oškubáno zaživa. Kdepak, výtvarná výchova pro mě bylo to pravé. Stále rudá z trapasu na obědě jsem se usadila vedle zrzky.

Učitelka se jmenovala Karla Kingová a byla to starší paní se zrzavými vlasy (nejsem si jistá, jestli to je její přírodní barva, nebo si je barví), ale rychle se ukázalo, že jí nezáleží, jak je kdo talentovaný, ale známkuje na základě snahy. Téma dnešní hodiny byly sny.

Po dvou hodinách jsem odevzdala ne zrovna povedený obrázek koně. Lola taky nebyla nějak výtvarně nadaná, ale Scarlett dokázala odložit mobil a vážně mě překvapila. Její výtvor převyšoval nás všechny. A to i přesto, že to byl kombajn. Scarlett asi měla dost podivné sny.

Její kresba mě donutila si ji pořádně prohlédnout. Scarlett měla rudé vlasy, o trochu temnější odstín, než Lola. Měla zelenošedé oči a – to mě vyděsilo nejvíc – na pravé ruce měla čtyřlístek.

Chtěla jsem se jí na to zeptat, opravdu chtěla, ale po zazvonění na hodinu a přestěhování se do nové učebny (a menší pauze kvůli WC) jsem se divila, jak rychle zase zvonilo na hodinu. Lola mi s lišáckým úsměvem vysvětlila, že odpoledne jsou přestávky už jen pětiminutové.

Učitelka biologie byla menší žena s černými vlasy. Seděla jsem v první lavici, takže jsem mohla vidět, že má modré oční stíny. Představila se mi jako Mandy Silverstoneová a nebýt toho, že jsme probírali rostliny, biologie by jistě byla zajímavý předmět. Jenže kytky zrovna nejsou můj obor. Ačkoliv jsem téměř usínala, donutila jsem se poslouchat a psát poznámky (konec krasopisu na Jorviku – prezentace byla napěchaná textem).

Jakmile zazvonilo, Scarlett se sebrala a vypálila ze třídy jako raketa. Byla jsem příliš pomalá. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale vyklouzla mi přímo pod nosem. Přesně moje štěstí.

Spolu s Lolou a Bellou jsem vyšla před školu. Lola si za chůze snažila upravit tenisky a směšně u toho poskakovala.

„Jenom si skočím dát věci domů a přijdu do stáje," oznámila nám Bella, a aniž by čekala na odpověď, odpojila se od nás. Zmateně jsem se podívala na Lolu. Ta jen pokrčila rameny.

„Nikam nejdu, stejně v tašce nemám nic cennýho. Leda by se zloděj chtěl vzdělat," řekla a poplácala si kapsu s mobilem. Už jsem si všimla, že ho pořád nosí v kapse džínů. „Vlastně mám u vás ustájeného koně. Je to Hannover, jmenuje se Oversmile, ale já jí říkám Over. Je to ta nejtvrdohlavější klisna, kterou jsem měla příležitost potkat."

Už z jejího vyprávění jsem viděla, že svého koně opravdu miluje. Over jsem znala, byla to pěkná bělka a opravdu ji člověk musel přemlouvat do mnoha věcí (bohužel jsem ji často musela hnát z pastvy).

„Můj kůň se jmenuje Moonspirit, ale taky mu říkám spíš Moon," přiznala jsem se slabým pokrčením ramen. V duchu jsem přemýšlela, zda je Gora v pořádku.

S Lolou po boku jsme došly ke stájím, zrzka vešla dovnitř, zatímco já jsem šla domů.

„Jsem doma!" zakřičela jsem, ale nikdo se neozýval. Skvěle. Doufala jsem, že aspoň mamka bude doma. Přece jí musím povědět všechno o svém prvním dni ve škole! V kuchyni na stole byl na útržku papíru naškrábaný vzkaz – musela ho psát ve spěchu, protože jsem si nepamatovala, že by mamka někdy měla takový škrabopis. Po rozluštění jsem zjistila, že šla do práce. Hluboce jsem si povzdechla, hodila tašku do pokoje a vylezla oknem do stáje.

Prošla jsem kolem Moona (nezapomněla jsem ho pohladit a slíbit mu nějakou tu dobrotu) a zamířila jsem si to do části, kde byli ustájení soukromí koně. Lolu jsem viděla ihned, její rudé vlasy nešlo přehlédnout. Opírala se o dveře stání a její klisna Over do ní v pravidelných intervalech strkala.

„Tak jsem tady," usmála jsem se a podrbala koně z vedlejšího boxu – shodou okolností to byla zrovna Tasia, o kterou jsem se včera starala.

„Super, Over mi zrovna sděluje, že by ráda na vyjížďku," smála se Lola a Oversmile do ní znovu udeřila čumákem.

„To je sice hezké," ozval se za námi nový hlas – Bella, „ale asi bysme nejdřív měly najít čtvrtou společnici." Lola svraštila čelo, jako by nad něčím přemýšlela (už jsem věděla, že to je u Loly velice ojedinělá schopnost).

„Jak víš, že to bude zrovna holka?" zeptala se. Kdybych neměla podezření, že to je Scarlett, asi bych se ptala na to samé. Bella se uvolněně opřela o Tasiin box (klisna odvrátila pozornost ode mě k ní).

„Holčičí partu navíc nerozbije kluk, ne?" mrkla na nás Bella a dodala: „Navíc všechny tři bydlíme ve Fort Pintě. Logicky bychom tedy měly začít hledat tady."

Tiše jsem se nadechla. Najdeme poslední děvče. A myslím, že právě já vím, kdo to je.

„Holky," obě se na mě obrátily, „myslím, že je to Scarlett."