Původní příběh měl scénu na hřbitově, už tam byly všechny holky, ale tohle mi přišlo zajímavější... Konečně začíná nějaký příběh. Příště se sejdeme se Scarlett.

„Scarlett?" vytřeštila oči Lola. „Myslíš jako naši Scarlett? Spolužačku?" Vážně jsem přikývla. Nemohla jsem se splést, opravdu jsem na její ruce viděla čtyřlístek. Musela to být ona.

Bella si založila ruce na prsou a zavřela oči. Tasia do ní strčila čumákem, ale ona nezareagovala, takže se klisna otočila ke mně a já ji (na rozdíl od Belly) podrbala na nose. Lola ještě stále prožívala svůj soukromý infarkt. Vypadalo to, že se cítí zahanbeně, když si nevšimla, že spolužačka, vedle které sedí na dějepis, má stejné znamení jako my (neměla jsem jí to za zlé, se Scarlett se asi moc nekamarádila, neměla žádný důvod koukat se jí na ruce – bože, znamená to, že jsem stalker?).

„V tom případě bychom ji měli navštívit," řekla Bella. Upřímně se mi zdálo, že na to, v jaké se nacházíme situaci, je příliš klidná. Na druhou stranu se s takovými věcmi musí potkávat odmalička, takže ji jen tak něco nepřekvapí. „Ale nevím, kde bydlí," přiznala s pokrčením ramen.

„Já jo," probrala se Lola. „Jednou jsme dělaly projekt na hudebku." Jaké štěstí, že s Věrou jsem hudební výchovu nikdy neměla. Lola totiž vykouzlila na tváři výraz takového utrpení, že jsem mohla jenom hádat, jaké mučící metody tady ve Fort Pintě učitelé používali. (Taky díky bohu za výtvarku.)

„Tak jdeme," rozešla se Lola, ale Over měla jiné plány. Chytila ji zuby za límec a nechtěla ji pustit. Jak už jsem věděla, Over byla neuvěřitelně tvrdohlavá, a teď si prostě umanula, že se pojede na vyjížďku.

„Asi nemáme na výběr," pokrčila jsem se slabým úsměvem rameny. „Se Scarlett to můžeme vyřídit zítra," dodala jsem. Lola okamžitě přikývla.

„Jo, jestli teda nechceme tahat Over do nějakýho baráku."

Bella protočila oči a povzdechla si. „Tak já jdu připravit Ghosta." S tím se otočila a zmizela ve druhé uličce. Trochu zpožděně jsem si uvědomila, že Ghost musí být její kůň, ale nedokázala jsem si jméno přiřadit ke konkrétnímu koni. Přišlo mi to divné; znala jsem téměř všechny koně ze stáje.

Lola poplácala Over po čumáku. „No jo, jedeme na vyjížďku, tak mě pusť," smála se a klisna ji opravdu nechala jít. Nechala jsem je tam a vrátila se stájí k Moonovu boxu. Hnědák vystrčil hlavu do uličky a nadšeně jí kýval. Zdálo se, že je na projížďku natěšený stejně jako já.

Zručně jsem ho vyčistila a nasedlala. Možná jsem dělala všechno v rychlosti, ale nikdy jsem nezapomněla zkontrolovat, jestli náhodou není dečka pod sedlo srolovaná a zda je podbřišník pořádně utažený. Otevřela jsem dvířka stání dokořán a Moona vyvedla. Protože soukromí koně byli v jiné části stáje, vyšli jsme jiným vchodem. Před stájí jsme se potkali s Lolou, která držela Over nakrátko. Bělka mlsně pokukovala po šťavnaté zelené trávě, která rostla u plotu, ale – jak Lola poznamenala – byla už dost tlustá, nepotřebovala ještě přibrat.

Za pár minut se k nám připojila i Bella s vysokým vraníkem. Teď, když jsem ho viděla, jsem si vybavila jeho jméno: Darkghost. Nebylo divu, že mu Bella říkala Ghost. Ono jméno se k němu opravdu hodilo. Srst měl lesklou a černou jako uhel, pohyboval se s ladností a celkově byly jeho pohyby dokonalé. Musel být hodně drahý. Moon mě uraženě drcnul do ramene.

Ještě jednou jsem zkontrolovala podbřišník, nasadila si helmu a vedla Moona k venkovní jízdárně. Táta tam měl hodinu, tři jezdci se učili skákat.

„Tati, jedu ven s kamarádkami!" předložila jsem mu hotovou věc. Když kývl, přehodila jsem Moonovi otěže přes hlavu a nasedla. Lola krokem navedla Over k plotu. Už byla v sedle a klisna nevypadala moc nadšeně. Darkghost s Bellou na hřbetě přišel elegantním krokem k nám.

Zamířily jsme k jediné cestě z Fort Pinty. Město bylo pevnost, a pokud se chtěl někdo dostat pryč, mohl se dostat ven po pláži, nebo po úzkém kamenném mostě. A ještě tři trasy trajektů. Jeden na South Hoof, druhý do Jarlaheimu, poslední do Cape West Fishing Village. Ani na jednom z těchto míst jsem pochopitelně nikdy nebyla. Můj život se točil kolem centrální části Jorviku, Silverglade, Moorland atd.

Bella jela vepředu, já uprostřed a Lola jako poslední. Projely jsme branami Fort Pinty a po úzkém mostě. Moon po něm jel snad už tisíckrát a neměl žádné problémy. Lola se podívala dolů do propasti a nasucho polkla. Mohla jsem jen soudit, že s Over radši jezdila po pláži. Klisna vypadala docela vyplašeně. Napadlo mě, že se třeba bojí výšek.

Zamířily jsme po cestě směrem ke hřbitovu. Připadalo mi, jako kdybych tudy jela včera. Zážitek s kostrou v jeskyni mě ještě stále honil ve snech, ale neměla jsem odvahu říct to Belle. Co kdyby si holky myslely, že si vymýšlím? Že jsem zbabělec? Nerada bych přišla o své první opravdové kamarádky. Moon v tu chvíli pohodil hlavou. Možná byl jen plný energie, ale jeho pohyb byl jakýmsi způsobem uklidňující.

„Takže jak to vypadá u vás doma?" zeptala se Bella a otočila se v sedle. Darkghost šel stále klidně vpřed a vedl cestu, i když se dívka nedívala. Přitáhla jsem Moonovi otěže a donutila ho jít vedle Over. S Lolou jsme se na sebe podívaly a já nervózně zatáhla za popruh helmy. Nebyla jsem zvyklá mluvit o naší rodinné situaci. Lidé si to, co chtěli vědět, našli na internetu.

„Moji rodiče jsou celkem benevolentní," řekla Lola nadšeně.

„Se nedivím, vzhledem k těm známkám," poznamenala polohlasně Bella, což – upřímně – jsem si myslela taky. Jak může někdo, kdo má tři pětky za pololetí plus další pětky za nějaké náhodné testy, pravděpodobně několik ředitelských důtek, normální rodinný život? Kdyby to bylo moje dítě, asi bych na to dohlížela mnohem pečlivěji.

„No, taťka má problém s pitím, mamka dřív jezdívala drezúru," pokrčila rameny Lola. „Myslím, že chce, abych taky jezdila na soutěže, ale já a Over se chceme přidat k Jorvik Rangers." Bělka si vybrala zrovna tu chvíli, aby potřásla hlavou. Vypadalo to přesně jako ne, díky. Potichu jsem se uchechtla.

„Můj táta provozuje stáj a někdy si v něčem zahraje a máma je modelka," zopakovala jsem všeobecně známý fakt. Podívala jsem se na nebe. Co bych chtěla dělat? Ještě jsem nevěděla přesně.

„Asi bych chtěla být psycholog, možná někdy napíšu nějakou knihu, ale to je spíš jen koníček." Bella vypadala, že ji to zaujalo. Ona i Lola něco svorně řekly, pak se na sebe podívaly a Lola nechala Bellu, aby se zeptala jako první.

„Spousta lidí na tomhle ostrově potřebuje psychoterapii," poznamenala Bella. Užasle jsem pozvedla obočí. Děkuji pěkně, až na modrou svítící spirálu a kostru v jeskyni se mi všechno na Jorviku zdá úplně normální. Ale vážně, zatím všichni lidi byli milí a nijak se mi nezdálo, že by potřebovali psychologa.

„Ty něco píšeš?" byla netrpělivá Lola. Téměř poskakovala v sedle jako štěně, které vidí svého páníčka. S úsměvem jsem přikývla.

„O čem to je?" Koně změnili směr. Moon a Over šli automaticky za Ghostem a ani jsme si nevšimly, že míří k oné jeskyni. Moonspirit nevyváděl jako minule, takže jsem si v nadšeném hovoru s holkami ničeho nevšimla. Začala jsem vyprávět, jak se moje povídka jmenuje, o hlavních postavách, jak by to mělo skončit. Pak se koně náhle zastavili.

Vzhlédla jsem. Jakmile si můj zpomalený mozek uvědomil, kde se to vlastně nacházíme, začala jsem vnitřně panikařit. Moon zafrkal. Musel vycítit můj neklid a začal pomalu couvat.

„Nepojedeme někam jinam?" zeptala se Lola. Ani ona nebyla zrovna klidná. Over se téměř vzepjala a Lola měla co dělat, aby se udržela. Jediná Bella vypadala klidně. Darkghost sklonil hlavu a začal se pást, čas od času švihl ocasem, aby odehnal mouchy. Brunetka na jeho hřbetě se k nám otočila s velkým úsměvem.

„Kdepak, tady nám nic nehrozí," odvětila a já začala mít špatný pocit. Znáte to, takové to stažení žaludku? Přesně tohle.

„Ale tam je ta kostra!" namítla jsem. Muselo to znít hrozně, jenže jsem si nemohla pomoct. V tu chvíli jsem se soustředila už jen na to, jak se vlastně dostat z téhle situace (a jak uklidnit Moonspirita). Lola vykulila oči.

„Ty's ji taky viděla?" zeptala se. Přikývla jsem.

„Já ne," prohlásila Bella. V jejím hlase bylo cosi cizího, co jsem neznala, alespoň ne u té Belly, kterou jsem potkala pod mostem do Fort Pinty. Ta Bella byla přátelská, zábavná, ochotná, ale ta dívka, co teď před námi seděla na koni, byla jiná. Vtom se za námi ozvalo: „Já ano."

Překvapeně jsem se otočila. Za námi stála se psem naše spolužačka, ta tichá brunetka, která si četla knihu. Zastyděla jsem se, že neznám její jméno, ale Lola vyhrkla: „Ty taky, Melisso?"

Melissa kývla hlavou a zvedla ruku. Vodítko si přehodila přes rameno a ukázala nám dlaň směrem vzhůru. Na levé dlani měla fialový kruh. Zmateně jsem přelétla pohledem k Belle. I ona měla fialový kruh, ale nebyl fialový. Byl ohnivě rudý. Přimhouřila jsem oči. Ne, nebyl to kruh. Bella měla elipsu. Co to mělo znamenat? Neměly jsme být jen čtyři? Byla jsem si na sto procent jistá, že Scarlett má zelený čtyřlístek. Svraštila jsem čelo. Na tomhle bylo něco hodně podivného.

Donutila jsem Moona ustoupit. Kůň měl tentokrát stejný plán jako já, a to dostat se odtud někam hodně daleko. Lola Over musela otočit, ale měla s ní problémy. Klisna se plašila. Myslela jsem, že jen cítí náš neklid, ale potom Melissa vyjekla. Uprostřed cesty vyšlehly plameny. Over se vzepjala. Moon uskočil. A Bella se za námi jen ďábelsky smála.

Kriticky jsem zhodnotila všechny únikové cesty. Problém? Jediná pořádná cesta vedla přes Bellu do jeskyně. Byly jsme v úvozu, koně by se nahoru nevyškrábali (ani lidi ne, když už je o tom řeč). Na návštěvu ke kostře jsem se rozhodně vrátit nechtěla. Nasucho jsem polkla. Musely jsme ven přes plameny.

Natočila jsem Moona bokem k Melisse a natáhla ruku. Dívka se na mě nejistě podívala. Vypadala vyděšeně a pomyslela jsem si, že tohle je asi největší dobrodružství, co za svůj život zažila. Musela jsem mít naprosto stejný výraz. Melissa se sehnula a vzala svého psa do náruče. Pak mě chytila za ruku a já ji vytáhla na Moonův hřbet. Její pes nadšeně zaštěkal a Melissa se mě chytila kolem pasu, jako kdyby jí šlo o holý život (to nám všem).

Lola zbledla. „Neříkej mi, že pojedeme dovnitř." Kývla hlavou k jeskyni. Zavrtěla jsem hlavou.

„Jediná cesta je přes plameny," řekla jsem polohlasem. Bella si asi byla jistá, že se nikam nedostaneme, protože vytáhla mobil a začala si na něm něco prohlížet. Čekala snad, než se domluvíme? Melissa byla smrtelně bledá. Lola otočila Over. Klisna byla vyděšená.

„To nezvládneme," sykla Lola zpět. Zavrtěla jsem hlavou.

„Máš snad lepší nápad?" Rozhodně jsem nechtěla skončit tady – jako další kostra. Jak bych to vůbec vysvětlila rodičům? Počkat, byla bych mrtvá, nikomu bych nemusela nic vysvětlovat. Jak by to asi vzali? Jejich jediná dcera zemřela, když se rozhodla hrát si s ohněm. Jo, to by šlo fakt dobře.

„Snad se nechystáte odejít? Teď, když párty sotva začala?" schovala Bella mobil. V mozku mi to šrotovalo. Musely jsme jednat HNED. Zalitovala jsem, že s sebou nemám bičík. Over se stále nechtěla uklidnit a potřebovala jsem ji donutit skočit přes plameny. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli to s Moonem vůbec dokážeme. Tak jako tak, nedokážeme to, buď uhoříme, nebo nás dostane Bella. Takže plus mínus stejný osud. Super.

„LOLO!" zařvala jsem nejvíc, co jsem mohla a napřáhla se, abych Over dodala potřebnou ‚odvahu'. Zrzka si uvědomila, co dělám, vytřeštila oči a zároveň chytila pevně otěže a klisnu stiskla koleny. Pobídla ji přesně ve chvíli, kdy jsem ji plácla přes zadek. Over vystřelila a s doprovodem v podobě Lolina zděšeného křiku zmizela za hradbou plamenů.

V duchu jsem se modlila, aby Moon udělal to samé. Potřebovala jsem ho. Darkghost vydal zuřivé zaryčení, které vůbec neznělo jako koňské, a rozběhl se za námi. Melissa mě pevně objala a já zpocenýma rukama chytila otěže a kus Moonovy hřívy. Pak jsem ho pobídla. Kdybych dokázala trochu přemýšlet, asi bych se udivila, jak proskočil plameny bez jediného zaváhání, jenže jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byl žár všude kolem mě. A pak najednou chlad. Byly jsme na druhé straně.

Lola stála s Over na kopci u hřbitova. Klisna měla nozdry rozšířené hrůzou. Riskovala jsem ohlédnutí. Oheň zmizel a Darkghost se k nám řítil plnou rychlostí. Zalapala jsem po dechu. V ten moment mi zazvonil mobil. Zaklela jsem. S mým štěstím to byli rodiče, ale teď jsme běžely o život, to rozhodně pochopí (ha ha, ne). Rozhodla jsem se zvonící telefon ignorovat a zařvala jsem na Lolu: „Na co čekáš?! JEĎ!"

Naštěstí to Lola vzala vážně a Over nabrala rychlost. Melissa se mě držela jako klíště a netušila jsem, co se stalo s jejím psem. S trochou štěstí ho stále držela v náruči. Koně letěli po cestě a snažili se držet náskok. Ten se vzápětí rozplynul, když se před námi objevila další ohnivá stěna. Lola zaječela, když se Over rozhodla zastavit. Málem jí přepadla přes krk, ale nějakým zázrakem se udržela v sedle a po jednom polovičním ohlédnutí ji okamžitě pobídla. Klisna sice zaváhala, ale ohněm proskočila. Moon neměl problém.

„Je pořád za námi!" oznámila Melissa, když se ohlédla. Už jsme mohly vidět Fort Pintu, ale neměly jsme vyhráno. Over a Moon běželi společně, můj kůň byl možná o trochu rychlejší.

„Musíme se rozdělit!" zakřičela jsem a doufala, že to je dostatečně silně, aby mě Lola slyšela. „Vezmeme to přes pláž a jedna pojede dál, druhá nahoru po schodech!" Lola přikývla a zavolala zpátky, že chce jet dál. Čekala jsem to. S Moonem jsem jela ty schody už tolikrát, že by nás to nemělo ani zpomalit.

Koně zpomalili. Utíkali plnou rychlostí a potřebovali by si odpočinout. Jediné dobré znamení bylo, že ani Darkghost neměl nekonečnou výdrž. Taky už nemohl.

Už méně zběsilým úprkem jsme sjely z cesty strmě dolů na pláž. Jaké štěstí, že pár dnů nepršelo a cesta byla suchá, jinak by to byla klouzačka. U schodů do Fort Pinty jsme se rozdělily. Lola pokračovala podél pláže a já Moona zpomalila.

„Drž se, Melisso!" Jako kdyby se nedržela jako klíště. Kůň se hnal nahoru po schodech, ale měli jsme smůlu. Tak trochu jsem zapomněla, že Bella ovládá oheň. A hádejte co? Schodiště bylo dřevěné. Tohle opravdu nebyl můj nejlepší plán.

Melissa vyjekla a byla jsem si jistá, že se v jejím křiku smísil i ten můj. Schodiště se zřítilo a my s ním. Melissa se mě pustila a já vypadla ze sedla. Moon zmateně hrabal nohama ve vzduchu, ale co nám všechno tohle bylo platné? Dvoje ječení a jedno koňské ržání se rozlehlo Fort Pintou.

Když jsem otevřela oči, viděla jsem jen bílo. Na chvilku jsem si myslela, že jsem snad mrtvá, ale pak jsem si všimla mámy. Že bych byla zpět v nemocnici? To by mě rodiče už nikdy nepustili z dohledu.

Jenže tady byl menší háček. Pokud jsem spadla z takové výšky, proč mě nic nebolelo? A proč tu byla Melissa? A Moon? A hlavně – co tady dělala mamka?

„Mami?" zvedla jsem hlavu. Ne, nebyla jsem mrtvá, dokonce jsem ani nedopadla na zem. Plula jsem ve vzduchu na malém obláčku, zatímco vedle nás hořely schody. Melissa se na mě vyděšeně dívala a já jí to neměla za zlé. Taky jsem ze všeho byla na větvi.

„Lola," vydechla jsem. Vždyť ona netušila, jestli jsme se dostaly nahoru v pořádku – odpověď: ne, nedostaly, děkuji za optání. A ani my jsme nevěděly, zda je ona v bezpečí.

Zamžourala jsem kolem. Potřebovala jsem vědět, kde je Bella. Naše zrádná kamarádka podpálila dřevo a pak jsem ji už neviděla. Přitiskla jsem si ruku na pusu. Snad nepokračovala dál za Lolou! To by byly naše snahy dodat bohům nejlepší lidské oběti, zbytečné.

Jakmile jsem dokázala trochu zaostřit, uviděla jsem mamku, jak zuřivě mává rukama. Nerozeznávala jsem tvary, zato jsem dokázala pochopit obrovský poryv větru, který nastal. Moje mysl se pořád nedokázala srovnat s myšlenkou, že moje máma je druid a ovládá vzduch. Vždyť to je stejně jako v Avatar: The Last Airbender, ne? Jenže tady nejsme v anime.

Naproti mamce stál Darkghost a těžce oddechoval. Na jeho hřbetě seděla Bella a metala jednu ohnivou kouli za druhou. Kdybych tohle někde vyprávěla, mysleli by si, že jsem se zbláznila, jenže tohle byla epická bojová scéna jako z nějakého filmu. Mamka měla chvíli navrch, ale potom začala Bella vítězit.

S rozhořčením jsem si uvědomila, že prohrává, a pokud něco neudělám (a to hodně rychle), skončí jako ohořelá kostra. Sevřely se mi vnitřnosti. Musela jsem něco podniknout! Nemohla jsem přijít o matku!

Těžce jsem se sebrala ze země. Vlasy mi spadly do čela a já se musela podepřít lokty, abych se vůbec zvedla.

„Moone," zachraptěla jsem a vzápětí se rozkašlala. Asi jsem se nadýchala kouře. I moje oblečení bylo sežehlé. Kůň přiklusal se zvědavým výrazem. Zastříhal ušima, a kdybych nebyla tak vyděšená (a slepá), možná bych si myslela, že čeká, až mu řeknu plán. Ha! Jaká blbost! Koně jsou možná inteligentní zvířata a bylo prokázáno, že lidem rozumějí, ale aby chápal každé slovo, ale prosím vás!

Vyšvihla jsem se do sedla. Při pádu jsem se asi musela nějak zranit, protože jsem nedokázala sedět vzpřímeně a dělaly se mi mžitky před očima. I tak jsem pevně sevřela otěže a Moonspirita pobídla.

Vyletěli jsme k plamenům. Aby můj plán (hodně amatérský, nebezpečný a v nejlepším případě sebevražedný) vyšel, musela jsem důvěřovat Moonovi, že neuhne a proběhne ohněm. Pokud tohle všichni přežijeme, koupím mu celý koš jablek. Po všech těch traumatických událostech dneška si to rozhodně zaslouží.

Blížili jsme se k ohni. Plameny tvořily kruh kolem mamky a já se vyklonila ze sedla a natáhla ruku. Kontrolu jsem plně svěřila Moonovi a zavolala (spíš zachrchlala): „MAMI!"

Viděla jsem, jak se mamka zprudka otočila. Neměla jsem čas registrovat něco dalšího, protože Moon proběhl plameny a já jen cítila, jak jsem chytila mámu za ruku a vytáhla ji do sedla (respektive jsem se snažila ji vytáhnout do sedla, ale nakonec se tam dostala víceméně bez mojí pomoci). Moonspirit pokračoval dál a koleny jsem ho navedla k vodě. Pokud Bella ovládá oheň, tak by neměla mít u vody takovou sílu, ne?

Naštěstí pro nás se velká bitva nekonala. Jakmile jsme se dostaly do vody, Bella usoudila, že toho má dost, obrátila koně a upalovala pryč z pláže. Nemělo cenu se za ní pouštět. Všechny jsme byly unavené a potřebovaly jsme zpracovat události dnešního dne. Moon došel k Melisse a jejímu psovi (nechápu, jak se tomu malému klubku chlupů podařilo přežít bez újmy na zdraví) a tam mamka sesedla.

„Díky bohu, že jste v pořádku!" Její přetvářka spadla a viděla jsem, jak se jí klepe brada. Musela mít hrozný strach. „Když jsi nezvedala telefon, Kaily, došlo mi, že něco musí být špatně." Ok, mobil jsem sice mohla nezvednout kvůli sto jiným důvodům a nic by mi nebylo, ale nechala jsem to být. Teď bylo důležité, že jsme vyvázly v pořádku.

Taky jsem sesedla a přehodila otěže Moonovi přes hlavu. Povolila jsem mu i podbřišník, protože reálná zem pod nohama mi v tenhle moment přišla tak nereálná, že jsem si ji potřebovala vychutnat.

„Musíme najít Lolu," řekla Melissa a moje máma se na ni podívala.

„Lolu?" zeptala se. Pravda, moje kamarádky neznala.

„Eh, mami, tohle je Melissa a Lola je má další kamarádka. Taky má tohle znamení," zamávala jsem jí rukou před obličejem, aby viděla moji spirálu. Stačil jediný pohled a mamka věděla, že Melissa má podobné znamení.

„Těší mě," zamávala trochu plaše brunetka. Podívala se na mě. „Přátelé mi říkají Mel. Jsme teď přítelkyně, ne?"

Usmála jsem se. „Ráda tě poznávám, Mel. A jo, takovéhle situace udělají z dvou cizinců kamarády." Obě jsme se zasmály, než mezi nás vstoupila mamka s rukama v bok.

„Řeknete mi laskavě, co se to tady dělo?" Naše úsměvy povadly.

A tak jsme šly po pláži směrem do Fort Pinty, já vedla Moona a Melissin pes nám běhal pod nohama, a cestou jsme vyprávěly, co se nám to vlastně stalo. Od toho, jak je Bella naše spolužačka, všechny máme nějaké znamení na ruce, vyjížďku s Lolou a útěk před plameny. Z toho, jak se mamka netvářila nadšeně, myslím, že budu mít domácí vězení.

Byly jsme u doků, když nám naproti přiběhla Lola. Byla naprosto vyděšená. Když nás spatřila, jako by jí spadl kámen ze srdce. Rozběhla se dolů ze schodů a objala mě a Melissu.

„Kde jste byly? Dojela jsem nahoru a schody nikde! Víte vůbec, jaký infarkt jsem prodělala?" A tak jsme všechno vyprávěly od začátku.

Ve stáji to žilo. Moona jsem odstrojila a vysušila, cestou ze sedlovny jsem mu podstrčila jablko, protože si ho opravdu zasloužil, a šla jsem k boxu Over, kde stály Lola s Melissou. Mamka se o něčem bavila s tátou, abych se dozvěděla, že dnes nejsou žádní další koně, kteří by potřebovali moji péči.

„Pojďte, holky, udělám horkou čokoládu a popovídáme si o těch vašich znameních," pobídla nás Blanka a my tři ji poslušně následovaly jako ocásky.

Lola se tvářila trochu nedůvěřivě, jako by nám nevěřila, že mamka nepatří k těm špatným, jenže já a Melissa věděly své. Co na tom, že to byla zrovna moje mamka (a tu bych následovala i do hlubin pekla), ale bez ní bychom byly škvarky na pláži. Teď, když už jsme byly v bezpečí, se mi při tom pomyšlení roztřásla kolena. Bella byla schopná nás klidně vymazat z povrchu země.

Spořádaně jsme vešly do našeho skromného (luxusního) domečku (baráku jako náklaďák) a sundaly si špinavé boty. Já si nazula papuče a vytáhla jsem holkám dvoje další. Lola dostala křiklavě růžové, nad kterými se zatvářila jako Ježíš na kříži, Melissa měla světle zelené s potiskem žirafy.

Mamka se ztratila v kuchyni, zatímco já holky zavedla do jídelny.

„Máme tady trochu bordel, nečekali jsme žádnou návštěvu," usmála jsem se omluvně. Lola se rozzářila.

„Blázníš? Tohle je nebe! Tady je to tak čistý, že by tady nepřežil ani jeden parazit!" Svraštila jsem čelo. Oproti stáji to tady bylo jako ze škatulky, ale zrovna uklizeno taky nebylo (trochu se zpožděním jsem si uvědomila, že to byla moje povinnost, uklidit tady). Možná to Lola myslela v porovnání se svým vlastním pokojem (protože potom, co jsem viděla její lavici, jsem si nedokázala představit, že by nějak uklízela).

Lola si sedla do čela stolu, Melissa vedle ní a já naproti Lole, na své obvyklé místo. Ne poprvé mě zarazilo, proč vlastně máme tak velký stůl a tolik židlí, když tady bydlíme jen tři a na návštěvu chodí maximálně pár businessmanů, kteří se chtějí na něčem domluvit s rodiči.

„Kaily, pojď mi prosím pomoct!" zavolala mamka z kuchyně. Vystřelila jsem jako raketa a byla jsem tam za několik vteřin. Mamka mi podala dva hrnky naplněné kouřící tekutinou a sama si vzala další dva. Opatrně, abych nic nerozlila (to se mi stávalo opravdu velice často, zejména když jsem rodičům nesla kafe), jsem postupovala chodbou do jídelny.

Povedlo se mi tam dojít bez větších nehod (jasně, téměř jsem kus rozlila, ale naštěstí jsem oba hrnky opřela jeden o druhý a podařilo se mi situaci zachránit) a položila jsem horkou čokoládu před Lolu a Melissu. Mamka na moje místo dala můj oblíbený hrníček (samozřejmě s koněm) a sama se usadila vedle mě. Lokty se opřela o stůl a vážně vzdechla.

„Myslím, že s vaší mocí potřebujete pomoc," řekla. Udiveně jsem se na ni podívala. Čekala jsem něco typu jako: už nikdy v životě nesmíš z domu.

„Co když s tím pomoct nechci?" zeptala se Lola, ale měla jsem dojem, že se ptá jen ze zvědavosti. Viděla jsem, že byla stejně vyděšená, jako my ostatní, rozhodně jsme potřebovaly získat nějakou kontrolu nad naší mocí (i když ani jedna z nás neměla ponětí, co to má vlastně být, ta moc). Máma se na ni úkosem podívala.

„V tom případě tvým rodičům nebude vadit, když jim řeknu o vašem zběsilém úprku, že ne?" Ok, tak tohle bylo fakt podlé. Lola zbledla. Melissin úsměv povadl. Když už o tom mluvíme, můj taky. Řekla mamka taťkovi o dnešku?

„To nebude nutný," řekla honem Lola a já si musela loknout čokolády, abych se nesmála nad jejím výrazem. Melissa si nervózně hrála s pramenem hnědých vlasů.

„Ale jak to myslíte, pomoc? Copak někdo vyučuje něco takového?" Celkem vzato to byla neuvěřitelně logická otázka. Je nějaká škola pro kouzelníky? Nebo jsme vlastně druidi? Ne? Druidi v zácviku? Tedy, druidi v zácviku v předzácvikovém stadiu? Až jsem se do toho naprosto zamotala.

„Na konci řeky Silversong je vesnice Valedale," – ano, díky, mami, to jsme v životě nevěděly, - „a tam bydlí druid jménem Avalon. Spojím se s ním, zda by vás nemohl vzít do učení." Počkat. To jméno zmínila Bella. Jako jejího mladšího bratra. Kolik asi může být druidů jménem Avalon? Co když na nás zaútočí stejně jako Bella? Holky si nedělaly starosti, protože o něm v životě neslyšely. Ale já ano. Musela jsem o tom mamce říct.

„Mami, Bella mi říkala, že má bratra jménem Avalon. Co když..." Co jsem nečekala, bylo, že mi mamka položila ukazováček na rty a umlčela mě. Překvapeně jsem mrkla a otevřela pusu jako mrtvá ryba.

„Avalon je naprosto důvěryhodná osoba, zlato," usmála se Blanka a já jenom nevěřícně zírala. Tak nějak jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Zdálo se, že i holky mají zatěžko tomu přijít na chuť.

„Jsem si jistá, že máte pravdu," začala tiše Melissa, „ale ráda bych to posoudila sama." Lola přikývla na souhlas.

Napila jsem se ze svého hrnku. „Bella taky tvrdila, že máme být čtyři." Teď už jsem nevěděla, co je a není pravda, ale určitě nemohlo uškodit, že jsem se o tom zmínila. „A Scarlett ze třídy má taky podobnou věc." Zvedla jsem ruku, aby viděla na ono svítící znamení. Jako na povel se spirála rozsvítila. Lola zalapala po dechu. I její znak svítil. Melissa svoji ruku raději schovala do klína.

Mamka se zatvářila podivně, jako kdyby o tom přemýšlela, ale potom se usmála.

„Vyřiďte to se Scarlett ve škole. Ráda bych, abyste tam chodily všechny čtyři."

„To jí máme jako říct pravdu?" vyhrkla Lola nevěřícně. Možná se bála, že by se Scarlett nechtěla přidat do naší skupinky přeživších, aspoň ne poté, co jí o tom řekneme.

„Můžete vynechat to, že jste málem zemřely," poradila nám máma. Uf. Usmála jsem se do svého hrnku. Lola dopila a hrnek hlasitě položila. Okamžitě si přitiskla ruku na pusu v obavě, že ho snad rozbila. Melissa už taky měla téměř vypito. Upřímně bych si ráda lehla. Teď, když ze mě vyprchal adrenalin, jsem se cítila unaveněji než kdy dřív. Bolel mě celý člověk – muselo to být z toho ‚kontrolovaného' pádu. Bellu jsem už nikdy v životě nechtěla vidět a jediné, po čem jsem toužila, byla moje měkká postel.

Melissa dopila a hrnek položila na stůl s mnohem větší opatrností, než s jakou to udělala Lola. Vstala a protáhla se.

„Díky za čokoládu, paní Moonlightová," poděkovala zdvořile. Mamka to přešla mávnutím ruky.

„Klidně mi říkej Blanko," odvětila a také se zvedla. Lola stejně jako Melissa poděkovala za čokoládu, i když méně zdvořilým způsobem. Ale mamce zjevně stačilo jen „Díky za čokoládu."

Vzala jsem hrnky a odnesla je do kuchyně do dřezu. Do myčky je dám potom (možná). Když jsem se vrátila, holky si už nazouvaly boty. Opřela jsem se o botník a unaveně se usmála.

„Uvidíme se zítra ve škole, Kaily," Melissa mi věnovala roztomilý – a stejně znavený – úsměv. Lola se jen ušklíbla a zasalutovala. Pak se obě dvě vydaly do večerní Fort Pinty.

Bohužel jsem se musela ještě připravit do školy, ale víceméně jsem jen naházela věci do tašky a pak jsem zaplula do koupelny, abych si dopřála teplou koupel. Po dnešním dni plném pádů, popela a ohně jsem ji opravdu potřebovala. V teplé vodě se mi ulevilo. Bolest se zmírnila, ale stejně jsem se nemohla dočkat, až zalehnu do postele. To, že je teprve osm, mě nezajímalo.

Po povinné večerní hygieně (protože na tu ranní jsem samozřejmě zapomněla ve spěchu do školy) jsem se konečně dostala do postele. I přes teplé počasí jsem se zachumlala do přikrývky a se spokojeným úsměvem na rtech usnula.