Omezené zkušenosti v oblasti jezdectví se projevují xD

Moon doslova letěl. Vybíral si svoji vlastní cestu, takže se žádná vyjížďka po pláži nekonala. Cítil můj strach, to mi bylo jasné. A také mi bylo nanejvýš jasné to, že se chtěl co nejdřív dostat domů. Já ostatně taky. Milovala jsem to tady venku, ale dnes se mi to tu hnusilo. Pomyslela jsem na včerejší návštěvu nemocnice. Doktor říkal, že je to jen dehydratace. Věděla jsem, že dehydratace to rozhodně nemůže být, vždyť jsem se důkladně napila doma před odjezdem. Jenže to bylo to jediné, k čemu jsem se mohla upnout. Tedy, druhá možnost byla, že blázním a brzy ze mě bude totální cvok, ale zrovna tuhle myšlenku jsem podporovat nechtěla. Já nejsem magor a taky jím být nechci.

Moon doběhl až k závodu pro poníky, kde konečně zpomalil. Pot se z něj úplně řinul, ale spokojeně pohazoval hlavou a bylo na něm vidět, jak je rád, že se dostal z toho hrozného místa.Já ostatně byla taky ráda. Že jsem pryč, že jsem naživu, ale hlavně že už ten hlas v hlavě neslyším. Co to po mně vlastně chtělo? Rozhodla jsem se, že ať to bylo cokoliv, nebudu se tam vracet. Takový horor už vážně nechci.

Naklonila jsem se a poplácala Moona po krku. Kůň zafrkal. Chtěla jsem ho pobídnout dál krokem, aby stihl vychladnout, ale než jsem ho stačila stisknout koleny, všimla jsem si modré záře. Pomalu jsem obrátila pravou ruku dlaní vzhůru, ale už jsem věděla, co očekávat. Spirála zase svítila modře.

„To máš v sobě furt ty samý baterky?" zeptala jsem se jí, vědoma si toho, že samozřejmě nemůže odpovědět. Stejně jako jsem věděla, že není na baterky. Jenže já už asi opravdu začínám bláznit.

Zatřásla jsem rukou tak prudce, až se Moon lekl a uskočil do strany. V sedle jsem se naštěstí udržela, Moon to sice nedělal často, ale někteří z koní, které jsem jezdila, příležitostně využívali mé chvilkové nepozornosti, a když jsem nebyla připravená, skončila jsem na zemi. Naštěstí jsem se časem naučila, jak se udržet v sedle, i když civím někam jinam (což by se samozřejmě nemělo).

Podívala jsem se na spirálu znovu, jenže stále svítila. Povzdechla jsem si a pozvedla oči k nebesům. Za co mě trestáte? Jsem ateista, ale v téhle chvíli bych se modlila k čemukoliv, klidně i ke staré čajové konvici, aby všechny divné věci přestaly.

Nakonec jsem zase vzala otěže a pobídla Moona do kroku. Opravdu nemělo cenu zabývat se věcmi, které já nijak neovlivním. Ani jsem si nevšimla, že zatímco jsem věnovala svou pozornost tomu, abych z Moona nespadla, spirála vystřelila malý pruh modré do nebe jako nějaký vysílač.

Mezitím v jiné části Jorviku

„Máme ji!" vykřikl kdosi neznámý, ukazujíc na velkou blyštivou kouli, ve které se odrážela Kaily na Moonspiritovi. Druhý muž se k němu otočil od pracovního stolu, kde se předtím skláněl na papíry. A hodně mudroval.

„Spirála?" zeptal se jen. Ze stolu vzal sklenici s vínem a pořádně si lokl. Potřeboval zapít všechna ta data na papíře. Hlavně výdaje. Poslední dobou měli větší náklady a on to musel nějak srovnat. Ti zatracení druidové a jejich pomocníčci se jim pořád do něčeho pletli. A čím víc jich odstraní, tím líp. Můžou hned začít s děvčaty se symboly. Jejich věštci (ti zatracení šlendrijáni) předpověděli, že se objeví čtyři dívky, kandidátky na potenciální druidy. On sice nevěřil, že je to pravda, ale teď, když měl před sebou na obraze čtvrtou, poslední z nich, viděl, jak skutečné to je. Dlužil věštcům omluvu.

„Ano, pane," řekl první muž a podíval se na staršího. Ten si spokojeně zamnul ruce.

„Teď už musíme jen vymyslet, jak sem přilákat ji a ty ostatní," prohlásil a vypadalo to, že si tuhle chvíli doopravdy užívá. „A potom bude naším jediným cílem zničit je!"

Zpět s Kaily

Moon už byl klidný, jen já si pořád ohryzávala nehty nervozitou kvůli té spirále. V září jsem měla nastoupit do školy, co se stane, pokud bude svítit pořád? Nebudou mě mít za zrůdu? Kůň šel klidně vpřed a už jsme byli u prvních pastvin. Koně se pásli a mrskali ocasy, aby zahnali mouchy. Někteří z nich radostně zařehtali Moonovi na pozdrav a on jim vždy nějak odpověděl. Jiní vesele běhali sem a tam, ročci dováděli a malá hříbata se držela svých matek. Táta si se stájí dal opravdu hodně práce a vážně – bylo to moje nejoblíbenější místo. Tolik koní jen v jedné velké budově! Bylo takové štěstí, že jsme byli bohatá rodina.

Sesedla jsem až u stájí. Moon při pomalé chůzi vychladl, ale měl slepenou srst, takže jsem mu sundala sedlo, uzdečku a protože už byl květen a tudíž alespoň trochu přijatelné teploty, omyla jsem ho venku. Moon slastně zavřel oči, když mu po hřbetě začala stékat voda. Já byla šťastná, protože můj kůň měl dobrou náladu, ale to, co kazilo tu moji, byla stále svítící spirála na ruce.

Jakmile byl Moonspirit ve výběhu, kam jsem ho po sprše a vyčištění kopyt pustila – a kde se stoprocentně zase hned zašpiní – jsem zašla do domu. Zamkla jsem své okno, přetáhla přes něj závěsy a svlékla si jezdecké oblečení. Doma jsem zase byla sama. Táta měl jednu z dalších lekcí a máma byla stále v práci. Nevadilo mi to – byla jsem zvyklá na samotu. Někdy jsem sice byla znuděná a nadávala, že nemám žádné kamarádky, se kterými bych mohla jít ven, ale ty časy rychle přešly, protože jsem brzy zjistila, že když se tátovi v jízdárně ohlásím, můžu si vzít Moona nebo jiného koně a jet na vyjížďku.

Samozřejmě že jsme pracovali i na jízdárně, jinak by Moon zlenivěl. V drezúře byl už skoro mistr. Dobře, mistr je přehnané slovo. Celkem nám to šlo, ale kdybychom snili o soutěžích, museli bychom hodně přidat. Zato v parkúru byl velice dobrý. Rozený skokan. Ale ani závodit v parkúru jsem nechtěla. Pro začátek by mi stačilo dokončit vzdělání.

Hodila jsem na sebe volné tričko s kočkou a tepláky. Brzy měla přijít Věra, moje učitelka, a já před ní nechtěla vypadat jako strašák. V rychlosti jsem si nachystala sešity a učebnice a potom odběhla do koupelny, kde jsem popadla mámin pudr a několik minut jsem se snažila svítící spirálu zamaskovat.

„To snad ne!" zvolala jsem zoufale, když to nešlo zakrýt. Opravdu – stále to bylo vidět.

Po pár minutách – možná to byla delší doba, protože jsem tak trochu zapomněla na čas – se rozezvonil zvonek. Vrazila jsem pudr zpět tam, odkud jsem ho vzala, a rozeběhla se ke dveřím. Spirálu se mi stále nepovedlo zamaskovat.

Otevřela jsem dveře a přede mnou stála starší, už bělovlasá paní.

„Dobrý den," pozdravila jsem Věru a ta se usmála.

„I já tě zdravím," odpověděla a já ustoupila, aby mohla projít dovnitř. Žena si sundala boty a nazula si papuče, které jí moji rodiče zakoupili. Byly modré a měly na sobě našitého medvěda, ale byly Věřiny nejoblíbenější. Možná právě proto, že je odmítala vyhodit, vypadaly dost zuboženě.

Šla jsem s ní do svého pokoje a cestou vzala z kuchyně židli.

„Jsi připravená na test ze zeměpisu?" zeptala se mě moje mentorka, když jsem se usadila vedle ní, víc ke stolu. Ztuhla jsem. Ano, samozřejmě že jsem se učila, ještě včera dopoledne jsem se na to učila. Jenže teď, po těch divných událostech, se mi všechny záležitosti ohledně tlakových výší a níží vykouřily z hlavy. Rozpačitě jsem si poposedla na židli a to byla moje odpověď.

„Kaily, poslyš, já vím, že jsi pečlivá studentka, takže ti to nevyčítám. Každý den nesvítí sluníčko," opřela se Věra o stůl. Kousla jsem se do rtu.

„Ale já se to učila," namítla jsem. „Jen se mi včera a dnes přihodilo pár divných věcí a tak trochu jsem to... ehm..." vysvětlovala jsem, ale nevěděla jsem, jak bych měla popsat divnou kostru v jeskyni. Ne, jeskyni škrtnout. Do jeskyně jsem vůbec nešla! Bylo to nebezpečné místo, kam se nesmělo chodit. Takže v upravené verzi příběhu jsem uviděla kostru. Ale co dál? Co když rodiče půjdou na policii? Musela bych je tam zavést.

Ne. Ve verzi příběhu, kterou řeknu každému, kdo se zeptá, jsem byla na hřbitově a ze země tam trčel kus kosti. Usilovně jsem přemýšlela. Co je na tomhle neobvyklé? Nic, pravděpodobně.

„Co to máš na ruce?" zeptala se Věra a nasadila si kostnatou rukou brýle. Zvedla moji dlaň. Zavřela jsem oči. Byla to ta spirála, viděla jsem modré světlo. Naštěstí Věra už byla docela stará a myslela si, že to je nějaký nový elektronický přístroj.

„Mohla bys to vypnout?" zeptala se nakonec a já měla chuť tu ruku useknout.

Dalších pár dní jsem se snažila spirálu na ruce zamaskovat. Někdy svítila hodně, někdy málo, ale víceméně svítila pořád. Štvalo mě to. Ne a ne zhasnout. Dva dny zpátky jsem pocítila silné nutkání jít ke stáji, jako by mě tam to znamení vedlo, jenže když jsem tam dorazila, byli tam pouze lidé se svými koňmi.

Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem nosila jezdecké rukavice. Přes ty záře jen slabě prosvítala. S tím jsem byla spokojená. Jenže byl květen a rukavice se nedaly nosit věčně. Rodiče si mého krásného světelného efektu taky všimli.

Právě jsem se krčila pod oknem do kuchyně a poslouchala jejich rozhovor. Vím, že se to nemá, ale jejich téma se týkalo i mě.

„Co máme dělat, najít nějakého lékaře?" ptal se táta.

„Pošleme ji k druidům," řekla rozhodně máma. Zbystřila jsem. Druidy znám jen z pohádek, které mi vyprávěla babička, ale v životě jsem žádného neviděla. Pokud existují, tak by mě zajímalo, jestli to byli opravdu léčitelé i válečníci, jak říkala moje drahá babička.

„Druidové?" odfrkl si pohrdavě táta. „Druidové neexistují! A pokud ano, jsou to jen zabijáci! Vždyť znáš legendu o osvobození Jorviku!" Při těch slovech jsem se zatřásla a přitiskla víc ke zdi. Legenda o osvobození Jorviku byla v každé knize, ale veřejně se o ní mluvilo jen zřídkakdy. Lidé nevěřili, že je to skutečné. Všechny kroniky totiž patřily... druidům.

Stručná verze příběhu zněla, že roku 1568 připluli do Jorviku cizinci a obsadili ho. A potom se jednoho dne objevil řád složený z lidí s luky a šípy, kteří si říkali druidové. Měli rozsáhlé znalosti sahající do všech odvětví a společně dokázali porazit uzurpátory. Jeden z nich prý uměl bojovat absolutně vším, to byl jejich vůdce. Zabili každého, kdo se jim připletl do cesty. Ale Jorvik osvobodili.

Jenže druidové byli legenda! Vyskytovali se jen a pouze v příbězích! Moje přesvědčení se mělo velmi brzy vyvrátit.

„Nejsou vymyšlení!" odporovala máma. „Já jsem druid!"

Moje pusa byla rázem otevřená. Netušila jsem, že je moje máma druid. Hned jsem zapomněla na všechny legendy a to, co vyvracovalo jejich existenci. Pokud byla moje máma druid, tak jsem byla přesvědčená, že existují.

„Mám podobné znamení. Moje matka byla v řádu dost dlouho. Já v něm jsem také. A Kaily bude taky. Jen bude muset podstoupit trénink," řekla máma klidně. Srdce se mi málem zastavilo. Chtějí tady rozhodovat o mém osudu? Nakonec se stanu nějakou řádovou sestrou? Bydlet v klášteře? Už jsem nechtěla víc slyšet. Začala jsem pomalu couvat pryč.

„A co uděláš? Půjdeš jí to říct a budeš si naivně myslet, že ti to všechno odkýve?" zeptal se táta a zněl opravdu velice naštvaně. Jen z toho jsem usoudila, že druidy nesnáší.

Jakmile jsem byla pryč od okna, postavila jsem se a běžela ke svému vlastnímu, které jsem měla dokořán otevřené, abych pokoj alespoň trochu vyvětrala. Skočila jsem dovnitř a vytáhla z police Pána prstenů. Sedla si za stůl a rozevřela knihu na libovolné stránce. Právě včas – za několik sekund se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále!" zavolala jsem a knihu odložila. Dovnitř vešla máma a sedla si na stůl.

„Zlato, právě jsme se bavili s tatínkem," začala. Ráda bych odvětila, že o jejich rozhovoru vím, ale držela jsem jazyk za zuby. Nebylo by dobré, kdyby věděli, že jsem špehovala.

„Rozhodli jsme se, že nastoupíš do školy," řekla Blanka.

„Ale vždyť na tom jsme se domluvili už dávno," namítla jsem. Přece tam půjdu od září. Moje máma zavrtěla hlavou.

„Já vím, ale změnila se situace. Před pěti dny jsem byla za ředitelem a říkal, že zítra můžeš nastoupit," informovala mě a já cítila, jak mám pusu otevřenou překvapením.

„Už... Už zítra?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Matka ledově přikývla. „S... S tímhle?" sundala jsem rukavici a ukázala jí zářící spirálu. Jako na potvoru teď svítila nejmíň za celý týden.

„Proto jsem ti přinesla tohle," vzala mamka do ruky fialovou lahvičku. Divné, pomyslela jsem si, předtím ji tam určitě neměla. „Na, vypij to," poradila mi, ale já nevěděla, jak jí mám sdělit, že bych to radši nechala tak, jak to bylo. Přece jen jsem druidům moc nedůvěřovala, i když jsem teď věděla, že jsou skuteční.

„Je to jen výtažek z bylin," zasmála se máma, když viděla, jak se na lahvičku nejistě dívám.

„Výtažek z bylin?" povytáhla jsem obočí. „Mami, vždyť ty nedokážeš rozeznat chrpu od čekanky!"

Blanka se postavila a náhle vypadala trochu ztuhle.

„Koupila jsem ho," odpověděla, ale hlas jí trochu přeskočil a já věděla, že to není pravda. Byla to určitě její práce.

„Nemá to něco společného s druidy?" zeptala jsem se dřív, než jsem se stačila zadržet. Skvěle, ty génie! propleskla jsem se v duchu. Teď mi už nikdy nic neřekne.

„Ne," odvětila chladně máma a bez dalšího slova odešla z pokoje.

Hlavou jsem praštila o stůl a hlasitě vydechla. Po očku jsem sledovala fialovou lahvičku a přemýšlela. Do školy se mi najednou nechtělo a připadalo mi, že celý můj život je jedna velká lež. Jako bych tu neměla vůbec být. Možná je můj životní cíl opravdu skončit u druidů.

Nakonec jsem lahvičku zvedla, zhluboka se nadechla a celý její obsah do sebe obrátila. Bylo to kyselé jako šťovík. Možná v tom i nějaký byl. Donutila jsem se spolknout tekutinu a znechucená jsem položila lahvičku na stůl. Doufala jsem, že to alespoň pomůže se zářením té spirály. Bylo by to o jednu starost míň.

Raději jsem myslela na školu. Je opravdu taková, jak mi o ní vyprávěla Věra? Spoustu učeben, v každé tabule, počítač, nástěnky pokryté kresbami a informacemi o školním roce? Na chodbách spousty křičících studentů? Nebo těch, kteří se jen dívají do mobilu? Je tam někdo, kdo má rád koně? Nebo třeba podobné znamení jako já? Bylo by fajn, kdybych nebyla jediná, kdo má spirálu. Necítila bych se jako zrůda. Sice teď vím, že je to asi něco souvisejícího s druidy, ale vzhledem k tomu, že jsem o nich stále věděla jen to, že to jsou léčitelé a zabijáci a že k nim patří i mamka s babičkou, jsem netušila, co.

Je pravda, co jsem četla v knížkách? Že druidové nestárnou? Kdyby to tak bylo, mamka nebo babička by mohly žít už stovky let. Mohly se třeba účastnit války o osvobození. Jenže babička se před třemi roky odstěhovala někam pryč – prý na pevninu, kam se mohlo dostat jen letadlem. Několikrát jsem se snažila na rodičích vyžebrat výlet k ní. Pokaždé jsem se setkala s neúspěchem a teď, s novými informacemi, jsem začínala pochybovat, že tomu opravdu tak je. Jenže mamky jsem se zeptat nemohla.

Potřebovala jsem si ulevit od všech starostí. Vzala jsem si sešit ze stolu a tužku. Vyskočila jsem ven oknem a rozběhla se na moje oblíbené místo – pod most. Měla jsem tam skvělý výhled na řeku Silversong a byl tam relativně klid (kromě občasného ržání koní, kteří se báli přejít most bez hrazení). Když rodiče nebyli doma, chodila jsem tam často v posledních letech. Nikdo na mě nepřišel.

Usadila jsem se do dolíku, který měl nyní přesný tvar mého pozadí, skrčila nohy a rozevřela sešit. Psala jsem do něj povídku. Naštěstí jsem byla jedním z těch lidí, kteří jsou obdařeni správnou gramatikou, takže když jsem dostala nápad, začala jsem psát. Můj nynější příběh byl o dívce ze sirotčince, která pochází z Jarlaheimu a jednoho dne ji na vyjížďce zradí její nejlepší kamarádka. A protože se probere na neznámém místě uprostřed tajemného kruhu, uteče i se svým koněm Starlight. Zatím jsem se dostala jen k tomu, že se Starlight utekla a cestuje po Jorviku (ten jsem znala jen z map a zeměpisných učebnic, takže celé místo a postavy byly vymyšlené). Kdybych jen věděla, kolik je na nich pravdy...

Nicméně jsem s příběhem měla velké plány. Plánovala jsem, že kruh ji bude stále pronásledovat, až se celá zoufalá rozhodne vyhledat pomoc. Měla jsem vymyšleno, že vyhledá druidy, jestli by jí nepomohli, ale dál jsem se ve svém skvělém plánu nedostala, zvláště proto, že jsem měla asi sedmdesát stránek a ještě je ani nezačala hledat. Najednou jsem však věděla, co tam chci napsat.

Otočila jsem sešit a začala vymýšlet jméno pro druida. Začala jsem vojenskou abecedou. Alpha? Ne. Bravo? Ne. Charlie? Taky ne. Pokračovala jsem dál. Romeo? Ani náhodou, má to být druid, ne princ. Zmoženě jsem vydechla, i když jsem ještě stále nic neudělala. Na vojenský kód jsem se vykašlala, jen co jsem došla ke jménu Tango. Popřemýšlela jsem o mytologických názvech. Asgard? Po menším přemýšlení jsem zakroutila hlavou. Ne, severskou mytologii asi ne. Vikingy jsem zrovna moc nemusela.

Co takhle kelty? A jejich mytologii? To by možná šlo. Z kalhot jsem vytáhla mobil a zapnula data. Několikrát jsem to zkoušela a tady pod mostem byl signál víc než dobrý. Rychle jsem heslo naťukala do Googlu. Klikla jsem hned na první odkaz.

Partholon? To by možná šlo. Napsala jsem jméno na papír. Za několik minut k němu přibylo i Arar, Celtiber, Talivu a Boann. Listovala jsem stránkou dál, až jsem narazila na jméno, které upoutalo moji pozornost. Avalon. Naprosto dokonalé jméno pro druida. Škrtla jsem všechny předchozí hloupá jména a přes celou stránku naškrábala velkým písmem slovo Avalon. Skvěle. Spokojeně jsem vypnula internet a zavřela oči. Byla jsem sama se sebou spokojená.

Když jsem si náležitě odpočinula, znovu jsem otevřela sešit. Zrovna jsem se pustila do psaní, když si ke mně přisedla hnědovlasá holka. To jsem naprosto nečekala, protože mě tady za ta léta nikdo neobjevil, takže jsem leknutím povyskočila.

„Promiň, vylekala jsem tě?" zeptalo se to děvče. Trochu rozpačitě jsem přikývla. Chtěla jsem si odsednout, abychom se tam vešly obě, ale když jsem otevřela pusu, abych se jí zeptala, viděla jsem, že už si udělala pohodlí na dece, kterou si pravděpodobně přinesla.

Dostala jsem tak možnost si ji prohlédnout. Měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Na první pohled bylo vidět, že sportuje. Měla svalnaté nohy a štíhlý pas. Asi něco, jako já. Na sobě měla fialové tílko a džínové kraťasy. Vypadala, že je jí asi tak šestnáct nebo sedmnáct - takže v mém věku.

„Já jsem Bella," představila se a natáhla ruku, kterou jsem jí stiskla.

„Kaily," odpověděla jsem.

Nejdřív to vypadalo, že tam budeme sedět jen v tichosti, ale zvědavost mi nedovolila mlčet. Obrátila jsem se k ní a podívala se do oříškových očí.

„Jak jsi mě tady vlastně našla?" zeptala jsem se. Bella pokrčila rameny a potom natáhla levou ruku. Oněměla jsem překvapením. Na její dlani totiž bylo podobné znamení jako na mé. S tím rozdílem, že její bylo na levé ruce a moje na pravé, a také to, že Bella měla kruh, ne spirálu. To mě zaujalo. Mají všichni něco jiného?

„Takže máš rodiče druidy?" zeptala jsem se, prostě mi to vylétlo z pusy. Bella třeba bude vědět něco o druidech. Pokud se tedy její matka (nebo otec či prarodiče) dělí o informace. Dívka zavrtěla hlavou.

„Jenom mámu. Ty jsi tu nová, že?" konstatovala Bella. Nevěděla jsem, jak to myslí. Jestli jsem nová k tématu druidové, pak ano, jsem naprostý zelenáč. Ale pokud šlo o Fort Pintu, rozhodně jsem nová nebyla. Žila jsem tady přece šestnáct let! Mám celé město prozkoumané, ačkoliv rodiče si myslí, že jsem v něm nikdy nebyla a nedokážu se o sebe postarat. Pravý opak je pravdou, vážení. Vždy, když jsem neměla školu a rodiče byli pryč, vypadla jsem z toho domu, ve kterém jsem to už po letech nemohla vydržet.

„Ve městě ne, to znám jako své boty," odpověděla jsem na otázku. Bella mi vzala z ruky moje poznámky k povídce, zrovna tu stranu, kde jsem naškrábala možná jména a zadumaně si je prohlížela. Potom vzhlédla.

„Divné, nikdy jsem tě tady neviděla," poznamenala a jen tak mimochodem mi vrátila sešit. „Můj malý bráška se jmenuje Avalon. Mamka si myslí, že je hrozná legrace, když ho pojmenuje podle nějakého ostrova. Myslím, že z něj chce mít mořeplavce."

„Podle tvého tónu si nemyslím, že se jí to vyplní," poznamenala jsem pobaveně, ale v duchu se dost hrozila, jak může existovat někdo takový. Chudák malý Avalon.

Bella zavrtěla hlavou.

„Taky že nevyplnilo. Avalon je druid," řekla a potom nasadila veselejší tón. Malý Avalon? Pokud je druid, tak asi nebude zrovna nejmenší. Ale nechala jsem to plavat, mohla to myslet tak, že chce být druidem. „A ty chodíš do školy?" zeptala se mě a já konečně odložila sešit s příběhem a začala se jí plně věnovat.

„Zítra tam jdu poprvé," vysvětlila jsem jí a mohla jsem vidět její nechápavý výraz. Asi taky nevěděla, proč tam nastupuju v polovině května.

„Já chodím do prváku, takže pokud se mé oko nemýlí a tobě je tak šestnáct, tak budeme chodit do stejné třídy," prohlásila Bella a zkřivila obličej do podivné grimasy, když jí najednou zazvonil mobil. Vytáhla ho ze zadní kapsy kraťasů a přiložila k uchu. Zadívala jsem se na sešit, protože přece není pěkné, když se odposlouchává.

Po chvilce Bella odložila přístroj. Celou dobu jen poslouchala někoho na druhém drátě, takže ani nepromluvila. Až na pozdrav. Dívka si telefon zase zastrčila do kapsy džínů.

„Už budu muset jít," řekla nanejvýš otráveně. Nevypadalo to, že se těší domů. Pomalu se zvedla ze svého místa.

„Počkej!" vykřikla jsem ještě. „Kde bydlíš. Najdu tě tady?" zeptala jsem se a Bella otočila hlavu. Její pohled byl na tu krátkou chvilku strnulý a chladný, ale když se obrátila úplně, už to byl zase ten veselý výraz.

„Tady, ve Fort Pintě," odpověděla a pak ještě dodala: „A teď už fakt musím, takže se uvidíme zítra ve škole. Ahoj!"

Než jsem stačila odpovědět: „Tak zítra!", Bella už byla dole na cestě a mávala mi levou rukou a její kruh fialově zářil.

Oplatila jsem jí gesto a potom se zadívala na svoji spirálu. Mámin lektvar asi zabral, protože vůbec nesvítila. Teď jsem ale měla jistotu, že tam je přinejmenším jeden člověk, který je jako já. Bylo to uklidňující vědět.

Pod mostem jsem setrvala ještě asi hodinu. Psala jsem tu povídku a byla jsem na sebe patřičně hrdá. Dokonce jsem se dostala až k bodu, kdy se poprvé ptá, kdo by jí mohl pomoci. Než jsem odešla, abych se mohla připravit do školy (už jsem zmiňovala, že jsem se opravdu těšila, takže jsem měla tašku sbalenou již od února), napsala jsem si popis druida. Podle mého měl být tajemný, to rozhodně, inteligentní a měl by umět bojovat. Jenže můj příběh se odehrával v čase, kdy byl Jorvik naprosto bezpečný, takže druid neměl nic, na čem by si přebytečnou energii vyléval, kromě malých, lokálních problémů, takže jsem si napsala, že bude trávit čas vymýšlením špatných vtipů. U toho jsem se zasekla a kousala do propisky. Ne, chtělo to něco víc. Několik minut jsem přemýšlela, až jsem mu vytvořila učně. To byla jediná věc, která v mé blízké budoucnosti zatím nebyla. Jenže to já nevěděla.

S pocitem zadostiučinění jsem se zvedla ze svého místa a seběhla dolů. Čekal mě ještě dlouhý den. Vytáhla jsem mobil a podívala se na hodiny. Byly čtyři odpoledne, nejlepší čas, abych se připravila do školy a pomohla tátovi nakrmit koně. Já jsem navíc měla to privilegium, že jsem čistila soukromé koně, když se jejich majitelé nemohli dostavit a telefonicky si o to zažádali. Já potom dostala kus tátova výdělku jako kapesné. I když nevím, jestli čištění koní, kteří se vrátili z pastvy, má nějaké výhody. Hlavně když byli zablácení od hlavy až k patě. To potom byla fuška je čistit.

Domů jsem dorazila o čtvrt hodiny později, a to jenom proto, že jsem se loudala a obdivovala Fort Pintu. Jako malá jsem si nikdy nenašla čas se zastavit a porozhlédnout se. Ale tajných uliček jsem znala dost. Stará pevnost byla větší, než si většina cizinců myslela. Na chvíli jsem se zastavila u kavárny a obecního domu, kde se konaly koncerty a taneční. U školy, do které jsem zítra měla poprvé jít, a u různých malých obchůdků. Mohla jsem slyšet, jak si lidi šeptají fámy o mých rodičích i o mně, ale ignorovala jsem je. Nepotřebuju vědět každý drb, třebaže je o mé rodině.

Do domu jsem vešla výjimečně hlavním vchodem, v předsíni si sundala boty a halou jsem to vzala do kuchyně. Máma tam stála a cosi vařila. Pravděpodobně zítřejší oběd pro tátu. Já ho budu mít ve škole, ale ještě jsem neviděla menu na pondělí.

„Ahoj, mami," ohlásila jsem svůj příchod. Blanka se otočila od plotny a olízla vařečku.

„Ahoj, zlato," oplatila mi pozdrav. „Zabralo to?" zeptala se a já v odpověď vesele zvedla pravou ruku a ukázala jí dlaň. Spirála nesvítila a všechno bylo v pohodě. Zase jsem byla relativně normální.

„Tak to je dobře," oddechla si Blanka a zamíchal pochoutku v hrnci. Nevím proč, ale najednou jsem začala uvažovat, co do toho jídla dává. Doufám, že to nejsou nějaké druidské recepty.

„Mimochodem, ve škole skoč za hospodářkou, obědy máš už zaplacené, jen ti dá čip," informovala mě máma a já přikývla. Čeká mě spousta učení, budu se muset přizpůsobit úplně jinému stylu života, než jsem vedla doposud, a tahle zpráva mi dala první indicii, co mám dělat.

„Ráno zajdi za ředitelkou, ona ti řekne třídu," dodala ještě Blanka, než se definitivně otočila ke sporáku. Chtěla jsem jí ukázat, co píšu, ale její viditelný nezájem mě trochu odradil a rozesmutněl. Schlíple jsem se odplazila do svého pokoje. Nevadí, říkala jsem si. Příběhem se pochlubím jindy, až bude mít lepší náladu. Asi je stále ještě naštvaná kvůli tomu lektvaru.

Ze skříně jsem vytáhla černou tašku s krásnými barevnými tvary (červené čtverce, zelené trojúhelníky, žluté deltoidy) a dala do ní vše, o čem jsem si myslela, že budu potřebovat.

To se mi stala další divná věc. Chtěla jsem si zjistit rozvrh hodin, abych věděla, jaké učebnice si budu muset přichystat (pokud bych si je musela koupit, tak to až zítra). Sotva jsem na to pomyslela, na počítači (který jsem ráno měla zapnutý) zablikala obrazovka a nakonec se rozsvítila na stránce s rozvrhem. Přikročila jsem k tomu a přelétla očima. To snad není možné. Takže když chci, aby se něco stalo, stane se to? Ráda bych se zeptala mámy, jenže jsem před několika minutami viděla její náladu. Ne. Navíc mamka tady vždycky nebude. Musím na to přijít sama.

Počítač jsem sice nějakou záhadnou silou pustila hned na rozvrzích, ale potíž byla v tom, že to nebyl rozvrh té správné školy. Byla to Silvergladeská střední. S povzdechem jsem okno zavřela a do Googlu napsala Gymnázium Fort Pinta. Vyjela mi stránka s pěkným žlutým designem. V té barvě bylo skoro celé město. A hlavní stránce byly fotky, novinky, ale to, co jsem chtěla já, bylo hned pod úvodní fotkou na pravé straně. Elektronická žákovská, suplování, rozvrhy a jídelníček. Spokojeně jsem otevřela rozvrhy.

Musím říct, že na gymnáziu ve Fort Pintě nebylo mnoho tříd. Jedna třída na čtyřletém, do které jsem pravděpodobně měla jít, stejně tak na šestiletém a osmiletém. Dávalo to smysl. Další větší město byl Moorland, kde měli své gymnázium. A hned po něm Silverglade, kam dojížděli valedaleští. Takže Fort Pinta byla ponechána sama sobě, a protože jsme nebyli město gigantických rozměrů, stačily tyhle tři třídy pobrat všechny děti.

Prostudovala jsem si rozvrh. Zítra bych měla začít chemií. Druhou byla angličtina - na tu byla zrovna třídní. Angličtina byl základní jazyk na Jorviku, jako další jazyk se vyučovala čeština, protože českých turistů tady bylo pomalu víc než čistokrevných jorvičanů. Ta byla pátá hodina. Třetí hodinu byla matematika (to ne), čtvrtá dějepis, potom jsme měli patnáct minut pauzu na oběd a dvouhodinovku výtvarné výchovy. Vlastní kufřík jsem neměla, takže jsem si jen v penálu ostrouhala pastelky. Poslední, osmá hodina, bude biologie.
Rozvrh jsem si celý opsala, napsala tam číslo učebny, vyučujícího, a dala do malého sešítku, který jsem využívala jako diář. Ten jsem taky hodila do baťohu.

Jakmile jsem byla připravená, vyskočila jsem oknem do stáje. Chvatně jsem prošla mezi boxy našich vlastních koní. Moon na mě zařehtal, ale dobře věděl, že se jdu starat o soukromé koně. Na dánského teplokrevníka jsem vesele zamávala.

Cestou jsem si vzala hřbílko, kopyťák a hřeben. Mrkla jsem se na seznam koní, jejichž majitelé se dnes nemohli dostavit. Byla neděle, takže koní, kteří potřebovali mou péči, bylo po čertech málo. Nevadilo mi to. Dnes jsem jich měla pouze pět.

Hned jsem zamířila k prvnímu. Artie (nebo Artuš), belgický chladnokrevník, byl nyní mým stálým zákazníkem, jelikož jeho majitelka měla zápal plic a nesměla sem přijít ještě tak dva týdny. Tři už jsem se o hnědáka, který nesnášel čištění kopyt, starala.

A samozřejmě že dnes měl špatnou náladu. Sice podřimoval, když jsem mu přejížděla hřbílkem po hřbetě a během doby, kdy jsem mu rozčesávala žíně, ale jak jsem šáhla po kopytním háčku, začal se zmítat na provaze. Jaké štěstí, že jsem ho měla uvázaného na krátko, jinak by mě přimáčkl ke stěně boxu. Nakonec jsem ho jakýmsi záhadným způsobem donutila to kopyto zvednout, a jakmile jsem ho měla ve svých spárech, byla jsem vítěz. Beztak se Artie zklidnil až v okamžiku, kdy jsem odložila kopyťák do bezpečné vzdálenosti. Stejně měl už kopyta čistá, to chlapec nikdy nedomyslel.

Mou péčí prošli ještě tři koně. Náladová Tasia, patřící jednomu velice zaměstnanému muži, o kterém jsem nic dalšího nevěděla, Lukas, westernový kůň, o kterého jsem se ještě nikdy nestarala – naštěstí byl opravdu klidný - Skar, další klisna, jejíž majitelka byla kdesi na předčasných prázdninách, a Flóra, velšský pony typu B, velký kliďas. Jejím majitelem byl jeden malý kluk, který měl za to, že ji má absolutně nejradši, ale Flóru měli rádi naprosto všichni ze stáje.
Když jsem zavřela dveře Flóřina boxu, pony se na mě podíval velkýma očima a já se usmála. Její malý vlastník dnes nemohl přijít, protože měl doučování z matematiky. Byl jedním z těch kluků, které matematika nezajímala. Pohladila jsem poníka po sametových nozdrách, a aniž bych se podívala za sebe, vykročila jsem směrem k sedlovně.

A s někým jsem se srazila.

Vypadalo to, že neznámý ve stáji běžel. Zatnula jsem zuby, když jsem dopadla na podlahu - zadkem napřed. Bylo v pořádku, když jsem běžela ve stáji já, ale bylo to špatné u kohokoliv jiného.

Krev mi vřela zlostí. Když jsem se podívala na svoji pravačku, zjistila jsem, že spirála slabě svítí. Asi ji nažhavil můj vztek.

„Promiň," řekl neznámý. Až teď jsem se na něj podívala. Byl to kluk, asi tak v mém věku, a nebyl vůbec ošklivý. Na sobě sice měl naprosto nejezdecké oblečení, modrou mikinu a vytahané bílé triko s jakýmsi červeným znakem, modrobílou kšiltovku s dalším rudým znamením, ale měl nádherné oříškové oči a krátké modré vlasy. Normálně bych byla proti jakémukoliv barvení vlasů, ale k němu se to prostě hodilo.

„Nevadí," odpověděla jsem a odmítla jeho nabízenou ruku. „Ale ve stáji se neběhá." Ano, mermomocí musím být rýpal. Kluk provinile pokrčil rameny.

„Já vím, ale jdu pozdě na doučování," prohlásil a já mu ustoupila z cesty. Nebudu se přece míchat mezi učitele a žáka.

„Díky," usmál se na mě a tentokrát už způsobně šel. „Zatím." Odpověděla jsem mu stejně. Stála jsem u Flóřina boxu a dívala se za ním, dokud nezmizel z dohledu. Mohla jsem slyšet, že hned, jak byl za stájí, se rozběhl. Doufala jsem, že patří do mé budoucí třídy. Klidně by mohl.

Ze snění mě vytrhlo poníkovo zařehtání, když se blížil James. Tátův pomocník ve stáji a pořadatel závodů a akcí. Chodil mu pomáhat každý den a já ho měla celkem ráda. Fungoval pro mě jako strýček, protože jsem žádného neměla. Taky byl jediný, kdo o mně věděl téměř všechno. A to byl jen o trochu starší, než já.

„Zase další běhálek?" nadzvedl si kšiltovku a mrkl na mně. Přikývla jsem. James se na mě usmál a prohlásil, že jde pozdě a měl by se dát do práce. Zamávala jsem mu a vydala se domů.

Protože mi čištění koní zabralo mnohem víc času, než jsem čekala, vykoupala jsem se, umyla si vlasy a na zítřek připravila nejlepší oblečení. Potom jsem dala dobrou noc rodičům a šla do postele. Nechtěla jsem ve škole vypadat jako strašidlo.

Ten den jsem usínala šťastná, ale i plná obav.