V roce 2014 neexistoval Evergray, tak jsem ho šoupla aspoň do 2019 verze xD

Ráno jsem byla ve škole dřív. Nedočkavě jsem čekala na Lea. Potřebovala jsem mu sdělit Avalonovo rozhodnutí. Páni, ten kluk mě vlastně pozval na rande. Cool! Ještě nikdy jsem na žádném nebyla, takže jsem byla kompletně mimo mísu. Pojedeme na vyjížďku, to jediné jsem věděla. Mám se obléct normálně do jezdeckého, nebo si mám dát trochu práce s make-upem?

Netrvalo dlouho a Leo dosupěl po schodech. Zvedl ruku na pozdrav.

„Ahoj, Leo," usmála jsem se sladce.

„Nazdar, Kaily." Usadil se vedle mě na lavičku a vydýchával svůj životní výšlap.

Naklonila jsem se a předloktí si položila na stehna. „Poslyš, Leo... Ptala jsem se svého trenéra ohledně té vyjížďky, jestli můžu mít jedno odpoledne volno, a on řekl ano!"

Kyslíkový dluh byl náhle zapomenut a Leo se skoro rozzářil.

„To je super! Kdy by ti to tak vyhovovalo?" zeptal se. Aw, takový gentleman, ptá se, kdy bych mohla já.

„Hm... Šlo by v neděli druhého?" Hned na začátku letních prázdnin. Samozřejmě jsem neměla ponětí, kdy se Bella a její kumpáni rozhodnou znepříjemnit nám životy, takže jsem chtěla nějaké pěkné datum, které není moc vzdálené, a abych stihla Avalona varovat, že zrovna ten den nepřijdu.

„Určitě," ukázal mi Leo zářivý úsměv. „Můžu té kolem jedné vyzvednout u stájí?"

Dychtivě jsem přikývla. Ten den mi nic nezkazí.

Usmáli jsme se na sebe, než nějaká učitelka, kterou jsem neznala, nepřišla z kabinetu, aby odemkla třídu. Pak jsme vešli do hlubin pekelných, protože tahle třída si nezaslouží, abychom jí říkali jinak.

Měla jsem pravdu. Tohle bylo mnohem horší než peklo. Kdepak, kdyby tohle bylo součástí věčného života, nebožtíci by prosili, aby mohli odtud do nejhlubších hlubin pekla. Tak hrozné to bylo.

Issy s námi měla strávit čtyři celé hodiny, ale všichni věděli, že nebude mít žádný program. A vzhledem k tomu, že byl konec školního roku, jsme si volných hodin užili všichni až až.

Samozřejmě, když se Issy doplazila do třídy tři minuty po zazvonění, nejdřív s námi probrala nejdůležitější věci, ale brala to stylem, že se zasekla u toho, jak byl William Shakespeare báječný autor a mluvila o tom celou hodinu. Třída to vzala jako pokyn k volné zábavě. Lola si přisedla vedle mě, Melissa a Scarlett se usadily na místa za mnou, jejichž majitelé se přesunuli k jiným skupinkám.

„Takže co?" zeptala se Lola. Hrála si s gumičkou do vlasů. Napínala ji tak, až jsem myslela, že praskne.

„Hm, ty víš kdo říkal, že abysme zvládly ty víš co, máme si představit černý kruh, do kterýho padáme," shrnula Scarlett včerejší trénink.

„A povedlo se?" zajímalo Lolu.

„Jop, Mel a mně se to povedlo. Ale fakticky jenom malinko. Žádná sláva," ušklíbla jsem se. Samozřejmě to bude vyžadovat ještě hodně hodin nesmírného utrpení, které už tak podstupujeme každý den.

„Okay, ale stejně se beze mě budete muset obejít i dneska. Nenechám ty víš koho pocítit radost z vítězství," založila si ruce na prsou Lola. Melissa ji objala kolem ramen.

„Lolo, prosím. Je nám tam bez tebe smutno."

Zrzka jen zavrtěla hlavou. Snad Avalon nebude naštvaný. Ale po měsíci s Lolou musel vědět, že ona není osoba, které může snadno rozkazovat. Jenže oba byli tvrdohlaví a ani jeden nehodlal tomu druhému ustoupit.

Issy skončila svůj monolog a řekla, že na další hodinu přinese film.

„Můžete dvakrát hádat, co to bude," zamručela Lola. Jestli Wrightová její poznámku slyšela, nijak nereagovala.

„Stačí mi hádat jenom jednou," ušklíbla se Scarlett.

„Co?" zeptala jsem se. Sice jsem měla mlhavou představu, jaký typ filmu přinese, ale holky ji znaly dýl než já a asi věděly s jistotou, při čem budeme dále trpět.

„Dokument o Shakespearovi," Scarlettin škleb se roztáhl do ještě většího.

Shakespeara jsem měla docela ráda, takže jsem se zeptala: „Co je na tom tak strašné?"

Všechny tři holky vybuchly smíchy. „Je vidět, že Issy ještě tak neznáš."

Ta... příšerná věc, ani se to nedalo nazývat filmem nebo dokonce dokumentem, trvala skoro do konce poslední hodiny. Sestávala se ze dvou hodin opakování, jak je Shakespeare úžasný, báječný, skvostný a bůhví co ještě, dvacetkrát zopakovali, že Romeo a Julie je nejbáječnější dílo všech dob a třicetkrát, že se Shakespeare narodil ve Stratfordu nad Avonou.

„Přesně tohle pouštěla i v pololetí," sténala Melissa. Musela jsem uznat, že jako dokument se to nemůže ani klasifikovat.

Když ta hrůzostrašnost skončila, tak nám naštěstí zbývalo asi jen třicet minut do konce. Poslední hodinu ‚filmu' jsme s holkama mastily karty, co jsem přinesla, a teď jsme se jenom ohlédly na Wrightovou, jak vyndavá CD z počítače, a dál jsme se věnovaly hře.

Deset minut před koncem si Issy všimla Hejkala, jak se plíží s taškou na zádech ke dveřím.

„Kampak se chystáte, pane Hawkspoone?" zeptala se. Hejkal se na ni podíval, ale pořád se pomalu posouval ke dveřím.

„Na oběd," odpověděl.

Thomas, náš třídní IT odborník, se z druhé lavice u dveří vyklonil a posměšně začal: „Cha, nikam nejdeš. Budeš tady hezky s náma."

Issy se na něj podívala pohledem, který jim oběma sliboval jistou smrt. Nejdřív zabije jednoho, pak druhého. Nakonec se dala dohromady a povzdechla si: „Hawkspoone, posaď se. Pět minut před koncem můžete jít. Do té doby ne."

S Lolou a Melissou jsme se na sebe podívaly. Okamžitě jsme sbalily věci, co nám zbývaly na lavicích, do tašek, a s jedním popruhem přes ramena jsme byly připravené vyrazit, jakmile na ciferníku skočí 35.

Scarlett se k nám naklonila a zašeptala: „Sejdeme se u stájí." Já a Mel jsme kývly, Lola se na ni ani nepodívala.

57, 58, 59... Na hodinách skočilo 11:35 a celá třída se za hromadného odsouvání židlí rozběhla chodbou do jídelny. Kluci málem srazili učitele, co šel nahoru po schodech, my ostatní jsme se mu nějak vyhnuli a letěli dál. Museli jsme tam být první. Z horních pater se začal ozývat rámus a zvuky sprintu, jak i ostatní třídy pustili.

Jako obvykle bylo k obědu UHO. Asi abychom přes prázdniny nezapomněli na tuhle pochoutku. Každopádně já s Melissou jsme ho nějak zhltly a s rychlým rozloučením s Lolou pokračovaly dál. Já domů a Melissa taky, abychom se o půl hodiny později mohly sejít se Scarlett u koní.

Škola dobré? ptal se Moon. Já ho poplácala po krku.

„Šlo to," odpověděla jsem. Protože bylo teprve dvanáct, koně teprve dostávali oběd, takže jsem holky pozvala do svého pokoje.

Vůbec mě nepřekvapilo, že mamka nebyla doma. Taťka si ale u sporáku dělal selskou omeletu.

„Ahoj," řekla jsem. „Nevadí, když holky vezmu ke mně? A dobrou chuť."

„Díky. Jen je vem. Však je dobře, že máš kamarádky."

Scarlett a Melisse jsem naznačila, aby šly za mnou. Zatím jsme vždycky spěchaly, buď za Avalonem, nebo od něj, takže žádná z mých kamarádek ještě neviděla můj pokoj. Ale dneska jsme měly čas, takže jsem otevřela dveře a nechala je jít první.

„Pěkný," poznamenala Scarlett. Chápu, že můj pokoj neměl nádech milovníka her, ale moje armáda nepoužívaných sešitů a zápisníků ji musela ohromit.

„Ty máš tady tolik knih," vzdechla Melissa. Pro dobré příběhy měla slabost, takže se vrhla ke knihovně a zkoumala tituly.

Scarlett si mezitím vzala do parády můj počítač. Pustila ho a přivítala ji zamčená obrazovka.

„Eh, Kaily?" zeptala se. S povzdechem jsem přišla a přihlásila se. Beztak jsem tam neměla nic zajímavého. Žádné porno nebo tak něco.

Scarlett pohledem skenovala obrazovku, pak vyjekla: „Ty tady máš jenom Hřebčín u Bílého potoka?! Seš normální? Dyť tady nemáš žádnou normální hru! To chce aspoň Minecraft nebo nějak tak!"

Nezaujatě jsem mávla rukou. „Tak to tam nahraj, jestli to fakt chceš. Beztak na to chodím jenom na Tumblr."

Scarlett se ďábelsky usmála. Melissa se naklonila ke mně a řekla: „Právě jsi svěřila svůj počítač ďáblovi." Při těch slovech si Scarlett protáhla prsty, aby mohla do klávesnice ťukat všema deseti.

Netrvalo dlouho a měla jsem na počítači Minecraft, GTA, Assassin's Creed, něco dalšího a jiné kraviny. Až Scarlett odejde, beztak půlce smažu zástupce na ploše a zapomenu na to, že tyhle věci existují.

Scarlett se spokojeně smála, když opustila můj počítač. V oblečení se svalila na postel. Do ruky vzala jednoho z mých plyšáků - ano, je mi 16. Ano, pořád spím s plyšáky. V současnosti mi společnost dělají drak a žralok.

„Aww," mumlala Scarlett na žraloka. Kdybych nevěděla, že miluje takové potvůrky, co mají tři řady zubů a dokázaly by člověka spolykat na dva hlty, asi bych si myslela, že se dočista zbláznila.

„Kaily," zavolala na mě Melissa. V rukou držela knihu se světle modrou obálkou.

„Tahle vypadá zajímavě, mohla bych si ji půjčit?" zeptala se. Mrkla jsem se na titul. Tohle nepůjde.

„Tohle je třetí díl v sérii. Zkus tuhle," doporučila jsem a vytáhla první díl. Melissa ho vzala a očima přeletěla shrnutí.

„To zní vážně super," vydechla zasněně. Naše Melissa byla knihomol. Pořád měla nos zahrabaný v nějaké knize. Vzhledem k tomu, že Avalonův trénink byl vyčerpávající a ona se musela soustředit i na řízení koně, mohla číst jenom ve svém osobním volnu nebo ve škole. O přestávkách ji tak člověk našel, jak sedí na chodbě, skrytá za dveřmi třídy, a je hluboko zabraná do nějaké další knihy. Upřímně jsem byla překvapená, že v mé knihovně vůbec našla nějakou sérii, kterou ještě nečetla.

„A můžu tedy?" Ještě jednou se ujišťovala. Mávla jsem rukou.

„Určitě," usmála jsem se a sedla si vedle Scarlett na postel. Rusovláska asi usnula, protože měla zavřené oči a tiše dýchala.

Melissa ještě chvíli studovala tituly v knihovně a nakonec se připojila k nám.

Takhle jsme chillovaly asi půl hodiny, než jsem otevřela jedno oko a podle hodin usoudila, že teď už koně budou určitě najezení a že je čas začít se pomalu chystat.

Scarlett jsme nemohly probudit. Když už jsme s ní třásly jak pominuté, konečně se probrala a jediné, co z ní vypadlo, bylo: „Máš super postel." O...kay? Díky?

Odešly jsme do stájí, jako tři tornáda jsme prošly kolem taťky a k našim koním. Byly jsme u Dragova stání, když se Scarlett zastavila.

„Hej, lidi, slyšeli jste to?" zeptala se. Pozdvihla jsem obočí.

"Ty nás nazýváš lidmi?" Ve stejný moment se Melissa zeptala: „Co jsme měly slyšet?"

Scarlett se hluboce nadechla. „Právě někdo řekl: ‚Hey, hooman'."

Co? Jakmile jsem si uvědomila, co se děje, téměř se mi podlomila kolena, jak jsem se ohnula a začala chechtat na celé kolo.

„Zdá se mi-" chraplavý nádech, „že tvůj kůň pochytil-" bože, já nemůžu, „tvoje móresy."

Myslela jsem si, že Moon se naučil hovorový jazyk, ale to, co pochytila Destiny, bylo mnohem horší. Asi bych nesnesla, aby na mě můj vlastní kůň volal „Hey hooman." Hooman, bože můj, já umřu smíchy. Takhle volají na majitele kočky v memes na netu.

„Přeju ti hodně štěstí s převýchovou," zajíkla jsem se. Scarlett jenom zabrblala své díky a šla se s Destiny přivítat.

Moon už měl vystrčenou hlavu přes dvířka svého boxu a zafrkal, když mě viděl.

„No jo, už jdu," smála jsem se, než Moon odpověděl něco, co mi zamrazilo krev v žilách.

Okay, hooman.

Tohle bude HODNĚ dlouhý den.

Avalon nás už očekával, takže jsme prošly rutinním odstrojením koní a připravily se na dalších několik hodin neúspěšného snažení o energetickou kouli.

„Kde je Lola?" zeptal se Avalon. Melissa se jala vyprávět, jak Lola odmítla přijít na trénink. Avalon pokýval hlavou.

„Nemůžu ji nutit, aby docházela na výuku, ale řekl bych, že abyste v budoucnu zachránily své životy, měly byste pravidelně docházet."

Scarlett si ďábelsky zamnula ruce.

„A nebudeme teda dělat něco zábavnýho, abysme ji naštvali?" zeptala se a v očích jí hrály zlomyslné jiskřičky. Avalon o tom návrhu chvíli přemýšlel.

„Dobrá, pojďme tedy do kavárny," rozhodl a aniž by na nás čekal, obešel plot a sestoupil ze svého království na místní neupravenou cestu.

S Melissou a Scarlett jsme se na sebe podívaly. Scarlie natáhla ruku na plácnutí a my s Mel jsme okamžitě reagovaly.

„Jo!"

Avalon nám zatím pláchl na most, takže jsme využily toho měsíce běhání a sprintem jsme ho dostihly.

V kavárně naproti stájím nás přivítal druid. Ke svému zděšení jsem ho poznávala. Byl to Evergray, ten týpek, co přišel na mamčinu zahradní párty. Předtím jsem měla podezření, že to je druid, teď se to potvrdilo. A jeho bratr je určitě taky. Zajímalo by mě, proč někteří druidové nosí kápi a jiní ne. Zatím jsem potkala víc, co ji nenosili, tak proč Avalon? Je pod ní snad děsně škaredý?

„Aah, můj oblíbený zákazník," přišel Evergray. Sarkastický tón byl z jeho hlasu přímo cítit. Tihle dva se asi neměli moc rádi.

„Zmlkni," odsekl Avalon. Takhle se nechoval ani k nám. Já osobně bych se nechtěla ocitnout na Avalonově špatné straně, ale tomuhle chlapíkovi to zjevně nevadilo.

Evergray se obrátil k nám. „Kohopak tu máme? To jsou tvoje nové svěřenkyně?"

Ok, Evergraye jsem nemusela. Zatím na mě neudělal nejlepší dojem.

„Seznam se s Melissou, Kaily a Scarlett," procedil Avalon mezi zuby. Wow, tady to začíná být nebezpečné! Očividně si to myslely i holky, protože Scarlett, která se většinou vrhala po hlavě do podivných a možná nebezpečných situací, prohlásila: „Hele, co takhle naštvat Lolu nějak jinak?"

Evergray cinkl nehtem do kovového tácu.

„Sem si říkal, jestli nemáte bejt náhodou čtyří."

„Jestli se snažíš být zábavný, nejde ti to," prohlásil Avalon. Pak jsme se staly svědky velice podivného rozhovoru.

„Né, já jsem byl vždycky vtipnej," argumentoval Evergray. „To tys byl to usedlý dítě."

Vykulila jsem překvapením oči. Jediný pohled mi stačil, abych věděla, že holky mají identické výrazy k tomu mému. Avalon že byl někdy dítě?! Teda jo, každý dospělý byl jednou dítě, ale tak nějak jsem si našeho oblíbeného druida nedokázala představit, jak si hraje na pískovišti a chodí do školy.

„Nebyl," oponoval Avalon.

„Byl."

Melissa si složila hlavu na stůl a jedním okem je pozorovala. Dva dospělí druidi zdegenerovali do malých dětí přímo před našima očima.

„Eh? My jsme furt tady? Hádáte se jako stáří manželé," upoutala jejich pozornost Scarlett. Evergray a Avalon se na ni podívali, jeden s tváří pokrytou jizvami, ten druhý s tváří zakrytou kapucí.

Avalon se zjevně přes jejich neshodu dokázal přenést, protože se posadil a prohlásil:

„Přines holkám limonádu. Na můj účet."

Evergray se ušklíbl. Jeho růžové oko na nás pohlédlo.

„Tak copak byste rády? Máme lesní směs, jahody, jed-"

Téměř jsem se zakuckala vlastní slinou.

„Pardon, cože bylo to poslední?" dostala jsem ze sebe.

„Jahody," usmál se Evergray.

„Tak lesní směs, prosím," řekla Melissa. Buď neslyšela, nebo se rozhodla ignorovat poslední úseky dialogu.

„Já taky," řekla jsem.

Scarlett se usmála.

„Já si dám ten jed," prohlásila. Všichni (i Evergray) jsme vykulili oči. Co prosím?

„Dobrá," Evergray se překvapivě rychle vzpamatoval. „A ty?"

„Jahodu," prohlásil Avalon. Evergray se otočil a zašel do domu, ale o dvě sekundy později se jeho hlava opět objevila ve dveřích.

„Já si dám taky něco na tvůj účet, jo?" zavolal na Avalona. Náš druid praštil pěstí do stolu.

„To ať tě ani nenapadne!" křikl na něj.

Jakmile Evergray přinesl limonády (Scarlett dostala mléko), a usadil se jako největší příživník k nám, Avalon nám sdělil, že dnes se zaměříme na dimenzi jménem Pandoria.

V podstatě jsme se dozvěděly, že Pandorie je dimenze propojená s tou naší, kde je dominantní barvou růžová a žijí tam úžasná stvoření. Evergray čas od času připojil vlastní poznámky, třeba že lidé tam nesmí zůstávat moc dlouho, protože existuje pandorická nemoc, kterou člověk dostane po delším pobytu a může na to i zemřít. Sám ukázal na svoje jizvy na tváři.

„Tohle je důsledek pandorické nemoci," podotkl. Všem třem se nám pusy rozevřely do O. Znamená to, že Anne von Blyssen trpí pandorickou chorobou?

Celkově jsme se toho o Pandorii nedozvěděly moc. Možná nám Avalon říkal ještě něco důležitého, ale já buď nedávala pozor, nebo jsem to zapomněla. Whatever. Není to tak, že to budeme potřebovat. Tohle byla jenom teorie, že?

Když jsme se večer vrátily do Fort Pinty, musely jsme se shodnout na tom, že tohle byl zatím ten nejúžasnější den, co jsme kdy s Avalonem zažily (což v celkovém počtu bylo dost málo). Dokonce mi i odsouhlasil moje nedělní rande s Leem. Navíc z Evergrayových limonád nebylo nikomu špatně a ještě nikdo neumřel. Všechno probíhalo v pořádku

V pátek ráno všichni ve třídě dostali vysvědčení (i Hejkal, to bylo překvapení) a tajně, když je neslyšela, se všichni radovali, že se Issy zbaví na celé dva měsíce.

„Jdeme to oslavit, ne?" Lola téměř skákala radostí, že je volno. Její vlastní vysvědčení nevypadalo moc hezky: čtyřka z chemie, trojka z fyziky, matiky a češtiny a všechno ostatní dvojky. Kromě tělocviku, tam měla jedinou jedničku.

Scarlett pokrčila rameny. Ona sama měla moc hezké výsledky, pár dvojek, jedna trojka (z matiky). „Proč ne?"

„Zmrzlina?" zeptala se Melissa. Ona z nás měla jako jediná samé jedničky.

„Hm," byla moje odpověď. Protože jsem přišla až na konci roku, musela jsem během června napsat tolik testů, že se mi z toho stále točila hlava. Nakonec se mi to podařilo srovnat na dvojku z češtiny a francouzštiny. Evidentně jsem neměla nadání na jazyky.

Tak jsme si daly zmrzku v kavárně. Uvažovaly jsme dokonce, že Avalonovi taky nějakou přivezeme, ale v tomhle extrémním vedru by nám asi roztála.

Všechny čtyři jsme se schovaly v jízdárně, kde byla klimatizace. Táta tam vedl parkúr pro začátečníky. Na zemi bylo pár kavalet a potom uprostřed jízdárny dva nízké křížky.

S holkama jsme seděly na tribuně a pozorovaly. Melissa naslouchala pokynům víc než my ostatní, protože skoky ji teprve čekaly. Respektive párkrát už s Dragem skákala, ale když byla překážka na cestě a ona ji mohla objet, neskákala.

Mamka přišla do haly asi v polovině lekce.

„Tak co, jaké bylo vysvědčení?" zeptala se. Z batohu jsem vytáhla desky. Mamka si je vzala a mrkla se na moje výsledky.

„Jazyky, to nevadí. Pokud nejsi James, tak je tady nepotřebuješ," prohlásila suverénně.

James byl „ministr turistiky". To, že byl o rok starší, než já, a tudíž stále ještě nezletilý, ve městě nikoho netrápilo. Ačkoliv jsme s Jamesem byli na přátelské vlně, věděla jsem, že je to hrozný skrblík a furt hledá možnosti, jak by ušetřil, kde by naúčtoval poplatky a tak.

„Co vy? Máte hezké vysvědčení?" zeptala se holek. Scarlett pokrčila rameny.

„Jde to," oznámila. Lola jenom kývla na souhlas a Melissa raději nic neříkala.

„Přemýšlela jsem, že bych vás vzala do cirkusu," ozvala se po chvíli mlčení mamka. Povytáhla jsem obočí.

„Nás všechny?" zeptala jsem se. Mamka kývla. Yay!

„A kdy?" přisunula se Lola blíž k nám. Dostalo se nám nečekané odpovědi: „Dnes večer. K příležitosti objevení vašich schopností."

Scarlett se rychlostí blesku zvedla. „Tohle musím říct našim." S těmi slovy byla pryč. Možná věděla, že využívá svoji superrychlost, možná ne.

„Taky bych jim měla říct, že nás zvete. Snad mě pustí," řekla nejistě. Podle mě nebylo třeba se bát, že by ji rodiče nepustili. Melissa byla to nejlíp vychované dítě, které by si rodič mohl přát. Ovšem že ji pustí.

Poprvé za dva týdny jsme poobědvali jako rodina. Ve všední dny jsem obvykle jedla ve škole a o víkendech byla většinou mamka pryč. Ale dnes to vypadalo, že o prázdninách by se všechno mohlo vrátit do normálu.

Holky se vrátily po obědě a všechny nesly dobré zprávy. Večer půjdeme do cirkusu, který sídlil v Nilmer's Highlands. Přes polední siestu jsem si vygooglila recenze a byly skoro samé kladné.
Lola ovšem stále odmítala jet do Valedale. Sice s námi vyrazila na cestu, ale na začátku Hollow Woods se otočila, že pojede do Silverglade Village. Nad tím Scarlett pokrčila rameny a řekla jí, ať si dělá, co chce, a pokračovaly jsme dál do lesa.

Dnes se energetická koule povedla mně i Melisse a u Scarlett byl taky vidět trochu pokrok - v tom, že jí to vybouchlo. Ale nějaký krůček dopředu to přece jenom byl a Scarlie se z toho radovala.

O půl osmé jsme se sešly u nás doma. Všechny jsme byly letně oblečené a vybavené mikinou, kdyby byla chladná noc. Mamka rozhodla, že koňmo se nepojede, místo toho vytáhla z garáže naše černé BMW a jakmile jsme se usadily (já vepředu, holky jako sardinky vzadu), vyrazily jsme na cestu do cirkusu.

Nejdřív mamka jela skoro jako do Valedale, ale na rozcestí neodbočila ani tam, ani do Moorlandu, jela rovně širokou silnicí k Silverglade Village. Věděla jsem, že tam je populární stáj, kterou spravoval Steve, a lidi si u něho často nechávali koně, protože zrovna tahle přerostlá vesnice byla takzvaným ‚středem' Jorviku. Ve skutečnosti to byl spíš pomyslný střed západního Jorviku, protože ačkoliv samotný ostrov nebyl tak velký, tohle jeho střed určitě nebyl. Jezdci si u něj koně nechávali hlavně proto, že odtud bylo všechno ‚blízko'. Ale na rozdíl od Fort Pinty (cha cha) tady neměli moře.

Cirkus samotný byl mnohem menší, než jsem čekala. Místo u žluto-oranžového šapitó, které zobrazovaly starší fotografie, mamka zaparkovala u křiklavě růžového.

Při tom pohledu jsem nasucho polkla. Takhle růžovou bych si asi představovala tu Avalonovu dimenzi, Pandora nebo tak něco, ale rozhodně ne obyčejný cirkus. Ten má být pestrobarevný, ne?

„Chcete koupit cukrovou vatu, holky?" zeptala se mamka, jakmile nás dovnitř propašovala jako děti do patnácti let.

O pět minut později jsme se s dvěma obřími vatami usadily ve druhé řadě. První už byla totálně plná. Neušlo mi, že tři čtvrtě návštěvníků byly mladé ženy a dívky. Loktem jsem šťouchla do Loly a podělila se o své pozorování.

„Třeba je principál neuvěřitelně sexy," ušklíbla se. Obě dvě jsme se na to konto rozesmály.

Přesně ve 20:00 světla zhasla a představení začalo. Přišel šašek, který byl neuvěřitelně malý a začal házet míčem. Po pátém hodu se míč rozprskl ve vzduchu a vyletělo hejno motýlů. Nice.

V manéži se objevila kouřová clona, a když se zase dalo normálně vidět, byly v ní postavené tyče na takový ten westernový závod (věděla jsem, jak se nazývá, ale nebyla jsem westernový jezdec a prostě se mi název vykouřil z hlavy), kolem kterých kroužili motýli, co předtím vyletěli z balónu.

Opona se otevřela a dovnitř vběhl kůň. Stavbou těla vypadal jako švédský chladnokrevník, až na to, že byl temně fialový a jeho hříva byla zářivě růžová jako žvejka a ostatně celý tenhle cirkus. Tělo koně bylo protkané růžovými čárami, jako když je velké sucho a zem v důsledku toho popraská. Byl to nádherný kůň (Moona bych sice za nic nevyměnila, ale dokážu ocenit, že je ten kůň krásný). Proběhl slalom mezi tyčemi, vyhnul se všem motýlům a na konci se vzepjal. Další kouřová clona a objevil se vysoký muž kolem třicítky. To musel být principál. Ženské obecenstvo se sborově zvedlo a pokřikovalo.

„Vítejte u úžasného Ydrise!" pronesl zvučným hlasem a vyvolal další pískání, vřeštění a křik.

Vlastně nic dalšího jsem z jeho proslovu neslyšela. Prostě jsem jen počkala, než začne představení.

To bylo nekonečně dlouhé, ale aspoň jsem pochopila ty kladné recenze. Ydris a všichni jeho zaměstnanci měli fakt talent. S nimi bych klidně začala věřit, že magie existuje... wait. Ať mě snad omyjou, ti museli mít nějakou formu magie (a očividně ji uměli ovládat líp než my).

„To bylo cool," poznamenala Scarlett, když jsme vycházely. My ostatní jsme jí mohly dát jen za pravdu. Určitě budeme mít dost času se o tom bavit zítra na cestě za Avalonem. Jediné, co jsem dneska ještě chtěla, bylo jít spát. Každý den se budit před sedmou a po Avalonově tvrdém výcviku, který byl mnohem vyčerpávající, než se na první pohled zdál, bylo vyčerpávající.

Když jsem v sobotu odpoledne vešla domů, přivítalo mě ticho. V celém domě bylo hrobové ticho a mně přejel mráz po zádech.

„Mami?" zavolala jsem. Nikdo se neozval.

„Tati?" zkusila jsem ještě jednou. Ticho.

Klid, Kaily, snažila jsem se uklidnit. Mamka je venku a taťka ve stáji. Nevím proč, ale absolutně to nezabralo. Po zádech mi stekla krůpěj studeného potu. Zapřemýšlela jsem, že bych mohla vytvořit energetickou kouli, která se mi dnes zase povedla o trochu líp, ale nápad jsem zavrhla. Co bych asi tak dělala, kdyby se zjevil nějaký nepřítel? Hodila po něm diskokoulí?

A tak jsem jenom sundala boty a postoupila dál do domu. V kuchyni nikdo nebyl, ale zároveň tam nebyl ani žádný vzkaz. Když šla mamka ven, vždycky nechávala vzkaz. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

Můj pokoj byl ve stejném stavu, v jakém jsem ho nechala dneska ráno, tak jsem do něj hodila Batoh přežití™ a vydala se na inspekci zbytku domu.

Spodní patro bylo prázdné, ale když jsem otevřela dveře vedoucí do druhého patra, kde měli rodiče ložnici, táhl se odtamtud takový puch, že jsem je skoro hned zavřela. Jak to, že to není ve zbytku baráku cítit?

Nadechla jsem se a vykročila nahoru. Onen smrad připomínal spálené maso a já se jenom modlila, aby to nebyla ani máma, ani táta.

Vyšla jsem na horní platformu a obezřetně se rozhlédla. Nikde nikdo. Otevřela jsem dveře do pokoje rodičů...

A přivítal mě hrozný pohled.

Byla to mamka, tedy alespoň jsem myslela, že je to mamka, ale tělo bylo tak spálené, že se to skoro nedalo poznat. Vlasy neměla a po celém těle bylo vidět maso a černá, spálená kůže. Ležela na původně krémovém koberci, který už buďto nebyl, nebo byl úplně černý na místech, kde mamka ležela.

„AAAAAAAA!"

Vzduch prořízl výkřik. V první chvíli jsem si ani neuvědomila, že jsem to já. Klesla jsem na kolena a očima se upřela do země. Na ruku mi skáply první slzy.

„Kaily! Kaily! Co se děje?!" jakoby zdálky jsem slyšela tátu a jak běží nahoru po schodech. Vzápětí zalapání po dechu.

Možná jsem se do té chvíle nějak držela, ale teď jsem prostě spadla na podlahu a jenom vzlykala.

Jak dlouho jsem tam ležela? Nevím. Až když mi někdo zatřásl rameny, jsem se podívala vzhůru do tváře nějaké neznámé ženy. Měla na sobě oranžovou záchranářskou bundu, ale já věděla, že zdravotníci mamce už nijak nepomůžou.

„Slečno Moonlightová, slyšíte mě?" zeptala se. Tón měla milý a mluvila ke mně pomalu jako k dítěti (teoreticky jsem stále byla dítě). Lhala bych, kdybych neřekla, že je to uklidňující, jenomže takhle na mě někdy mluvila mamka.

Znovu jsem se sesypala a nedokázala jsem na tu ženu znovu pohlédnout.

Probrala jsem se a ležela na gauči. Kdo mě sem přenesl? Nějak se mi podařilo opřít se o lokty a obývák zmonitorovat. Pohybovala se tu spousta lidí. Policejní i záchranářské uniformy, všichni byli tady.

Nějaký záchranář si všiml, že jsem se probrala, a přišel.

„Už se cítíte líp, slečno Moonlightová?" Zavrtěla jsem hlavou, nepřipadalo mi, že bych se zmohla na slova.

Od nějakého policejního rozhovoru přistoupil taťka a klekl si ke mně. Jednou rukou mě pohladil po vlasech. Policajti se na mě lítostně podívali. Fakt to musel být pohled.
Pak ale přistoupili blíž.

„Byla jste to vy, kdo našel vaši matku?" zeptal se jeden z nich. Taťka se na něj pohoršeně obrátil.

„To snad nemyslíte vážně! Sotva se probrala a vy už jí kladete otázky!" vybuchl. Jeden policista se zachvěl, druhý zachovával poker face.

„Musíme se dostat k faktům co nejdřív," pronesl jenom a znovu se mě zeptal: „Byla jste to vy?"

Kývla jsem. Táta se nadechl, aby řekl něco peprného, ale sklapl, když jsem se na něj podívala.

„Dokážete nám popsat situaci?" pokračoval ten polda. Zachvěla jsem se. Ale jo, asi to zvládnu.

„Když... Já... Vrátila jsem se domů." Odmlčela jsem se. Nemůžu jim přece říct, že jsem měla divný pocit. Nebo můžu? Každopádně bylo divné, že všechno bylo cítit až po otevření dveří nahoru, a já čirou náhodou znala jednu bláznivou ohnivou kouzelnici. Tady musela hrát roli magie a to jsem jim nemohla sdělit ani omylem.

„Ale celé to tady divně... podivně smrdělo. Nejdřív jsem myslela, že... Že mamka-" (skoro jsem se opět rozbrečela), „něco vaří, ale tady bylo takové ticho. A na stole... Nebo na lednici nebyl žádný vzkaz, ona vždycky nechává vzkaz, když jde ven." Dobrá, možná jsem si příběh trochu přikrášlila. Starší z policajtů mě začal pobízet, abych pokračovala.

„To mi to už bylo celé divné," popsala jsem. „Podívala jsem se všude dole, ale všechno bylo normální, a tak jsem šla nahoru. A... A tam-" nechala jsem větu nedořečenou, protože tohle si mohl domyslet každý. Místo toho jsem se znovu rozbrečela.

„Děkujeme, slečno Moonlightová. Bohužel to vypadá na sebevraždu. Vedle vaší matky jsme našli zapalovač." Sebevražda? Zapalovač? Copak to není na první pohled jasná vražda?! Stačí jim jeden pohled a hned vědí, že se zabila sama?

Zaťala jsem pěsti. Nemůžu nic říct. Vyzradila bych druidy, kteří nakonec byli celkem fajn. Takhle to nebudou vyšetřovat, jenom sepíšou zprávu a neodhalí, že kdy měla kouzelné schopnosti. To snad věděl jenom taťka, já, babička a Avalon.

Neměla jsem chuť se s nikým bavit. Toužila jsem se propadnout do deprese a na celou tu věc zapomenout.

„Tati?" začala jsem. Můj hlas zněl slabě a přirovnala bych se k malému dítěti, které touží po nějaké jistotě. „Budem v pohodě, že jo?"

Taťka si ke mně klekl, vzal mou dlaň do té své, a kývl. „Jednou budeme."

Znovu jsem se natáhla na gauč a asi jsem musela usnout.

Ráno mě probudilo agresivní mlácení na dveře. Zamžourala jsem a zívla.

„No jo, už jdu," zavrčela jsem. Bolela mě hlava. Vstala jsem z pohovky, až teď jsem si všimla, že na sobě mám včerejší oblečení, úplně zmuchlané, jak jsem v něm spala.

Došourala jsem se ke dveřím. V nich stály holky a Scarlett měla podobně rudé oči, jako já.

„No konečně, Kaily! Ty nečteš esemesky nebo co!?" vyhrkla Lola. Aha, ony tu novinku z naší domácnosti ještě neslyšely. Pozvala jsem je dál a ze stolku u pohovky si vzala mobil. Otevřela jsem ho a... hups. 39 nepřečtených zpráv od Melissy, 209 od Loly a 117 od Scarlett. No sakra.

„Co se stalo?" zeptala jsem se. Okamžitě jsem byla probuzená (dobře, možná ne úplně, ale dávala jsem větší pozornost).

„Destiny včera ukradli," osvětlila mi Lola, protože Scarlett stékaly po tvářích slzy.

„Scarlett včera jela ještě na vyjížďku a dole na pláži ji přepadli," vysvětlila Melissa, zatímco se snažila konejšit plačící Scarlett. Přimhouřila jsem obočí. Jak se z toho Scarlett dostala? Odkutálela se někam do bezpečí?

„Na druhou stranu," máchala rukama Lola. „Co se sakra stalo tady? Vypadá to tu, jako by tadyma projel tank!"

Teď jsem se rozbrečela zase já. Nejdřív jsem se snažila slzy zadržet, ale ono to pořádně nešlo.

„Mamka je... Ona je mrtvá," zakuckala jsem se. „Včera jsem jí našla."

Lola zbledla. „Člověče, I'm so so sorry."

Melissa mě objala. „Upřímnou soustrast," řekla tiše. Scarlett přikývla, ale nic neříkala. Taky toho musela mít dost.

Zatnula jsem ruce v pěst. „Musela to být Bella. Doslova jí upálili zaživa." Celá jsem se třásla, možná jak jsem se snažila zadržet slzy, možná jak ve mně rostl vztek. V téhle chvíli jsem si uvědomila, jak děsně Bellu nesnáším. Holka, se kterou jsme mohly být kamarádky, je nakonec náš úhlavní nepřítel.

Zatímco holky čekaly v obýváku, já si šla do koupelny omýt obličej. Vypadala jsem příšerně. Takže vlastně stejně, jako jsem se cítila. Vytáhla jsem mobil a napsala Leovi. Na dnešní rande jsem se opravdu necítila. Však on to pochopí. Doufám. Ale ‚umřela mi máma' je celkem slušný důvod, proč na rande nepřijít.

„Za Avalonem se mi dneska fakt nechce," prohlásila Scarlett, když jsem se vrátila. Zdálo se, že už se uklidnila natolik, aby dokázala komunikovat slovy.

Naštěstí jsem už předem měla s Avalonem domluveno, že dnes nepřijedu, ale na druhou stranu bych možná přišla na jiné myšlenky.

CRRR.

Úplně jsem leknutím nadskočila.

„No jo, vždyť už běžím," zavrčela jsem podrážděně. V koutku mysli mě napadlo, co když to je mamčin vrah a přišel dokonat své dílo. Jenže takový typický vrah asi nezvoní na zvonek.

Tři dívčí hlavy vykukovaly z obýváku do chodby, když jsem otevřela dveře. A to mi bylo překvapení, že za nimi stál náš nejoblíbenější druid.

Avalon ani nepozdravil a vešel, jako kdyby mu to tu celé patřilo. Lehkým krokem prošel do obývacího pokoje a podíval se na každou z nás. Pak řekl: „Kaily, upřímnou soustrast. Ale teď se musíte sbalit a jet se mnou. Není tady bezpečno."

Scarlett se postavila. „A co mám jako říct rodičům? Čau mami, včera mi ukradli koně a dneska jedu bůhvíkam?"

Avalon nijak nereagoval. Jenom monotónně prohlásil: „Pokud neodjedeme, můžou se zaměřit i na vaše rodiny. Destiny je škoda, budeš muset jet na jiném koni. Teď si jděte zabalit to nejdůležitější a sejdeme se před stájí. Mobily nechte doma."

Podívaly jsme se na sebe. Lola rozhodila rukama.

„Fajn, tak já si prostě něco vymyslím," řekla ironicky. Melissa pokrčila rameny. Nevypadala šťastně.

„Scarlie? Chceš si půjčit Coco?" zeptala jsem se. Pokud jsem si pamatovala, tak Scarlett měla tu malou hnědku s lysinou celkem ráda.

Zrzka se slabě usmála. „Díky, to by bylo fajn."

Holky se šly sbalit a já zaplula do svého pokoje. Batoh přežití™ jsem měla připravený, takže jsem do postranních kapes dala pár kusů spodního prádla a fusekle. Pak jsem oknem skočila do sedlovny pro Moonovu sedlovou brašnu, kam jsem nacpala trika, mikinu, kraťasy a džíny. Na sebe jsem si vzala volné triko, sportovní legíny a botasky.

Už jsem chtěla jít do stájí za Avalonem, ale zastavila jsem se. Bylo by nefér tady nechat taťku bez nějakého vysvětlení. Možná by se nervově zhroutil. Jeden den mu zabijí ženu a druhý mu zmizí dcera. Táta si zasloužil aspoň nějaké vysvětlení.

Usedla jsem ke stolu a vytrhla ze sešitu češtiny stránku.

Milý tati,

mamčina smrt nebyla náhoda. Byla to vražda. A teď jde ten, co to udělal, po mně a holkách, protože máme magické schopnosti. Je s námi osoba, které věříme. Buď opatrný. Mám tě ráda.

Kaily <3

P.S. Půjčím si Coco, jo? Love ya

Vzala jsem Batoh přežití™, sedlovou brašnu a vyrazila do kuchyně. Tam jsem vzkaz připnula na lednici. Táta si toho určitě všimne.

Pak jsem vzala pár jablek, kus chleba a balení chipsů, narvala jsem je do přeplněného batohu a vyrazila do stájí.

Avalon stál ve stínu stáje. Lidi procházející kolem si ho podezřívavě měřili. Druida v kápi asi nikdy neviděli a mnozí lidé ho asi považovali za démona. Avalon kolemjdoucí totálně ignoroval. Vedle něj stál vysoký ryzák, kterého jsem párkrát zahlédla ve valedaleské stáji.

Scarlett už byla jako jediná z nás ve stáji, s batohem položeným vedle boxu Coco, kterou čistila.

„Tak moji rodiče si myslí, že jsem na táboře, o kterém jsem jim zapomněla říct," osvětlila mi. Lol, jestli se naši rodiče sejdou, tak budou hodně zmatení.

„Hm," kývla jsem jenom. Vzala jsem si hřbílko a kopyťák, abych mohla Moona vyčistit. Pak jsem plánovala zabalit je do batohu, aby i po cestě měl můj kůň all-inclusive péči.

Co se děje? vystrčil Moon hlavu z boxu. Přistihla jsem se, že už zase téměř popotahuju. Neodpověděla jsem mu. Jenom jsem ho objala kolem krku.

Moon zůstal stát na místě. Vyčistila jsem ho, z háku jsem ještě vzala ohlávku a vodítko. Dokonce jsem musela vzít i druhou sedlovou brašnu, aby se to tam všechno vešlo. Sice jsem nepočítala s tím, že bychom se pohybovali v hustě zalidněných oblastech, ale aspoň budu vypadat normálně.

„Tak pojď," pobídla jsem ho a Moon za mnou šel, už osedlaný. Jen mu utáhnout podbřišník.

Avalon venku nebyl. Jen jeho kůň tam stál. Prohlédl si mě inteligentníma očima. Moon se postavil kousek od něj a chvilku se dva koně seznamovali. Pak se Moon otočil ke mně.

Skywalker OK, usoudil. Fajn, aspoň se nebudu muset bát nějakých bitek.

Scarlett vyvedla Coco. Klisna byla ještě stále mladá a očividně nadšená, že jde ven. Také měla sedlovou brašnu, odkud vykukovala bageta. Scarlett asi vzala víc jídla než čehokoliv jiného.

Než dorazily Lola s Melissou, Avalon se vrátil - a byl s ním Evergray a jeho šedý kůň. Tenhle weirdo s námi jede taky? Nejistě jsme se na sebe se Scarlett podívaly. Pokud jedou oba dva, tak je tenhle výlet časovaná bomba. Podle toho, čeho jsme byly svědky ve valedaleské kavárně, se tihle dva nesnášeli.

„Těšíte se na výlet, huh?" zeptal se nás Evergray. „Calanthe si taky dlouho neprotáhla kopyta." Usoudila jsem, že mluví o své klisně.

Melissa se k nám přidala jako další a zdálo se, že taky myslela na praktické věci. Avalon sice přikázal, že mobily mají zůstat doma, ale Melissa si vzala čtečku, bezpochyby plnou knih.

„Hele, a jak to budeš nabíjet, až tomu dojde šťáva?" zeptala se Scarlett. Melissa se hrdě usmála.

„Zjistila jsem, že svou magií ji dokážu nabít," vysvětlila. Nice. To je už vyšší level. Kdybych se nad tím zamyslela, zjistila bych, že to vlastně dává smysl. Melissina moc je léčebná. Když považuje elektrické zařízení za nemocné, tedy vybité, není problém ho vyléčit, tedy nabít. Cool.

„Co's řekla svým rodičům?" byla zvědavá Scarlett. Melissa se na okamžik zatvářila vyděšeně.

„No... Nebyli doma, tak jsem napsala, že se hrozně omlouvám, ale zapomněla jsem jim říct o srazu knihomolů." Scarlett se usmála.

„Koukám, že jedna výmluva lepší než druhá," podotkla. „Teď ještě počkat, s jakou kravinou přijde Lola."

O deset minut později se to ukázalo.

„Unesli mě mimozemšťani na experimenty s lidmi," řekla hrdě. Evidentně byla na svou výmluvu pyšná.

„Ale Lolo, to je přece blbost. Todle ti dospělí nikdy nezbaštěj," podotkla Scarlett. Já mlčela, tohle si nezasloužilo žádný komentář.

„A co ty, Kaily? Co jsi vymyslela?" Trochu nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Well... Já mu napsala pravdu. On věděl, že mamka má magické schopnosti a že je budu mít i já, takže jsem nějak nechodila kolem horký kaše," řekla jsem. Evergray i Avalon se na mě podívali. Nemohla jsem vidět, jaký výraz má Avalon, ale Evergray vypadal dost šokovaně. Pak pokrčil rameny.

„Ta má koule," poznamenal. Oh, díky.

Avalon utáhl Skywalkerovi podbřišník. Zařídila jsem se podle jeho příkladu.

„Všichni připraveni?" obrátil se na nás Evergray. „Tak nasedat a jedem!"

„Ale kam?" zeptala se Scarlett, když Coco utáhla podbřišník a chtěla na ni nasednout. Coco se nedala. Měla tendenci popocházet dopředu, takže jsem chytila její uzdu, aby zůstala v klidu stát.

„Prozatím jedeme do útočiště pro magické tvory. Možná to tam znáte," sdělil nám Avalon. Bylo to děsně divné, vidět ho jet na koni. Ani jsem nevěděla, že to umí, ale tady v Jorviku uměl jezdit skoro každý (nepočítám nóbl holky z města, které by se k takovému monstru, jako je kůň, ani nepřiblížily).

„To asi ne," prohlásila suverénně Lola. Taky jsem netušila, o čem to mluví. Evergray se pootočil v sedle, aby z brašny něco vyndal. Bylo to hnědo-žluté zamotané cosi. Znechuceně jsem se podívala na holky, abych zjistila, že i ony sdílejí stejný názor.

Evergray změť rozmotal a podal nám čtyři různě dlouhé paruky.

„Nasaďte si to. Sledují Fort Pintu a nemuseli by se dovtípit, že jste odjely," řekl. Krátkou hnědou paruku jsem si tedy vzala a doufala, že nedostanu vši. Lola měla dlouhou hnědou a z Melissy a Scarlett se staly dvě krátkovlasé blondýny.

„To se asi dovtípí hnedka, když uviděj vás dva," poznamenala suše Lola.

„Ne? Vážně?" nasadil si Evergray pátou paruku. Bez svých rozcuchaných vlasů vypadal úplně jinak.

Asi bychom musely uznat, že jenom my čtyři a Evergray bychom se z města dostali.

„No ale co Avalon?" zeptala se Melissa. Scarlett se ucuclila. „Avalon je v té kápi jako pěst na oko," přisadila si. Jenže když jsme se rozhlédly, Avalon nebyl k nalezení. Prostě se on i se svým koněm vypařili.

„What the hell? Kam sakra zmizel?" divila se Lola.

„Třeba jel napřed," odtušila jsem. Evergray nad tím mávnul rukou.

„Whatever. Tak jedem bez něj," prohlásil a pobídl svého koně - Calanthe, pokud jsem si pamatovala.

Vyrazili jsme. Naši koně cítili, že se něco děje, že to není naše obvyklá vyjížďka, a neustále pohazovali hlavami.

V krásném zástupu jsme přejeli most a zrychlili jsme. Nechala jsem Moona, aby následoval Draga před ním a naposledy jsem se otočila na Fort Pintu. Kdo ví, kdy se sem vrátíme. A už teď se mi neuvěřitelně stýskalo. Kdo se postará o taťku, až tady nebudu?

Moon trochu poskočil a já se zase musela soustředit na cestu. Prozatím jsme jeli typicky jako do Valedale. První jel Evergray, a ačkoliv byla cesta dost široká na to, aby vedle něj jela jedna z nás, radši jsme mu nechaly prostor a jely u sebe.

„Hej, můžu si to už sundat?" zavolala Lola na Evergraye. Ten zavrtěl hlavou.

„Eště ne. Až u hřbitova," křikl zpátky. Udivilo mě, že se Lola ani nesnažila hádat. Být to Discová nebo Issy, tak by člověk neslyšel konce.

Když jsme k Doyle's Abbey konečně dojeli, čekal nás tam Avalon. Skywalker odpočíval u jednoho z hrobů, na němž byla zapálená svíčka. Avalon seděl na lavičce obrácený k moři. Jakmile jsme sesedly, pokynul nám, abychom šli za ním.

My a Evergray jsme kolem něj utvořili půlkruh a druid ukázal na malou loď zakotvenou poblíž města.

„To jsou oni," řekl. Nikdo se nemusel ptát, kdo to jsou ‚oni'. Všem nám to bylo nadmíru jasné.

„Ta žlutá popelnice?" nakrčila nos Scarlett. Takhle na dálku loď opravdu vypadala zbědovaně. Asi se často mazlila s většími plavidly.

„Ano, ta žlutá popelnice," potvrdil Avalon. Evergray se opřel o lavičku.

„Celej den se nehla z místa, tak vo nás asi eště neví," poznamenal. To byla... Dobrá zpráva. V té směsici špatných zpráv, kterou jsem zažila poslední dva dny, to byla nečekaná (ale příjemná) změna.

Chvilku jsme tam stáli/seděli. Ono se to nezdálo, ale ten odjezd byl taky dost adrenalinový zážitek. Avalon si to zjevně uvědomoval, protože v klidu čekal, než se zase dáme dohromady, zatímco druhý druid by asi nejradši hned jel dál.

Zvedla jsem se z měkké zelené přikrývky a přešla k hrobu, kde byla zapálená svíčka. Prsty jsem přejela po vyrytém jméně. Elizabeth Sunbeamová.

Rozhlédla jsem se kolem. Na tomhle hřbitově měla naše rodina také hrob, ale nechtělo se mi tam chodit. Vlastně se mi nechtělo už nikdy nikam jít. Nejraději bych tady zůstala ležet a ležet a... ležet.

„Kaily! Zvedej se!" objevila se mi v zorném poli Lola. Už zase měla své zrzavé vlasy a sehnula se, aby mi sundala paruku. Nijak jsem jí nebránila, jenom jsem nadzvedla hlavu. Beztak se budu muset postavit na nohy.

Vydali jsme se dolů k Moorlandu. Tam byla nějaká skrýš? Třeba se ubytujeme v hradu. To by bylo fajn. Mohl by tam být chládeček, teď v létě.

Lola s Melissou se o něčem bavily (z kousků rozhovoru jsem pochytila, že to je o knize, kterou snad Lola četla), ale mně a Scarlett do řeči moc nebylo. Jakpak by ne, když mně umřela máma a jí ukradli koně. Seděly jsme na svých ořích jako dvě hromádky neštěstí. Naši koně vlastně jenom následovali ty vepředu.

Na planině nad Moorlandem jsme zastavili. Byla doba oběda a Avalon rozhodl, že asi máme hlad.

„Pro dnešek nám Evergray připravil bagety," sdělil nám věcným tónem. Scarlett okamžitě vyhrkla: „Jsou otrávené?" Odpovědí jí bylo stejně pohotové „Ne." a Scarlett si jednu vzala a potichu, že jsem to slyšela jenom já, zamumlala: „Jednu otrávenou bagetu bych zrovna dneska uvítala."

Ze svého místa jsem stejně tiše odpověděla: „Já taky."

V tichosti jsme jedli. Bylo to zvláštní ticho a Melissa ho prolomila jako první.

„Zajímalo by mě, jestli rodiče už našli mou zprávu," uvažovala. Táta si už tu moji určitě přečetl. To mě snad sklíčilo ještě víc.

Evergray si nebral servítky. „Na tom nezáleží, beztak jim vymažeme vzpomínky," řekl jakoby nic. Nezůstalo nám než na něj zírat s otevřenou pusou.

„Tak to sem nemusela nic vymýšlet!" vyprskla Lola. Zato Melissa se na to podívala z úplně jiného úhlu.

„Není to trochu neetické?" zajímala se. Evergray jí neodpověděl. Nacpal do sebe poslední kus bagety a rozvalil se na trávu.

Naši koně se v klidu pásli a Scarlett otevřela batoh a vytáhla karty prší. Když už s sebou nemohla mít mobil, tak sbalila alespoň jinou hru.

Rozbalily jsme to a oba druidové se k nám po chvíli přidali. A měli sakra štěstí. Fakt, od té chvíle, co se zapojili do hry, vyhrávali jenom oni.

„Tohle už mě nebaví," zabručela Scarlett poté, co Avalon vyhrál podesáté.

„Taky ne," souhlasila jsem. „Pojedeme už?"

Moon jako na povel přišel ke mně a začal se znovu pást. Drago a Coco ho brzy následovali. Možná proto, že tihle naši tři koně spolu trávili hodně času na pastvě (Coco samozřejmě v odděleném padoku). Over se k nim nakonec přidala, protože kůň je stádové zvíře a asi ji nebavilo pást se samotnou.

Netrvalo dlouho a Avalon rozhodl, že je čas vydat se na další cestu. Podle něj bylo klíčové dostat se co nejdál od Fort Pinty, než si uvědomí, že kořist pláchla.

A tak jsme zase nasedli na koně a vyjeli. Tentokrát jsme to pálili rovnou klusem dolů z kopce. Jak jsme byli na kopci, bylo krásně vidět celé moorlandské údolí. Ale tam jsme nemířili. Avalon nás na Skywalkerovi vedl ke kovárně. S holkami jsme se na sebe podívaly. Kováře Conrada jsme samozřejmě znaly všechny a víceméně jsme věděly, že patří k ochráncům Aideen, ale beztak nás to zarazilo.

„Avalone!" přivítal ho kovář. „Copak sem přivádí takové poselstvo?"

Druid sesedl a sundal Skywalkerovi sedlo. „Potřebuju, aby ses podíval na všechny koně. Pokud budou potřebovat, tak jim obuj ty nejlepší podkovy, které jsi schopen udělat."

Došlo nám, že máme sesednout a sundat koním sedla. Moon byl pod ním úplně zpocený, ale neměla jsem čím ho vytřít.

Nevadí, pověděl mi Moon. Mohla jsem (ale nemusela) leknutím trochu nadskočit. Stále to bylo divné, když ke mně zničehonic mluví kůň.

A tak se stalo, že jsme opět neměly nic na práci. Ovšem...

„Tady chlapec bude potřebovat nový boty," poplácal Conrad Draga. „A já budu potřebovat pár dobrovolníků, kteří by mi šli pro materiál."

Evergray se na nás zlomyslně podíval. Všem nám bylo jasné, že (ne) dobrovolníci jsme my.
A tak se stalo, že jsme vyfasovaly hornické náčiní a byly vyslány do blízkého dolu. Já jsem táhla vozík, protože to přece neponeseme v rukou.

„Ty vole, co si jako myslí, že jsme?" vztekala se Lola, ale poslušně šla s námi a dokonce nesla jeden z krumpáčů. „Kdybych tohle věděla, tak se na tenhle vejlet v životě nehlásim!"

Scarlett se na ni otočila. „Ale potom bys nemusela mít život vůbec, to je to."

V klidu jsme došly do dolu a zůstaly stát.

„Holky?" Odpovědí bylo hrobové ticho. „Cože to vlastně máme těžit?" Nabídlo se mi troje pokrčení rameny. Bezva. Určitě to Conrad říkal. I když... Jak nad tím přemýšlím, asi neříkal.

„Je tady hromada šutrů, tak nich prostě vemem víc a on si vybere," navrhla Scarlett.

Všechny jsme s jejím nápadem souhlasily, protože ani jedna z nás neměla tu chuť běžet zpátky za Conradem a ztrapnit se. Beztak nás to asi nemine, ale takhle to aspoň posuneme na dobu, kdy se vrátíme (a budeme pravděpodobně poslány zpět pro další várku správných hornin.

Protože krumpáče byly jen dva, hlasovaly jsme pro střídání. Já a Melissa jsme začaly kutat do různě barevných šutříků. Aby bylo jasno, neměla jsem ani ponětí, jak se to má dělat správně, ale kusy horniny odpadávaly, když jsem do ní udeřila, tak to asi bylo v pohodě. Ono Melissa na tom nebyla o nic líp. Scarlett a Lola nosily námi vykutané kusy do vozíku.

Ale krumpáč byl těžký a brzo jsme se prohodily. Touhle úmornou a pomalou prací jsme naplnily celý vozík a všechny čtyři jsme ho musely tlačit zpátky ke kovárně.

„To vám to trvalo," zíval Evergray. „Máte aspoň to správný kamení?"

Vyměnily jsme si pohledy. Museli vědět, že netušíme, co máme těžit, takže Scarlett jenom ukázala na vozík a pokrčila rameny.

„Prosim. Vyber si," řekla.

Conrad náš náklad chvilku zkoumal a vytáhl pár extrémně ošklivých kamenů.

„Není to vůbec špatné," prohlásil zadumaně a vyhrabal několik dalších. Nakonec nám oznámil, že s tímhle bude moct pracovat, a hodil kameny do pece.

Vyčerpané jsme se posadily. Nesmírně se nám ulevilo, že tam nemusíme znovu.

„Počkat počkat, to si ještě nesedejte," smál se Evergray zlomyslně. „Pomůžete Conradovi."

Měla jsem chuť zaklonit hlavu a zavřeštět. Byla jsem unavená, jak fyzicky, tak psychicky. Musela jsem furt myslet na včerejšek. Tedy alespoň když jsem nebyla zapřažená do práce.

Vstala jsem. Melissa se Scarlett následovaly mého příkladu a Lola se jen neochotně přidala.
Vlastně se ukázalo, že to nebude tak těžké. Tu a tam přitopit pod pecí, donést vodu nebo nějaký nástroj. A byly jsme na to čtyři, takže jak říkám - nic těžkého.

I koně se chovali ukázkově. Poté, co jsme pomohly vyrobit nové podkovy, si je vzal kovář do parády. Netrvalo dlouho a bylo hotovo. Nejen naši koně, ale i Skywalker a Calanthe dostali nové kování.

Divné, zafrkal Moon. Skvěle, vždycky jsem chtěla vědět, jak koně vnímají podkovy.

„Tak sedláme," zavelel Avalon. U kováře jsme se zdrželi celé odpoledne a už musela být pomalu doba večeře. Hlady mi zakručelo v břiše.

„Taky máte hlad?" zeptala jsem se holek. Melissa téměř neviditelně přikývla.

Jenže jako pár blbců jsme to druidům ani jedna neřekla, takže jsme se vydali na další cestu. Avalon nás vedl kolem Moorlandu nahoru na kopec. Jeli jsme nahoru do Nilmer's Highlands a už jsme všechny měly docela dobrou představu, kam asi směřujeme.

„Hej, myslíte, že jedem do cirkusu?" naklonila se k nám Scarlett. Tři hlavy jsme přikývly. Už se stmívalo a nezdálo se, že by Avalon měl v plánu zastavit, dokud nedojedeme do naší cílové destinace. Takže buďto jsme jeli do cirkusu, nebo na starou opuštěnou farmu. Mezi námi bych radši ten cirkus.

Hladový, poznamenal ke mně Moon. Hlavu měl skloněnou a podobně na tom byli i když ostatní koně (kromě Calanthe. Ta vypadala, že má neuvěřitelnou výdrž).

Očividně naše předpověď byla správná, protože jsme starou farmu minuli a pokračovali dál. Evergray s Calanthe se teď zařadili do vedení a Avalon jel úplně vzadu. Jeho kůň už byl evidentně taky vyčerpaný, o to víc, jestli jeli hned brzy ráno ten kus navíc z Valedale.

Netrvalo dlouho a růžové věže cirkusového šapitó byly na dohled. Dokonce se nám dostalo podivného uvítacího výboru. Vraný švédský chladnokrevník s bílou hřívou a ocasem nám vyběhl naproti a zbytek cesty poklusával všude kolem nás. Doprovodil nás až k cirkusu, kde Evergray zastavil.

„Vítejte ve svém novém domově," ohlásil nám s úsměvem.