Upřímně nechápu, jak jsem v roce 2013 mohla hned přeskočit na trénink magie... Ale nyní jsem starší a moudřejší, takže holky budou trpět >:D

Dny zbývající do soboty plynuly jako voda. Čtvrtek a pátek jsme strávily ve škole, kde jsme měly sladké příležitosti trpět na hodinách fyziky, angličtiny, francouzštiny a na laboratorních pracích z chemie (alespoň že Discová byla na laborkách příjemnější než v pondělí na normální hodině). Musela jsem si za deset korun vypůjčit plášť a zvažovala jsem koupení vlastního, ale holky mi tvrdily, že stejně laborky z chemie máme jenom jednou za šest týdnů, takže si s tím nemusím lámat hlavu.

V pátek odpoledne jsme se sešly ve stájích, aby mamka mohla dát Melisse další lekci v ježdění, která probíhala zase v aréně, ale tentokrát jsem i já osedlala Moona a trénovali jsme. Jenom pár kavalet a křížků, už dlouho jsme jezdili jenom na vyjížďky nebo dělali drezúru a byl čas znovu zopakovat pár starších věcí.

Překvapilo nás, když po ježdění mamka vytáhla ze skříně staré jezdecké kalhoty, boty a přilbu a podala je Melisse.

„Jsou sice starší, ale snad ti budou," řekla jako jediné vysvětlení. Mel si je šla hned vyzkoušet a padly jí perfektně. Jako nějaké kouzlo (přiznejme si to upřímně, už jsem nevěděla, co je magie a co ne).

Mamce jsem samozřejmě vyprávěla všechno. Od toho, jak jsme dojely do Valedale, až po to, jak jsme zdrhaly zpět domů. Pily jsme u toho chlazenou limonádu a seděly na balkóně.

„Mami?" začala jsem, abych upoutala mamčinu pozornost poté, co jsme už jen seděly v tichosti; já si četla a ona luštila křížovky.

„Hm?" Blanka ani nevzhlédla, jenom se na mě koukala, hlavu stále ponořenou v časopise.

„Kdy jsi zjistila, co přesně máš za síly?" zeptala jsem se. Tahle otázka mi vrtala hlavou už pár dnů. Kdy přesně budu vědět, jestli umím ovládat vítr, vodu nebo oheň? Nebo budu mít nějaké úplně jiné schopnosti?

Mamka odložila křížovku a zapátrala v paměti.

„Muselo to být tak měsíc dva potom, co jsem začala trénink," usoudila mamka. „Takže pokud je to u tebe stejné, tak o prázdninách bys to měla vědět." To mě moc neuklidnilo. Bella se tady stále někde potulovala a vidina, že ještě neumím ovládat svoje síly, abych se jí dokázala nějak ubránit, mě vůbec netěšila.

„Ale naučíme se nějak bránit, ne? Když je tady Bella a tak," zeptala jsem se opatrně.

„Včera večer jsem dostala zprávu, že se Bella nalodila na člun blízko Fort Pinty," řekla tiše máma. Vzplál ve mně vztek. Kdy se mi tuhle novinku chystala říct? Copak to nejsme my, na koho zaútočila?

„Kdy ses mi to chystala říct?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Mamka se na mě podívala.

„Dozvěděla jsem se to včera v noci, Kaily, když už jsi dávno spala. A dnes jsem hledala nějakou vhodnou dobu ti to říct," vysvětlila. Ne, nechápala jsem. Byly tady moje kamarádky, které jsou do téhle šílenosti stejně zapletené jako já, měla perfektní příležitost nám to říct. A co udělala? Kdybych se nezeptala, tak by mi to nikdy neřekla!

Prudce jsem vstala ze židle, vzala sklenici s limonádou a řekla: „Jdu spát." Pak jsem rázně odkráčela.

Nešla jsem spát. Cítila jsem se zrazeně. Nevěří mi ani moje vlastní matka, kam jsem to dopracovala?

Knihu jsem naštvaně hodila na postel a zapnula počítač. Měla jsem sto chutí sebrat Moona a jet na noční vyjížďku po pláži, ale soudila jsem, že by to bylo nerozumné. Moon si po dnešním tréninku zasloužil odpočinek, než ho ráno zase poženu do Valedale.

Jakmile ten zatracený krám naběhl, pustila jsem Skype a do naší skupinové konverzace jsem napsala:

KailyM: Hej, holky! Moje mamka mi právě řekla, že včera Bella odjela někam na člunu.

Musela jsem chvilku počkat, než mi přišla odpověď.

Lol: O jednu potíž míň. Teď se zbavit Avalona.

Iwantyoudead: To je ale dobrá zpráva! Ne?

KailyM: Jenže to věděla už od včerejška. Mohla nám to klidně říct!

Melissa Skywaterová: Třeba k tomu měla dobrý důvod, Kaily. A Lolo, Avalon je tak laskav, že nás bude učit, měla bys mu děkovat.

Iwantyoudead: lol, třeba jen čeká na první příležitost nás otrávit

Lol: lmao ikr

Melissa Skywaterová: Uvidíme se tedy zítra v půl deváté ve stáji? Já asi půjdu spát, je dost pozdě a nechci přijít pozdě.

Lol: ok, tak pa

Iwantyoudead: tak v 8:30 ;-)

KailyM: ok, dobrou

Sledovala jsem, jak se Melissina ikonka změnila z online na offline. Nějak jsem čekala, že se holky taky odhlásí, ale pak napsala Lola.

Lol: Hej, man, neber si to tak, ale vidina toho, že nás honí bella by byla dobrou motivací

Iwantyoudead: Zeptáme se jí zítra ráno. Určitě to není tak hrozný, jak to teď vypadá.

KailyM: ...

KailyM: Si máte pravdu. Jak se říká, ráno je moudřejší večera. A já už nebudu tak naštvaná.

Iwantyoudead: To zní jako plán :D

Lol: kk, tak já jdu spát. Hezké sny o půvabné kyselince dusičné >:D

KailyM: já asi taky půjdu. Třeba se mi podaří usnout.

Iwantyoudead: well, já ještě nejdu spát. Noc je mladá :D užijte si chrupkání

Odhlásila jsem se ze Skypu. Měla jsem trochu jasnější mysl a litovala jsem, že jsem předtím na mamku tak vyjela. Opravdu jsem si potřebovala vyčistit hlavu, takže jsem vytáhla pyžamo a šla se umýt. Po delším přemýšlení jsem si umyla i vlasy, protože jsem je po třetím dni bez mytí už měla mastné. K mé nesmírné radosti už modřiny z pondělního zážitku bledly a na mnoha místech už nebyly vidět, takže jsem zase mohla nosit kraťasy. I moje tělo si libovalo, když necítilo bolest na každém kroku. Lola se ještě nezbavila modrého oka, ale její modřina taky dost vybledla, takže už to nebylo jako pěst na oko (see what I did there?).

Odolala jsem pokušení zůstat vzhůru a číst fanfiction, takže jsem zalezla do postele a snažila se usnout. I když byl konec jara a venku bylo nekřesťansky teplo, jsem byla zachumlaná v dece od prstů na nohou až po bradu. Taky jsem se kvůli tomu dlouho, hodně dlouho převalovala, snažila se najít pozici, kde by pod deku proudil vzduch. Nevěděla jsem, kdy jsem nakonec usnula, ale zdály se mi fantazmagorie.

Ráno přišlo mnohem rychleji, než bych si přála. Odkopla jsem deku a zkontrolovala hodiny. Probudila jsem se ještě před budíkem, který jsem měla nastavený na půl osmou. Bylo kolem sedmé, takže jsem měla dostatek času.

Na snídani jsem se doplahočila v pyžamu. Mamka seděla u stolu a popíjela kávu.

„Hi~" pozdravila jsem ji. Včerejší neshoda už byla z většiny zapomenuta, takže jsem si dala ohřát čaj a vytáhla jsem si misku a müsli.

„Ahoj, zlato," vzhlédla mamka a usrkla si kávy. „Jak ses vyspala?"

Pokrčila jsem rameny, zatímco jsem si do misky dávala müsli se třemi druhy čokolády.

„Moc dobře ne," usoudila jsem. „Zdály se mi divné sny." Mamka se na mě podívala.

„Takové sny někdy mohou předvídat budoucnost," poznamenala, jako kdyby čekala, že přijdu s nějakou novinkou.

Zalila jsem si snídani mlékem. „Nemyslím si, že tenhle byl důležitý. Tedy pokud nebudu v budoucnu jezdit na střeše metra se Sherlockem Holmesem, pak potkám v tunelu metra naši zeměpisářku, jak tam provádí turisty, abych nakonec vyšla na nějakém poli s cross-country trasou, kterou proletí Bezzubka z Jak vycvičit draka a povedeš ho ty s letištním autíčkem follow me." Už jsem se zmínila o tom, že se mi zdály fantazmagorie?

Mamka zřejmě sdílela můj názor. „Pravda, tenhle asi věštecký nebude."

Hltavě jsem snědla snídani. Dala jsem si větší porci než obvykle, abych měla dost síly (bůh ví, co po nás Avalon bude chtít). Svůj batoh přežití jsem měla zabalený, přihodila jsem do něj náhradní triko a kraťasy a pláštěnku, kdyby pršelo.

„V lednici máš oběd," řekla mamka. Kývla jsem, že rozumím, a vzala si krabičku s bohatě obloženou bagetou. Najednou jsem čelila dilematu. Aby se mi do batohu oběd vešel, musela jsem vyhodit pár věcí. Jenže všechno, co jsem tam měla, bylo nanejvýš důležité. Nakonec jsem bagetu vyndala z krabičky a zabalila ji do alobalu. Pak jsem ji nacpala po straně jako pití. No nejsem geniální?

O půl osmé jsem strčila misku od snídaně do myčky a zaplula do pokoje. Převlékla jsem se do jezdeckého a opět se usídlila v kuchyni.

„Mami?"

„Co je, zlato?" máma už dopila kávu a teď utírala linku.

„Proč jsi nám neřekla o Belle, když tady holky včera byly?" Pardon, ale potřebovala jsem to vědět. Chtěla jsem, abychom my dvě jako matka a dcera měly dobrý vztah.

„Jen jsem chtěla vědět, že je opravdu pryč. Nerada bych vám zvedala naděje, aby se potom vrátila." Vzpomněla jsem si, jak mi tuhle zprávu včera dost váhavě sdělila, a došlo mi, že má pravdu. Zbytečně bychom se radovaly, že jsme se jí zbavily.

„Okey, v pohodě. Na druhou stranu by to, že se tady někde poflakuje, slušná motivace," zazubila jsem se.

Bylo teprve půl osmé a s holkami jsme se neměly sejít ještě tak hodinu, takže jsem vytáhla mobil. Nechtěla jsem plýtvat baterkou, ale musela jsem na sociální sítě přidat poslední zprávu, než se za deset let ozvu z nějakého druidího zámku. Naštěstí jediná pořádná síť, na kterou jsem chodila pravidelně, byl Tumblr (ano, v době Instagramů jsem sto let za opicemi), takže jsem proletěla hlavní stránku, rozesmála se nad videem, kde slepicím místo zobáku dali lidské pusy (top photoshop) a potom jsem hodně dlouho projížděla stránku student problems. Protože proč ne.

I přesto jsem byla ráda, když se blížil čas našeho setkání. Už jsem prohlížela internet moc dlouho a přestávalo mě to bavit. Vzala jsem svůj batoh přežití na záda, vlepila mamce pusu a zamířila do stájí. Než holky přišly, vytáhla jsem Moonův postroj a nechala ho na zdi jeho boxu.

Melissa dorazila jako první. I ona měla na zádech batůžek, ale byl mnohem menší než můj. Asi v něm neměla sadu na přežití. Na sobě měla svoje nové vybavení a ihned zamířila k Dragovu boxu. Do stájí chodila po škole každý den a už uměla koně vyčistit sama. U sedlání jsem stále ještě přihlížela, ale nijak jsem jí nepomáhala.

Odešla jsem do části stáje, kde jsme měli školní koně, abych se postarala o Moona. Choval se naprosto ukázkově. Klidně stál, když jsem ho sedlala, a ještě podřimoval. Zatím jsem mu neutahovala podbřišník, ale dala jsem si Batoh přežití™ na záda a vyvedla ho před stáj. Tam jsem ho ještě na chvíli uvázala, ale ze stáje jsem na něj měla výhled.

Lola i Scarlett už sedlaly, Melissa měla vše připravené a jen čekala na mě.

Ani ne za pět minut jsme byly hotové. I dnes jsem brala Draga na vodicí otěž, ale doufala jsem, že zkusíme i krátký klus. Melissa si to už vyzkoušela, takže věděla, co má čekat.

Před stájí jsem utáhla Moonovi podbřišník, nasadily jsme si helmy a batohy a nasedly na koně. Vzala jsem Dragovo vodítko do ruky a zasunula nohy do třmenů. Mohly jsme vyrazit.

Na cestě bylo spoustu lidí. Byla sobota ráno a všichni si chtěli užít hezkého počasí, než se udělá příšerné vedro. Naši koně šli pomalým krokem, aby se zahřáli. Vyrazily jsme dřív, než jsme původně plánovaly, takže jsme měly hodinku a něco, abychom dorazily do Valedale.

„Hej, holky?" upoutala jsem jejich pozornost, když jsme přešly úzký kamenný most vedoucí pryč z Fort Pinty. Lola se otočila v sedle Over, aby se na mě tázavě podívala.

„Včera večer, měly jste pravdu. Mluvila jsem o Belle s mamkou. Prý nám to chtěla říct, až bude mít stoprocentní jistotu, že je pryč, aby nám nezvedala naděje," vysvětlila jsem. Scarlett, která jela vedle Loly, se usmála.

„Tak to je super, že jste si to ujasnily. Asi bych se taky cítila zrazeně, kdyby to byla moje máma." Její klisna Destiny s ní asi souhlasila, protože komicky pohodila hlavou.

„Mimochodem, Scarlett, do kolika jsi byla včera vzhůru?" zeptala se Lola. My tři jsme šly spát celkem brzy, ale Scarlett zůstala vzhůru. Jmenovaná zívla.

„Včera? Snad myslíš dneska, ne?" ušklíbla se. Melissa se tiše zasmála. „Asi do tří. Nikdy nevydržím dýl."

Když jsme se dostaly na dlouhou rovinku vedoucí k Hollow Woods, odvážily jsme se jet i chvíli klusem. Musela jsem Moona přidržovat, protože Drago byl pohodář (čti šnek) a nedokázal vyvinout větší tempo. Očividně si časté vyjížďky užíval. Aby ne, když většinu času byl na jízdárně, než se ho táta rozhodl prodat.

„Jste moc pomalý, jedem napřed," zavolala zepředu Lola, pobídla Over do cvalu a zmizela v prachu. Scarlett se otočila v sedle a zamávala.

„Later, losers!" smála se a Destiny zrychlila. My s Melissou jsme si poklidně klusaly, i když bych taky ráda Moona pustila. Asi v půlce cesty Melissa hekla, že už nemůže dál vysedávat, protože přiznejme si to, ještě neměla svaly na nohou a byl to teprve její pátý den v sedle, takže rytmus jí stále chyběl. Většinu času se snažila nějak srovnat s Dragovým tempem a vysedávat, aniž by padla jako hruška zpět do sedla.

Zpomalily jsme tedy do kroku. Pochvalně jsem poplácala Moona po svalnatém krku. Melissa Draga podrbala na kohoutku. Kůň pohodil hlavou.

„Super," ukázala jsem Mel palec vzhůru. „Trošku tréninku a půjde ti to!"

„Nějak mě bolí nohy," zaúpěla Melissa. Usmála jsem se.

„Prvních pár dní bolí každého," řekla jsem. „Brzy to přejde, uvidíš." Vždycky, když jsem dlouho nejezdila (excuse me, tohle byl Jorvik, místo, kde každý jezdí denně, ale přece jen jsem i já jednou za čas nemocná), mi trvalo pár dní se zase dát do kupy. Bolest nohou jsem znala až moc dobře.

Lola a Scarlett na nás čekaly na kraji lesa. Asi jsme byly hodně pomalé, protože sesedly z koní a nechaly je popásat se, zatímco si samy sedly na trávu.

„Nijak nespěchejte," zavolala na nás Scarlett, když jsme byly v dohledu. „Teprve jsme si udělaly kávu!" Ha ha, velice vtipné.

„Jaká škoda, že si asi budete muset spálit jazyk," ušklíbla jsem se zlomyslně a Moona jsem nezastavila. Drago šel poslušně za námi a Lola se Scarlett se chtě nechtě musely sebrat a nasednout.

Dnes jsme už věděly cestu a nemusely jsme se zastavovat ve stájích, takže sečteno podtrženo jsme tam byly o čtvrt hodiny dřív, než jsme měly být.

K Avalonovi jsme měly vzít i koně, i když ani jedna z nás netušila, co přesně s nimi chce dělat. I tak jsme ale sesedly a přemýšlely, co máme dělat v té chvilce, co nám zbývala do domluveného setkání.

„Hej, holky, mají tady kavárnu. Nedáme si něco?" zajásala Scarlett, když při své zběžné prohlídce vesnice uviděla vývěsní štít. Melissa se skepticky zamračila.

„Myslíš, že v sobotu dopoledne mají otevřeno?" zeptala se. Pokrčila jsem rameny.

„Zkusíme to," pronesla jsem a vedla Moona ke vchodu. Chtěla jsem ho tam přivázat, když z kavárny vyšla temná postava oděná ve stejném obleku, který měl na sobě včera Avalon. Takže druid.

„Holky, najednou nějak nemám chuť na žádný koláček," ucedila jsem potichu dozadu k Lole a Melisse. Scarlett už vedla Destiny na hlavní cestu.

Měly jsme opravdu štěstí (slyšíte v tom tu ironii?). Evidentně druid číšník, kterého jsme viděli, si nás všiml a o minutku později, než jsme stačily zdrhnout, vyšel další druid.

„Jste tady brzy," prohlásil a my rozpoznaly Avalonův hlas. Nikdo nám neřekl, že pracuje v kavárně! Tenhle podnik právě ztratil čtyři potenciální zákazníky.

Jak jsme se tak snažily nenápadně se vypařit, najednou jsme ztuhly a s kyselými výrazy se na sebe podívaly.

„No... tak nějak?" pokrčila rameny Lola a snažila se usmát, jenže nedokázala zakrýt svůj strach. My ostatní pro jistotu vůbec nemluvily, jen jsme přikyvovaly s falešnými úsměvy. Pokud si toho Avalon všiml, nedával to na sobě znát.

„Počkejte na mě u domu, musím ještě něco dodělat," řekl a zaplul opět do obchodu. Zatímco se nám alespoň trochu ulevilo, že nás nechce pozvat dovnitř, zarazilo nás, co asi dělá v kavárně.

„Třeba peče přiotrávené koláčky," navrhla Lola. Ugh, ne, díky. Když si pomyslím, že jeden takový koláček jsem si chtěla dát...

„Vaří lektvary," přisadila si Scarlett. Co já vím, třeba to bylo docela dobře možné. Pokrčila jsem v odpověď rameny.

„A co když tam třeba jenom pracuje?" Ach, Melissa byla taková nevinná duše. Jenže ani jedna z nás se nechtěla stát pokusným králíkem a jít se podívat zpátky, takže jsme za klapotu koňských kopyt přešly kamenný most přes řeku a zastavily se před plotem Avalonova domu. Dál se nám nechtělo – co kdyby tam byly pasti?

Rozhlédla jsem se po okolí. Kdyby Valedale nebylo sídlem druidů, byla by to malebná vesnička. Všude samé růže, které teď na jaře voněly už zdálky, uklidňující šum vody z vodopádu, kamenný most, na kterém byl klapot koňských kopyt tak uspokojující. Ale byly tady i stinné stránky. Když pominu celou tu druidí záležitost, v temném lese, jako byl Hollow Woods, by se mi opravdu bydlet nechtělo. Prý tam straší. Místní obyvatelé museli mít nervy ze železa, když se odvážili být takhle blízko přes noc. Bůh ví, co se tam všechno skrývalo.

A pak tu byla ještě jedna podivná záležitost. Naproti mostu stál domeček, očividně starší než všechny ostatní ve vsi, ale zdálo se, že poslední dobou chátrá. Růžové keře ho obklopily ze všech stran, ani vchod nebyl udržován. Přeběhl mi mráz po zádech.

Nevím jak, ale vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem s tátou seděla ve trávě na pastvině, Moon se pásl okolo, když přišla mamka, celá uplakaná. Oba jsme se jí ptali, co se stalo. Pamatovala jsem si, že její kamarádka z Valedale umřela za záhadných okolností.

Zda-li to byla stejná kamarádka, o které mamka mluvila? Byla taky druid? Vlastně všechno, co se doteď událo, se mi v hlavě začalo spojovat do jednoho velkého puzzle. Nic se nestalo náhodou. Věděla mamka o tom proroctví, takže zařídila, abych nechodila do školy? Byl to její způsob, jak mě ochránit?

Scarlett vytáhla mobil a začala si na něm hrát. Její Destiny prozatím sklonila hlavu a mezi trny růží hledala alespoň malý trs trávy, na kterém by si mohla smlsnout. ¨

Lola se opírala o plot a vypadala naprosto znuděně. Touhle dobou mohla pomáhat svojí mamce na závodech, ale ne, ona musela čekat tady, protože jí to nařídil nějaký druid. Možná vypadala lhostejně a otráveně, ale ve škole jsme se o tom bavily a ona se mi svěřila, že tam vlastně ani nechtěla. A že naučit se ovládat své schopnosti, aby každého, kdo se nás pokusí zabít jako další, nakopala do pozadí, byla celkem slušná vidina a na trénink magie se celkem těší.

Melissa vypadala spokojeně. Drago přežvykoval trávu a příležitostně se natáhl k Moonovi.
Všechny jsme netrpělivě sledovaly most, kdy že ten Avalon přijde. Jaké bylo naše překvapení, když se za námi ozvalo: „Tak můžeme začít."

Jako jeden muž (nebo spíš jako jedna žena) jsme vyskočily.

„Ale fuj," ujelo Lole. Sdílela jsem podobný názor. Jak dlouho tam stál a bavil se tím, jak se díváme jenom na ten pitomý kamenný most?

Scarlett schovala mobil. „Tak čím začneme?" zeptala se dychtivě. Možná Avalonovi nedůvěřovala, ale rozhodně se těšila na tu magickou část. Jako v nějaké videohře.

Avalon připlul k nám.

„Začnete tím, že odstrojíte koně. Dnes je nebudete potřebovat," oznámil. Naši koně zatím byli přivázaní k dřevěnému plotu u Avalonova domu. Moon už měl povolený podbřišník, takže jsem mu sedlo sundala úplně a položila ho na plot.

„I uzdečky," připomněl Avalon. Zaváhala jsem. Věděla jsem, že Moon je poslušný, ale mohlo se stát cokoliv, vyletět pták z křoví, závan větru nebo cokoliv jiného a kůň by byl pryč. A rozhodně jsem nepočítala s tím, abych do svého Batohu přežití™ balila ohlávku a vodítko. Ano, měla jsem tam kus provazu, ale koně byli čtyři a navíc nějakým provazem se mi koně nechtělo přivazovat ze stejných důvodů, jako se mi ho nechtělo vůbec přivazovat.

„Neutečou?" zeptala se Melissa. Měla víc zdravého rozumu než Avalon.

„Když je hezky poprosíte," odvětil Avalon. Možná u toho pokrčil rameny, ale přes ten hábit to nešlo poznat. Scarlett si odfrkla.

„Tedy, není to tak, že nejezdím na koni od tří let, ale myslím, že takhle to nefunguje," založila si ruce na prsou. Souhlasila jsem s ní. Nikdy jsem větší kravinu neslyšela.

„I uzdečky," trval na svém Avalon. Váhavě jsem Moonovi rozepnula přezky pod žuchvami a tlamou a sundala mu ji. Otěže jsem mu však nechávala na krku, kde jsem ho mohla ještě trošku kontrolovat.

„Neutečeš, že ne?" zeptala jsem se koně potichu. K Moonovi jsem mluvila často, ale vždycky jsme byli sami. Takhle před lidmi jsem si připadala jako pitomec největšího kalibru.
K mému překvapení kůň pokýval hlavou, jak to koně dělají. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Možná reagoval jen na můj hlas. Těžko říct.

Tak jsem se zhluboka nadechla a otěže mu přehodila přes krk, abych je mohla položit na sedlo. Moon zafrkal, olízl si pysky a popošel pár kroků za zeleněji vypadající trávou.

Jako druhá pustila Melissa Draga. Z nás všech tuhle situaci přijímala nejvíc s klidem, a když viděla, že jsem se odvážila já, nechala Draga volně. Jestli k němu mluvila jako já, to jsem neslyšela. Každopádně Holštýn se připojil k Moonspiritovi a oba koně se pásli vedle sebe.

Scarlett s Destiny spolu vedly velice zajímavý rozhovor.

„Poslouchej, kámo, jestli zdrhneš, mamka nás zabije obě. Nejdřív mě, pak si najde tebe a seš na řadě. Takže tady prosím buď, až se vrátíme. Zatím umírat nehodlám."

Lola se s tím nakonec nepatlala. Odstrojila Over a nechala ji jít. Nějakými zbytečnými slovy se nezatěžovala. Snad to brala tak, že koně jsou stádová zvířata, a když tady zůstanou ostatní, Over tady bude s nimi.

Batoh přežití jsem měla na zádech (pro jistotu), ale začínala jsem přemýšlet, že ho sundám. Byl květen a nehorázné vedro. Zdálo se mi, že už teď ráno mám naprosto propocené triko.

„Tak co dál?" zeptala se Scarlett. K naší hrůze Avalon zaplul do domu. Podívaly jsme se na sebe. Co... Co hodlá dělat?

Trvalo jenom minutu, než se Avalon vrátil. S sebou měl mapu. Ani jedna jsme nevěděly, co to má být. Měly jsme za to, že se hned pustíme do kouzlení, proto jsme s tímhle tréninkem souhlasily. Ale tohle... Pardon, ale jestli ta mapa neměla sloužit k něčemu pořádnému (čtěte: magie), nechtěly jsme s ní mít nic společného.

Avalon ji rozložil a ona zůstala ve vzduchu. Překvapením mi spadla dolní čelist (tbh, po dvou týdnech, co o magii vím, bych neměla být tak zaskočená něčím, jako je mapa visící ve vzduchu). Byl to podrobný plánek Valedale a okolí. Různými barvami byly nakreslené cesty.

„Tohle nevypadá na nějaký kouzla," poznamenala Lola. „Spíš to připomíná orientační běh." My tři ostatní přikývly. Rozhodně to vypadalo jako přespolní běh.

„Správně. Abyste mohly odhalit svůj plný potenciál, musíte být ve výborné fyzické kondici," pronesl Avalon. Pardon, ale myslela jsem, že už jsme v dobré kondici.

„Ale my máme fyzičku," namítla Scarlett. Avalon k ní pomalu obrátil hlavu. Sice jsme neviděly jeho obličej ani výraz, ale kdyby pohledy dokázaly zabíjet, Scarlie by už byla mrtvá.

„Možná máte dobrou kondici, ale je třeba, abyste byly ve výborné kondici. Takže teď dopoledne proběhnete lesem až k vyhořelému domu. Tam si můžete pět minut odpočinout a potom se vrátíte zpátky." Okay, nelíbilo se mi, jak nám to předkládal jako hotovou věc. Co kdybych chtěl běžet nahoru k jezeru? (Spoiler: nechtěla bych.)

„A neloudejte se, když zpomalíte, poznám to," dodal Avalon tajemně. Dobrá, nechtěla jsem vědět, jak by to zatraceně poznal, ale teď mě zajímalo, jestli...

„Je tady nějaké místo na převlečení? Nerada bych běžela v tomhle," ukázala jsem na jezdecké oblečení. Alespoň kalhoty a triko. Přece jen jsem v Batohu přežití měla kraťasy a sportovní tričko. V tomhle vedru se nepotáhnu v dlouhých kaťatech.

„Za domem je bouda," odpověděl mi Avalon. Pak se druid otočil a odešel ke koním.

„Díky," zavolala jsem a vyrazila na neurčité místo kdesi za dům. Předpokládala jsem, že najít onu boudu nebude složité. Holky vyrazily za mnou. Asi nechtěly zůstat s Avalonem samy. Nebo se taky chtěly převlíct.

Ukázalo se, že ‚bouda' je ve skutečnosti stará kadibudka. Skvělé. Naštěstí se zdálo, že už asi není dlouho používaná, takže jsem honem shodila triko a kalhoty a nasadila si náhradní oblečení. Vylezla jsem a Melissa s Lolou se tam taky prostřídaly. Je Scarlett pokrčila rameny.

„Jsem si převlečení nevzala. Nenapadlo mě, že si mám přinýst tělák." Chuděra. Běžet v dlouhých kalhotách a navíc v jezdeckých botách by se mi vůbec nechtělo. Melissa ještě ani neměla pořádné boty na koně a já s Lolou jsme byly prozíravé a vzaly si chapsy a botasky.

„Myslíte, že si s sebou mám brát pití?" zeptala se Mel. Rozumný nápad. Sice jsem netušila, jak ho ponesu, aby se mi zároveň i dobře běželo, ale totálně super nápad. Kdyby něco, moje půllitrová láhev by se snad mohla zasunout do sportovní podprsenky, kterou jsem měla na sobě.

„Radši jo. V tomhle počasí bysme mohly zkolabovat," poškrábala se vzadu na krku Scarlett. Tak jsme z batohů vytáhly pití a pomalým krokem (všechno, abychom oddálily běh samotný) jsme došly ke koním. Tam jsem batoh hodila do stínu a poplácala Moona.

„Do oběda byste měly být zpátky," poznamenal Avalon. Teď už jsem ho ignorovala. Bylo mi celkem jedno, za jak dlouho bych se měla vrátit, hlavně když neumřu.

A tak jsme vyrazily. Začaly jsme velice volným tempem, Valedale jsme opustily v tak želvím tempu, kdy jsme ještě stále běžely, ale byla to vlastně rychlejší a trochu víc skákací chůze. Ten domek byl podle mapy asi tři kilometry daleko, takže jsme před sebou měly celkem šest kiláků a bez žádného předchozího tréninku budeme rády, když to vůbec ‚uběhneme', a to i tímhle pseudoběhem.

Jako první odpadla Melissa. Byly jsme kousek za Valedale u nějakého orientačního závodu, když se zastavila s tím, že už nemůže.

„To zvládneš, Mel, no tak," snažila se ji povzbudit Scarlett, ale brunetka si sedla na zem a těžce oddechovala.

„Nemůžu," hluboký nádech. „Mám astma, nezvládnu běžet takhle dlouho."

My tři ostatní zatím stepovaly na místě. Byla pravda, že ani já už jsem nemohla, ale na rozdíl od Melissy jsem tuhle námahu ještě zvládala vydýchat. Jenže u Mel kyslíkový dluh znamenal něco jiného a zalitovala jsem, že o astmatu nevím skoro vůbec nic.

„Máš s sebou inhalátor?" zeptala se jí Lola. Melissa přikývla.

„Mám." Nádech. „Ale na tohle potřebuju jenom trochu času se vydýchat."

Okay, kašlu na to. Už mě z přešlapování na místě bolely nohy, takže jsem zastavila.

„Počkám na tebe. Vy dvě klidně běžte, jestli chcete. Určitě budete rychlejší než my."

Lola rozhodně zavrtěla hlavou.

„Ani náhodou, zůstaneme s váma. Od Avalona to stejně schytáme všecky."

A tak se stalo, že jsme se všechny loudaly. Snažily jsme se běžet, alespoň částečně jsme se snažily. Jenže když nejste zvyklí na tak dlouhé běhy, brzy vás začnou bolet nohy a ruce. To se stalo i nám. Vypadalo to jako indiánský běh. Chvíli jsme ‚běžely' zrychleným krokem, chvíli jsme opravdu běžely.

Když jsme se konečně dostaly k vyhořelému domu, naše pauza byla místo pěti minut dvacetiminutová. Hm, co se dá dělat. Tou dobou jsem už vychlastala celou láhev, a kdybychom byly blíž řece Silversong, asi bych ji taky vypila až na dno.

„Fakticky se musíme vracet?" zeptala se Lola. Ležela natažená na cestě s rukama i nohama do strany. Vypadala jako veliký pavouk.

„Máme u Avalona koně," připomněla jsem.

„Ale do Fort Pinty už to není tak daleko," zasténala Lola. „Navíc to není tak, že je někdo ukradl. Víme, kde jsou."

„Jo, a jestli se nevrátíme, tak si z nich Avalon udělá koláčky," zamumlala Scarlett. To bylo dostatečnou motivací, abychom zvedly svá ctěná pozadí a šnečím tempem se vydaly zpátky.

Dobře, dalo by se říct, že jsme se snažily běžet, ale ve výsledku jsme půlku cesty ušly a teprve před Valedale jsme se rozběhly o trochu víc, aby to vypadalo líp. K závěru, že jsme si pořádně mákly, by došel každý nezaujatý přihlížející. Pot z nás tekl proudem a Scarlett několikrát vyslovila své obavy, že po tomhle jí budou muset amputovat nohy. Welp, to asi nám všem.

Bohužel se Avalon nemýlil, když říkal, že to pozná. Stál tam nehybně jako mrtvola. Mohla jsem si jen domýšlet, že nás sleduje temným pohledem.

K našemu údivu tam koně zůstali. Díky bohu! Vedle Avalonova domu stál stůl, takový velký piknikový, jako je v animovaném seriálu Méďa Béďa, přesně tak vypadal. Na něm byla karafa s vodou. Přichystal to tam Avalon?

Jako první jsem zamířila k batohu a vytáhla svačinu. Bylo vedro a neměla jsem takový hlad, ale potřebovala jsem nějak nabrat sílu. Možná začnu nosit i čokoládu. Přitom jsem dostala šanci podívat se na hodiny. Bylo... půl čtvrté! Nebylo divu, že Avalon nás zabíjel pohledy. Evidentně nečekal, že jsme takoví amatéři. Well, guess what. My jsme naprostí začátečníci.

„Dejte mi jeden důvod, proč jste mě neposlechly," nakázal druid, když jsme zasedly ke stolu se svačinami. Melissa se podívala na svůj chleba.

„Je to moje chyba. Už jsem to nemohla udýchat, tak jsem zastavila, abych popadla dech a stáhla holky s sebou," řekla tiše. Zdálo se, že u toho má slzy na krajíčku.

„Vlastně pravdou je, že nejsme pořádně trénované. Máme fyzičku, určitou výdrž a tak, ale to, co nám stačí v normálním životě, nestačí na tenhle váš trénink. Nikdy jsem neběžela šest kiláků v kuse, natožpak, abych to zvládla bez nějakýho postupnýho tréninku. Tohle byla prostě pálka. Tělo by si mělo zvyknout postupně, ne šokem," podělila se o svůj dojem Scarlett. Trošku jsem čekala, že zmíní naše ‚statistiky' jako měly postavy v jejích hrách, ale to by Avalon stejně asi nepochopil.

Přiznám se, že v půlce Scarliina monologu mě napadla další věc, kterou bych mohla přidat do diskuze, jenže když jsem se chystala přispět svým dílem, samozřejmě jsem zapomněla, co jsem to vlastně chtěla říct.

„Přesně, chtělo by to postupně zvyšovat, když už chcete, abysme běhaly," souhlasila Lola.

Melissa váhavě koukala na karafu s vodou, ale neodvažovala se zeptat, zda si smí nalít.

Taky bych si nenalila. Zaprvé Avalona ještě neznám a zadruhé jsem až moc ovlivněná jedinou sociální sítí, na kterou chodím. Je až moc zamerikanizovaná a pořád tam lidi píšou, jak dívkám přidávají do pití drogy, když se nedívají, aby je mohli znásilnit. Sice jsem pochybovala, že by měl Avalon zrovna takovéhle úmysly, ale jistota je jistota.

Dojedla jsem poslední kousek oběda. Už jsem chtěla domů, ale bála jsem se zeptat, jestli má Avalon v plánu ještě něco dalšího.

Jasně že měl. Naštěstí to nezahrnovalo další fyzický trénink.

Začalo se takovým malým kvízem, kdy se nás Avalon zeptal, kdo to jsou ochránci Aideenu. Samozřejmě jsme všechny věděly, kdo byla Aideen, dívka, která podle legendy přinesla život na Jorvik. Ale o řádu ochránců Aideenu, to jsem v životě neslyšela. A tak jsem si tipla.

„Eh... Druidi?"

Lola měla podobný nápad a řekla: „Ti, co ochraňují Aideen?"

Avalon kývl. „Máte částečně pravdu, obě dvě. V řádu jsou nejen druidové, ale patří do něj i obyčejní lidé. Například Conrad Mansen z Moorlandu."

Kovář z Moorlandu tam taky patřil? No potěš.

„Takže se vlastně můžou přidat všichni?" zeptala se Melissa.

„Teoreticky ano," potvrdil Avalon. „Stačí mít dobrou vůli a dělat vše pro dobro Jorviku."

„Okay, a prakticky?" zeptala se Scarlett. Klademe ty důležité otázky.

„Prakticky se nechce přidat moc lidí," odvětil Avalon. Geez, I wonder why.

Druid nám položil ještě pár otázek, na které jsme naštěstí znaly odpovědi, protože to byla historie Jorviku. Ta se probírala na všech školách, takže aspoň v něčem z nás mohl mít radost.

Po poslední otázce Avalon potěšeně přikývl a připomněl nám, abychom se zítra v deset znovu dostavily na trénink.

„Co budeme dělat?" zeptala se podezřívavě Lola.

„Vezměte si sportovní oblečení," odpověděl Avalon tajemně. Na otázku, kterou položila Lola, vlastně vůbec neodpověděl, ale všechny čtyři jsme věděly, že si zase zaběháme. Oh, joy.

Bylo skoro šest, když nás Avalon propustil. Osedlaly jsme koně, kteří jako zázrakem zůstali celý den na místě, a vyrazily (z ohledu k Melisse zase jenom svižným krokem).

Koně byli odpočatí a dovezli nás do Fort Pinty v rekordním čase. Ještě že tak. Byla jsem naprosto mrtvá. Scarlett, která včera/dneska byla vzhůru do tří, téměř spala v Destinyině sedle.

Ve druhé polovině cesty jsem už cítila nohy. Z toho běhání mě budou bolet minimálně ještě pár dní a představa, že nás Avalon bude zase nutit do běhu zítra, se mi vůbec nezamlouvala. Toho chlapa jsem znala necelý den a už jsem ho nesnášela.

Dojely jsme do Fort Pinty a skoro jsme se ani nerozloučily, jen jsme se postaraly o koně a vypadly každá domů.

„Ahoj, mami," pozdravila jsem mamku. Byla jsem jí neskonale vděčná, protože pro mě měla nachystanou večeři, tak jsem to jen slupla, ignorovala její otázku, jaké to bylo s tím, že si o tom promluvíme zítra, v rychlosti se osprchovala a v noční košili, která propagovala kafe, jsem se svalila do postele.