Zrovna kovbojský kotlík byl u nás na škole jedno z těch dobrých jídel, ale na názvy těch horších jsem si nevzpomněla (což je škoda, protože většinou bývaly zamaskované pod krásným názvem... a já na to vždycky skočila xD). A také nehorázná propagace Magisteria, což je náhodou velice dobrá série.

Říct, že mě ráno bolel celý člověk, bylo neskutečně podceněné vyjádření. Z postele jsem se vyhrabala v šest hodin, kdy jsem nemohla dál spát, a chvíli jsem jen tak ležela v posteli a přemýšlela, jaký to autobus mě srazil. Když jsem konečně vylezla zpod peřiny, viděla jsem pár krásně fialových modřin na pažích. Nepochybovala jsem, že tak vypadá i zbytek těla. Trochu mě to ale zarazilo. Vždyť jsem se nijak moc neuhodila, maximálně mě majzlo pár prken, když se most sesypal.

S povzdechem a přáním, aby dnes škola odpadla (můj druhý den školy a už si přeju, aby nebyla) jsem se oblékla do oranžové košile s palmami a černých legín. Věděla jsem, že rozumnější volba by v tomhle vedru asi byly šortky, ale i mé nohy byly ozdobeny modřinami a nechtěla jsem je moc ukazovat. I když jsem se mohla vždycky vymluvit na pád z koně, nemyslela jsem si, že by mi tuhle výmluvu všichni vzali. Taťka věděl, že z koně nepadám tak často (na druhou stranu, kdo nepadá, není jezdec), ale byla jsem celkem schopná jezdkyně (ano, samochvála smrdí) a Moon byl výjimečný kůň.

S úpěním jsem vzala tašku, abych ji položila do vstupní síně, a s hekáním jsem si udělala čaj a müsli s mlékem. Mamka mi vždycky říkala, ať to nedělám, ale když kočka není doma, myši mají pré, mamka tady samozřejmě nebyla, takže jsem vytáhla mobil a podívala se na zprávy, co si reportéři vymysleli ohledně zříceného mostu. Aha. Kvůli nesmírně silným poryvům větru, které přenesly jiskry od nedalekého tábořiště, most vzplanul. Žádné větší klišé si vymyslet nemohli, ale rozhodně nešlo napsat, že za tím je nadpřirozeno, že? Druidů se většina obyvatel bála.

Dojedla jsem snídani a nádobí uklidila do myčky. Už odmalička mě rodiče učili, že mám špinavé nádobí dávat do myčky, takže jsem to provedla automaticky. Dnes byly na plánu dvě hodiny češtiny (uch), matematika, občanská výuka (neboli základy společenských věd), volná hodina, fyzika, zeměpis a francouzština (neuměla jsem ani slovo francouzsky, maximálně bonjour). Zkontrolovala jsem hodiny. Měla jsem ještě hodinu a půl a nechtělo se mi zrovna jít zpět do pokoje, takže jsem (s nesmírnou bolestí) nasadila boty a zamířila do stájí.

Koně právě dostávali snídani, takže mi většina nevěnovala pozornost, spíš je zajímalo krmení, než nějaká holka. Taťku jsem našla, jak uklízí čerstvou várku koblih u Gory. Bělka jorvického teplokrevníka měla včera koliku, ale dnes zvědavě vykukovala z boxu. Dveře byly otevřené a před nimi kolečko, a tak nemohla vyjít do uličky, ale očima zvědavě koukala po dění ve stáji.

„Ahoj," zavolala jsem na tátu a přistoupila ke Goře. Klisna byla jedním z našich školních koní a někdy bylo těžké ji zvládnout. Většinu času ale byla naprosté zlatíčko. Asi by mi puklo srdce, kdyby se ji včera nepodařilo zachránit. Dnes už ale vypadala v pořádku a já ji podrbala na čele.

„Ahoj, zlato," vyhlédl taťka z boxu. Vidle opřel o stěnu boxu a přehodil Goře paži kolem krku. Klisna se na něj otočila, asi čekala nějaký pamlsek, ale táta její hlavu odstrčil.

„Promiň, že jsem tady včera nemohl být," omlouval se Filip. Přikývla jsem – věděla jsem, proč to tak bylo, a chápala jsem jeho důvody.

„To vůbec nevadí, tati. Jsi tady teďka," usmála jsem se a objala ho. Překvapeně pustil Goru a objal mě zpátky. Bylo to fajn, mít s taťkou konverzaci, která se netýkala koní. Někdy jsem mívala pocit, že ho nezajímá můj normální život, ale jen můj jezdecký život, a tak jsem si tenhle moment užívala plnými doušky. Kdo ví, kdy budu mít příště příležitost. Gora se ale rozhodla, že na nás žárlí, a strčila mezi nás čumák. Úspěšně se dočkala pozornosti, když jsem ji se smíchem pohladila.

„Chceš s někým pomoct?" zeptala jsem se. Měla jsem minimálně hodinu, než jsem musela odejít do školy, takže jsem se mohla ujmout nějaké práce, i když moje zmožené tělo protestovalo. Na taťkovu žádost jsem se tedy šla postarat o Draga, velice klidného valacha, kterého by snad vyděsilo jen to, kdyby mu za zadkem vybuchla atomová bomba.

Pracovat s Dragem byla radost. Čtrnáctiletý hnědák stál naprosto v klidu a ozývalo se jen chroupání, jak žral. Čas od času mrskl ocasem, a to bylo všechno. Jinak se kromě krátkého pozdravu, když jsem přišla, ani nepohnul.

Bohužel můj čas strávený s koňmi hodně rychle vypršel a já se musela vrátit domů pro tašku a vydat se na dlouhou a strastiplnou cestu do školy. V igelitce jsem měla přezůvky, které jsem si chystala dát do své skříňky. Klíč od ní jsem měla hrdě pověšený na klíčence. Moje byla skříň číslo 320.

Dnes jsem šla dřív, takže do budovy školy neproudily takové davy studentů jako včera, ale i tak jsem se ocitla za menší skupinkou, která zabírala celou cestu, a odmítali se pohnout, aby rychlejší jedinci mohli projít. Naopak se zdálo, že ještě záměrně zpomalují. Měla jsem chuť dopřát jim boost na Mars – pořádným kopancem. Se zaťatými zuby jsem prošla dveřmi za nimi a zamířila ke své skříňce. Bohužel opět v závěsu za skupinkou couráků.

Když jsem konečně došla do své uličky, viděla jsem Hejkala (stále jsem netušila, jak se jmenuje normálně, ale nemusela jsem si snad pamatovat všechny lidi ze třídy, když jsem tady teprve druhý den). On mi nevěnoval pozornost, koukal do mobilu a přihlouple se usmíval.

Hodila jsem boty do skříně, nazula si přezůvky a vyrazila na túru do horních pater. Protože výtah byl prý jen pro učitele a zraněné. To znamenalo, že moje bolavé tělo bude ještě víc trpět. Hlavně stehna.

Měla jsem pravdu. Byla jsem připravená zkolabovat, když jsem se konečně vytáhla do třetího patra. Čí to byl nápad, dát naši kmenovku do třetího patra. Dobře, mohla jsem být ráda, že škola nemá pět pater, nebo dokonce šest, ale právě teď jsem to nějak nedokázala ocenit. Svalila jsem se na lavičku na chodbě a tašku hodila velice ne-elegantně na zem vedle mě.

„Koukám, že jsi poznala naše výjimečné schody," ozval se hlas vedle mě. Pak si na lavičku někdo sednul a já překvapeně otevřela oči. Bylo to stvoření opačného pohlaví s divokými blond vlasy a modrýma očima. Unaveně jsem se usmála.

„Spíš pekelné," podotkla jsem. Vážně jsem měla chuť navštívit architekta, co ty schody navrhl. Proč nemohla být škola dlouhá jako had, ale bez schodů? Maximálně s jedním patrem? Blonďák kývl a podal mi ruku.

„Jsem Leo. Vítej tady," řekl a já jeho dlaň uchopila. „Já jsem Kaily." Pak mě osvítil nějaký duch a já dodala: „Leo? Jako Leonardo? Jako ze Želv ninja?"

Postřehla jsem grimasu, která se Leovi objevila na tváři. Asi se ho na to ptal každý, koho potkal. Koneckonců, Leonardo bylo neobvyklé jméno tady na Jorviku, jediný jiný Leo, kterého jsem si dokázala vybavit, byl známý majitel cukrárny v Jorvik City. Někdy, když se rodiče vrátili ze zahraničí nebo natáčeli v Jorvik City (či v jeho blízkosti), jsme tam zašli na zmrzlinu a byla velice dobrá. Takže tak. Jinak tady byli samí Joshové, Jamesové atd.

„Ani se neptej. Moje máma na ně byla ujetá," vysvětlil Leo s povzdechem. Jeho matka? Wow, už teď jsem ho obdivovala. Zajímalo by mě, zda má tři sourozence, kteří se jmenují Raphael, Donatello a Michelangelo. Ale rozhodla jsem se ho tím netrápit (alespoň prozatím).

„Hm," zabručela jsem v souhlas. Pak jsem změnila téma: „Včera jsem tady byla poprvé, ale nějak jsem tě... neviděla?" V hlavě jsem si přehrála události včerejšího dne, ale v porovnání s tím, jak 'zajímavý' byl můj večer, se školní den stával snadno zapomenutelným. Kdo ví, třeba tady byl a já si ho jen nevšimla. Nebo všimla, ale hned zapomněla. Nikdy jsem si moc dobře nepamatovala ani jména, ani obličeje. Vždycky mi trvalo hrozně dlouho naučit se je všechny (hlavně že jsem si dokázala zapamatovat jména, věk a povahu všech koní ve stáji).

„To's ani nemohla. Včera jsem tu nebyl," vysvětlil Leo. „Byl jsem se svým koněm Bleskem přes víkend v Jarlaheimu. Soutěžili jsme v parkúru a sem jsme se vrátili asi ve tři ráno, takže mě rodiče nechali doma." Blesk... To jméno mi něco říkalo. Samozřejmě. Blesk byl desetiletý vraník Morgana, který byl ustájen u nás. Znovu jsem se na Lea podívala (ne že bych byla creeper) a došlo mi, že jsem ho vlastně ve stáji vídala dost často, když jsem se starala o koně klientů. Jak jsem mohla být tak hloupá? Mělo mi okamžitě dojít, že je majitelem Bleska, hned jak jsem ho poprvé uviděla. Stejně tak i Lolu. Musela k nám do stáje chodit pravidelně, a přesto jsem ji nikdy nepoznala. (Na svou obhajobu – je těžké s někým navázat kontakt, když pořád něco děláte a vidíte daného člověka jen koutkem oka).

„To je super, jak jste si vedli?" Věděla jsem, že Blesk je temperamentní hřebec, takže mě přirozeně zajímalo, jaký jsou s Leem tým. Mladík vedle mě se zatvářil rozpačitě.

„No... Nedostali jsme se do rozeskakování. Shodili jsme most. Navedl jsem ho na něj špatně. Ale jinak jsme jeli čistě, to mě potěšilo," odpověděl. Můj obdiv k němu v tu chvíli vzrostl. To, že nesváděl chybu na koně, ale na sebe, dokazovalo, že je koňák. V pětadevadesáti procentech chyb je viníkem jezdec. Leo se poškrábal vzadu na krku. Matně jsem si vzpomínala, jak v psychologii Věra říkala, že tohle je projevem nervozity – hlavně u mužů. Že by byl Leo nervózní z toho, co si budu o jejich výkonech myslet?

„To je náhodou bezva. Jedna chyba, o tom sní skoro každý!" povzbudila jsem ho. Opravdu, udělat v parkúru jednu chybu, to bylo zlaté skóre. Rozhodně to nebylo nic, za co by se měl stydět. Leo se viditelně uvolnil. Good. Nechtěla jsem, aby utekl dřív, než se s ním aspoň trochu poznám.

„Mohlo to být ještě o kousek lepší," usmál se. „Co ty? Tvůj táta tu stáj vlastní, ne? Někdy tě vídám, jak trénuješ. Vám to fakt jde." Začervenala jsem se. Jak mám přijmout kompliment? A ještě k tomu od kluka?

„Eh... díky. Je pravda, že se s Moonem snažíme, ale na soutěže si zálusk neděláme. Oba jsme trochu lenoši," správně, Kaily. Zaměř rozhovor na Moona. To je téma, o kterém se dokážeš bavit hodiny a hodiny.

Leo se v odpověď zasmál. „Ty a lenoch?" zeptal se. To panečku ještě uvidíš, pomyslela jsem si. V ten moment zazvonilo. Polekaně jsem se otočila. To už začala hodina? Pak mi pohled padl na digitální hodiny u stropu. Červené číslice ukazovaly 7:45 a já si oddechla. Nevěděla bych, jak vysvětlit zpoždění hned druhý den. Leo se vedle mě pobaveně zasmál.

„Ahojky," ozval se za mnou známý hlas. Lola právě vylezla schody a – světe, div se – nezněla vůbec vyčerpaně. Skoro jako kdyby nevyšlapala tři patra. Vesele jsem na ni zamávala. Zrzka si to štrádovala k nám, až se Leo raději omluvil a zaplul do třídy. Neměla jsem mu to za zlé. Lola vypadala hrozně, jako kdyby celou noc nespala. Vlasy měla ožehlé za včerejšího 'opékání' a měla trochu modré oko. Kolem něj byly strupy. Pozdvihla jsem obočí; vůbec jsem netušila, jak se jí to mohlo stát. Přestože vypadala jako zombie, měla velmi dobrou náladu. Usoudila jsem, že to musí být šok ze včerejška. Navíc, žádný student by neměl mít při vstupu do školy tak veselo.

„Nazdar," opětovala jsem pozdrav. Lola se svalila na lavici vedle mě a shodila tu veselou masku.

„Ugh, bolí mě všechno!" postěžovala si. Cítila jsem s ní. Rozhodně nepadala z několika desítek metrů vysokého mostu jako já s Melissou, ale obě jsme si včera prošly peklem, takže jsem nekomentovala to, že já a Melissa jsme spadly z bůhvíjaké výšky, zatímco ona maximálně spadla z koně.

„Vítej v mém světě," poznamenala jsem. „Ráno jsem myslela, že se vůbec nevyhrabu z postele."

„Taky," přiznala Lola. „Furt mi to všechno připadá tak... nereálný. Byly to fakticky ohnivý koule, co po nás házela Bella? Skutečně se to stalo? Zní to spíš jako nějaká fantasmagorie. Jak je možný, že tvoje máma ovládá vzduch? Jako v nějakým anime!"

Nemohla jsem jí to mít za zlé. Kdybych se před pár dny nedozvěděla (ještě špehováním), že moje máma je druid a že magie opravdu existuje, asi bych měla teď podobný freak-out spolu s Lolou. Jenže já už si ho prodělala a ačkoliv jsem se nemohla vzpamatovat ze včerejška, o magii jsem uvažovala o trochu jasněji.

Moje mamka měla podobné znamení jako já. Bella měla podobnou věc. Takže zatím všichni, u kterých jsem o tom věděla, uměli kouzlit. Znamená to, že i my budeme mít nadpřirozené schopnosti? Je tu něco, o čem nevíme? Bella mi zpočátku přišla jako sympatická holka, nikdy jsme neudělaly nic, aby na nás zaútočila. A to, že máme být čtyři... Plnou verzi příběhu nám přece musel někdo říct. Dříve či později. Preferovala bych dříve, později by totiž mohlo být až potom, co nás Bella znovu najde a tentokrát už vyřídí. Rozhodně mě zajímalo, co budu umět já. Naučí nás ten Avalon magii ovládat?

„Jak to, že vůbec nereaguješ?! Tobě to nepřijde creepy?" zatřásla mnou Lola. Rozhodla jsem se říct jí aspoň kousek pravdy.

„Well... Asi před týdnem jsem odposlechla rodiče – ne, že bych špehovala nebo tak něco-" (okay, that sounded weak, protože jsem rozhodně špehovala), „a mamka říkala tátovi, že je druid a magie existuje. Takže já jsem takhle vyváděla celý minulý týden."

Lola se viditelně trochu uklidnila. „Ale taky's předtím – jako před včerejškem - nikdy neviděla někoho kouzlit?" zeptala se. Přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, jak často vůbec mamka kouzlí. A jakou magii ovládala babička. Když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem nevěděla skoro nic. Jen to, že tátovi v krvi rozhodně žádná magie nekoluje. To mě uklidnilo. Můj cíl být normální holka s normálním životem se najednou zdál zase o trochu blíž (ale jen o vzdálenost mezi dvěma atomy v pevné látce – takže nějakých pár pikometrů).

„Nope. Co myslíš, jestli nás tenhle Avalon bude učit magii, co myslíš, že budeš ovládat?" byla jsem zvědavá. Fakticky jsem chtěla ovládat vodu. Nechci zmoknout? Žádný problém. Rozbouřené moře? Brnkačka.

Lola se zamyslela. „Chci mít oheň, abych mohla z Belly udělat škvarek." U toho se jí ďábelsky zajiskřilo v očích. Dobrá, trochu zlomyslné, ale nedivím se jí.

„Já bych chtěla ovládat vodu," řekla jsem. Student, který právě procházel kolem lavičky, kde jsme seděly, se na nás podivně podíval. Mohla jsem si jen domyslet, jak nás v duchu označil za pošuky.

S Lolou jsme se na sebe podívaly, pak na jeho vzdalující se záda, a měly jsme co dělat, abychom se nerozesmály na celé kolo. Byly jsme zachráněny Melissou.

„Ahoj," přišla k nám. Byla stejně udýchaná jako všichni, kteří měli tu čest poznat Pekelné schody (právě jsem je tak v duchu pojmenovala. Až na to, že nevedly dolů do pekla, ale nahoru... do pekla). A – k našemu nadšení (a zděšení zároveň) v závěsu za ní přišla Scarlett. Ještě stále jsme nevěděly, jak jí to řekneme.

„Eh... Ahoj, Scarlett?" začala jsem jednat. O zbytek příběhu se můžou postarat Lola s Melissou, ale potřebovala jsem zastavit (naši oběť) Scarlett, než zmizí ve třídě. Rudovláska se zastavila a podívala se na nás.

„Jo? Kaily?" Tím končil můj plán. Nečekala jsem, že se dostanu tak daleko.

„Potřebovali bychom s tebou mluvit," ukázala jsem na nás čtyři. „Co nejdřív." Scarlett se podívala na hodiny. Bylo 7:54. To podle mého nebylo dost času, abychom to všechno probraly. Zdálo se, že Scarlett je stejného názoru.

„Hele, co takhle o volný hodině? Potřebuju se ještě od někoho 'inspirovat' ohledně domácího úkolu," navrhla. Trochu plaše jsem se usmála. Doufám, že mi jakýkoliv domácí úkol tenhle týden odpustí.

„My měli domácí úkol?!" vystřelila Lola z lavice, zaúpěla a popadla tašku a vletěla do třídy. Já, Scarlett a Melissa jsme se po sobě podívaly, Scarlett pokrčila rameny a šla dovnitř. Podle nedostatku paniky u Melissy jsem si domyslela, že ona úkol pravděpodobně má.

Skončila jsem na stejném místě jako včera. Třída měla na každou hodinu pevně zavedený řád, podle kterého seděli. Bella se samozřejmě vůbec nedostavila. Nepřekvapilo mě to. Musela by být buď švihlá, nebo hodně odvážná.

Dvouhodinovka češtiny byla utrpení. Učitelka Nováková byla sice příjemná a snažila se mi to zlehčit, ale to neznamenalo, že jsem česky dokázala mluvit líp než včera. Spíš naopak. Snažila jsem se na sebe neupozorňovat, ale stejně jsem byla několikrát vyvolána a málem jsem dostala infarkt. Už jsem věděla, které hodiny nepřežiju. Poslední hodinu a čtvrt jsem se modlila, aby už byla přestávka (tu první čtvrthodinu učitelka řešila absence a ten domácí úkol, jinak by to bylo hodinu a půl).

Abych byla upřímná, těšila jsem se na to, až budeme mít matiku s Blakeovou. Ne, že bych měla matematiku nějak v oblibě, ale všechno bylo lepší, než tohle. Vážně.

Ulevilo se mi, když zazvonilo a pár lidí se přesunulo, ale naštěstí jsem mohla zůstat v první lavici (asi se všichni báli, že učitelé koušou, takže první lavice byla vždy volná, když jsme byli celá třída, takže teď už to byla oficiálně MOJE lavice). Rozvalila jsem se na židli v poloze 'hospodského pobudy' a dívala se do stropu. Včerejší zranění se ozývala a těšila jsem se na konec školy.

„Dobrý den," ani jsem si nevšimla, že už zvonilo. Esmeralda Blakeová přišla, v ruce držela své (prý pověstné) desky a my se všichni zvedli, abychom ji uvítali. To mi připomnělo, že nemám učebnici. Včera jsme s Bellou měly jednu do lavice, ale vzhledem k tomu, že už asi nepřijde, jsem se obrátila k holkám za mnou.

„Mohly byste mi prosím půjčit učebnici?" zeptala jsem se šeptem, zatímco Blakeová kontrolovala docházku ve třídnici. Holky se po sobě podívaly a ta s dlouhými blond vlasy mi podala vlastní učebnici.

„Díky," zašeptala jsem. Byla jsem jí vděčná, i když jsem netušila, jak se jmenuje. No co, dřív nebo později se to stejně dozvím.

Dneska jsem měla vážně štěstí. Byla jsem vyvolaná k tabuli. Než jsem stačila vůbec dojít k tabuli, Bleaková už mi diktovala příklad a já se honem snažila to napsat. Ve výsledku to vypadalo, že píšu jako prase, jak jsem se to snažila naškrábat. A samozřejmě jsem netušila, jak to spočítat. Měla to být normální kvadratická rovnice – tedy zjistit diskriminant apod. Bohužel diskriminant mi vyšel 30. Beznadějně jsem hledala odpovědi u zbytku třídy. Lola si něco kreslila a Melissa pokrčila rameny. Oops, jsem v pytli.

Blakeová mě nechala povařit se pár minut ve vlastní šťávě a pak mi konečně pomohla. S její pomocí jsem ten příklad dopočítala, a když jsem si šla sednout zpět na své místo, cítila jsem se jako největší pitomec pod sluncem. Samozřejmě že to byl příklad s částečným odmocněním.

Sedla jsem si, sklopila hlavu a koukala maximálně tak na tabuli, abych si pečlivě opsala řešení příkladu. Naštěstí mě uklidňovalo, že nikdo zatím nebyl vyvolaný dvakrát.

Přestávka nemohla přijít dost rychle. Jakmile zazvonilo, Blakeová sbalila desky.

„To je pro dnešek vše, děkuji. Na shledanou." My jenom opětovali: „Nashle." (Někteří ani to ne). S tím učitelka odešla a my měli desetiminutovou pauzu, než začalo OSZ. Myslím, že Věra se zmiňovala, že tenhle předmět dřív býval ZSV, tedy základy společenských věd, jako psychologie, sociologie atd. Teď se snad probíraly finance. Uf, o tom jsem alespoň něco věděla, vzhledem k tomu, že jsem často pomáhala taťkovi. Být to filozofie, tak jsem v koncích, balím kufry a odjíždím z Jorviku.

Během této přestávky jsem také musela zvednout své ctěné pozadí, abych si došla na záchod. Když jsem se vracela, postřehla jsem Melissu, jak sedí na zemi za dveřmi do třídy. Podivila jsem se. Proč sedí na zemi ve stínu, když je tady dokonalá lavička, na které sedí jenom jeden člověk? Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.

„Ahojky, co to děláš?" přisedla jsem si k ní. Melissa mi ukázala knihu. Magisterium, četla jsem. Autorky: Holly Black a Cassandra Clare. Hm, o tom jsem ještě neslyšela. Třeba to vyšlo teprve nedávno? Bez přemýšlení jsem se zeptala: „O čem to je?"

Melissa se usmála a podala mi knihu, abych si přečetla anotaci. Rychle jsem ji přelétla očima. Neznělo to špatně.

„Je to o klukovi, jehož matka byla čarodějka a umřela v jedné bitvě, takže zůstal jen s otcem. Jenže ten zase nechce, aby šel do školy kouzel, takže mu řekne, aby si u zkoušek vedl příšerně. Ono se mu to daří, ale stejně ho přijmou, takže teď se musí učit, jak čarovat," vysvětlila Melissa. O...kay. Pár věcí jsem z jejího výkladu asi nepochopila. Jediné, čemu jsem porozuměla, bylo: nechtěl se učit magii, stejně se to musí naučit.

„To zní jako my, co?" Opravdu to znělo dost podobně. My jsme se o to taky nežádaly a najednou po nás jde Bella a my se budeme učit u Avalona. Melissa se uculila.

„Tak to doufám, že nebudeme celé týdny třídit písek," poznamenala a jala se vyprávět, jak hlavní hrdinové už několik týdnů třídí různě barevná zrnka písku. Při té představě jsem zbledla. Písek mi nevadil, ale viděli jste, jak je takové zrnko písku veliké?

Dál naše konverzace nemohla pokračovat, protože zazvonilo na hodinu. Zvedly jsme se a šly do třídy. Už jen tahle hodina a pak nás čeká oběd a rozhovor se Scarlett.

Nikdy jsem si nemyslela, že obědy ve školní jídelně jsou hrozné. Jistě, občas se vyskytne špatný den, ale jinak jsem to považovala za celkem normální jídlo. Bohužel po dnešku jsem musela svůj názor přehodnotit. To už byl druhý den, co nám dali něco jen vzdáleně podobné potravinám. S Lolou a Melissou jsme si sedly k jednomu stolu a já se ještě nevěřícně šla podívat na jídelní lístek. Toto měl být kovbojský kotlík. Naštěstí byl u výdeje nakrájený chleba, takže jsem si vzala tři tlusté kousky, abych se alespoň trochu najedla. Zbytek bude muset nahradit svačina, kterou jsem měla mít až na odpoledne, ale tohle byla nouze prvního stupně.

„To je to tady vždycky takové?" zeptala jsem se, když si Lola nabrala plnou lžíci kovbojského kotlíku. Netvářila se u toho zrovna nějak nadšeně. Melissa měla jiné jídlo (které vypadalo stejně nevábně jako to naše).

„Záleží. Někdy jsou na výběr tři jídla, ale všechny jsou UHO, takže si nevybereš ani jedno a trpíš, ale jindy jsou tři dobrý a to si zas nemůžeš vybrat," odpověděla Lola, když polkla. „Jenže hodně často to je ta první možnost. Je zázrak, když tu udělají něco poživatelnýho."

S nedůvěrou jsem se podívala zpět na jídelníček. Hm, vypadá to, že tenhle týden nic dobrého na pořadí nebylo. Tak jsem místo toho uždibovala svůj chléb a zapíjela ho mlékem.

Celkově vzato nám oběd netrval dlouho. Jakmile jsme dojedly, vzaly jsme si tašky z polic a pustily se na pekelný výšlap zpět do třetího patra. Co bylo horší, vlastně jsme šly čtyři patra, protože jídelna byla v mínus prvním patře. Paráda. Děkuji architektovi.

Scarlett na nás čekala před třídou. Koukala se do mobilu a u toho jedla bohatě obložený sendvič. Můj žaludek se závistivě stáhl.

„Ahojky," hodila Lola tašku na zem. Něco v ní ruplo, ale Lole to očividně nevadilo. Čím víc škody naděláno ohledně školních věcí, tím líp. Scarlett složila mobil. Když už nevěnovala pozornost učitelům, tak aspoň nám.

Melissa – nikdy bych to netipovala – začala: „Scarlett, když se podíváš na svoji dlaň, budeš tam mít podobné znaménko. Spíš něco jako rytina." Melissa zvedla dlaň, aby jí ukázala to svoje. Já a Lola jsme ji napodobily a přitiskly jsme své dlaně k té její. Naše symboly se zářivě rozsvítily. Scarlett zaváhala. Očima těkala mezi námi, asi odhadovala, jestli jsme blázni. Nakonec se podívala na svoji ruku. Na ní zářil zelený čtyřlístek. Rudovláska se nadechla a svoji dlaň přiložila k těm našim.

„Chápu, že teď se ti to zdá šílený, ale lidi s tímhle znamením prej ovládaj magii," pokračovala Lola. „Nejenom to, dokonce tím patříme automaticky k druidům, i když o nich vůbec nic nevíme," doplnila jsem. Scarlett se zamračila. Jistě, druidové měli pověst zabijáků.

„A co je nejhorší, existuje jakési proroctví. Mají se sejít čtyři dívky a někdo si očividně myslí, že jsme to my čtyři. Včera se nás tři pokusili zabít a určitě se o to pokusí znova. Půjdou i po tobě," Scarlett vytřeštila oči. Jo, je toho hodně. Příliš mnoho informací. Brain overload. „Proto se musíme naučit bránit, nejlépe co nejdřív. Doporučili nám jednoho týpka ve Valedale, takže se tam pojedeme mrknout."

„Pojedeš s námi?" Melissa nechávala většinu vysvětlování na nás s Lolou, ale teď se tichým hláskem zeptala. Scarlett na vteřinu zavřela oči.

„Jste magoři," řekla nakonec. S Melissou jsme se na sebe posmutněle podívaly. „To se mi líbí. Počítejte se mnou."