Zdravím! Toto je přepis příběhu, který v roce 2013 začala psát @Adele737 a já v něm pokračovala od 4. kapitoly dál. Bohužel to byla příšerná verze (sorry not sorry), takže dostává zasloužený nový kabát.

Svět Star Stable Online jsem si trochu přikrášlila a zvětšila. Enjoy!

Mé jméno je Kaily Elizabeth Moonlightová, ale všichni mi říkají Kaily. Nepamatuji si, že by někdy někdo použil mé prostřední jméno, které mám pravděpodobně od babičky z otcovy strany. Tu jsem nikdy nepoznala, takže jen usuzuji, že to bylo její jméno. Táta o ní nikdy nemluví.

Elizabeth neboli Liz, je tady na Jorviku celkem běžné jméno, Kaily už moc ne. Jorvik je ostrov, na kterém bydlím. Je dost velký, má několik velkých měst, přístavy a v Jorvik City je dokonce letiště.

Narodila jsem se v jednom z menších měst, které má významný přístav, Fort Pintě. Nachází se na jihu Jorviku a den co den do něj přijíždí davy turistů. Ačkoliv Fort Pinta nebylo zrovna velké město, dokázalo malému dítěti, jako jsem byla já, poskytnout všechno možné. Spousty klikatých uliček, kde jsem si se svými zvířecími kamarády hrála na schovávanou, dětské hřiště, které už tam bohužel není, protože na jeho místě vyrostla obytná budova, i stáj s koňmi, kterou před dvaceti lety koupili mí rodiče, Filip a Blanka.

Zní to jako příběh obyčejného dítěte? Tady tedy začíná ta horší část. Mí rodiče byli slavní, matka Blanka, inteligentní žena, byla modelka. Šlo by mít jen jednoho slavného rodiče, ale táta byl herec. Do mých deseti let hrál a poté šel do důchodu. Teď sice provozoval jen stáj ve Fort Pintě, ale stále si rád zahrál v menších filmech. Na větších filmech, co jsem si pamatovala, už nikdy nespolupracoval, protože mu herectví zasahovalo do jezdectví.

Ve stáji nabízel ustájení soukromých koní, jezdecké lekce, jak pro začátečníky, tak pro pokročilé, koně choval a celkově se věnoval zvířatům, která měl rád již od dětství. A která chtěl, abych milovala i já.

A já je milovala.

Už když jsem dokázala vnímat svět, mě zarazilo, že mám na pravé ruce zvláštní znaménko. Mamka tomu vždy říkala znaménko krásy, ale mně to připadalo spíš jako vada na kráse. Vůbec to nebylo znaménko. Byla to spíš rytina. Vždy, když jsem si po tom přejela prsty, se mi zdálo, že je to v kůži vyryté. A to, že to vypadalo jako spirála, mě nikdy nezajímalo. Chtěla jsem se toho zbavit. Koneckonců, kdo by dítěti do ruky vyryl spirálu? A jak?

Ve Fort Pintě jsem jako dítě pobíhala do šesti let. Těsně předtím, než jsem měla nastoupit do školy, mě rodiče poslali k babičce, kde jsem podle nich měla být ve větším bezpečí od novinářů. Jako kdybych v něm nebyla už jako šestiletá. Babička bydlela nedaleko Fort Pinty, a i když i Jorvik začaly pomalu ovládat moderní přístroje, všude jezdila jen na koni. Měla vlastní stáj, tedy, abych byla přesná, stání pro tři koně.

Do Fort Pinty jsem jezdila hlavně na víkendy, když jsem byla větší, od babičky jsem se odstěhovala zpět do města. Měla jsem vlastní učitelku, Věru, která mě učila vlastně po celou základní školu. Někdy přicházeli i jiní učitelé, aby mě naučili věci, které Věra nezvládala. Zeměpis a dějepis jsem se učila hlavně z učebnic, ale každý rok jsem se dostavila do školy na přezkoušení a na jeho základě dostala vysvědčení. Víceméně jsem tedy uměla stejné věci jako děti, které chodily normálně do školy. Jen ty kamarády jsem neměla.

Když mi bylo pět let, táta mi koupil prvního poníka, milého a klidného hnědáka Cornelia, který mi byl skvělým učitelem jezdectví. Naučil mě víc, než by mě dokázal naučit člověk za celý život. S koňmi jsem si prostě byla souzená. Na vyjížďky jsem jezdila hlavně k babičce a mimo město.

Do Fort Pinty jsem chodila většinou tajně, když jsem u rodičů byla na víkend. Byly to vždy maximálně dvě nebo tři hodiny, než se vrátili domů. Jindy jsem byla s koňmi ve stáji. Když jsem byla starší, pomáhala jsem tátovi s lekcemi. Většinou jako jízdní trenér.

Ve dvanácti letech můj věrný přítel, spoluviník na všech frontách a učitel jezdectví, Cornelius, zemřel. Tehdy jsem se úplně uzavřela do sebe, odmítala jsem vyjít ven, byť třeba jen do stáje. Všechno mi ho bolestivě připomínalo. Poníka, na kterém jsem lpěla a který byl můj jediný kamarád. Bylo mi do breku. I doma jsem nemohla vydržet. Všude jsme měli fotky koní, mezi kterými byl i on.

Utekla jsem do města. Moje máma tehdy hrála v jednom filmu a já vypadala neskutečně jako ona, takže se na mě sesypaly její fanynky. Byla jsem vyděšená a nevěděla, co mám dělat, tak jsem se obrátila a běžela pryč, kličkovala uličkami jako zajíc. Doma mě čekala jedna z nejhorších výchovných lekcí vůbec.

Rodiče chtěli, abych žila jako ostatní děti, ale vůbec se jim to nepovedlo. Neměla jsem žádné kamarády, nemohla jsem chodit do města, aniž by se něco nestalo. Později jsem si uvědomila, že teď už na tom nezáleží. Je to minulost, to už nezměním. Jediné, co můžu udělat, je prožít přítomnost naplno a užít si budoucnost.

Místo Cornelia jsem dostala Moonspirita, dánského teplokrevníka, kterému dnes neřeknu jinak než Moon. Tento kůň zaplnil v mém srdci prázdné místečko, které zůstalo po Corneliovi. Stal se mým průvodcem a parťákem. S koňmi jsem to prostě uměla, většinou jsem i věděla, co si myslí. Jak je to možné? Stávaly se mi divné věci, ale protože jsem se nemohla nikomu svěřit (nikomu kromě rodiny), nemohla to porovnat s nějakým kamarádem, jsem myslela, že to je úplně normální a byla jsem znechucená, když jsem viděla, jak někteří lidé neumějí zacházet s koňmi. Já to považovala za přirozenost.

Poprvé jsem veřejně mohla jít do města o deset let později, kdy rodiče rozhodli, že už budu téměř dospělá. Bylo mi šestnáct, byla jsem v pubertě a chtěla jsem větší volnost, než kterou mi oni poskytovali. Chtěla jsem být volná jako pták, jít, kam chci a kdy chci, bez zbytečného schovávání. Mámě jsem se stále velice podobala, ale už jsem neměla strach z fanynek. Byla jsem sebevědomá mladá žena, která si stojí za svým cílem. Mohli byste mě sice považovat za rozumnou, ale o tom už řeč nebyla.

Pobíhala jsem po městě jako malá holčička na Vánoce, která vidí stromeček s dárky. Jsem si jistá, že jsem v očích měla takové ty hvězdy, které mají animované postavičky, když vidí něco úžasného. Nevěděla jsem, kam dřív jít. Rozhodla jsem se jít navštívit starší paní, která prodávala potraviny, a ke které jsem jako malá holčička chodila. Velice mě rozmrzelo, že mě nepoznala. Vždyť jsem se až tolik nezměnila! Stále mám blonďaté vlasy a hnědé oči! Jen jsem vyrostla.

Zkusila jsem navštívit ještě pár takových lidí, ale nikdo nevěděl, kdo jsem. Po tváři mi stekla slza lítosti. Takže takoví jsou lidi? Zapomínají? Bylo mi do breku. Nikdo mě nepoznával. Na jednu stranu mě to mrzelo, na druhou jsem si mohla ve městě vybudovat vlastní společenský status. Nebyla jsem závislá na rodičích.

Nakonec jsem si sedla na lavičku před velkou budovou, která byla stejně jako zbytek města sladěná v odstínech žluté. Škola. Ta tajemná budova, co ji tolik dětí nesnáší. Vlastně bych se měla opravit. Gymnázium Fort Pinta. Vzhledem k tomu, že mi bylo šestnáct a dochodila jsem základní školu, jsem teoreticky patřila sem. Chvíli jsem na lavičce jen tak seděla a přemýšlela. Proč jsem si vlastně za ta léta nenašla žádné kamarády? Proč jsem se rodičům nevzepřela, abych mohla žít jako normální děti? Budou mě pouštět i nadále ven?

Na jednu stranu jsem za to rodiče nenáviděla. Svým způsobem mě okradli o deset let života, vzali mi dětství, kamarády a vazby na lidi. Ale na druhou stranu jsem věřila, že opravdu dělali to, v co věřili, že je pro mě dobré. Za to jsem jim byla vděčná. Možná mě vždy trochu mrzelo, že jsem neměla sourozence, s kterým bych si mohla hrát, provádět naschvály, jezdit na vyjížďky.

Jak jsem tak šílela, ve škole zazvonilo. Úplně jsem leknutím nadskočila. Byl pátek, tudíž normální školní den. Podívala jsem se na hodinky. Venku jsem byla něco málo přes dvě hodiny. Bylo půl druhé, takže jsem si uvědomila, že některé třídy jistě budou končit. Vstala jsem, ještě stále jsem se necítila na to, abych čelila davu mladých lidí, ačkoliv někteří mohli být stejně staří, jako já.

Čeho jsem se vlastně bála? S tou budovou jsem ještě neměla žádnou vazbu, alespoň zatím ne. S rodiči a Věrou jsem se domluvila, že v září nastoupím do druhého ročníku. Teď byl květen a já letošní rok měla dodělat s Věrou. Bylo to tak nejlepší, mohla jsem se začlenit do života a navíc to vyhovovalo i Věře, která už – přiznejme si to – nebyla nejmladší.

Opravdu jsem nechtěla potkat lidi, co se budou valit ze školy, takže jsem se obrátila, abych dokončila prohlídku města, dokud byl klid.

Fort Pinta byla nádherné město. I když sloužila jako pevnost, byla překrásná. Klikatilo se v ní mnoho uliček, o kterých jsem neměla ani ponětí, že existují, stejně jako se mi naskytl pohled na různé budovy – třeba obecní dům, monumentální stavba s kopulí, kde se konaly akce a taneční.

Ve městě jsem zůstala dlouho, až byl čas vrátit se domů. Ráda bych zůstala déle, ale rodiče by se o mě báli a byla možnost, že by mi už další výlety nepovolili.

Už jsem byla skoro u stájí, když mě pravá ruka začala brnět. A jako na potvoru přesně v tom místě, kde mám tu spirálu. Upřímně, moc jsem si toho nevšímala, to znamení jsem měla na ruce odjakživa, a pokračovala v cestě. Najednou mnou projela obrovská bolest. Určitě ji nezpůsobilo nic zvenku, tím jsem si mohla být jistá. Ještě nikdy jsem takovou bolest nezažila. A že jich bylo dost. V křeči jsem se zhroutila na zem. Nemohla jsem ani pořádně otevřít oči, ale i tak jsem musela zjistit, co se děje. A tak jsem je s námahou otevřela, abych posléze uviděla, že ta spirála na pravé ruce, co jsem měla od dětství, začíná svítit modře. Pomalu, ale jistě. Zamrkala jsem. Ne, to se mi určitě nezdá. Navíc to hrozně bolelo. Když dokážu cítit bolest, asi by to mělo být opravdové, že? Prostě jsem jen zavřela oči a přála si, ať to rychle skončí. Moje přání nebylo vyslyšeno. Hlavně proto, že kolem šla nějaká mladá žena. Podezřívavě se zastavila.

„Nepotřebuješ pomoc?" zeptala se mě, jenže já ani neměla sílu odpovědět. Zabralo mi to tudíž několik dalších podezřelých okamžiků, než jsem se zmohla na slovo.

„Ne, díky, to je v pohodě." Mladá žena naklonila hlavu na stranu.

„V pohodě?" zeptala se. „Je to trochu divný, sedět u stájí na zemi. Nemám zavolat lékaře?" Tentokrát se odpověď dostavila okamžitě.

„NE!" vykřikla jsem, protože mi bylo jasné, že by se to rozneslo jako peníze zadarmo a všichni by o mně věděli, i když novináři věděli, že Filip a Blanka mají dceru. To, že jsem měla nějaký záchvat, to by bylo zase něco jiného. Byl by to další bulvár. Doma jsme dokonce měli pár výstřižků z novin, kde jsem se jako tříleté dítě smála. Ale já bych tolik pozornosti neunesla.

"A proč ne?" zeptala se ta žena. V tu chvíli jsem omdlela. Prostě to se mnou praštilo. Jediné, co jsem mohla cítit, byla bolest, která stále sílila. A potom náhle přestala.

Když jsem se probudila, ležela jsem někde na bílé posteli. Do nosu mě udeřil silný zápach dezinfekce a do očí bílá barva, takže jsem usoudila, že asi budu v nemocnici. Skvělé. Poslední místo, kam jsem se chtěla dostat. Spirála na ruce už nebolela, ani nebyla modrá. Prostě všechno bylo v normálu. Až při pořádném rozhlédnutí jsem zjistila, že u mojí postele sedí Blanka, moje máma.

„Tak co, už je ti dobře?" zeptala se starostlivě a natáhla se, aby mi sáhla na čelo. Zřejmě se domnívala, že mám teplotu nebo co. Neměla jsem jí to za zlé. Taky bych se strachovala, kdyby to bylo moje dítě. „Jo, je mi dobře, díky," řekla jsem. Potom se ve mně probudila zvědavost. „Co to vůbec bylo?" zeptala jsem se. Podle mě šlo o nějaký záchvat. Nic jiného to být nemohlo. Jak jinak by mě mohlo bolet znamení, co jsem měla na ruce už od narození? Chápala bych to, kdyby bolelo častěji, ale takhle najednou?

Máma na mě vrhla další ze svých starostlivých pohledů. Zamrazilo mě. Očekávám snad nějakou špatnou zprávu? Rakovinu? Ta mi zabila strýčka, takže jsem začala mít docela strach.

Uklidni se, Kaily, buď v klidu, napomínala jsem se v duchu. Vždyť ani nevím, jestli to vůbec nějaká nemoc je! A já zbabělec už panikařím.

„To nevíme," řekla nakonec máma. Dobře – už můžu propadat panice. Nikdy není dobře, když se nic neví. A já nesnášela být v nevědomosti. Taky hlavně proto mě rodiče konečně pustili ven.

Zavrtěla jsem se nepohodlně v posteli. Nemocnice neměla zrovna skvělé vybavení, matrace byla proleželá a prostěradlo bylo na pár místech roztrhané. Rozhodně jsem tady nechtěla zůstat. Zápach dezinfekce byl navíc nesnesitelný. Mamka jako by vycítila, že se tady necítím dobře, a položila svou ruku na tu moji v uklidňujícím gestu. Trochu jsem se zklidnila a usmála se na ni.

Vtom se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupil muž oblečený v bílém plášti a hned za ním byl táta.

„Tati!" vyjekla jsem nadšeně a ani mě nezajímalo, jestli se chovám jako pětileté dítě. Právě jsem zkolabovala na ulici kvůli nějakému znamení na ruce, které mám od narození a které nemá dělat žádnou neplechu.

„Kaily Moonlightová," začal doktor a podíval se do papírů. „Jsem doktor Carter, vedoucí oddělení," představil se a natáhl ruku. Já mu jí potřásla, i když jsem měla menší potíž dosáhnout na ni z postele. Ještě stále jsem se necítila fit.

„Jak dlouho jsem tady byla?" zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že tady můžu klidně ležet dny. Mámin ustaraný výraz by tomu rozhodně odpovídal.

„Do nemocnice vás přivezli před dvěma hodinami, slečno Moonlightová," odpověděl mi doktor Carter. Ulevilo se mi, že to nebyly dny, ale stejně – být mimo dvě hodiny? To mi nepřijde moc normální. Napětí na mně bylo snad i vidět.

„A víte, co to způsobilo?" zeptala jsem se dychtivě. V duchu jsem se už připravovala na jakoukoliv špatnou zprávu. Zkušenost mě naučila, abych to neodkládala, protože mi bude ještě hůř. Když mi bylo devět, jeden týden v listopadu mě hrozně bolelo v krku. Jenže jsme měli jet koňmo za babičkou a já o výlet nechtěla přijít. Zkoušela jsem si udělat čaj s medem, ale bolest v krku nepolevovala. I tak jsem to ale neřekla. Teď je mi při té vzpomínce trapně. Výlet přece mohl počkat.

Na výlet jsme vyrazili, ale než jsme dojeli k babičce, měla jsem zimnici a bylo mi hrozně špatně. Dopadlo to tak, že jsem skončila v posteli s angínou a strávila tam dva týdny.

Doktor Carter se na mě podíval s profesionálním výrazem.

„Bohužel, slečno Moonlightová," řekl. „Stále čekáme na výsledky z laboratoře. Snad vám nevadí, že jsme vám odebrali krev na přání vašich rodičů." Upřímně, vůbec mi to nevadilo, odběry krve jsem sice nesnášela, ale když jsem byla v bezvědomí, kupodivu mi to nevadilo. Hlavně že jsem to nemusela vidět.

Náplasti na ruce jsem si všimla až teď, když to lékař zmínil. Předtím jsem ji vůbec nepostřehla.

Už jsem otevírala pusu k další otázce, když vtom mě doktor předběhl.

„Pokud jde o vaše propuštění, slečno Moonlightová, dle vašeho brzkého probuzení usuzuji, že to nebylo nic vážného. S největší pravděpodobností dehydratace. Tekutiny jsme vám doplnili a můžete odejít," oznámil Carter a já se nejistě podívala na mámu. Nemohla to být dehydratace! Vždyť jsem přece pila! Jenže nikdo tady nevěděl o dalším faktoru, a to o bolesti ve znamení na ruce.

„Ale ta spirála," začala jsem, aby mě táta pohladil po vlasech a jemně vzal moji pravou ruku do té své a obrátil ji dlaní vzhůru. Znamení bylo stejné jako před třemi hodinami, když jsem vyšla z domu. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Opravdu – spirála tam byla stále stočená a v mozku jsem si domýšlela, že se mi vysmívá. Zašklebila jsem se.

„Pšt, zlatíčko, už je to pryč," uklidňoval mě Filip a já zmlkla. Stejně by mi to nikdo neuvěřil.

S tím vědomím jsem se namáhavě zvedla z postele. Celé tělo mě bolelo, ale věřila jsem, že to rozhýbu. Ještě nebylo nic, co bych tak nespravila.

„Doporučil bych vám více pít, slečno Moonlightová," řekl ještě doktor Carter, než se s námi rozloučil a odešel z místnosti. Táta zvedl ruku s papírem. Nemusela jsem se na něj ani dívat zblízka, abych věděla, že to je propustka.

„Přivezla jsem ti nějaké oblečení," podala mi mamka igelitku a já si ji vděčně vzala. Rodiče vstali a opustili pokoj, abych měla trochu soukromí. Toho tady na tom pokoji, kde jsem byla jediná živá duše, bylo opravdu hodně.

V rychlosti jsem ze sebe shodila nemocniční košili a z tašky vytáhla oblečení. Byly tam světle modré džíny, bílé tričko s potiskem FORT PINTA a u postele mi ležely kecky. Spodní prádlo jsem už měla na sobě (díkybohu), takže jsem to na sebe jen v ladu a skladu hodila. To jsem ještě nepomyslela na všechny ty foťáky a kamery.

„Jdeme?" zeptal se táta, když jsem konečně vyšla z pokoje, hned poté, co jsem alespoň srovnala peřinu. Přece nebudu vypadat jako prase. To by mi jediné v tomhle bláznivém životě chybělo.

S rodiči po boku jsem se vypravila trochu kulhavým krokem k východu. Protože jsme vyšli z třetího patra, použili jsme výtah. Jindy bych šla po schodech, ale s mým momentálním stavem jsem to nechtěla pokoušet.

Když se otevřely dveře nemocnice (plně automatizované, jsme přece ve 21. století), čekal mě šok. Venku stáli novináři, ale ne jen pár lidí s foťákama. Byly jich snad stovky. Nikdy bych si nepomyslela, že je to možné, aby se tolik lidí dychtivých po novinkách sešlo na jednom místě, ale očividně to bylo možné i na relativně malém ostrově, jakým Jorvik byl.

„Pane Moonlighte, řeknete nám, co se stalo?" přihrnul se k nám jeden z prvních nadšenců. Táta mávl odmítavě rukou, nechtěl moji situaci komentovat. Já se snažila být neviditelná. Vždy jsem doufala, že i když jsou rodiče slavní, mě z toho vynechají. Jak se zdálo, rodiče se o to snažili, jenže novináři byli dravci a já si teď, když přede mnou stáli, připadala jako kořist, která se nemůže bránit.

Abych pravdu řekla, nestála jsem o populární život. Nebyla jsem jedna z těch holek, které by jen četly módní magazíny, i když bylo těžké si jich nevšímat, když vaše matka byla modelka. Nechtěla jsem se stát filmovou hvězdou ani být známá (což už jsem byla, nechtěně). Jediné, po čem jsem toužila, bylo být se svým koněm a žít jako naprosto normální holka. Měla jsem po krk pózování na fotky. Ráda bych se věnovala třeba lékařství. Nebo cokoliv s koňmi.

„Je pravda, že jste omdlela, slečno Kaily?" přistrčil mi jeden z vtíravějších novinářů mikrofon pod nos. Měla jsem sto chutí dát mu facku a sarkasticky říct: „Ne, jen jsem byla unavená." Nevhodnou poznámku jsem spolkla, ale potom mi ten chlap strčil mikrofon přímo do tváře. Nezná snad pojem osobní prostor? Mám mu vysvětlit, co to je?

„Nechci se k tomu vyjadřovat," řekla jsem rychle a doufala, že se stáhne zpět do davu. Stalo se. Když viděli, že se k celé záležitosti nemáme jak vyjádřit, začali se rozcházet. Jeden s kamerou nás dokonce sledoval až k našemu velkému černému autu. Určitě aby to potom dal na jorvické internetové stránky, Jorvik Times. Naším Hyundai jsem cestovala opravdu jen málokdy. Měla jsem raději cestování na koních, pokud to bylo možné.

Nechali jsme novináře i nemocnici za námi. Auto jelo po úhledné cestě, která nebyla asfaltová. Po louce se prohánělo pár jezdců s koňmi. Jorvik byl vždy populární u jezdců. Téměř každý tady měl koně. A pro tátu bylo velice výhodné provozovat stáj. Měli jsme spoustu zákazníků. Byli tam ustájení soukromí koně, ale i ti naši. Mladé jsem vždy pomáhala přiježďovat. Ráno jsem je pouštěla na pastvu. Měli jsme dost velkou pastvu pro všechny soukromé koně, ti naši se na ni většinou podívali jen o prázdninách nebo víkendech.

Jakmile jsme dojeli domů, mamka mi pod nos podstrčila láhev s minerálkou a políbila mě na čelo s tím, že si mám odpočinout. Můj pokoj byl v přízemí, rodiče ten svůj měli nahoře.

Měla jsem pro sebe celkem velký prostor. Naproti dveřím bylo velké okno vedoucí do stáje. Byl to můj soukromý vchod. Naštěstí vedl do části, kde byli ustájeni naši koně. I tak o něm vědělo dost lidí, proto jsem si zvykla dávat na něj zámek. Co kdyby se ve Fort Pintě objevili zloději? S mým oknem by měli volný přístup do celého našeho domu. Taky jsem přes něj trvale měla záclony.

V levém rohu pokoje byla postel s nočním stolkem. Na něm stála lampička a měla jsem tam mobil. Ve druhém rohu byl počítač. Ano, rodiče si dovolili koupit mi vlastní počítač, ale stejně jsem ho využívala jen na psaní (a čtení) příběhů a email. Nebo popřípadě na fotky mého milovaného Moona. Sice jsem na něm měla Skype, ale neměla jsem žádné kamarády a tak jediní, kteří by mi mohli volat, byli rodiče, kteří by navíc volali z pokoje nahoře.

Naproti posteli byla nevelká skříň z dubového dřeva. Její velikost mi naprosto vyhovovala, protože jsem nebyla vlastníkem mnoha triček, kalhot a dalších věcí. Jediné, co mě zajímalo, bylo jezdecké oblečení. U toho jsem mohla strávit hodiny.

V posledním rohu byl pracovní stůl s lampičkou, kde jsem si dělala domácí úkoly. Nad ním byla knihovna. Nacházely se tam různé tituly, od Tuláka po hvězdách od Jacka Londona po Hraničářova učně od Johna Flanagana. Víceméně všehochuť. Jen málo knih mě nebavilo, a věřte mi, že v těch letech samoty jsem jich přečetla víc než dost.

Celý pokoj byl vymalovaný světle oranžovou barvou, která mu dodávala útulný vzhled. V prostoru mezi počítačem a pracovním stolem stála bedna, na které byly poházené figurky koní a dinosaurů. S ‚bárbínami', jak jsem známým panenkám s tělem dospělé ženy říkala, jsem si moc nehrála. Pár jsem jich měla, ale já měla radši dinosaury. T-Rex, to bylo moje. Dokázala jsem s ním požírat bárbíny jedna radost.

Byla jsem naprosto vyčerpaná. Ani jsem se neobtěžovala svlékat, prostě jsem padla do postele jako hruška. Kdyby to někdo viděl, možná by mi bylo až trapně, ale to já už nevnímala, protože jsem byla na cestě do říše snů.

Byla jsem dezorientovaná, když jsem se vzbudila. Kde to jsem? Proč jsem tady? Musela jsem několikrát mrknout, abych získala přehled o tom, kde jsem a proč je taková tma. Samozřejmě jsem se nehnula z mé postele, do které jsem padla někdy odpoledne. Jediný rozdíl byl v tom, že mé okolí požírala černočerná tma. Usoudila jsem, že je noc a tudíž můžu jít klidně zase spát. Nezabírala jsem se s nějakým převlékáním – stejně bych všechny vzbudila, takže jsem se ponořila zpět do polštáře v tom, co jsem měla na sobě při odchodu z nemocnice. Džíny a triko s potiskem FORT PINTA. Kecky jsem naštěstí sundala, když jsme přijeli.

Ráno přišlo rychleji, než jsem předpokládala. Vzbudila jsem se kolem osmé, tedy alespoň to tvrdily hodiny na mém mobilu. Vstala jsem, šla do koupelny a konečně se svlékla. Bylo to příjemné, necítit na sobě tíhu oblečení. Dopřála jsem si horkou sprchu, abych ze sebe smyla únavu.

Když jsem se v čistém oblečení dopotácela do kuchyně, zjistila jsem, že už je půl deváté. Máma byla dávno v práci (nepracovala jen jako modelka, ale příležitostně i jako herečka) a natáčela nějakou romantickou komedii. Já jen čekala, kdy se ozvou, že by potřebovali teenagera s koněm. Naštěstí se tenhle můj zlý sen nevyplnil. Táta byl téměř určitě na jízdárně. Měl tam hodinu se začátečníky.

Rozhodla jsem se nezahálet. Vběhla jsem do pokoje, závěsy na okně do stáje zatáhla, naopak je rozevřela na tom vedoucím ven, na dvůr, a nasoukala se do jezdeckých kalhot a bot. Nechala jsem si temně fialové tričko s krátkými rukávy. Do kapsy jsem strčila mobil, kdyby mě náhodou někdo hledal, do ruky jsem si vzala přilbu, a vyhoupla se svým soukromým oknem do stáje.

Moonspirit byl můj nádherný hnědák. A právě teď stál v boxu a spokojeně přežvykoval seno. Když uslyšel kroky, zvedl hlavu. Z tlamy mu vypadl kus sena. Nadšeně jsem se usmála. Když jsem byla bez něj, připadalo mi, že jedna významná polovina mého já chybí. A s ním jsem ji vždy našla a byla schopná ji sjednotit.

„Nazdar, fešáku," usmála jsem se na něj. Kůň zastříhal ušima a líně svěsil hlavu, aby si vzal další seno. Mně to ani tak nevadilo, Moon byl po ránu vždy trochu nevrlý. Měl prostě rád svůj klid.

Vzala jsem si hřbílko a kopyťák. Chtěla jsem ho vzít někam na vyjížďku. Měla jsem na paměti, abych s sebou měla pití, ale v kapse jezdeckých kalhot jsem měla peněženku, to bude muset stačit. Skočím si třeba do hospody na kofolu, ale vláčet s sebou láhev minerálky? To bych si rovnou měla brát na každý výlet těžký baťoh, ne?

Moon vypadal, že si čištění opravdu užívá. Když jsem ho hřebelcovala, klidně si položil hlavu na moje rameno a zavřel slastně oči. Pohladila jsem ho po silné šíji.

Hned jak byl čistý, jsem došla do sedlovny. Předevčírem jsem Moonovo sedlo čistila a musela jsem se pousmát, když jsem viděla, že svoji práci jsem odvedla opravdu kvalitně. Donesla jsem vše k Moonovi do boxu a začala ho sedlat. Přehodila jsem mu otěže přes hlavu a jednou rukou jsem natáhla uzdečku přes jeho nos. Můj hřebec přimhouřil oči, ale udidlo vzal do tlamy jako slušně vychovaný kůň.

Uzdečku jsem mu přetáhla přes uši a zapnula přezky. Kštici jsem mu vyndala a pak jsem vzala sedlo a položila mu ho přes hřbet. Moon klidně stál a já už jsem byla v tomhle zběhlá. Sice jsem to dělala rychle, ale nikdy jsem se nezapomněla ujistit, že se koni nic nestane. V tomhle ohledu jsem byla velice ohleduplná.

Nakonec jsme měli osedláno. Otevřela jsem dveře boxu a vyvedla Moona ven. Vedla jsem ho uličkami stáje, která byla docela velká, řekla bych dokonce, že luxusní, prošli jsme kolem našich i soukromých koní, až jsme se dostali ven. V momentě mě oslnilo prudké květnové světlo. Musela jsem přimhouřit oči, než jsem se dokázala přizpůsobit.

Moon zařehtal na koně, kteří se popásali nedaleko nás. Podívala jsem se tím směrem. Byli tam naši koně, Moonův soused, jeden z extra klidných koní, kterého jsme měli v plánu prodat, a spoustu dalších. Poznávala jsem je úplně všechny, některé jsem i jezdila. Ale Camerlengo, šedý hřebec, momentálně se popásající na druhé straně louky, patřil jen a jen tátovi. Byl jeho chloubou a pýchou. Camerlenga nesměl jezdit nikdo – jen Filip.

S Moonem jsme šli k jízdárně. Dveře byly zavřené, hlavně proto, že i když začátečníci měli klidné koně, stále bylo nebezpečí, že se něčeho leknou a utečou. Pořádně jsem zatlačila, abych je otevřela. Moon postával hned za mnou, v ruce jsem stále měla jeho otěže. Někdy jsem si říkala, jak tenhle kůň může můj režim vůbec zvládat.

Po obvodu jízdárny jezdili čtyři koně. Každý z nich měl jezdce, ale všimla jsem si, že děvče, které sedělo na nejbližším koni, se třese. Nevěděla jsem, jestli strachy nebo z nějakého jiného důvodu, ale nechala jsem to být. Však ona se z toho dostane. Naše stáj zatím vychovala kvalitní jezdce.

Moji pozornost zaujal táta, který právě uprostřed jízdárny lonžoval poníka. Ferdík byl naše zlatíčko, velšský pony, kterého nevyděsilo absolutně nic. Za zadkem by mu mohlo vybuchnout dělo a stejně by jen stál a přežvykoval seno. Bohužel, spolu s nevyčerpatelnou trpělivostí a klidem se dostavila také lenost. Ferda už nebyl zrovna nejmladší, ale stále pečlivě zastával úlohu školního koně.

Zdálo se, že táta si mě všiml. Když ne on, tak alespoň jezdci, kteří na mě upozornili. Filip nechal Ferdu zastavit a držel ho za uzdu, zatímco se díval na mě.

„Jedu s Moonem na vyjížďku směrem k Moorlandu," oznámila jsem mu. Má slova se nesla celou halou a dva koně se na mě obrátili, jen aby se zase se znuděným výrazem věnovali chůzi okolo jízdárny, zatímco jejich jezdci se nechávali vozit. „Mám mobil, kdyby se něco stalo," řekla jsem ještě a počkala na Filipovo schválení. Kdyby mi nechtěl menší výlet potvrdit, stále mám eso v rukávu – osedlaného Moona, nedočkavého a přešlapujícího za mnou, natěšeného na pořádnou projížďku. Jsem si jistá, že kdokoliv vypouštěl dnes ráno koně na pastvu, tušil, že si s Moonspiritem vyjedu, a nechal ho v boxu. V duchu jsem neznámému dobrodinci poděkovala.

Táta mi ale výlet odkýval hned napoprvé, takže jsem se usmála a znovu zavřela dveře do jízdárny. Ještě jsem mohla vidět, jak znovu pobídl Ferdu do kroku.

Já vyvedla Moona k plotu a tam mu ještě naposled utáhla podbřišník. Kůň nespokojeně zafrkal, když se mi ho podařilo dotáhnout ještě o jednu dírku. Potom jsem spustila třmeny a Moon klidně stál, když jsem na něj nasedala. Ovšem hned, jak jsem byla na jeho hřbetě, se nedočkavě roztancoval. Krotila jsem ho, aby se nerozběhl. Teď už nebyl dva dny venku, takže byl natěšený.

Zastrčila jsem nohy do třmenů, upravila si otěže a pobídla ho do kroku. Hnědák vykročil. Měla jsem v plánu jet přesně tak, jak jsem řekla tátovi. Směrem do Moorlandu, u rozcestí k Valedale to otočit a udělat takové velké kolečko. Vrátili bychom se po pláži. Moon miloval běh na břehu řeky.

První kousek z Fort Pinty jsme jeli krokem, aby se kůň zahřál. Nerada bych, aby si natáhl svaly. Moon se párkrát rozklusal, ale ze všech jeho pohybů jsem mohla cítit jeho energii. Každý jeho krok byl tak živý, i když jsme jen šli, měla jsem pocit, že pode mnou letí.

Jakmile jsme přejeli most, to byla jiná. Pustila jsem ho pomalým cvalem vpřed a Moon běžel po cestě. Míjeli nás další koně a lidi, ale pro mě teď existoval jen můj kůň. Byli jsme v dokonalém souladu. Kdybych si to troufla říct, prohlásila bych, že jsme na stejné vlně. To ovšem bylo nemožné, vzhledem k tomu, že jsem netušila, co se koni honí v hlavě.

Byli jsme u Pony šampionátu, když vtom jsem ucítila drobné brnění v pravé ruce. Zastavila jsem koně. Ten otočil hlavu a zastříhal zvědavě ušima, jako by se ptal: Proč zastavujeme? Nechtěla jsem mu odpovědět, pouze jsem zvedla ruku dlaní vzhůru a civěla na spirálu, která se zase začínala zbarvovat domodra. Po zádech mi přejel ledový pot. Co když zase zkolabuju? To jsem rozhodně nechtěla. Hlavně protože jsme teď byli na rozlehlé louce, kde nebyli žádní jiní lidé.

A potom jsem to uslyšela. Nevím, jestli to mohl slyšet kdokoliv, ale určitě to znělo v mé hlavě. Volalo to moje jméno. Lákalo mě to, abych za tím šla. Zoufale jsem si přikryla uši rukama. Nechtěla jsem to slyšet, vážně ne! Moon přešlápl na místě a pohodil hlavou. Pravděpodobně cítil můj neklid.

Kaily, pojď za mnou... šeptalo to v mé hlavě. Kůň pode mnou začal couvat. Já měla stále ruce přes uši, ale stejně mi to bylo k ničemu, protože to nevycházelo ze žádného zdroje, který by mohl být nadosah. Prostě to bylo v mé hlavě. Nemohla jsem čistě myslet, vábilo mě to, abych za tím šla. A tak jsem z posledních sil usoudila, že nejlepší bude, když se podívám, co to vlastně je, jinak byla šance, že se můj život změní v chodící noční můru. Neměla jsem ani ponětí, že se něco takového vážně stane.

Pobídla jsem Moona, ale kůň se zapřel předníma nohama do země. Prostě nechtěl jít. Ani takhle zbavená smyslů jsem neměla to srdce, abych ho kopla do slabin, ale to Moon nevěděl. Ještě jednou jsem ho pobídla, a když ani tenhle pokus neuspěl, pleskla jsem ho otěžemi přes plece. Kůň popošel o pár kroků a zase se zastavil. Teď už mi hlas v hlavě dělal neplechu a já se nekontrolovala.

„Fajn, tak si tam půjdu sama!" vykřikla jsem a už jsem chtěla přehodit nohu přes sedlo a sesednout, když se Moon rozešel. Se spokojeným úsměvem jsem ho pobídla směrem, odkud jsem ten hlas slyšela. Moonspirit nezaváhal a přešel do klusu. Už byl zase poslušný, jako kdyby bylo jeho celoživotním cílem mě chránit. Ne, škrtněte to, to byla blbost. Jeho cílem je přece být celý den na pastvě a pást se. Nebo snad ne?

Moon cválal k jedné z jeskyní, které byly blízko pobřeží. Hlas v mé hlavě začínal slábnout, když se k nim blížil. S hrůzou jsem si pomyslela, že ať je to, co je to, ví to, že tam jedu. Jenže teď už jsem se nemohla otočit.

Těsně před vchodem se Moon zastavil a já mu málem přeletěla přes hlavu. Viděla jsem rozostřeně, tak jsem ani nevěděla, že jsme blízko jedné z těch jeskyní. Ve Fort Pintě byly nepříjemně známé. Podle legend to byly stovky bludišť a ti, kteří se tam jednou vydali, se už nevrátili. Já tomu nevěřila. Všechno jde, když se chce. Jenže jak mě teď lákal hlas v hlavě do jedné z nich, už jsem si tím nebyla tak jistá.

„Moone," vydechla jsem, když jsem z něj sesedala. Kůň nastražil uši. „Budeš tady, že?" Musela jsem to říct, i když mi nerozuměl. Potřebovala jsem něco, k čemu bych se mohla upnout. Do jeskyní jsem nemusela chodit, ale můj život by se už nikdy nevrátil do starých kolejí. Což se už nevrátí. Nikdy. V ten moment jsem ještě netušila, že mi do cesty přivede skvělé kamarády a spoustu starostí. A novou životní dráhu. Nic z toho jsem nevěděla.

Moon pohodil hlavou a zařehtal. Byl to tak starostlivý tón, jako by říkal, ať tam nechodím. Jenže stejně jako je tvrdohlavý můj kůň, tak i já mám svoji hlavu. A když mi Moon svým jedním pohybem dodal jistotu, že tady zůstane (neměla jsem odvahu ho někam přivazovat, kdybych se náhodou nevrátila), zhluboka jsem se nadechla a vykročila k jeskyni.

Byla tam černočerná tma, ale naštěstí to tam osvětlovala moje spirála, jejíž zář v denním světle nebyla pořádně vidět. Teď byly vlhké stěny zbarvené domodra.

Hlas v mé hlavě zase začal zesilovat, ale tentokrát už jsem věděla, že jsem na místě. Levou rukou jsem se přidržovala stěn a druhou jsem si svítila. Připadala jsem si jako v nějakém akčním filmu a bála se, že na mě teď vyskočí nějaká příšera.

Můj zrak se zase začal zlepšovat. Ovšem první, co jsem uviděla, když jsem přišla do jednoho většího prostoru, mi úplně vyrazilo dech. Nebyla to žádná příšera, ale dost se jí to podobalo. Byl to pravděpodobně jeden z těch nešťastníků, kteří se nevrátili a zahynuli tady. Jenže teď z něj byla kostra. Bíložluté kosti byly modře ozářeny a vypadalo to, že tady musely ležet století. A potom se lebka zvedla. Sama od sebe.

Zavřeštěla jsem.

Otočila jsem se na podpatku tak rychle, jak to jen šlo, a běžela jsem zpátky. Minula jsem několik tunelů vedoucích pryč, ale jako by moje spirála věděla, kam jít. Držela jsem se stále stejné cesty. Bezhlavě jsem běžela, neobtěžovala jsem se ani podívat, jestli mě ta kostra pronásleduje. To se musí stát zrovna mně! Dvě divné věci ve dvou dnech! To je opravdu zlý sen.

Samozřejmě později, když už bylo po všem, jsem si říkala, jaká to je kravina. Kostry staré stovky let se přece samy od sebe nehýbou! Musela to být moje představivost. Už asi blázním.

V moment, kdy jsem vyběhla z jeskyní (byla jsem tak ráda, že jsem živá a venku), spirála už nebrněla, ani nebyla modrá. Normální znamení, které jsem měla na ruce od dětství. A začíná se s ním dít něco dost zvláštního. Moon se popásal kousek od východu. Jakmile mě uviděl, zvedl hlavu a zařehtal na pozdrav. Rychle jsem ho pohladila po krku a vložila nohu do třmenu. Vyhoupla jsem se na něj a zvolala: „Běž!"

Moon poslušně zrychlil do cvalu a v mžiku jsme zmizeli z dohledu.