Klimatizace ve škole, zlaté sny ze střední. Tam taky byla klimoška jen ve čtvrtém patře (and guess what? Moje třída byla ve třetím, takže jsme měli houby).

Varování: pár sprostých slov, ale nic, na co by dnešní člověk nebyl zvyklý ze společnosti

Avalon nás očekával každý den po celý následující měsíc. Když říkám každý den, tak myslím opravdu každý. I ve dny, kdy jsme ve škole končily ve čtyři. V takových případech se jenom posilovalo. Místo novopečené čarodějky jsem si připadala spíš jako vrcholový sportovec, co se chystá na olympiádu. Žádné pokroky v oblasti kouzlení jsem nezaznamenala, stejně jako ostatní holky.

Celkově se událo jen málo. Bella se v Jorviku neukázala, což nám dodávalo falešný pocit jistoty. Ani nikdo další se nás nepokusil zabít, otrávit nebo jinak se nás zbavit, takže to byla výhra. Zlouni se snad rozhodli počkat, než skončí školní rok. Na jednu stranu jim byla moje vůle se vzdělávat velice vděčná, na druhou stranu - what the fuck, guys? Vůbec jsem jejich počínání (nebo lépe řečeno, jejich nepočínání) nechápala. Nebylo by pro ně výhodnější zaútočit dřív, než dostaneme svoje schopnosti pod kontrolu? Měli by mnohem míň práce. Takže pardon, ale asi mají fakt dementního stratéga.

Celkově jsme všechny byly dost unavené, protože navrch k Avalonovu šílenému tréninku, kterému jsme se musely přizpůsobit za každých okolností, se na nás vyvalily všechny pololetní písemky. Takže jakmile jsme se vrátily domů, musely jsme se ještě učit. Tedy, všechny kromě Loly. Ta vzdělání nepovažovala za důležité a bylo jí jedno, že z chemie bude mít na vysvědčení čtyřku.
V půlce června nám Avalon sdělil, že jednu sobotu trénink nebude. Toho dne, kdy jsme měly neočekávané volno, se u nás doma sešla zvláštní společnost. Mamka mi jen oznámila, že budeme mít návštěvu a že jí pomůžu připravit piknik a občerstvení. Samozřejmě jsem čekala, že to bude zase nějaký potenciální zaměstnavatel a mamka na něho chce udělat co nejlepší dojem, ale vůbec jsem nečekala, že se u nás sejde taková podivná směsice lidí.

Nejdřív přijely čtyři holky na koních. Vypadaly tak o pár let starší, než my, a koně nechaly volně se pást. Přimhouřila jsem nad tím počínáním oči. Tohle jsem znala. Až když odpoledne jedna z těch dívek vytáhla kytaru, uvědomila jsem si, že je to vlastně Lisa Petersonová, známá osobnost. Bože, zprávy jsem nesledovala tak dlouho, že jsem musela vypadat jako barbar. Potom mi to docvaklo dohromady, že vedle ní je Anne Von Blyssen. Jak jsem mohla být tak slepá a nepoznat jednu z mých oblíbených drezúrních jezdkyní?! Na druhou stranu vypadala velice odlišně, než jak jsem si ji pamatovala. Tvář měla celou zjizvenou růžovými jizvami. A nebyla to růžová, jako bývají čerstvě zhojené jizvy, ale fakticky vibrantní růžová. Nikdy jsem takový odstín neviděla. Co se jí tak mohlo stát?

Ostatní dvě dívky jsem nepoznávala, ale představily se mi jako Alex Cloudmillová a Linda Chanda. Očividně se znaly s mamkou, takže jsem se snažila držet se stranou. Nebylo to tak často, aby měla mamka doma kamarády.

Myslela jsem, že to je konec, ale vyrojila se snad ještě polovina Jorviku. Další přijel týpek na šedém koni. Onen muž měl podobné jizvy jako Anne a vypadal skoro šíleně. V ruce držel obrovskou hůl a - bože, on měl snad jedno oko umělé. Podle všeho se jmenoval Evergray a o pár minut později se objevil další, o trochu mladší muž (o trochu, ha! O hodně. Zatímco Evergrayovi mohlo být tak padesát, tenhle vypadal tak na dvacet). Jmenoval se Adam a byl to Evergrayův bratr.

Za nimi se hrnuli další a další návštěvníci (žena jménem Rhiannon, Kora, Farah, stará paní Holdsworthová z Moorlandu, kterou doprovodil kovář Maarsden a spousta dalších lidí, kteří se mi buď nepředstavili, nebo jsem je neznala) a já si uvědomila, že to asi musejí být mamčini druidí kamarádi. Okay, tak tady pro mě nic nebylo. Z tohoto záhadného večírku bych se vypařila zcela nenápadně, nebýt toho, že jsem narazila do nově příchozího, což byl shodou okolností ten kluk s modrými vlasy, kterého jsem potkala ve stájích před měsícem. Normálně bych si ono setkání asi nepamatovala, ale ty modré vlasy šly těžko zapomenout.

I trénink nám šel líp. Všechny jsme dokázaly uběhnout delší tratě (i Melissa, a ačkoliv se to nezdálo, Avalon jí vždycky podstrčil kousek čokolády). Scarlett z nás byla nejrychlejší. Od začátku se zlepšila natolik, že na nás čekala u Destiny. Pokaždé.

Náš vztah s Avalonem se taky o dost zlepšil. Už jsme se ho nebály (tak moc) a on nám vždycky po běhu připravil limonádu. Softie.

Nová část tréninku zahrnovala komunikaci s koňmi. Trávily jsme s našimi čtyřnohými společníky hrozně času, ale zatím se nic zvláštního neudálo. Takže v tomhle ohledu holt nic. Jediné, co se stalo, byly hodiny a hodiny meditace. Když jsem se hodně soustředila, dokázala jsem vidět svět Moonovýma očima, jenže všechno se rozplynulo, když ho Avalon poplácal po krku. Až pak nám vysvětlil, že každá z nás má se svým koněm jakési pouto, ale potřebujeme, aby bylo mnohem silnější, když ho dokázal přetrhnout pouhým poplácáním koně.

Počkat - vlastně se mi možná staly další divné věci. Nám všem, tedy kromě Scarlett. Lola vždycky věděla, na co člověk myslí. Melissa jednou při tréninku zakopla a roztrhla si nohu o kámen, tak jsme se kusy látky pokusily zastavit krvácení, ale než jsme se dobelhaly zpátky k Avalonovi, rána byla zhojená. Ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit. To byla BOMBA! Jestli všechny budeme mít takhle zrychlené hojení, bude to neuvěřitelně super. Sbohem, rýmičko, chřipko a angíno!

A já jsem zatím z toho vedra snad halucinovala. Někdy jsem pomyslela na nějakou věc a náhle jsem ji uviděla - před sebou, vedle sebe, prostě byla někde na dohled - jenže když jsem se jí chtěla dotknout, zmizela. Asi fata morgána.

Tímhle bleskovým tempem se dostavil konec června. Spíše poslední týden. Známky byly uzavřené, Discová odjela na dovolenou na pevninu (jupí), ale ujistila nás, že po prázdninách se s námi sejde na organické chemii, spolužáci nadšeně vypravovali, kam se chystají přes prázdniny.

„Já jim to klidně řeknu," zabručela Lola o volné hodině, když poslouchala jednu takovou konverzaci, jak se Bellindina rodina chystá na Bali. Melissa odlepila oči od své knihy o koních a pozvedla obočí.

„Do míst, kam sluníčko nesvítí," vysvětlila Lola. Mel se zadívala pohoršeně. Ach, ta nevinná duše.

„Nemyslím do prdele," povzdechla si Lola. „Myslím Valedale. You know, páč to je celé v lese, tak tam slunce nesvítí."

„To sice jo, ale mohla bys to stejně tak použít v tom druhém významu," odvětila Scarlett.

Bylo nechutné vedro a naše třída okupovala volnou učebnu ve třetím patře. Proč ve třetím? Protože to bylo jediné patro, kde byla instalovaná klimatizace. Zbytek studentů se smažil ve vlastní šťávě.

Ačkoliv klimoška fungovala, byly jsme rády, že jsme si ráno vzaly šaty a oblečení podobného typu. Melissa měla tmavomodrý overal s plameňáky, Scarlett volila tílko a kraťasy. Lola měla tílko a sukni a já si vzala modré šaty se vzorem květin. A i tak:

„Mně je vedroooo," sténala Lola. Taková dramatická osoba.

„Na vedro ti nepomůže nic, ale můžeš zkusit přemluvit Avalona, aby si s tebou šel zaplavat," podotkla jsem, zatímco jsem si před obličejem mávala rukou jako vějířem. Už jenom hodinu a budeme moct domů. Pozítří bude vysvědčení a potom prázdniny. Dnes jsme se ještě učili, ale zítra už budou jenom čtyři hodiny s Issy. Samozřejmě se dnes na angličtině ukázalo, že Wrightová nemá na zítřek žádný plán, takže to znamenalo čtyři hodiny, kdy se budeme jenom nudit. Kdyby nás aspoň pustila dřív, ale to Issy nikdy nedělala. Takže možná večer sbalím karty, abychom s holkami hrály.

„Konečně. Už přežít jenom dva dny," zvolala radostně Scarlett, jakmile jsme opustily budovu. Protože já, Lola a Melissa jsme byly na obědě o volné hodině, odcházely jsme všechny společně. Jinak nás Scarlie vždycky hnusně opustila.

Od druhého dne školy jsme na trénink dojížděly tak, že jsme se nejdřív rozprchly domů, převlékly se (konec jezdeckého oblečení, ačkoliv jsme se zadnicemi lepily na sedla, volné kraťasy přece jen byly pohodlnější) a zamířily do stájí.

„Hi~," zavolala jsem, sotva se dveře otevřely. K mému zklamání mi nikdo neopověděl. Zula jsem si boty a šla do kuchyně. Na jídelním stole jsem našla vzkaz od mámy: Mám schůzku s novým sponzorem. Večer budu doma. XXX.

„No skvěle," povzdechla jsem si. Od té chvíle, co si nás převzal Avalon, Byla mamka míň a míň doma. Vždycky v práci. Nebo alespoň tomu měl věřit táta. Já bohužel tušila, že to je nějaká nadpřirozená záležitost, ale Blanka mi nechtěla nic říct. Vím jen, že tak jednou týdně vzala svoji klisnu Breu na dlouhou vyjížďku, protože častokrát ani nebyla doma, když jsem se vracela z tréninku. Takže zatímco taťka myslel, že natáčí nový celovečerní film (což o to, to mohla taky stihnout), já si tím tak jistá nebyla.

Odhodila jsem tašku do pokoje, natočila vodu a šla si do kuchyně udělat svačinu. Hodila jsem ji do svého Batohu přežití™ a dala si ho na záda. Byl čas navštívit Moona.

„Nazdar, poncle," usmála jsem se, když jsem vyšla ven. Můj kůň byl na pastvě a ani jsem se neobtěžovala brát si s sebou vodítko a ohlávku. Kdyby mě takhle viděl táta, tak jsem mrtvá, ale táta tady nebyl a co oči nevidí, to srdce nebolí.

Moon uraženě potřásl hlavou. Nelíbilo se mu být nazýván poníkem. Smůla, hochu.

„Už to znáš, co?" podotkla jsem, zatímco mě Moon následoval kolem plotu k vratům. Nečekala jsem, že mi odpoví. Avalon nám dal jasně najevo, že naše pouto je slabé. Moon mi nemohl odpovědět jinak než řečí těla.

Stáj, Avalon, domů, podotkl podivný hlas v mé hlavě. Zastavila jsem se. Co to...? Podívala jsem se na hnědáka. Moon mi věnoval inteligentní pohled.

„To's mluvil ty?" zeptala jsem se vyjukaně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Že bych byla první, kdo se bude moct dorozumět se svým koněm?

Jop, ozvalo se znovu. Bože, Moon se snad naučil nespisovnou formu jazyka. Plácla jsem se do čela.

„Tý jo!" zvolala jsem. Kůň nijak neodpověděl. Možná naše pouto stačilo jen na jednotlivá slova. Ale byl to pokrok.

Otevřela jsem vrata na pastvu a Moon vyšel elegantně ven. Dveře jsem zavřela, aby ostatní vykutálení koně nechtěli za lepší travičkou na druhé straně plotu, a následovala Moona. Ten už šel ke stáji.

On zašel dovnitř, ale mě zastavil známý hlas: „Kaily!"

Trhla jsem hlavou tam, kde jsem ho slyšela.

Od staré stáje, kde byli koně na prodej, přicházel Leonardo. S Leem jsme se celkem skamarádili během posledního měsíce. Vždycky, když jsem náhodou přišla dřív, jsme si povídali. Nikdy jsme se neodvážili bavit se o něčem jiném než o koních a škole. Takže jsme byli horse buddies.

„Ahojky," usmála jsem se. „Jdeš za Bleskem?"

Leo kývl. „A za tebou. Nechtěla bys, já nevím, někdy jet na vyjížďku? My dva?"

Zarazilo mě to. Přemýšlí o mně snad Leo v jiném světle? Při tom pomyšlení mi zrůžověly tváře.

„Leo, to bych moc ráda," začala jsem. Mládenec se zamračil.

„Cítím tam nějaké ‚ale'," poznamenal. Sklopila jsem hlavu.

„Jde o to, že až do odvolání mám každé odpoledne soukromý trénink. Zeptám se, jestli by jedno volné odpoledne nevadilo, ale prozatím můj trenér zdůraznil, že tam mám být každý den bez výjimky," odpověděla jsem.

Aby bylo jasno, nečekala jsem, že by mi Avalon dovolil nepřijít jedno jediné odpoledne, abych mohla jet na vyjížďku s klukem. Ale za pokus to stálo.

„Tak budu držet palce," usmál se slabě Leo. Věděla jsem, že ho moje odpověď zklamala, ale tady v tom byl Avalon neoblomný? Velké vedro? Do Valedale. Rodinné záležitosti? Na tom nesejde, do Valedale. Menstruace a bolesti břicha? Nesmysl, do Valedale. Jediné, kdy by snad udělal nějakou výjimku, by byla smrt.

„Díky. I já budu doufat, že ustoupí," oplatila jsem mu úsměv.

Klapot kopyt. Moon vyšel ze stájí. Vyčítavě se na mě díval. No jo, on musel stepovat u svého boxu a čekat, než tam za ním přijdu.

Jdeme? ozval se. I jeho hlas zněl dotčeně.

Omluvně jsem se podívala na Lea a pokrčila rameny.

„Promiň, ale můj oř žádá mou přítomnost," podotkla jsem hravým tónem. Kluk pokrčil rameny.

„Ten můj taky. Tak zatím." Každý jsme se rozešel do jiné části stáje. Když jsem procházela kolem Moona, teplokrevník se po mně ohnal ocasem. Žíněmi to na holou kůži celkem štípalo.

Vzala jsem si čistící potřeby a začala Moona hřebelcovat. Taťka by byl na mrtvici, kdyby věděl, že jsem mu nenasadila ohlávku a nijak ho nepřipoutala, ale já věděla, že Moon bude stát klidně.

Po tom, co jsem ho měla připraveného, jsem šla hodit očko do druhé stáje. Melissa tam už byla a pečlivě se starala o Draga. Asi před třemi týdny se konečně setkala s tátou a předvedla mu svou péči a omezené jezdecké schopnosti. Taťka ihned souhlasil, že Draga nenabídne k prodeji a Melissa na něm bude moct jezdit (za menší poplateček, ale ten byl s porovnáním jiných jezdců tak směšný, že musela dostat kamarádskou slevu).

„Ahojky," přišla jsem k ní. Ani ona si koně nepřivázala. Mel vzhlédla od Dragova kopyta.

„Ahoj," odpověděla. Taky mě napadlo, proč se zdravíme, když jsme se naposledy viděly před nějakou půl hodinkou.

„Neuvěříš, co se mi stalo," začala jsem nadšeně. „Moon ke mně promluvil! Prostě se mi v hlavě ozval neznámý hlas a byl to Moon!" Úplně jsem zářila. Tohle byl skvělý pocit. A navíc jsem byla z nás první, komu se to přihodilo. Ještě lepší!

„To je super," blahopřála mi Melissa.

„Je tady ještě někdo?" zeptala jsem se. Samozřejmě jsem myslela Lolu. Scarlett tady nebyla, protože její Destiny měla box hned vedle Draga, a hnědka tam se skloněnou hlavou jedla seno.

„Jo, Lola tady je. Ale prý se musí ještě postarat i o koně její mámy, takže jí to bude chvíli trvat," odpověděla Melissa.

Zrovna jsem se rozhodla, že se podívám, jak na tom Lola je, když přispěchala Scarlett. Běžela ve stáji, ale za to jsem ji napomínala snad stokrát, já, máma i táta, ale přesto se nic nezměnilo.

I teď jsem vydechla: „Ve stáji se neběhá, Scarlie."

Rusovláska se zaraženě zastavila a vypadala opravdu zmateně.

„Ale Kaily, já neběžela," oponovala. Melissa se zapojila.

„Promiň, Scarlett, ale opravdu jsi běžela jako splašená," podotkla z Dragova boxu.

Scarlie měla stále zmatenější výraz. Jako by nemohla uvěřit, že se to fakt stalo, jak viděli svědci.

Nakonec si povzdechla. „To je zvláštní... Už aby nám Avalon konečně sdělil, co máme za schopnosti. Jestli jsem dostala nějakou teleportaci, tak se zvencnu. Já bych totiž fakticky chtěla něco cool."

„To jo," přisvědčila Melissa, „bylo by hezké vidět výsledky naší práce."

„Hm," souhlasila jsem. Pak jsem odešla zkontrolovat Lolu. Přitom jsem prošla kolem Bleskova boxu, ale ani Leo, ani kůň tam už nebyli.

Lola se už starala o svoji vlastní bělku. Jako jediná z nás si Over přivázala (Avalon by jí za to nepochválil). Na druhou stranu jsem věděla, že podobně jako chladnokrevník Artie má Over problémy s čištěním kopyt a celkově je to dost temperamentní kůň. Dokázala jsem pochopit, že bez nějaké komunikace, které jsme právě dosáhli já s Moonem, by bylo nějaké domlouvání, že čištění kopyt nebolí a naopak je velmi užitečné, docela těžké.

„Jak jsi na tom?" zeptala jsem se. Opřela jsem se rukama o dveře stání a nakoukla dovnitř. Over ke mně natáhla nozdry. Asi čekala pamlsek. Hm, smůla. Ale natáhla jsem ruku a podrbala ji.

„Hele, klidně můžete začít sedlat. Už jsem skoro hotová," odpověděla Lola. Skoro hotová, to jsem viděla. Právě zápasila s Over o nadvládu nad její pravou zadní nohou. Když ji klisna nechtěla zvednout, Lola využila kaštánek a chvilku ho zmáčkla. Od táty jsem věděla, že koni to je nepříjemné, a když se naučí, že po zvednutí nohy tlak pomine, brzy si zvykne nohu zvedat automaticky. Lola takhle donutila Over nohu zvednout, ale když už byla nahoře, Over sebou cukala. Takže taky nic moc.

„Na co čekáš?" zeptala se Lola, „běž říct Scarlett a Melisse, že už sedláme."

Zarazila jsem se. Lola možná věděla, že tady je Melissa, ale jak mohla vědět, že tu je Scarlett? Nikdy jsem se nezmínila, že přišla/přiběhla.

„To je, jako bys mi četla myšlenky," prohlásila jsem. Lola si dovolila jednou rukou pustit koňskou končetinu a zamávala, abych už šla.

Zasmála jsem se. „No jo, už letím."

Jakmile o plánu věděly Mel se Scarlie, vrátila jsem se o pár uliček dál za Moonem. Stavila jsem se v sedlovně a vzala jeho postroj. Moon zastříhal ušima, když mě viděl.

Nákrčák? zeptal se. Správně jsem pochopila, že asi nechce sedlo. Nedivila jsem se mu; taky bych ho nechtěla v tomhle vedru. Jenže s nákrčákem jsme neměli moc zkušeností.

„Stačila by uzda? Bez udidla," zeptala jsem se ho. Moon pohodil hlavou nahoru a dolů. Dosáhli jsme kompromisu. Tak jsem se vrátila do sedlovny i s výstrojí. Vzala jsem Moonovu bezudidlovou uzdečku a šla jsem zpátky k boxu.

Ani s touhle uzdou jsme moc často nejezdili, myslela jsem, že Moonovi nevyhovuje. To jsem byla ještě menší, když taťka zkoušel s Moonem právě tuto uzdečku. Dospěl k názoru, že mému koni vyhovuje spíš udidlo a já mu slepě věřila. Až doteď. Když Moon souhlasil, byla jsem si jistá, že všechno půjde hladce. I když jsem se chtěla zeptat na jeho preference. To ale asi bude muset počkat do doby, kdy budeme schopni mluvit v celých větách.

Pustila jsem Moonspirita ven. Připojil se venku k Dragovi a Destiny. Až když jsem ke koním přišla, přiklusala Over v patách se svojí majitelkou.

Lole se očividně podařilo klidně vyčistit kopyta. Sama dívka vypadala jako po krvavém souboji. Vlasy rozčepýřené do všech stran, triko jí napůl viselo z ramen a jednu ponožku měla výš než druhou. Over ale vypadala spokojeně.

„Kaily se dneska cítí odvážně," poznamenala Scarlett, když zjistila, že se chystám jet bez sedla.

„To víš, adrenalinu nemám nikdy dost," zazubila jsem se. Byla jsem jediná, kdo se chystal jet na holém koňském hřbetě a zbylí koně samozřejmě Moonovi hezky rychle sdělili, že mu závidí.
Cestu do Valedale jsme znaly snad už nazpaměť. Protože Melissa zvládala už i cval, mohly jsme to brát delší cestou. Za Doyle's Abbey jsme odbočily, sjely kopec a na rovince nacválaly. Přejely jsme řeku Silversong a vydaly se s koňmi po druhém břehu.

Přes cestu ležely padlé stromy a ta část parkurových jezdců, co mezi námi byla (spoiler: jenom já) radostně nacválala a letěla nad přírodními překážkami. Mel stále radši Draga vedla kolem, i když menší klády si taky skočila. Lola pustila Over s křikem: „Yee-haw!" Mávala přitom imaginárním sombrérem a za ní podobným stylem pádila Scarlett.

Před vesnicí jsme zpomalily do kroku a nechaly koně odpočinout. Ve Valedale jsme už byly známé osobnosti. Sice jsme tam nikoho kromě Avalona a Claire neznaly, ale oni všichni znali nás. Netušila jsem, zda to mám brát jako dobré, nebo jako špatné znamení.

„Nazdárek," zavolala Lola. Avalon stál u domu, očividně nad něčím přemýšlel.

„Hm, zajímavé," uslyšela jsem. Co bylo zajímavé? Nebo to řekl jen tak? Nesnášela jsem, když zničehonic začal mluvit o něčem jiném. Pak jsem si připadala jako idiot.

„Zdravím," pozdravila ho Scarlett. Avalon si nás konečně všiml.

„Jezdíte dřív a dřív," poznamenal tím svým zamyšleným hlasem.

„Možná proto, že škola pomalu končí?" podotkla sarkasticky Lola. „To by bylo celkem dobré vysvětlení, ne?"

Koně jsme automaticky odstrojily. Všimla jsem si, že dneska Avalon nemá připravenou mapu. To snad ne! Skandál! Že bychom jeden jediný den neběžely? Nemyslitelné!

„Dnes je na plánu něco jiného. U každé z vás se v posledních dnech nebo týdnech vykazovaly známky vašich schopností. Konečně jsem si jist, které vlastnosti máte," vysvětlil Avalon. Cože? Ničeho jsem si nevšimla?

S holkami jsme se na sebe nadšeně podívaly. Konečně! Po měsíci čekání se to konečně dozvíme!

Druid k nám přišel.

„Kromě spojení s koňmi, Lola ovládá - nebo bude ovládat - čtení myšlenek. Měj na paměti, že jakékoliv čtení je zásah do soukromí a kromě vážných situací bys ho neměla užívat."

Aha, tam proto ve stáji věděla, že je s námi k Scarlett. Asi ani netušila, že mi vlastně čte myšlenky.

„Super, mám nadpřirozenou schopnost a nesmím ji používat," stěžovala si Lola. Tohle mi přišlo nefér vůči Avalonovi. Druid jí vlastně sdělil, že má superschopnost, je jedno, jakou vlastně, a jediné, co Lola dělá, je, že si stěžuje.

„Moje myšlenky můžeš číst vždycky," řekla Melissa se sladkým úsměvem. Jasně, tahle nevinná duše totiž neměla co skrývat.

„Moje taky," daly jsme se Scarlett svolení.

Avalon se obrátil k další z nás, k Mel.

„Melissa je léčitel. Naučíš se léčit zranění svá i svých přítelkyň." Každá skupina potřebuje svého healera. A Melissa byla pro tuhle roli ideální volbou. Měla takovou něžnou povahu, že kdyby se připletla do nějakého boje, asi by moc dlouho nevydržela.

„Kaily, ty budeš moci vytvářet iluze. S trochou tréninku je dokážeš i zhmotnit," řekl mi Avalon.

„Takže to nebyly halucinace, ale první známky iluzí?" zeptala jsem se. Avalon samozřejmě nemohl vědět, co myslím, ale na druhou stranu by mohl, protože mi to odsouhlasil.

„A dneska ke mně poprvé promluvil Moon," oznámila jsem mu ještě, právem hrdá. Avalon se už chystal sdělit Scarlett její tajnou schopnost, ale vrátil se ke mně.

„To je výborný pokrok. Pracujte na svém poutu dál."

Pak teprve přešel druid ke Scarlett, která nedočkavě přešlapovala.

„Scarlett má superrychlost. To je také velmi důležitá schopnost, proto nezoufej." Musel si všimnout jejího výrazu, že kterého přímo čišelo 'nadšení'.

„Je možné, že časem se u vás začnou vyvíjet sekundární schopnosti. V mnoha případech jsou podobné těm existujícím, ale stávají se i výjimky. Každopádně jich docílíte jen každodenním tréninkem."

„Hm, super," poznamenala ironicky Lola. „Jako kdybysme každý den netrénovaly."

„Okey, ale jak to teda bude, když každá máme úplně jiné schopnosti? Respektive jak to bude s tréninkem? To sem pojedeme každá nějaký den v týdnu?" zeptala jsem se. Podle mého to byla logická otázka. Trénink pro iluze a čtení myšlenek přece nemůže být stejný.

„Zatím budete docházet všechny jako doposud," sdělil nám Avalon. Super. Takže žádný volný čas nebude.

„Každá navíc spadáte pod jeden z astrálních symbolů. Kailyin symbol je Měsíc. Scarlett patří pod Slunce, Melissa pod Hvězdu. Lolin symbol je Blesk. Je na vás, jak s touto informací naložíte." Počkat, cože? Co se nám to teď snažil říct? Protože já to vůbec nepochopila. Výlet do knihovny by asi byl na místě. Nebo - lepší nápad - zeptat se mamky. Ta by to mohla vědět.

„Takže co vlastně budem dneska dělat?" zeptala se Scarlett. Vyhoupla se na dřevěný plot a sledovala vodopád.

Mohla jsem si jen představit, jak se Avalon mračí. Už jsem zjistila, jak moc nemá rád, když někdo ničí jeho zahradu. Nikdy bych to do něj neřekla, ale fakticky to nesnášel. Nebo mu výtržníci jako my přiváděli nevyléčitelnou úzkost.

„Dnes se naučíte základy kouzlení," sdělil nám druid. S holkama jsme se na sebe podívaly a Scarlett nadšeně vypískla. Konečně se začne něco dít!

„Posaďte se," vyzval nás Avalon. Scarlett seskočila z plotu a v mžiku seděla za stolem. Vida, když se chce, tak to jde.

„Nejdřív se musíte naučit zkoncentrovat svou energii. Dokud to nezvládnete, na další trénink můžete zapomenout." Ozvalo se nesouhlasné brmlání. Pravděpodobně Lola.

„Natáhněte ruce před sebe a soustřeďte se na svou vnitřní energii," nakázal Avalon. Všechny jsme tak udělaly. Byly jsme tak nadšené, že konečně děláme něco jiného, že ani jednu z nás nezajímalo, že pro náhodného kolemjdoucího asi vypadáme jako banda idiotů.

Jenže ať jsem se soustředila, jak jsem chtěla, nic se nestalo. Snažila jsem se cítit jenom ruce, svaly v prstech a nějak do nich vyslat energii. Nic.

Abych byla upřímná, ani holkám se moc nedařilo. Půl hodiny jsme se snažily a potom Lola naštvaně udeřila do stolu, až poplašila koně, kteří se pásli o pár metrů dál.

„Doprčic, proč to nefunguje?" zavrčela.

„Protože se nesoustředíš dostatečně," oznámil Avalon ze svého místa. Druid stál opřený o stěnu domu a sledoval nás.

Lola zrudla zlostí. Rázně vstala a celá se klepala.

„Tak fajn. Já končím, dokud to nebude Avalon schopnej vysvětlit normálně. Co mám jako do prdele dělat, jak mám sakra nutit ňákou vnitřní energii? Jak kruci můžu poznat, že to třeba dělám!" S tím zrzka naštvaně odkráčela k Over, která byla z jejího výlevu nervózní, vyhoupla se na ní, bez sedla, bez ničeho, a pobídla vystresovaného koně do cvalu. Byla pryč, než někdo stačil říct: „Lolo, počkej."

„She's got a point, you know," zamumlala Scarlett. „Sedíme tady už hodinu a nic se zatím nestalo."

„Nešlo by to vysvětlit ještě jednou, Avalone?" obrátila se k druidovi Melissa.

Avalon něco zamumlal.

Cože? naznačila jsem rty Scarlett a Melisse. Ty jen pokrčily rameny.

„Cože jste říkal? Prosím?" zeptala se Mel. Tentokrát k nám Avalon přišel. Dle úhlu jeho kapuce se dalo usoudit, že se dívá do země.

„Tady je problém, že nikdo pořádně neví, jaká je správná technika. Každému vyhovuje něco jiného," odpověděl.

„A co teda vyhovuje tobě?" zeptala se Scarlett. Upřímně jsem netušila, jestli mám Avalonovi vykat nebo tykat, ale teď mě zajímalo něco úplně jiného. Jak by Avalon udělal to, o co jsme se tady poslední půlhodinu pokoušely?

„Já si třeba vždy představím temný kruh, do kterého padám," řekl Avalon. To vůbec nevyznělo jako z hororu, vůbec.

Pokrčila jsem rameny. „Tak jo, zkusíme to."

Opět jsme se začaly soustředit. Podařilo se mi vyprázdnit mysl a dokonce jsem zvládla představu temného kruhu, ale skoro pořád se nic nedělo.

„Mám to!" vypískla Melissa nadšeně. Otevřela jsem oči. Jenže Mel v rukou už nic neměla.

„Ztratila jsi koncentraci," vysvětlil Avalon. „V důsledku toho ti energetická koule zmizela, když jsi začala vnímat svět kolem sebe."

Melissa přikývla, ale ve tváři měla hrdý výraz. Na rozdíl ode mě a Scarlett. Ani jedné z nás se to nepovedlo. Na druhou stranu, Melisse to fungovalo, takže dřív nebo později to bude fungovat i nám.

Do pozdního odpoledne se to podařilo jenom Melisse a trošku i mně. Scarlett asi potřebovala jinou taktiku, protože podle Avalona se u ní neobjevily ani náznaky. Možná to dávalo i smysl. Jak Lola, tak Scarlett, měly víc energie a v boji by byly v prvních liniích, zatímco já a Melissa jsme byly spíš klidnější.

„Grr, proč to sakra nefunguje?" vzdávala to pomalu Scarlett. Sice ji trochu motivovalo, když jsme to zvládly já a Melissa, ale bylo to málo. Ona frustrace se k ní pomalu dostávala.

„Možná potřebuješ trochu jiný přístup," přemítal Avalon. „Zeptám se ostatních druidů, jak by ti bylo možné pomoci."

Scarlett němě přikývla a zvedla se. Ve Valedale už nechtěla zůstat ani minutu.

„Avalone, mohla bych prosím jedno odpoledne nepřijít?" zeptala jsem se.

„Co se děje tak zajímavého?" zeptal se totálně nezaujatým tónem Avalon. Rozpačitě jsem botou malovala kruhy v hlíně.

„No... Jeden kluk mě pozval na projížďku," odpověděla jsem, v obličeji rudá jako rak. Melissa vypískla.

„Řekni, že to byl Leo! Byl to Leo?" radovala se Scarlett. A to jsem si myslela, že víc krve se mi do tváře už nemůže nahrnout.

Holky si toho všimly a jejich úsměvy se rozšířily.

„Byl to Leo! Byl to Leo!" skandovala Scarlie. Avalon si povzdechl tak hlasitě, že nás všechny umlčel.

„No dobrá. Jedno odpoledne," řekl a odešel ke dveřím svého domu. V nich se otočil.

„A ještě jedna věc. Tykáme si." S těmi slovy vešel dovnitř a dveře se za ním zavřely.

Dobré, poznamenal Moon. Se širokým úsměvem jsem mu nasadila uzdečku.

„To víš, že jo," zašeptala jsem. Kůň zastříhal ušima. Slyšel mě.

Vyrazily jsme na cestu. Z Valedale jsme odjížděly klusem, za vesnicí jsme pobídly koně do cvalu. Honem pryč z téhle bohem zapomenuté vesnice.

„Ty jo, nikdy by mě nenapadlo, že budeme moct Avalonovi tykat," prohlásila Melissa, jakmile jsme opustily Hollow Woods. No jo. To bude trapných situací. Nějak jsem měla zakódováno, že starším lidem (kromě rodičů) musím vykat, takže tohle bude zábavička.

„To mě teda dost překvapilo," poznamenala Scarlett.

„Asi jo už nebavilo, jak mu jedna vyká a druhá tyká," přisadila jsem si. Podívaly jsme se na sebe a rozesmály se.

Moon pohodil hlavou, což jsem vzala, že se tím taky baví. I Drago a Destiny vyjádřili svou radost.

U křižovatky do Moorlandu jsme koně zpomalily do kroku. Poškrábala jsem se ve vlasech. Sice jsme toho měly všechny už dost, ale chtěla jsem vědět, co to jsou ty symboly, o kterých se Avalon zmínil (než to zapomenu).

„Holky, chcete se jet se mnou zeptat mamky, co je to to Slunce, Měsíc, Hvězda a Blesk?"

Melissa pokrčila rameny. Scarlett si povzdechla. „Asi jo, ať to máme z krku."

„Super," vytáhla jsem mobil. „Napíšu Lole."

Nechala jsem Moona následovat ostatní koně, zatímco jsem pustila otěže a držela se ho jenom koleny.

18:26, Kaily: Hej, chceš se přijít dozvědět, jak je to s těma symbolama?

18:26, Kaily: S holkama budeme u stájí tak ve třičtvrtě.

Musela jsem chvilku čekat, než se Lola uráčila odpovědět.

18:29, Lola: Si ne. Zejtra mi to můžete říct.

S téměř neslyšitelným povzdechem jsem mobil strčila zpátky do batohu a oznámila jsem holkám, že budeme jenom tři.

„Tak jí to holt napíšem přes Skype," pokrčila rameny Scarlett. „Stejně je furt online."

„Asi jako ty," poznamenala jsem.

Do Fort Pinty jsme dojely za nedlouho. Moonovi jsem sundala uzdečku a šla ji uklidit. Můj teplokrevník si zatím našel cestu do svého boxu. Jenom jsem mu po jízdě vyčistila kopyta, než jsem ho poplácala po krku a šla za holkami.

Dost jsem doufala, že mamka už bude doma. Vytáhla jsem z batohu klíče a odemkla.

„Jsem doma!" zavolala jsem. „Je tu mamka?"

„Ahoj, zlato," vykoukl taťka z koupelny. Vlasy měl celé mokré, asi zrovna vylezl z vany. Honem jsem ho spěchala zatlačit zpátky do místnosti.

„Tati, mám s sebou kamarádky," sykla jsem.

Taťka se usmál a nakonec se stáhl zpátky do koupelny. V té chvíli z kuchyně vyšla máma.

„Filipe, ty těm děvčatům uděláš trauma na celý život," hubovala a honem holky a mě přemístila do kuchyně.

Spíš nám trauma na celý život zvládne udělat Avalon, pomyslela jsem si jedovatě. Na druhou stranu - když chtěl, uměl Avalon být i milý. Ale jenom když chtěl. Takže v 0.1% případů, kdy mohl.

„Neříkej, zlato!" zavolal táta z koupelny, než se ozval zvuk fénu.

„Sedněte si, holky," vyzvala nás mamka. „Dáte si něco k pití? Vodu, džus?"

„Já džus," vypískla jsem, zatímco se holky posadily. Vytáhla jsem sklenici a nalila si jablečný. Zamávala jsem kartonem.

„Chcete? Máme jabko a pomeranč. Multivitamín ne, páč jsem alergická na kiwi."
S mým pobízením si Melissa dala pomeranč a Scarlie jablko. Skleničky jsem postavila na stůl a sedla si. Mamka se opřela o linku se sklenkou vody.

„Co vás trápí?" zeptala se. le gasp Snad se nenaučila číst myšlenky?

„Noooooo..." protáhla Scarlett. „Avalon nám dneska řekl, co máme za schopnosti..."

„Vážně?" zajímala se mamka. „Povídejte!"

„Já mám halucinace, Mel umí léčit a Scarlett má superrychlost," odpověděla jsem. Poslední jmenovaná si odfrkla.

„Hm, a Lola umí číst myšlenky," dodala. Nevyřčenou větu: „Takže všichni mají něco cool, jenom já ne," jsme si s Melissou domyslely.

Mamka usrkla ze své sklenice. „Ale to je výborná zpráva," poznamenala. „Teď konečně přistoupíte k té magické části."

Možná by nám máma mohla pomoct s magií, pomyslela jsem si. Měla to být soukromá myšlenka, ale jako kdyby mě všichni v místnosti slyšeli.

„Mohla bych vám pomoct, ale až zítra," řekla mamka. Ty vole, snad neumí i ona číst myšlenky? Nebo si dala dvě a dvě dohromady?

„To by bylo fajn," podotkla Scarlett. „Těmhle dvěma to už celkem jde, ale já a Lola umíme hov-" Scarlett poslední slovo spolkla; zřejmě si uvědomila, že je ve společnosti dospělého.

„Houby," opravila se.

„Ale to není to, na co jsme se chtěly zeptat," řekla Melissa. Mamka se zvědavě naklonila dopředu.

„Avalon říkal, že každá představujeme nějaký symbol," pokračovala jsem. „Měsíc, Slunce, Hvězdu a Blesk."

„Co jsou zač?" zeptala se Melissa. „Víte to?"

Mamka položila sklenici na stůl. Nejdřív si vzala židli a posadila se. Dlouho nic neříkala, až jsem se začínala bát, jestli jsme ji nerozbily.

„Jak to jen formulovat?" zeptala se jako by pro sebe mamka. „Podstata je velice jednoduchá, ale zároveň neuvěřitelně obsáhlá."

S holkami jsme se po sobě podívaly. To znělo složitě, asi jako kvadratické rovnice s parametrem, které měla poslední dobou v oblibě Blakeová.

„Každý symbol představuje určitou charakteristiku, kterou máte," začala mamka a pak na mě nečekaně vybafla: „Kaily, který symbol ti řekl Avalon?"

Zaskočeně jsem vykoktala. „Mě-měsíc, mami."

Blanka si opřela lokty o stůl a ruce sepjala před hrudí. Takhle by si ji člověk spletl s nějakým mudrcem.

„Lidi z Měsíce jsou chytří a kreativní. Bývají dobře zběhlí ve strategii a jsou mozkem každé bitvy. V určitých případech umí vidět do budoucnosti."

Ok, to se mi fakt nezdálo. Kreativní možná, kreslila jsem, psala příběhy, ale chytrá? Ve škole jsem byla ve všem tak průměrná. Ano, dostávala jsem dobré známky, i když jsem se moc neučila, ale moje genialita, kterou bych podle mamky měla mít, se ještě nějak neprokázala.

„Teď já, teď já!" vrtěla se Scarlett na židli. „Já jsem prý Slunce!"

Mamka se na ni usmála a začala: „Ti, kteří jsou pod Sluncem, jsou dobří špióni. Rádi cestují a někdy mívají problémy s pýchou a hrdostí."

„Takže já budu špión?! Cool! Myslíte, že bych jako druhou schopnost mohla mít neviditelnost?"

Co jsem zatím tam viděla, tak zatím měla Scarlett jen problémy se závislostí na počítačových hrách. Nezdálo se, že by byla nějak moc pyšná a panovačná. Zato zmínku o špiónech bude omílat pořád dokola. Tipuju tak následující dva měsíce.

„Co ty, Melisso?" zeptala se mamka, ale měla takový spokojený výraz, až mě napadlo, že to už dávno ví.

„Já spadám pod Hvězdu," odpověděla Melissa, ale očima pořád těkala k hodinám. Už bylo dost pozdě, skoro půl osmé. Něco mi říkalo, že jakmile se o sobě dozví pár nových věcí, bude muset odejít.

„Hvězdy jsou většinou léčitelé. Používají svoji sílu ke zrození života, oživení a léčení. A nevztahuje se to jen na lidi," podotkla mamka. Tak Melissa byla jediná, na koho ten popis zatím seděl.

Ale pro Mel už bylo tak pozdě, takže s díky vstala, rozloučila se a slíbila, že se večer sejdeme na Skypu.

„Takže Lola je Blesk," poznamenala mamka. „Ti jsou určení pro boj. Jejich síla většinou reprezentuje nějakou sílu." Na chvilku zmlkla. „Ale Lola ovládá čtení myšlenek... To je prazvláštní moc pro boj."

„Na druhou stranu, Lola to dožene násilím," zazubila se Scarlett.

„Navíc by mohla předvídat pohyby nepřátel?" navrhla jsem. „A třeba se čtení myšlenek dá obrátit v něco bolestivého. Co když čteš tak moc, že se tomu druhému přehřeje mozek?"

Scarlett zívla. Z kapsy kraťasů vytáhla mobil. Za uplynulý měsíc jsem jí sdělila heslo k WiFi, takže její mobil se automaticky připojil. Hned byla jako doma.

Asi aby nezapomněla na nic důležitého, naladila Skype a do společné konverzace napsala zprávu.

Iwantyoudead: Hej tak hvězda je healer, měsíc mozek, slunce špeh a blesk boj

Lol: lmao rly? Já mám bojovat s pitomým mind reading?

Iwantyoudead: ikr

Scarlett strčila mobil zpátky do kapsy a vstala.

„Díky za limču," řekla. „Tak já asi taky vypadnu. Chci ještě zkusit jednu střílečku."

„Okay, užij si to," usmála jsem se. Já hrála maximálně pár koňských her, ale střílečky jsem neměla moc v oblibě. Já jsem spíš na strategické hry.

Moc dlouho jsem vzhůru nezůstala. Jakmile se za Scarlett zaklaply dveře, udělala jsem si večeři, vysprchovala se a jenom chvíli brouzdala po internetu, než jsem se rozhodla jít spát. Musela jsem se vyspat na to peklo, co nás určitě bude čekat zítra s Issy.