Vážení čtenáři, dovolte, abych Vás přivítala u své nové jednodílné povídky. Původně jsem ji zamýšlela jako "výroční" povídku k dnešnímu průvodu Prague Pride, ale po jejím dopsání jsem zvažovala, že ji vůbec nezveřejním, protože je pro mě velice osobní, i když ne zcela autobiografická. Na druhou stranu, co může autor nabídnout čtenáři víc, než kus ze sebe? A proto je tady. Nakonec ne na oslavu Prague Pridu, ale na oslavu života, lásky, přísah... 

Před jejím přečtením doporučuji pustit výše vložené video (Lana del Rey - Young and Beautiful) - povídka byla výrazně inspirována jejím textem, jenž pro mě v jedné životní etapě hodně znamenal, a proto povídka může být považována za jeho songfikci.

Věnováno všem zraněným duším.

• • •

Minerva McGonagallová seděla ve svém oblíbeném hlubokém křesle před krbem a přes nohy měla přehozený tmavě zelený, kostkovaný vlněný pléd. Bylo jí příjemně teplo, a když zavřela oči, i přes víčka mohla vidět slabé červené světlo, jak tančí a mihotá se nad praskajícími poleny. Z ohniště sálal žár a opojná vůně páleného dubového dříví, které hřálo ještě dlouho potom, co dohořelo. Pomyslela si, že zvěromágové některé své zvířecí zvyklosti neopouštějí ani v lidské podobě: stejně jako kočka, v niž se proměňovala, by dokázala před krbem prosedět a vyhřívat se celé hodiny. V křesle se jí sedělo natolik pohodlně, že i když oheň začínal slábnout, nebyla s to se přemluvit, aby se ze své uvelebené pozice zvedla a přiložila do krbu nové polínko. Stávalo se jí to často. Někdy, když seděla nebo ležela, se její tělo přizpůsobilo tvaru pohovky nebo postele, jako by se do čalounění pomalu vpíjelo a vrůstalo do něj tisícem malinkých kořínků. Líbilo se jí představovat si, že se pomalu stává součástí scenérie, až se její já úplně vytratí, jako by nikdy ani neexistovalo. Jaké to může být, nebýt?

Oči se jí pod náporem tepla klížily a ona už téměř zakoušela ten slastný pocit „nebytí", ke kterému se lidé blíží jen v posledních vteřinách předtím, než usnou. A najednou...

...se vrátila v čase o padesát let zpět. Seděla v tom stejném křesle, jen o něco méně ošoupaném, s živějšími barvami čalounění. V ohništi praskal oheň, který jako by těch padesát let přežil bez sebemenší změny. Místnost však naplňoval zvonivý ženský smích, jenž Minervě téměř vehnal slzy do očí... Jak jen dlouho ho neslyšela! Pamatovala si na tu chvíli, jako by se odehrála teprve včera. Proti ní v druhém ušáku seděla Meryl a smála se. Byl to jeden z obyčejných večerů, kdy spolu seděly u ohně v útulných bradavických komnatách, které spolu sdílely, a mluvily. Nebylo důležité o čem. Zpravidla to byly jen hlouposti, jež neměly žádný význam – sloužily jen k tomu, aby spolu mohly něco sdílet, být tu jedna pro druhou. Tento večer se smály Merylinu jménu. Meryl nebylo její pravé jméno – to znělo Mary Louise, ale Meryl ho nesnášela, protože jí ho dal její otec, jenž matku s malým batoletem opustil ve chvíli, kdy se její matka rozhodla mu říct, že je čarodějka. Meryl si na něj nepamatovala, ale celý život si o něm myslela, že to musel být omezený, ubohý člověk, jenž pro ně neměl dost lásky na to, aby je přijal takové, jaké jsou. Nechtěla na něj mít ani tu nejmenší vzpomínku, a tak si nechávala říkat Meryl. Meryl Lockwoodová. Minervě to z nějakého důvodu v ten večer připadalo nesmírně vtipné. Smála se dvěma L následujícím těsně po sobě, která téměř nešla vyslovit, pokud si člověk nechtěl zlámat jazyk, a zkoušela „Meryl Lockwoodová" říkat co nejrychleji za sebou. Meryl Lockwoodová. Meryl-Lockwoodová. Meryllokwoodová. Merylokwoodová. Meryloodová...

• • •

Seznámily se, když Minerva chodila do předposledního ročníku Bradavické školy čar a kouzel. Meryl v tom roce nastoupila jako profesorka péče o kouzelné tvory, a dočasně zaskakovala i v hodinách létání, když jejich obvyklý profesor náhle dlouhodobě onemocněl. Pro Minervu se tyto předměty okamžitě staly nejoblíbenějšími chvílemi celého týdne. Profesorka Lockwoodová ji fascinovala. Líbil se jí zápal, s jakým hovořila o kouzelných tvorech, i nespoutanost, díky níž létala jako nikdo jiný. Brzy bylo jasné, že jí výuka létání zůstane – byla bravurní hráčkou famfrpálu, hrála na pozici chytačky za Montroseské straky, a i když se starý učitel létání z nemoci zotavil, uvítal možnost odejít do důchodu a přenechat výuku někomu kompetentnějšímu a především mladšímu.

Meryl v Minervě zanedlouho objevila nejen velký talent a novou posilu do nebelvírského famfrpálového týmu, ale také něco jako svou spřízněnou duši. Minerva byla o deset let mladší, ale kdyby člověk neviděl její tvář bez jediné vrásky, myslel by si, že mluví s někým mnohem starším, kdo v životě hodně zažil a má o čem vyprávět. Platila v ročníku za nejlepší studentku, a přesto se zdálo, jako by si své inteligence ani nebyla vědoma – nebo nechtěla být vědoma. Ke všem se chovala laskavě a ochotně pomáhala méně zdatným spolužákům k lepším výsledkům. Byla skromná a zdvořilá. Pokud něco na světě Meryl Lockwoodové imponovalo, pak prostá slušnost. Proto Minervinu společnost často vyhledávala i ve svém volném čase, kdy neučila, a Minerva za to byla ráda, protože se v přítomnosti Meryl cítila stejně dobře jako ona v její. Často společně pracovaly v knihovně – Meryl si připravovala podklady k výuce, Minerva psala své eseje, které měla odevzdat. Pracovaly mlčky, ale nevadilo jim to. Dost času na povídání měly, když společně z přístěnku na famfrpálové náčiní vynášely bednu s famfrpálovými míči a svá košťata, aby spolu mohly trénovat – Meryl na příští utkání Strak, Minerva na další školní turnaj.

Jednoho dne se políbily. Bylo to zvláštní, ale Minerva si vůbec nepamatovala, jak k tomu došlo, dokonce ani kde. Zkrátka se to stalo. Pamatovala si jen ten pocit, který měla – pocit, jako by se stalo něco „správného". Od svých spolužaček slýchala o jejich prvních polibcích, a zpravidla je hodnotily buď jako „úžasně romantické", nebo jako „naprosto nechutné". Minervě její pocity připadaly podivné, ale lepší výraz než „správný" pro to, co zažila, nemohla nalézt, ačkoli obvykle oplývala mimořádnými vyjadřovacími schopnostmi. Připadalo jí, jako by byly pro sebe navzájem stvořené – zapadaly do sebe jako velká a malá čajová lžička, patřily k sobě tolik, jak jen to bylo možné, a zdálo se jí, že celý život čekala jen na tuto chvíli, aby se v ní znovu narodila jako jedna ze dvou součástí jediné bytosti.

Od té doby byly nerozlučné. Poté, co Minerva složila své závěrečné zkoušky, se v létě přestěhovala do Merylina útulného malého bytu v Londýně, a společně cestovaly. Tento zvyk jim vydržel dlouhá léta. Brumbál Minervě nabídl učitelské místo, neboť „lepší studentku Bradavice za dlouhá léta nepoznaly," jak se nechal slyšet. „Kdo jiný by tu už měl učit?" A tak začala její učitelská kariéra, kterou si brzy zamilovala nejen pro to, že mohla trávit po boku Meryl veškerý svůj čas. V létě pak cestovaly na místa, která během školního roku společně objevily v cestopisných knihách v bradavické knihovně.

• • •

Později v onen večer, když oheň už dávno dohořel, spolu ležely v matném přítmí jejich ložnice. Minerva Meryl objímala kolem nahých ramen a chovala ji v náruči. Stejně rychle, jako u Meryl záchvaty smíchu přicházely, tak i odcházely, a střídala je hluboká melancholie. Minerva tyto její stavy nenáviděla, protože jí v nich Meryl připadala jako ztracené, bezbranné zvíře lapené v pasti, a Minerva jí nemohla pomoct jinak, než že ji konejšila v objetí. Někdy jí připadalo, že to ona je z nich dvou starší. Meryl působila navenek jako přísná a náročná, i když oblíbená profesorka, v jejich soukromí však byla zraněným ptáčetem, hledajícím své místo ve světě. Většinu času měla Minerva pocit, že ho nachází po jejím boku. Někdy však – jako teď – nastaly chvíle, kdy na Meryl dolehly okolnosti a spojily síly s jejími osobními démony, proti nimž Minerva neměla žádné zbraně. Mohla jen sledovat, jak její přítelkyně bojuje. S tím, jak se lidé dívají na ně – na jejich vztah, na jejich věkový rozdíl; na jejich soužití, které se podle názoru některých rodičů ani v nejmenším neslučovala s představami o „dobrém morálním vzoru pro studenty". A v neposlední řadě s tím, jak se Meryl dívala sama na sebe.

Pro Minervu byla tím nejkrásnějším člověkem na světě. Vysoká, majestátní, ladná v každém svém pohybu. V očích jí hrály jiskřičky a na tváři i přes svůj věk neměla téměř žádné vrásky kromě těch od smíchu. Byla navíc nepochybně inteligentní a studenti ji měli rádi pro její bezprostřednost. Minerva si nedokázala představit, jak krásný by jiný člověk musel být, aby kvůli němu na Meryl dokázala zapomenout. Někdy nedokázala usnout, a tak strávila hodiny pozorováním té nadpozemsky krásné tváře spočívající na polštáři vedle ní, a srdce se jí prudce zhouplo, když uvažovala, proč si tahle bytost vybrala zrovna ji, aby s ní spojila svůj život. Někdy měla pocit, že má pochopení toho důvodu na dosah, než jí ta myšlenka opět vyklouzla a zůstal po ní jen údiv.

Minerva to pomyšlení, že Meryl se nevidí stejně, nemohla snést. Někdy se na ni její pomněnkové oči orámované jako uhel černými řasami prosebně zadívaly, jako by v Minervině duši hledaly ujištění, životní kotvu. Nejednou se Minerva téměř rozplakala, když se k ní ten bolestný pohled upíral, ale věděla, že musí z nich dvou musí ona zůstat tou silnější.

A tak jako tolikrát předtím, i dnes se Meryl v její náruči zachvěla a zeptala se: „Budeš mě milovat i tehdy, až už nebudu mladá a krásná?"

Kéž by Meryl věděla, že pro ni nikdy na světě nebude existovat nikdo mladší ani krásnější. Nechtělo se jí na to odpovídat, přesto se sklonila, aby Meryl vtiskla polibek na ospalé čelo, a zašeptala: „Vždycky tě budu milovat."

A také ten slib dodržela. Meryl zemřela, ještě než jí bylo čtyřicet. Bezmála třicet let žila Minerva sama, a neuplynul ani jediný den, aby si na ni nevzpomněla. Zemřela jednoho krásného červencového rána, přesně ve chvíli, kdy se její postele, v níž trávila své poslední měsíce, dotkly první sluneční paprsky. Magie si někdy vybírá svou daň, a výběrčí daní nikdy nehledí na to, jaký člověk má zaplatit, zda dobrý, či špatný. A tak Meryl onemocněla chorobou, které mudlové říkají rakovina, ale jež je ve skutečnosti způsobena zbytky magie, které ve světě zůstávají. Lékouzelníci nemohli nic dělat. Minervě nezbývalo než prosedět den co den vedle její postele a čekat na konec. Den ode dne byla Meryl slabší a průhlednější, jako by se ztrácela před očima, jen kruhy pod kdysi nádhernýma jiskřivýma očima se prohlubovaly a stávaly se zlověstnějšími.

Večer předtím, než Meryl zemřela, si povídaly dlouho do noci, jako by tušily, že je to poslední příležitost si říct všechno, co za celý společný život nestihly. Bylo už hodně po půlnoci, když se Minerva chystala odejít. „Nechoď, prosím," zašeptala Meryl. Minerva se tedy vrátila a vklouzla pod hebkou přikrývku. Najednou si nemohla vzpomenout, jak dlouho už to je, co nespala v jejich společné posteli, a slzy jí vhrkly do očí, že tolik času, který mohly strávit společně, promarnila spánkem na rozkládací pohovce v kuchyni jejich bytu, kam z Bradavic odešly, když Meryl onemocněla. Minerva samozřejmě věděla, že její přítelkyně potřebovala klid a hodně spánku, ale stejně se neubránila tomu, aby nelitovala těch nocí, kdy by se bývala mohla dotýkat milované tváře a počítat její spánkem obtížené řasy.

To ráno se probudila první a spatřila, že konec už je blízko. Viděla, jak se hrudník kdysi neohrožené bývalé hráčky famfrpálu ztěžka zvedá, a bylo jí smutno z toho, jaká proměna se s jejím tělem, které tolik milovala a znala důkladněji než to vlastní, odehrála. Viděla před sebou chatrnou tělesnou schránku, jen málo podobnou ženě, do které se kdysi zamilovala a do níž se zamilovávala každý den znovu a znovu, a najednou si přála, aby už to skončilo. Po celou dobu její nemoci chtěla, aby tu láska jejího života zůstala s ní, zotavila se a vše se vrátilo zpátky do starých kolejí, ale najednou věděla, že nyní už vlak Merylina života dojel do míst, odkud už nevedou koleje zpět, a konečně se osvobodila od vlastní sobeckosti. Přála si nechat Meryl, která kvůli ní bojovala do posledních chvil, nechat jít, a sotva slyšitelně šeptala: „To nevadí... Zvládnu to, jen už jdi. Jsi volná, ptáčku můj..."

Meryl ji nemohla slyšet, přesto se však její oči na chvíli pootevřely a rty se roztáhly v malém, smutném úsměvu. „Budeš mě milovat i tehdy, až už nebudu mladá a krásná?"

Minerva si položila hlavu na místo, kde slyšela slabě tlouct její srdce. Nedokázala se jí podívat do očí. „Vždycky tě budu milovat. V tomhle životě i v jakémkoli příštím, který kdy přijde." A najednou slyšela jen ticho.

• • •

Minerva se probrala ve svém léty ošuntělém ušáku a cítila, jak jí horké slzy smáčejí tváře a vpíjejí se do prohlubní vrásek, která za léta nasbírala. Byly to trofeje, jimiž byla odměněna za každý rok, který přežila bez ní. Mnohokrát od té doby cítila něco jako radost, už nikdy však pravé, nefalšované štěstí, a tak roky opravdu spíše přežívala než prožívala. Tentokrát však po dlouhé době její slzy nebyly slzami smutku, nýbrž radosti. Ve snu mohla svou lásku znovu navštívit, promluvit s ní, znovu se smát hloupému shluku souhlásek na konci jejího jména a začátku příjmení. Meryl Lockwoodová. Ta slova na jazyku chutnala jako letní vánek... Minerva ještě dlouho seděla a snažila si vtisknout do paměti každý detail svého snu-vzpomínky, ale postupně už bledl s prvními paprsky slunce, které jí spolu s jejími rozlámanými, starými kostmi připomínaly, že už je nový den a že v křesle proseděla celou noc.

Zrak jí padl na krbovou římsu, na níž stál jediný obrázek v zašlém rámečku. Byla na něm Meryl, sotva pětatřicetiletá. Stála v západu slunce na irském pobřeží Atlantiku, kam se vydaly jedno léto. Dlouhé, táhlé vlny ten břeh omývaly a smáčely sprškami vody průhledné bílé šaty. Meryliny dlouhé vlasy byly zapletené na řecký způsob do drobné tiáry z bílých perliček a miniaturních mušlí, kterou pro ni Minerva sama vyrobila, několik neposlušných pramenů se však uvolnilo a vlálo ve větru do nekonečných dálek. Tehdy Minerva stála jako oněmělá za fotoaparátem a poprvé v životě ji napadlo litovat toho, že se nenarodila jako muž. Tolik toužila si tuto ženu vzít, spojit s ní svůj osud oficiálně. Nechtěla jí darovat jen ozdobu do vlasů z nasbíraných mušliček – přála si mít tu možnost navléct na jeden z jejích útlých prstů tenký stříbrný kroužek, díky němuž by se k ní mohla po právu hlásit. Meryl na fotografii stála vzpřímeně, útlá ramena stažená dozadu, a Minerva takřka slyšela, jak se s nelíčenou, téměř dětskou radostí směje, kdykoli do ní nějaká vlna narazila natolik silně, že ji přiměla zavrávorat a ustoupit několik kroků dozadu. Ta fotografie neukazovala jen to, jak Meryl vypadala – ukazovala hloubku a povahu jejich vztahu mnohem víc než jen fyzický vzhled. Ta fotografie – to byly ony dvě ve své největší přirozenosti.

Takhle si ji chtěla pamatovat – mladou a krásnou jako řeckou bohyni koupající se v ledovém moři Keltů. Tu bohyni, kterou z bezpečí pláže fotografovala. Tu bohyni, která ji přemlouvala, aby se šla koupat s ní, přestože věděla, jak Minerva nesnáší zimu. Tu bohyni, jež jediná měla tu moc ji skutečně přesvědčit. Tu bohyni, z níž ve vlnách pomalu svlékala bělostné šaty a líbala každý centimetr její slonovinově dokonalé pokožky. Ten moment si chtěla v paměti uchovat navěky, déle než představu těla chřadnoucího pod tíhou nevyléčitelné nemoci.

Pomalu a trochu ztěžka vstala z křesla a přešla ke krbu. Vzala rámeček do dlaní a palcem přejela přes nehybná záda. Byla ráda, že tenkrát měla mudlovský fotoaparát. Tenhle moment si zasloužil uvíznout v čase. „Dávno si přeju jít za tebou," pronesla Minerva do ticha.

„Ale nejprve je třeba tady ještě něco dokončit," řekla, položila fotografii zpět na její místo a vyšla dveřmi ven, na hodinu přeměňování. Nepřestane učit, dokud nezemře. Tohle bylo její poslání, které ji jako jediné ještě spojovalo se ženou, jíž se splnilo přání. Minerva ji milovala jako mladou a krásnou, a tak Meryl i zemřela. Mladá a krásná.