„Aby sis ty svý rezatý tečky neodmočil, kámo!" Dean se na cestě k dětskému oddělení, nyní už s celkem spokojeným a 'vyléčeným' Tonym zastavil v umývárnách, protože mladej měl potřebu a teď už se asi deset minut ráchal v umyvadle, kam ho Dean vysadil.

Aspoň ta hrozná barva, způsobená nekontrolovatelným olizováním modrého nanuku, z jeho tváře byla pryč. Na áru by si při pohledu na ty promodralé rtíky mohli třeba myslet, že přestal dýchat a snažili se ho chytit a oživit.

„Umyju ti taky tešky, jo?" než mu v tom stačil zabránit, Tony mu chrstl celou svou malou dlaní vodu do obličeje.

„Ty jeden vodnickej podvodníku!" Dean se oklepal jak pes, čímž Tonyho rozřehtal. Musel to několikrát opakovat, protože takové zábavy se kluk nechtěl jen tak vzdát, takže oba byli za nedlouho zlití a Deanovi se ještě ke všemu motala hlava.

„Stop!" opřel se dlaněmi o pult. „Musím počkat, až můj mozek dohoní zbytek těla!"

Hned na to se prohnul, když mu Tony nalil vodu za krk. „Áááá. Tak tohle je podpásovka! V Quantanámu ti tohle mučení možná žerou, ale teď sleduj mistra oboru!" Dean si procvičil dlouhé prsty a pak je skrčil jako drápy.

„Tohle je Deanův lechtací aparát zvaný Počůránek. Všichni, kdo se s ním setkají, si totiž vždycky smíchy krupnou do kalhot," pomalu a hrozivě je k němu natahoval.

Tony v očekávání lechtačky zvrátil hlavu dozadu a začal nekontrolovatelně vřískat smíchy.

Dean se zarazil. „Páni, tohle mučení jde úplně samo."

„Neci mušeníííí!" Tony, zalykajíc se vlastním řehotem se skrčil, stáhnul hlavu mezi ramínka a zavřel oči, jakoby se tím měl stát pro Deana neviditelným.

Ten ani nevěděl, jestli ho chce opravdu vystavit něčemu takovému – bál se, aby se v tom křehkém tělíčku pod nájezdem jeho prstů něco nezlomilo.

Ale zklamat kluka nechtěl, Tony otevíral a zavíral oči v kontrole, jestli už jde.

„Mučeníčko, pro Počůránka potěšeníčko!" Dean mu udělal nečekaný špás na stehně, kdy mu sevřel útlou nohu mezi svůj palec a ukazováček.

Tony překvapením vypískl, chytil ho za ruku a začal rozjařeně kopat, div, že neslítl z pultu. Dean lehce jeho snahu o odtržení svých týrajících prstů překonal a udělal mu další dva špásy směrem nahoru. Kluka radši přidržel, když si nohy snažil přitáhnout k tělu, aby je tím ochránil. Jak lehké by teď pro Tonyho bylo, když byl absolutně pohlcen hrou a smysl pro balanc ho opustil jak peníze běžný účet, skutálet se z té výšky na tvrdou zem.

Konečně se mu dostal k hrudníku, kdy ho pošťouchl dvěma prsty v pod paží a hned na to pošimral pod bradou.

Tony se divoce svíjel, reagujíc na Deanovy šťouchy, v obličeji rudý od nekontrolovatelného smíchu. Deana přepadla nová obava a to ze zadušení.

Hm, ani netušil, že hraní si s dětmi pro ně může být tak ohrožující na životě.

„Ne - ci mu –mu - šeníško-o!" zajíkal se prcek.

„Ne? Tak co s tebou?" popadl ho do náruče. „Co kdybych tě...nacpal do koše!" Tony se ho chytil jako klíště rukama kolem krku a nohama kolem žeber.

„Nešem papíl!"

„Tak tě strčím pod vodu, vodníku!"

„Nééé, ty si fotník! Si moklej!" zatahal mu za triko.

Deana to rozesmálo. „A ty si krutě chytrej kluk!" prohrábl mu vlasy, které byly trochu zpocené skrze veškerou tu řehotající námahu, se kterou se Tony musel potýkat.

„A ty máš tešky jako já. Sou...uhmmm...fifajlový?" modré oči mu zkoumaly pihy z velice krátké vzdálenosti.

„No, na barvách ještě budeme muset zapracovat, protože s touhle znalostí to na profesionálního omalovávankaře nedotáhneš."

0-0-0

„Sunny day, sweepin'the clouds away, on my way to where the air is sweet..." zpíval Dean.

„Day...weepin...hmm...away,...my way...aiw is weet..." Tony ho doprovázel tenčím hlasem, zkomolenými slovy, ale s úplně stejným zapálením.

„Can you tell me how to get, how to get to Sesame Street..."

„Tell me...to get...to get...Sesame Stweet...jéééj!" Tony si poskočil.

Po chodbě ušli sotva pár kroků k výtahům, když Deana přepadla jeho stará známá.

„Sonofabitch!" chytil se za kořen nosu.

„Sanbiš!" opakoval Tony. Zvedl k němu hlavu, ztracen v takovém slově.

Dean se na něj pokusil usmát. Místo toho mu bolest zkřivila koutky úst do útrpné grimasy.

Ne! Nenenene! Ne teď, když je s Tonym!

Jenže té podělané mrše bylo úplně jedno kde Dean je nebo s kým zrovna je! Naplnila mu hlavu bolestí, spánky rozpulzovala ostrými údery, do zátylku zasekla tupou sekeru. Tenhle její brutální útok skoro neustál.

Rychle pustil Tonyho ruku a dvěma vratkými kroky se dostal ke stěně, o kterou se mohl opřít ramenem. Začal se zoufale šacovat, tahal za oblečení, cpal prsty neohrabaně do kapes.

„Kde jsou! Kde...Nemůžu – Božeee!" omílal v panice, než od ní dostal další úder, přímo doprostřed čela a to spolu s poznáním, že prášky, které jediné s tou bestií mohly bojovat, měl v kapse u bundy a ta zůstala v pokoji u Sama. Oba věděli, že on si nebude pro ně schopen dojít. Ne, s její hryzavě odpornou dotěrností.

Tony stál pod ním, světle modré oči doširoka rozevřené ve zmateném pohledu. Pokud to Dean nezvládne, Ohnivlas by třeba mohl. Hned na to se mu rozostřil pohled.

Přimáčkl se celou plochou zad ke stěně, ale vyvolalo to v něm jen nepatrný pocit bezpečí. Rozhodně nebude trvat dlouho. Nechtěl se tu skácet přede všemi na chodbě jak podťatý topol a vyděsit tím to mrně k smrti. Už teď měl v obličeji napnutý výraz.

S dlaní přitisknutou ke spánku a druhou šátrající do boku se sunul po zdi, až narazil na dveře pokoje. Otevřel je a poslepu se vpotácel dovnitř. Netušil, jestli je tam sám nebo právě někoho nečekaně přepadl. Jen se znovu snažil chytit nějakého podpůrného bodu, než ho ta hlodající mrcha pošle definitivně do kolen. Všechno kolem bylo rozmazané, všechno bylo nestabilní. Teď už se držel za oba dva spánky, jakoby mu měla hlava každou chvíli explodovat.

Záblesk a on cítil, jak padá. Něco nejasného se mu přibližovalo k obličeji, chytil se toho. Byl to okraj postele, který ho zbrzdil. Zůstal klečet, s hlavou zabořenou do madrace, svírajíc její měkké polstrování. Vypadal, jakoby se modlil.

Něco ho tahalo za cípy košile, někdo k němu mluvil. Trvalo mu snad celou věčnost, než zareagoval a otočil se po zvuku. Přesto, že mu Tony stál po boku, zdál se mu tak daleko.

„De! Pudeme za Dexem, jo? Stávej! De! Deeeee!"

Tápal po té postavičce rukou, až nahmatal látku županu. „To-ny?"

„Jo-o. Pudeme?"

Dean polkl. „Potřebu-ju s-svou bundu, Tony." S tou clonou mlhy, která mu začínala pohlcovat i to málo, co ještě viděl a vnímal, bylo těžké se soustředit na něco tak lehkého jako mluvu.

„Máš žimu? Chceš pežinu?" Tony by mu jí i dal, kdyby tam nějaká byla. Byl to vážně chytrý kluk.

„Ne, To-ny. Bun-du. U S-sama v pokoji. Dones ji."

Nekonečnou chvíli se nic neozvalo a pak jen: „Tak jo. A pak pudeme."

„Jo-o. Pak zase půjde-me."

Látka mu vyklouzla zpod prstů, stín před očima zmizel. Tony ho opustil, aby se hned zase k němu vrátil a on ucítil na své tváři něco vlhkého. „Pšidu."

Zase to divné slovo.

Hned poté, co Tony odešel a jemu se podařilo přetočit do sedu, mu ochromenou mysl pročísl další záblesk, který sjel po jeho páteři až do nohou. Tohle byla novinka, kterou nemohlo tělo ignorovat. Prohnul se v zádech, skrze zaťaté zuby se mu prodralo hluboké zasténání.

Tímhle totálním ochromením si ta čubka v jeho hlavě zajistila, že on sám už v tuhle chvíli opravdu nedojde nikam.

A pak už nebylo nic.

0-0-0

Viděl sám sebe sedět na zadním sedadle Impaly, hned vedle dětské sedačky s půlročním Sammym. Bratr pospával, kolébání auta mělo na oba dva vždy konejšivý účinek.

Jenže tentokrát ne na malého Deana. Otec je hned po požáru a po tom, co se vypořádal se všemi úřady mlčky naložil, aby opustili město.

Dean věděl, že mířili za Bobbym, jenže jeho mladší já o tom tenkrát nemělo ani potuchy. Otec s nimi přestal mluvit, i teď po celou dobu cesty mlčel. Zíral před sebe, ztracen v bolesti nad tragickým odchodem své ženy. Snad dokonce i zapomněl, že je veze.

Dean si pamatoval, jak se mu chtělo na záchod a jaký měl hlad. A i když mu bylo sotva pět, vnímal otcův žal a postrádal jeho zájem. Byl tu sice s nimi, jenže vše vykonával automaticky a bez jakýchkoli citů. O to víc si Dean uvědomoval, jak mu matka chybí.

Sammy se vzbudil a než začal plakat, chvilku si hrál se svou ponožkou, kterou tak dlouho tahal, až se mu jí podařilo sundat. Zíral na své nahé prsty, než se mu omrzely. Jeho kňourání přešlo do pobrekávání a pak do regulérního pláče.

Deana i po těch letech přepadl smutek nad apatičností jejich otce. Jako malý vzadu na sedačce zadoufal, že konečně zastaví, uleví si od hladu a potřeby potřeby, vymění Sammymu plínku a možná si i chvilku zahrají, aby křičícího brášku zabavili. Místo toho dojeli bez přestávky do cíle a Bobby oba chlapce vyzvedával z auta vyčerpané pláčem, umírající hlady a pročůrané.

Dean nemohl neslyšet pak tu hádku mezi otcem a strýcem, kdy již byl i se Sammym ubytován v patře a uložen k odpočinku, jak na sebe křičí a Bobby mu vyčítá totální selhání a ignoraci svých synů.

Nechtěl být v tu chvíli sám. Scházel mu pocit – teď už to věděl – že je stále milován. Tak, jak mu to říkávala každý večer před spaním matka spolu s tím, že jsou s bratrem nejdůležitější součástí jejich rodiny.

Avšak teď u něho nebyl nikdo, kdo by mu to připomněl.

Velký Dean sledoval své malé já přeběhnout z jednoho pokoje do druhého, se zacpanýma ušima kvůli emocionální výměně názorů ze zdola. Díval se sám na sebe, jak se sklání k postýlce a k Sammymu, který měl zase jednu ponožku svlečenou. V suchu a s plným žaludkem vypadal, že mu nic neschází a tiše pochrupával roztažen na zádech. Přehoupl se k němu přes ohrádku, našel ten prťavý kus oblečení a vrátil ho zpátky tam, odkud ho jisto jistě zase ten malý nenechavec při první příležitosti sundá.

Ještě, než si k němu lehl na bok, lípl mu pusu na čelo. „Mám tě rád, Sammy." Usínal s pocitem důležitosti a potřebnosti pro svého mladšího brášku. Protože, i když Mary byla pryč a John se od té doby nechoval už jako otec, oni dva tu pořád byli a stále jsou tou nejdůležitější součástí jeden pro druhého. Tak, jak jim vždy bylo milovaně připomínáno.

Dean natáhl ruku a snažil se na oba spící chlapce dosáhnout. Místo toho se mu začali ztrácet. Pokoj na okrajích vybledl, obrysy se rozpíjely až do neviditelna.

Nenenene! On o ně přijde! O tyhle vzpomínky a o emoce, které je doprovázely.

A pak, až nebude mít nic z minulosti, rozvzpomene si na současnost?

Bude vědět, že ten vlasatý kluk o pár pokojů dál je ten samý s jednou ponožkou, na kterého si nepamatuje?

Bude k němu stále cítit to nezlomné pouto, se kterým uléhal tehdy k němu do postýlky nebo ten pokoj bez povšimnutí mine?

A bude to pořád jeho malý Sammy nebo odsud odejde bez bratra, aniž by tušil, že nějakého má?

Všechno kolem něho se rozpouštělo tak rychle a on stále nevěděl jak proti tomu bojovat. Obraz těch dvou se před ním scvrkl a už zbýval jen ten. Přes slzy v očích a šeptající modlitbu o jeho záchranu ihned nepostřehl blonďatou ženu, která se nad oběma malýma chlapci sklonila v ochranném gestu.

Musíš se vrátit, Deane!

0-0-0

Našla ho, když sledovala Tonyho vláčícího deku a Deanovu bundu po chodbě. I když na něj plna podezření volala, ten capart upalovat (přičemž se několikrát svalil, když si oboje přišlápl) jakoby mu za patami hořelo. Vtáhl oboje do prázdného pokoje, ještě než ho stačila dohnat. Co tam ti dva zase vymýšlejí za skopičiny –

Přišla v okamžiku, kdy Tony přetahoval přes divně zhrouceného Deana deku. Zarazila se jen na chvilku.

„Co se stalo, Tony?"

Kluk se lekl, až povyskočil. Pak si v rychlosti blesku vlezl k němu pod deku. „De špí?" pokrčil ramínky. „Zikal, že má žimu." Zatahal za pokrývku, aby se také přikryl.

Charlie tušila, že takhle normálně asi Dean nespí. Ne v takové poloze a ne opřený o postel, když si mohl lehnout přímo do ní. A zmínka o zimě jí připomněla situaci ze včerejška, kdy ho našla ve stejném stavu a úplně ledového.

Klekla si před něj, vzala mu pokleslou hlavu do dlaní a už při dotyku cítila, jak jsou jeho tváře studené. Obličej měl pobledlý a ty jeho pihy díky tomu byly o tolik zřetelnější. Ona však neměla čas, se jimi teď zabývat a pomyslně je hýčkat.

„Deane? Deane!" sáhla mu prsty na krk, aby našla pulz.

„Špí," ozval se znovu Tony. Přelezl mu na klín, jakoby ho chtěl před ní chránit. Ignorovala to.

Tep měl hmatatelný, kopírujíc tlukot srdce, i dech byl pravidelný. Jeho bezvědomí mohlo mít neskonale velkou škálu příčin, ona však váhala zavolat další pomoc. Z důvodů, které znala jen ona – a možná i ta žena v bílém, s blonďatými vlasy.

Mary, tak jí Dean jmenoval.

Přesunula mu své dlaně z tváří na spánky, hřbety palců ho hladila po čele. Zkusí, jen na pár vteřin, nahlédnout tam, kde teď pobýval. Třeba tam bude i ona. Při prvním setkání k ní žena mluvila, ale Charlie spojení příliš rychle ukončila.

Teď neviděla nic, jen zas tu šedivou lepkavou hmotu, přelévající se po Deanově krajině. Ulpívala na všem, stravovala okolí. Tohle nebude fungovat, je zabořen v ničem, které požírá ještě větší nic.

Možná by pomohlo, kdyby ji zavolala. Ještě nikdy předtím to nezkoušela, vždy lidé přicházeli za ní, ne ona k nim.

Upnula se k tomu jménu, k té představě. Nestačila ani mrknout a byla tam. Na stejné pozici, jako on, dívajíc se na vše z vrchu - na postýlku se dvěma spícími osůbkami, na dotírající lepivou tekutinu drápající její okraje a na Mary, která před ní působila jako poslední ochranný val.

Nenech mého syna zapomenout, prosila ji.

Jak? hlas se jí zachvěl.

Odveď ho odsud. Tohle mu zničí vše, na čem mu nejvíc záleží. Uvnitř zemře, ale nebude mít o tom ani zdání. Bude se trápit, ale nebude vědět proč. Je silný, jak jen Winchester může být, ale tohle si našlo jeho slabé místo a skrze ně, ho dostane. Prosím, pokud zapomene, nebude už pro něj ani pro Sama cesty zpátky.

V pokoji, u zhrouceného těla, s jeho obličejem v dlaních, jí to slíbila. Tohle bylo její pravou podstatou.

Posunula se k němu co nejblíže to šlo, aby zkrátila fyzickou vzdálenost mezi nimi, když ta mentální byla neúnosně propastná. Přestala vnímat Tonyho, který s palcem v puse jen tiše ležel opřen o Deanovu hruď, poslouchajíc jeho pravidelný dech a svírajíc přívěsek tak, jako už tolikrát.

Ani na chvilku nepustila ten studený obličej ze svých hřejivých dlaní. Byly jejím nástrojem jak dostat svá slova skrz k němu a do těch temných míst, kam by jinak nedolétly.

„Deane! To jsem já, Charlie. Já vím, že mě tam, kde teď jste, slyšíte." Dívala se mu soustředěně do nehybné tváře a zintenzivnila svůj tlak na jeho spáncích.

Byl tam, cítila jeho přítomnost, i když hodně vzdáleně. Potřebovala ho přemluvit, aby k ní obrátil svou pozornost, aby přestal v té nicotě bloudit.

„Pamatujete na včerejšek a na mé rozlité kafe? Dlužíte mi ho, a já si na něm trvám. A nehodlám se smířit jen s nějakým z kantýny. Chci čerstvé z pravé kavárny. Takové, které nebude v papírovém kelímku a bude k němu sušenka."

Lehce se usmála se do těch zavřených očí, protože ho svými slovy upoutala.

„A taky doufám, že pořád platí to pozvání na mou sklenici červeného vína. Jestli jste si myslel, že zapomenu a vy z toho vyklouznete, tak to smůla, fešáku."

I přes to, že jeho zájem už měla, stále váhal.

„No tak, Deane. Nevím, co vás nutí zůstávat na takovém místě, ale musíte to nechat jít."

Po náročné dvojité směně ji rychle ubývalo sil, snaha o to, vrátit ho zpátky, ji bolestně vyčerpávala. Nechtěla se však za žádnou cenu vzdát – tak, jako to nevzdala u malého Dexe, i když pak tři dny nemohla stát na nohou. Tak, jako bojovala o spoustu dalších, za které přišli jejich mrtví milovaní prosit.

A Dean pro ni představoval něco zvláštního – něco, co ještě nedokázala definovat, ale věděla o tom od první chvíle, co ho spatřila.

Něco, co jí přimělo k tomu, porušit všechny interní nemocniční předpisy a její vlastní zásady a to všechno v tomto jednom momentě, kdy se k němu sklonila a políbila ho.

Svůj nos zabořila do toho tečkovaného, vrchní ret ji pošimralo jeho dvoudenní strniště, které mělo barvu zlata.

A skrze tenhle intimní dotek k němu vypustila zbytek své vůle a energie k tomu, aby ho k nim navrátila.

Musel opustit vidinu sebe samého stočeného kolem malého bratra. Lítostivou vzpomínku, ze které, pokud se nedostane včas, se stane zabiják.

Pohladila ho po vlasech a až pak nechala jeho ústa být. Vydalo to něžně mlaskavý zvuk, když je opouštěla.

Zoufale opřela své čelo o jeho, byla unavená a on stále otálel. „Deane, prosím. Vzbuď se. Prosím!"

Drželi ho s Tonym tak pevně a tak o něj oba dva stáli, že proti téhle světlé síle ta temná rychle ztrácela svou moc.

A stejně, jak bolest v jeho hlavě nečekaně a brutálně nastupovala, tak se i tiše a poraženecky vytratila a jeho vědomí se mohlo triumfálně vrátit.

Charlie cítila ten nepatrný pohyb a hluboký nádech, které tohle navrácení provázel.

„Konečně!" uklouzlo ji netrpělivě. A se shodně nemalou dávkou klidu sledovala ten pobledlý obličej naproti sobě, jak přichází k sobě.

Řasy se zatřepotaly, pomalu a váhavě se zvedly. Znovu objevené zelené oči pod nimi, se kterými se setkala, byly ještě plné zmatku a mrákot.

„Ahoj," uvítala je s úsměvem a skoro šeptajíc, snad aby je zase nevyplašila.

Tím, že u něj klečela, ho o pár centimetrů převyšovala a on k ní teď vzhlížel. Ani jí nenapadlo sundat své ruce z jeho obličeje, jen tlak už na ně nebyl takový, jako když ho s nimi volala zpátky. Teď si uprostřed nich hověl, zahříván a něžně laskán jejími prsty.

Zapátrala ve své sekundové obavě v tom smaragdovém vodopádu po známce toho, že si ji pořád pamatuje, avšak on nenechal její mysl na vážkách déle, než opravdu jen tu vteřinu.

V té další ji svými přitisknutými rty oproti těm jejím zcela přesvědčil.

Byla to jejich chvilková mazlivá hra, bez jakýchkoli hlubokých intimností, jen lehké doteky, provázené v tichu pokoje známým nezaměnitelně laskavým zvukem pohybujících se úst.

Už nebylo proč spěchat - byli tam, kde každý z nich chtěl být a nehledě na své osobní důvody, by stejně dříve nebo později takto skončili.

Ale byla tu ještě ta malá osůbku, která se teď mezi nimi ocitla tak nějak opomenuta a která jim ponechala opravdu jen malou chvíli na to, než se připomněla.

„Sanbiš."

Něco si holt děti zapamatovat musí.

Charlie se neudržela a usmála se do Deanových rtů. „Je to vážně to slovo, co si myslím, že je?"

Pokrčil nevinně rameny. „Jo. Ale mladej se ho ještě nenaučil správně používat."

TBC