Sestra Joan přelétla místnost pozorným pohledem okamžitě, jakmile do ní vstoupila. Ten nápad, nechat děti pod Deanovým dozorem se jí rozležel v hlavě, jen co v kuchyni započala s přípravou svačin.

Možná se unáhlila – ten kluk byl plný nekázně a sarkasmu, s troufalým slovníkem, měl tendence porušovat pravidla a následně vymýšlel divoké lži, aby to zamaskoval, když to prasklo.

Měl v sobě temnotu, smutek a vinu, která mu znemožňovala byť jen trochu se usmát. Když ho potkala, prostě toho nebyl toho schopen.

Tohle všechno v něm viděla hned napoprvé a nic z toho nebylo to, co by chtěla, aby tahal mezi děti.

Jenže o třicetšest hodin později jakoby roztál. Jako kdyby se osvobodil od svého temného já, oči se mu rozjasnily, napjaté držení těla povolilo.

Jeho zářivější já bylo o tolik pozitivnější, přístupnější a zábavnější. Stále sice s dětmi jednal s ostražitostí a nedůvěrou, avšak nejednou tu svou nasazenou cool masku neuhlídal a ukázal, jak citlivý a vnímavý umí být.

Její svěřenci z něj nespouštěly oči a hltaly každé slovo, které vypustil z úst - z čehož měla trochu obavy, protože byť se jeho aura pročistila tak na sarkasmu, nekázni a slovníku se nezměnilo vůbec nic.

Obdivovala, jak dokázal všechny ty neposedy na dlouhé minuty zaujmout, aniž by to vyžadovalo její asistenci. Rozhodně měl talent na zábavu. A během té nezkrotné zapálenosti se dralo na povrch jeho další já – to dětské.

V té chvíli se s nimi vezl na stejné vlně bezstarostnosti a upřímné radosti. Dokonce to vypadalo, že si to užívá.

A možná tohle všechno dohromady ji přesvědčilo o tom, že je schopen na chvilku ty mrňousy pohlídat.

I přesto však nemohla potlačit profesionální nervozitu a spěchala.

0-0-0

Ke své úlevě našla hrací místnost stejně klidnou, jako když ji opouštěla. Dokonce i Marcel si ve stoje modeloval a dost často se u toho škrábal na zadku.

„Svačina, děti. Každý se vezme talířek se sendvičem a džusík a půjde si sednout ke stolku. Žádné strkání nebo předbíhání." Nechala je, ať se sami obslouží a vzala plastový talíř s dvěma velkými chleby napěchovanými roastbeefem a plechovku sody.

„I pro vás je tu svačina, pane Jonesi. Přesně podle dohody," položila všechno před něj.

Deanovi se rozsvítily při tom pohledu oči, tvář se rozjasnila potěšením. „Woohoo, jste to zvíře ale nešetřila. Právě jsem se zamiloval! Pojď k taťkovi!" popadl mega sendvič oběma rukama a zakousl se. „Hmmm," požitkářky přivřel víčka a začal mlaskat.

„Pomalu – nikdo vám to tu nesní..."

Několikrát musel polknout, než byl schopný promluvit. „To VY nemůžete vědět a JÁ to nechci riskovat." Kousl si a strčil jí načatý chleba skoro pod nos. „Tohle je vážně skvělý. Vy jste skvělá. Tohle je fakt fakt skvělý," mlel jako by byl v rauši.

Poplácala ho po rameni. „Jen klid, Romeo."

S mastnou pusou plnou drobků se na ní zazubil. Jop, to jí připomnělo, že mu musí dát ubrousek stejně tak, jako ostatním dětem.

A tu jeho náplast na čele taky nemohla ignorovat. „Jste v pořádku?"

V tuhle chvíli pro něj bylo v pořádku úplně všechno a ona od něj dostala palec nahoru.

0-0-0

Dean měl nebe v puse a ráj v žaludku. Předtím, než začal se zdoláním druhého chleba, který by klidně mohl suplovat brzdné špalky pod kola, se napil sodovky, načež si zabušil pěstí do hrudi a říhl, čímž rozhihňal své dětské přísedící. „Jéééj," ukazovaly na něj prstíky. Usmál se na ně a i jim dal palce nahoru.

Dívaje se mlsně na poklad v talíři, své vlastní prsty propletl do sebe, protáhl je, až klouby praštěly, zakroužil rameny, hlavou provedl úklon nalevo a napravo. „Připraven."

Dychtivě sáhl po jídle, když zaslechl sestru Joan domlouvat Hannah, která si nepřišla pro svačinu a stále seděla v koutku se svou hadrovou panenkou v ohbí paže a vybarvovala obrázek princezny.

Naprázdno polkl, snažil se pozornost upnout na svůj úkol. Zamával si sendvičem před obličejem, nasál vůni pečeného masa. Čich mu fungoval perfektně, ihned se mu na jazyku začaly shlukovat sliny.

Bohužel i sluch měl perfektní a k tomu – sakra! – svědomí! Tlačilo ho už od chvíle, co zvýšil neočekávaně hlas a Hannah od něj odešla s pláčem. Snažil se to přebít jídlem – děti přeci brečí furt a kvůli menším věcem!

Dařilo se mu - až doteď. Ten Joanin vemlouvavý monolog podkopával jeho tak pečlivou bariéru, kterou vystavěl z té tuny hovězího.

Provedl pár dechových cvičení jako poslední pokus zamést tamto pod koberec. Otevřel pusu, aby znovu umlčel ten hlodající pocit, fascinovaně zíral na žvanec, vznášející se mu před očima, v rukách cítil jeho váhu...

A pak jen vzdychl a položil ho s velice smutným a zklamaným výrazem zpátky na talíř.

Život není fér.

0-0-0

„Můžu...?"

Joan k němu zvedla zmateně hlavu.

Stál nad ní a vypadal tak nějak nervózně. V ruce držel tácek se svačinou.

„Jenom bych... no... pokusil se jí motivovat..." poškrábal se rozpačitě ve vlasech, pohodil hlavou k jídlu.

Joan se s vážným výrazem postavila. „Víte..." odmlčela se, jakoby hledala slova. „Hannah... ona je trochu zvláštní... je to takové křehké stvoření, u kterého máte pocit, že když začnete moc nahlas dýchat, tak se rozplyne."

Nebo by se to mohlo stát během příliš hlučného projevu - Dean na vteřinu, aniž by chtěl, sklopil ve vině oči.

„Moc toho nenamluví, nevidíte ji s ostatními dětmi, ale všimnete si, jak je šikovná a pečlivá, jak nad vším přemýšlí. To jí hodně od druhých izoluje, ona-"

„Má svůj svět, kde je všechno takový, aby jí to dávalo smysl."

Joan k němu překvapeně vzhlédla.

Pokrčil rozpačitě rameny. „Co?! Každý někoho takovýho máme... teda, jako... známe."

Sama nad tím pouvažovala, než mu dala pokývnutím hlavy souhlas. „Tak jo, zkuste to. Cokoliv, co jí donutí jíst... je tak hubená..."

Dean měl svůj plán...

0-0-0

„Ahoj maličká," sedl si naproti ní na zem, aby tak srovnal jejich výšku. Kdyby se nad ní tyčil, bylo by to znamení autority a převahy a on ji nechtěl ještě víc strašit.

Přitáhla si tu svou hadrovou panenku k tělu, oči upřené na kresbu.

Tady by měl začít.

Položil papírový talířek s jídlem na stolek a chvíli beze slov pozoroval, jak vymalovává. Tahle princezna byla stejně pečlivě vybarvená, jako ta, kterou mu dala dříve. Žádné přetahování, bedlivě vybírané barvy.

„Tady tu šťabajznu odněkud znám...někde jsem ji už viděl..." zapřemýšlel. Pak si cvrnkl do čela. „Ha! Potkal jsem ji v Disneylandu." Jednou tam se Samem měli případ. „Jasně. Sexy a dost... obratná. Navzdory korzetu a všem těm výztuhách, co na sobě měla. Wow." Vzpomněl si, jak si to rozdali na zámecké podlaze a přitom ohnuli pár drátů a kostic.

Odkašlal si, aby zkrotil špinavé myšlenky a mohl se vrátit k úkolu. „Jo a byla taky zatraceně hodná... a... proklatě milá. Takovýhle tyhle pávice přeci jsou, ne? Hodný a milý. A její jméno bylo...Sazínka. Polenka." odfrkl a do třetice to dal."POPELKA!"

Zvedl k Hannah vítězoslavně pohled a očekával od ní obdiv. ON přeci ZNÁ Popelku! Jednu z jejích hrdinek. Tohle MUSELO zanechat dojem. Tohle ho MUSELO posunout aspoň o level!

Jenže ona si dál barvila, jakoby se právě nesetkala s někým, kdo si potykal s princeznou.

Trochu ho to rozladilo, protože si myslel, že to bude mít u Hannah lehčí.

„OK, zkusíme celebritu číslo dvě." Přejel si dlaní po vlasech tam a zpátky a vytasil se s dalším trumfem.

„A tu mořskou slečinku, co od tebe mám - wow! Ten její rybí ocas se vážně... hodně třpytí. Jako WOW hodně! Jakou používáš metodu? A ty barvy – to byla... oceánská modrá? Jako... WOW!" rozhodil v nedostatku slov teatrálně rukama, div se nechytil za prsa. Tlačil na pilu, snažil se tvářit uchváceně a obdivně. Tolik usiloval o to, aby ho vzala na vědomí, že přehrával na plné čáře.

„A ta rybí číča, to je Auriel, že jo..." hned na to si pleskl rukou do čela. „Oops! Tohle bylo mimo záznam. Ariel! Tu jsem hned poznal." Ukázal na sebe hrdě palci a prohnul ústa v němém 'Jo, to jsem já – znalec princezniček všeho druhu. '

O malé mořské víle věděl jen díky tomu, že jako teenager zkoumal její anatomické proporce a do dnešních dní nepřestával koumat nad tím, kde má sakra umístěny rozmnožovací orgány. Zajímalo ho to i přesto, že byla animovaná.

V tuhle chvíli byl na sebe hodně pyšný. Držel se – skoro - bezchybně, tímhle si jistě u Hannah zajistil nehynoucí slávu.

Ona si však jen vyměnila barvičky a svůj zájem stále upírala k výkresu. Přesně takhle ho ignoroval i Sam, když se k tomu rozhodl – zíral do knížky nebo notebooku a totálně Deana zazdíval. Jenže do něj mohl strčit nebo mu ty jeho krámy sebrat - nic z toho, co by se dopustil na téhle křehké bytosti. Není přeci nestvůra, ale – pokaždé, když do Sama hrubě šťouchl, ihned se mu dostalo žádané pozornosti. Fungovalo to a... bylo to o mnoho jednodušší, než používání stovek slov.

0-0-0

Sledoval ji, jak si přivinula panenku k obličeji a pak, jakoby kývla na souhlas. Vypadalo to, že jsou si hodně blízké a že se o ní Hannah dobře stará. Žluté provázkové vlásky byly vzorně zapletené, látka nenesla žádné známky opotřebovanosti, jako tomu bylo u Tonyho plyšové opice.

A proto se Deanovi zamlouvala daleko víc, než to vykuchané jednooké zvíře.

„Hej, a co je tohle za princeznu? Smím znát její jméno?" Ani nedoufal, že se dočká odpovědi. Hannah si jen hračku přitiskla ochranářsky k tělu. Tohle je jeho poslední vemlouvací pokus, do kterého dal všechno.

„Fajn, tak já se zeptám sám," pokračoval v divadle. „Jak se jmenuješ, fešando?"

Cítil se nezvykle rozpačitě, když se naklonil, natočil ucho k panence a dělal, že poslouchá. Ale z nějakého svého důvodu se na to nemohl vykašlat. Stejně tak, jako se na to nevykašlal u Tonyho.

Už se do téhle hry zapojil a do čeho se Dean Winchester zakousne...

Ale až tady skončí, tak bude muset udělat něco hodně, HODNĚ chlapského – aby našel své ztracené koule.

Když se narovnal, tvářil se potěšeně. „Mimi? Rád tě poznávám Mimi, já jsem Dean."

Hannah v překvapení otevřela pusu, oči se jí z té nečekané konverzace mezi její kamarádkou a Deanem rozšířily ohromením. To, že mu Mimi prozradila své jméno, u ní mělo váhu. Důvěřovala jí, a pokud k němu promluvila ona, hodně to pro ni znamenalo.

Dean náhle sklopil ostýchavě oči, na tváři skoro až stydlivý výraz. „Neodolatelný? Hrdina? Batman? Díky Mimi – víš, spousta ostatních na mou atraktivitu žárlí a to vede k pomluvám, ale ty se nebojíš mi říct do očí, co si o mně myslíš. A toho si fakt vážím. Cože? Jasně, že mi taky líbíš. Ale zrovna teď na někom dělám, zlato, ale kdyby to nevyšlo..." namířil na ní ukazováčky a rozpustile přimhouřil pravé oko. „Rozumíme si," mlaskl.

Odtrhl zrak od panenky, jen aby se setkal s mírně vyjukaným pohledem její majitelky. Ihned proto přestal s Mimi flirtovat, doufajíc, že nepopustil uzdu svému herectví přespříliš a nenadělal v té mladé hlavičce zmatky.

„Echmm... říkala si, že se ti líbil příběh o rytířovi a jeho pohůnkovi – a víš co? Mám taky bráchu a ten je Samuelinovi děsně podobnej..." přerušil svůj monolog, když slyšel, jak se v Hannah zadrhl dech.

Oči se jí ještě více rozšířily. „Lino?"

Bylo to jen hlesnutí, a přesto to bylo všechno, v co doufal. Teď už ji měl na své straně. Konečně mohl svou pozornost upřít na něco lidštějšího než na látkovou pannu a přál si, by se tahle jeho samomluva nikdy nedostala na veřejnost.

Kývl. „Jo, Lino. Až dojím svojí šťavnatou sváču, půjdu ho zkontrolovat, jestli není odkopanej nebo tak. Je teď chabrus na ruce, takže mu tak trochu musím pomoct. No, ale kdybys chtěla, můžete jít s Mimi se mnou a okouknout ho." V náhlém návalu diskrétnosti se k ní naklonil a ztišil hlas. „S propustkou si nedělej starosti. Nějak to se sestrou Joan sfouknu. Jsem okouzlující a ona už mi zobe z ruky." Pro jistotu se ale ohlédl, jestli mu nestojí za zády.

Narovnal se a přisunul talířek s jídlem před Hannah. „Naber sílu, budeš ji potřebovat. Je to dlouhá cesta a výtah jede děsně pomalu." Zvedl se, aby zakončil své vystoupení. „Mám rezervaci u zelenýho stolu. Budu tam sedět a čekat na vás, holky." Ještě na ně zamával, když odcházel doprovázen Hanniným přemýšlivým pohledem.

0-0-0

Sestra Joan si k němu přisedla a chvíli ho fascinovaně pozorovala. Nikdy neviděla nikoho jíst s tak obrovskou chutí, blaženým výrazem a zářícíma očima. Tenhle týpek měl neutuchající apetit a skvělé spalování – sjela mu pohledem po těle. Nepřesvědčivě si odkašlala.

„Tak jak to šlo?"

Usrkl sodovku z plechovky. „Vzal jsem to za správnej konec a myslím, že jsem zabodoval. Můj plán oslovit její hadrovou kamarádku jménem byl geniální a zafungoval. Geniální je totiž mý druhý jméno."

To, že byl mistr v plánování dokázal tím, že ještě předtím, než za Hannah šel, zjistil si u Joan panenky jméno. Všiml si totiž, s jakou něhou a důvěrou ji holčička drží a věděl, že pokud je k té maličké cesta, vede právě skrze tuhle soukromou věc.

Podváděl a co? Bylo to v zájmu dobré věci a Hannah se to nikdy nedozví – o tom byl přesvědčen. A on u ní bude vždycky ten, ke kterému, kromě ní, její milovaná Mimi promlouvá.

Na Joan jeho samochvála nezapůsobila. „Geniální to vy jste. Stejně jako Andersen – to byl taky velký pohádkář."

Dean její narážku nekomentoval jen proto, že ji nepochopil.

„Heleďte..." polkl a utřel si pusu do rukávu. „Chtěl bych maličkou vzít na chvíli k nám dolu..."

„Koho?"

„Maličkou...uh, Hannah. Chtěl bych ji ukázat Samuelina... eh, teda jako bráchu. Sama. Ona je mu v ledasčem podobná..." náhle se zazubil. „Hehe – jemu by sedly i ty její berušky do vlasů." Té vidině se musel zasmát nahlas. „Neskutečně obscénní!"

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Svou šanci jste už dostal a nelíbí se mi představa, že budete tam dolu tahat další z dětí. Stačí, že se tam už potuluje Tony..."

„Jen se pozdraví nebo tak něco... když to mezi nima nebude fungovat, přivedu ji hned zpátky."

Joan se na něj zamračila. „Tohle nevyznělo v prospěch ani jednoho z vás!"

Dean si přejel po vlasech tam a zpátky. „No... nemusíte se bát nebo tak... on je brácha špatnej na ruce..."

„Pane Jonesi! Přestaňte se do toho zamotávat nebo vám sem zakážu vstup a to ve vteřině!"

Zvedl obočí. „To je výhrůžka?"

„Ne, to je slib!"

„Dyť jsem nic neřek'!"

„To by bylo pro jednou fajn. A pak... ona by s vámi stejně asi nechtěla jít. Je nedůvěřivá a samotářská, nepůjde s cizím člověkem někam, kde to nezná..." zmlkla, protože Hannah k nim právě došla. Chvíli stála před Deanem, než mu pomalu podala prázdný talířek.

„Dobrá práce, maličká. Hádám tedy, že jsi připravená vyrazit za Linem?" Dean si od ní papírový tácek vzal. Usmál se na ní, když nepatrně kývla a objala Mimi oběma rukama, jakoby jí tím pevným stiskem dodávala panenka odvahu.

Zadíval se triumfálně na Joan. „Tipoval bych, že už nejsem cizí."

Skóroval.

Dlouze a pátravě si ho změřila. „Musím říct, že se mi líbí, jak napravujete chyby, kterých se dopustíte na jiných. Řekněte mi ale – napravujete i chyby, kterých se dopustíte sám na sobě, pane Jonesi?"

0-0-0

Až po několika ujištění, že Hannah opravdu chce s Deanem jít, ustanovení času návratu a obléknutí obou dětí – protože Tony se k výpravě přidal ihned, jakmile pojal podezření, že se někam půjde - do župánků byli konečně všichni nachystaní.

Dean dostal od Joan přednášku, z které si stejně nic neodnesl, protože veškerou pozornost věnoval tomu, aby zamaskoval svou otrávenost nad tím marným kázáním srkaje při tom brčkem džus z krabičky.

„Rozuměl jste a je vám to jasné?" konečně to zakončila.

„Ano, madam. Vy tomu tady velíte a děti nejsou hračka. Slibuju, že žádný nerozbiju ani neztratím."

„Zatím jste mě nezklamal, tak ať vám to vydrží. Protože pokud tomu bude jinak, poznáte mou temnou stránku. A mimochodem – kde jste vzal to pitíčko?"

Dean potáhl. „Vyměnil jsem ho za neviditelnýho jednorožce. Pheh, děti jsou tak důvěřivý," koutek úst mu pobaveně vylétl nahoru. Když však viděl, jak ze sestry Joan vyprchává světlo a začíná jí obklopovat temnota, stáhl ho rychle zpátky.

„Émm... Naschle!" otevřel fofrem dveře a vystrčil oba svěřence na chodbu dřív, než mu to ta ženská zatrhne.

„Kdo bude první u výtahu děcka, vyhrává pytlík kouzelných fazolí."

TBC