Dean otevřel oči pod tíhou pocitu, že ho někdo upřeně pozoruje. Nemýlil se. Těsně u křesla, v místě kde měl hlavu stál Tony, tentokrát ne s ukazováčkem v nose, ale palcem v puse. 

„Ježíši, jak jsi tu dlouho? Proč tu takhle strašíš?“ Zívl. Zamžoural na náramkové hodinky.

Trochu moc otázek na někoho, který dle apatického výrazu ani sám nevěděl, jak se tam dostal. Tony na něj oblouzněně zíral, snad to byly automatické pohyby, které sem jeho tělíčko donesly. Hlava s mozkem zůstala ještě ponořena do závěje skorospánku.

Dean ho chtěl poslat zpátky, jenže sám by to nedal, takže by ho musel odnést a jemu se ještě vylézat nechtělo.  Tak co s tím rozespalcem teď bude dělat?

Tony se zašmudlal volnou rukou v obličeji, hned na to se pohnul a začal se škrábat k Deanovi nahoru. Což se mu, díky tomu, že teď křeslo bylo v rozloženém stavu o něco níže, podařilo.

„Co to…“ Dean se v zájmu své bezpečnosti skoro odtáhl, když se k němu to rozviklané tělíčko blížilo. Jako housenka hledající teplo k zakuklení se dralo pod vyhřátou přikrývku.

„Hm, problém co s rozespalým zombíkem je vyřešen,“ nadzvedl jí a Tony se k němu stočil do klubíčka. Vypadal jak vymrzlé štěně, Dean mu sundal bačkory, které měl obuté obráceně a při doteku s jeho chodidly se upřímně zhrozil. „Takový ledy! Odkud jsi sem přišel – ze severských plání? Tak studený plácačky nemá snad ani samotná Smrt!“ Vzal mu oba jeho rampouchy do své velké dlaně, musel je zahřát. Druhou ho pečlivě přikryl, aby se to prochladlé nic tisknoucí se proti jeho teplé hrudi neproměnilo ve stonající. Moc dobře si pamatoval Joanina slova s čím sem Tonyho a další děti přivezly. Byť i pitomá rýma by mohla tohle rachitické a oslabené tělo krutě potrápit. A to on neměl v úmyslu dopustit.

„Dopeču tě tu jako housku na krámě,“ ještě než položil hlavu zpátky na polštář, obmotal ruku kolem té malé hrudky pod dekou kvůli bezpečnosti, kdyby jí snad ze spánku napadlo skutálet se na podlahu.

Tony usínal s palcem v puse a svírající Deanův přívěsek, on sám pak s vůní jahod plnící mu nos z dětských vlasů, které ho šimraly pod bradou a vynutily si broukání melodie Strawberry Fields Forever od Beatles. Ani nevěděl, že ji zná.

0-0-0

Jdi a nevracej se!

Otcova slova, která pálila jak krvavý šlinc po šlehnutí biče. Oba byli plní zloby, krutě se pohádali, on však nehodlal před otcem couvnout. Tentokrát ne! Hájil si nárok na svůj život, chtěl dělat svá rozhodnutí, své chyby a nést si za ně svou zodpovědnost. Nemohl už dál snášet Johnovu vojenskou drezůru, to jak se vláčeli od motelu k motelu, bez stálého místa s názvem domov, musel se vymanit ze způsobu žití, které bylo plné děsu, krve, násilí a zabíjení. Čím byl starší, tím více se mu to příčilo. Chápal svou povinnost, jenže pro něj to byla právě už jen „povinnost.“

Chtěl pokračovat ve studiu, jít na vysokou, to byla šance, jak se z toho všeho dostat. Otec mu to zakázal. Argumentoval silně a neúnavně, ale pro otce to nemělo žádnou váhu, ignoroval jeho touhu konečně někam patřit, být součástí „normálního dění,“ že to vyústilo v tragický okamžik, kdy se vzepřel a John ho po ostré výměně názorů vyloučil z rodiny.

Jdi a nevracej se!

Ještě než je opustil, pohlédl na bratra.

Dean, stojící opodál, s očima plnýma slz stejně jako on, jen v náznaku zakroutil hlavou a přes rty se mu dostalo jediné slovo, kterým se ho snažil zadržet. „Prosím.“

Tenkrát byl hodně zdrcený. Z otce, který ho prakticky zavrhl. Z vyřčených výčitek. Z toho, jakým způsobem od nich odešel. Ale ze všeho nejvíc, že se ho Dean před Johnem ani jednou nezastal. Nesl si jeho nezájem v sobě jako velkou křivdu a zklamání ještě hodně dlouho. Tenkrát ano.

Sam se pomalu probouzel. Bylo to zvláštní, protože vůbec netušil, kde se nachází. V hlavě měl jak po generálním úklidu - čistě zameteno. Nebylo se čeho chytit, nic k určení místa, času nebo události dokud neotevře oči.

0-0-0

Charlie opisovala údaje z monitoru do karty a její předsevzetí o disciplíně a sebeovládání balancovalo na pokraji kluzkého srázu. Sice stála pevně nohama na zemi, ale ve svých myšlenkách se právě nakláněla nad těma dvěma a s neuvěřitelným zájmem je pozorovala.

Tonyho přítomnost prozrazovaly pouze konečky jeho ryšavých vlasů vykukující zpod přikrývky, které se občas zavlnily pod náporem Deanova dechu.  Dalším znamením byla i ruka, kterou měl ten starší v poloze, jakoby chtěl někoho chránit.

Tohle bylo tak kouzelné, vyvolalo jí to úsměv na tváři.

Noční směna se skládala z jedné velké nekonečné sady střelných a bodných zranění – měla pocit, že si krev vylévala i z bot. Malé děti, teenageři, dospělí – všechno oběti dvou znepřátelených gangů, které si zrovna při její šichtě rozhodli srovnat účty.

Byla unavená, byla hladová, byla poznamenána celou tou řezničinou, kterou za dnešní noc musela projít.  

Vážila si své práce, respektovala své umění a nadání. Jenže v takovýchto chvílích to bylo spíše prokletím. Vynaložila – tak jako každý z nemocničního týmu – všechny síly neztratit ani jednoho z nich. Vraceli je zpět jejich rodinám, dávali jim novou šanci na život.

To díky nim mohli vzít do rukou znovu zbraně a začít střílet kolem sebe ve jménu pomsty. Nikdy to neskončí, tohle bylo dokonalé perpetum mobile.

V takových chvílích zapochybovala o tom, že dělá tu správnou věc. 

V takových chvílích sama sebe nemohla vystát.

V takových chvílích se cítila zbytečná a toužila odejít do zapadajícího slunce, jakkoli to znělo jako klišé, cokoli to mohlo znamenat. Odtamtud však už nebylo návratu.

Teď záviděla těm dvěma tak jednoduchou věc jako byl spánek. Nic by se nemohlo vyrovnat pocitu, kdy by si lehala vedle nich, vědíc, že právě tam patří. Přála si být členem jejich malého soukromého gangu, kde nejostřejší zbraní byl hrot pastelky a Deanovo vyjadřování. Konečně by jí tohle slovo nezpůsobovalo mrazení v zádech.

Odtrhla od nich svou pozornost a urychlila vypisování hodnot. Právě, když kartu vracela zpátky do závěsu, upoutal ji nepatrný pohyb. Vrátila se do čela lůžka, kde se Sam chystal probrat z několikahodinového spánku.

Řasy se mu zachvěly, jakoby s tím trochu váhal.

„Same, slyšíte mě?“ Naklonila se nad ním. Mluvila k němu v měkkém polohlasu, chtěla ho pomalu přivést k vědomí, ne ho vyděsit, aby ho ztratil.

„Všechno je v pořádku, Same. Jste v bezpečí, je tu váš bratr a celou dobu na to dohlížel. Nikdy jsme tu nebyli pod přísnějším dohledem.“

 Jakoby je tahle zmínka přesvědčila, konečně se řasy napůl zvedly a zpod nich se na ní zadívaly světlehnědé oči.

„Ahoj,“ usmála se na ně.

Pár sekund tak vydržely, než se jí zase schovaly. Buď byly i po tom dlouhém spánku stále unavené nebo očekávaly, že spatří někoho jiného. 

Měla hned vzbudit Deana, jistě by to Samovi při prvním kontaktu pomohlo, kdyby viděl známou tvář.

Chtěla to udělat, když se oči pod ní otevřely podruhé, několikrát těžce zamrkaly a zůstaly vzhůru. Pomalu tápaly po místnosti, než se zastavily zase u ní. Přišlo jí, že se nemůžou zorientovat.

„Jste v nemocnici, měl jste nehodu. Dean vás sem včera přivezl s řeznými ranami na rukou, které jsme zašili, dostal jste pár jednotek krve. Teď jste napojen na kapačku s antibiotiky a k tomu jste dostal léky na bolest. Můžete se po nich cítit trochu malátně, když tak snížíme dávkování. Dobře?“

Nebyla si jistá, jestli to pro něj nebylo moc informací najednou, zdali bude schopný tuhle zahlcenost vstřebat. Ujistil jí, že ano, když skoro nepostřehnutelně kývl na souhlas.

Polkl a sám chtěl něco říct, ale zůstalo jen u pokusu. Přes vyprahlá ústa se slovům nechtělo.

„Přinesu vám vodu, abyste tu nemocniční pachuť spláchnul,“ povzbudila ho úsměvem.

Z pojízdného stolku, který byl zaparkován v rohu místnosti vyndala plastový džbánek spolu s kelímkem opatřeným víčkem a polohovatelným brčkem. Spíš to vypadalo, že něco takového patří na dětské oddělení, jen scházely roztomilé obrázky. V malé místnůstce, oddělené od pokoje posuvnými dveřmi kde bylo jen umyvadlo, naplnila obě nádoby vodou, džbánek postavila zpět na vozík, pevně zavíčkovala kelímek a vrátila se k Samovi.

„Trochu vás nadzvednu…“ Když se setkala s nevěřícným pohledem, vysvětlila to.

„Já osobně ne, nechám to udělat vaši postel. Můžeme?“ Počkala, dokud jí na to nekývl a zmáčkla ovládání.

Horní polovina lůžka se začala pomalu zvedat, dokud si nebyla jistá, že v téhle poloze už nebude Samovi hrozit, že mu voda v krku zaskočí.

„V pořádku?“ Byla zvyklá se pravidelně pacientů ptát, jak se cítí. Komunikace s nimi dávala vzniknout základům oboustranné spolupráce a otevírala dveře důvěry k ošetřujícím lékařům a sestrám.

Sam znovu lehce přikývl a soustředil se na své pití.

Když se mu napjaly svaly na pažích, Charlie ho zadržela. „Nechte ruce odpočívat, teď přijde má chvilka osobní slávy. Dáte mi tak šanci vyrovnat skóre robopostele versus vrchní,“ podržela mu kelímek, mezitím co si Sam několikrát pomalu potáhl z brčka. Zdálo se, že i tato jednoduchá činnost ho vyčerpala, když trochu zadýchaně zabořil hlavu zpátky do polštáře.

„Je to lepší? Pokud budete chtít znovu napít, řekněte si,“ položila kelímek vedle plastového džbánku.

Sam polkl. „Ď´kuju,“ podařilo se mu vyslovit. Znělo to slabě a trochu nejistě, ale byl to první pokus po mnoha hodinách nedobrovolného mlčení.

„Není zač. Jak se cítíte?“ Charlie se zadívala na hodnoty na monitoru, které plně kopírovaly Samův bdělý stav.

„Ž´vej,“ zamumlal. „D´n?“ Teď se ptal on.

Charlie se usmála a ukázala směrem ke křeslu, kde se jmenovaný právě zvedl na lokti a ospale mžoural. Ve tváři byl malinko pomuchlaný, vlasy mu trčely do všech stran. Vypadal trochu jako krtek, který se dostal zpod zemí na světlo, vytažen hlasem svého bratra. Teď zachytil i jeho obraz, Sam se na něj díval s natočenou hlavou do strany, v polosedě odpočívající proti velkému polštáři. Deanovi se mihl přes tvář výraz znepokojení.

„Same?! Co se děje? Je všechno v pořádku?“ Odhodil pokrývku, ve snaze se co nejdřív postavit zapomněl, že Tony se ho stále drží za přívěsek a to dost pevně, podle toho, jak to s ním škublo zpátky do předklonu.

„Deane, všechno je…“ Charlie ho musela zpomalit, než si ti dva na křesle přivodí nějaké zranění, způsobené Deanovým falešným poplachem.

„Kruci!“ Snažil se dostat amulet ze sevřené dětské pěsti. Střílel pohledem mezi bratrem a svým „věznitelem“, tahajíc nervózně za šňůrku, jako kdyby měl na druhé straně štiku zakousnutou do návnady a přetahováním si měřili síly. „Mluv se mnou, Same! Sakra, já se odsud…Jsem tady, Sammy! No tak pusť! Jak ve svěráku!“ Konečně prsty nečekaně povolily, aniž by se Tony vzbudil, až se Dean díky své urputnosti sesul z křesla na zem.

Než to stačila Charlie okomentovat, vystřelil na nohy, pokrývka se mu však omotala okolo kotníků a on jí táhl a zakopával o ten kus deky, dokud se vztekle v půlce cesty nezastavil a nevybíravým způsobem a patřičným klením ji nevyrval zpod svých chodidel a zmuchlanou do koule odhodil zpátky na křeslo, kde pod ní pohřbil Tonyho.

Oba dva na něj zírali s neuvěřením, když se domotal udýchaný, rozcuchaný a orosený k posteli.

Jejich obličeje ho zřejmě utvrdily v tom, že je něco špatně. „Same! Co je s tebou, brácho! Jestli nezačneš mluvit tak přísahám, že tě…“

„Můžeš se uklidn´t? Děsíš tu všechny ok´lo,“ Sam se snažil o výslovnost, i když ho to zpomalovalo.

Dean se na něj zadíval s výrazem, jakoby jeho mladší bratr svým hlasem způsobil zázrak.

Charlie zachytila emoce, které se mu usazovaly v obličeji, vždy jedna na kratičkou chvíli, jen lehce se o něj otřela, aby hned uvolnila místo další. Přistihla se, jak se sama usmívá, když viděla výraz v jeho očích, kterými na Sama shlížel. Byl plný soucitu a bratrské něhy.

A pak bylo všechno pryč, Deanova tvář nabyla rovnováhy a neochvějné přesvědčivosti.

„Hm, ovšem ne tolik jako strašíš ty svýma vlasama a tím co ti vytváří na hlavě a ty to klidně už několik let prohlašuješ za účes!“     

TBC