Charlie opustila místnost, aby došla pro doktora, Dean v potřebě nutnosti použití toalety. Sam odpočíval opřen do polštáře, vyčkávajíc, kdo se stihne vrátit dřív.

Jeho padající víčka v tom nastalém tichu zadržel zvuk podobný plačtivému zakňourání. Zamrkal, nutil svou chabou pozornost k soustředění. Ve svém životě zažil už i jednodušší věci.

Právě, když to vzdával, zakňučení se ozvalo znovu, nalevo od sebe zaregistroval dokonce náznak pohybu.

Natočil hlavu ke křeslu, na kterém se vlnila přikrývka. Buď ho šálily jeho vlastní smysly díky všem těm utišujícím látkám, které dostával, nebo ta deka obživla! V tom druhém případě je nahranej, pokud dojde z její strany k napadení, nemá se čím bránit. Zašmejdil očima ke dveřím, doufajíc, že se Dean vrací. Nejednou byl zachráněn velkým bráchou v té možné poslední chvíli, kdy se jak pravý hrdina vřítil dovnitř a vyrval Sama z pracek všemožným pekelným stvořením, kterým kazili plány na ovládnutí čehokoli. Před rokem, v domě posedlém démonem, ho atakovala stolní lampa a byl by skončil uškrcený na elektrickém kabelu, kdyby se bratr o pár vteřin zpozdil.

Dean se však zřejmě musel tam, kde teď právě byl potýkat se svými vlastními démony, proto se Sam v duchu připravoval na možný střet s rozzuřenou pokrývkou – dokud na ní nevyrostla rezavá hlava.

Uhm, tohle byla novinka! Mělo by ho to vyděsit, ale jeho to spíš překvapilo.

Sledoval její rotaci, kdy se natáčela všemi směry, do široka otevřené oči se zaplnily slzami, spodní ret se vysunul dopředu v nadcházející plačtivé grimase.

Sam nadzvedl obočí – jak si mohl myslet, že něco tak nešťastného by mělo v úmyslu mu ublížit? Měl by přestat podezřívat neživé hýbající se věci – všechny nemusí být jistě hned posedlé a tohle bylo důkazem.

A nato si vždy připomněl, že právě lehkovážnost je, při práci kterou se zabývali, jednosměrnou jízdenkou na hřbitov.

Než tomu stačil předejít, tiché zakníknutí odstartovalo bezhlesný pláč. Zpod zavřených víček se vyvalily slzy o velikosti skleněných kuliček, které se skutálely po tvářích, aby se mohly vsáknout do látky zakrývající zbytek téhle roztřesené osůbky.

Musel s tím rychle něco udělat nebo se v těch obrovských slzách to mrně utopí.

„Ahoj,“ začal neformálně, aby na sebe nenásilně upoutal pozornost. I tak hlava úlekem nadskočila, obličej se schoval do půlky za hradbu deky, jen modré oči se upíraly jeho směrem. Vypadal jak vyděšené lišče vykukující z nory.

„Ooops, nechtěl jsem tě vylekat, jen – pokud si plánoval mě překvapit tak se ti to povedlo,“ pokusil se o úsměv, ale mimické svaly ho po několikahodinové nečinnosti ne úplně poslouchaly. Radši zanechal marné snahy, aby toho mrňouse ještě víc nevyděsil.

Rychlé utření nosu do látky, pak popotažení.

„Kolik se vás tam lištiček schovává? Můžu hádat?“

Nepatrné přikývnutí.

„Uhmm…“ Sam se tvářil, že si to musí promyslet. „Pět?“

Zakroucení hlavou, popotáhnutí.

„Ne? Tak myslím, že…tři!“

Zahlédl přesný počet vztyčených prstíků, které se objevily na povrchu peřinového valu.

„Správně – umíš skvěle počítat. Takže jsem to uhádnul?“ Vyloudil na obličeji něco, co mělo vypadat dychtivě. Sám by ten svůj pokus radši nechtěl vidět.

Ovšem toho rezavého lišáka, který se před ním skrýval, tahle hra vytáhla na světlo. Teď už mu byla vidět i brada, která se mezitím přestala klepat. I přes to se však nedočkal kladného gesta.

„Ou, tak já už nevím. Pět ne, tři taky ne. Milion?“ Přehnal to.

Hlava se stáhla mezi ramínka, ozvalo se slabé zahihňání. To nabralo rychlý obrat – zřejmě tahle bytůstka měla blíže ke smíchu a proto přechod z pláče k projevu radosti byl tak svižný.

„Já se vzdávám, došly mi čísla,“ Sam hraně vzdychnul. „Musíš mi poradit.“

„Já tu šem. Nejšem likšišta, šem kluk,“ znělo to slabě, ale nebojácně.  Patrně měl s vysvětlováním už své zkušenosti a věděl, za čím si stát.

„No jo,“ Sam se na něj lépe podíval. „Teď už to vidím. Ono to nebylo přes tu deku poznat. Jak se jmenuješ?“

„Tony.“

„Ahoj Tony, já sem Sam. Potřásl bych ti rukou, ale ty moje jsou zrovna teď tak trochu mimo službu.“ Fakt byl ten, že v nich cítil tupý tlak a neodvažoval se s nimi jakkoli manipulovat, aby si tupost nedala dostaveníčko se sestrou ostrou. Byl by to divoký mejdan.

Tony ho obdařil smutným pohledem. „Máš bebí. Dal šem ti opci. Menuje še Opce. Pak šem ji dal Dexovi. Špí jako ty. Je to můj blácha a je menší. Uhmm… De žikal, že tu můšu balvit, mám vymalovánky, fixy, papíl, balvišky..uhmmm…dám ti šokoládu, jo?“

Samovi se z toho málem zatočila hlava, právě byl zahlcen nesourodými informacemi, ve kterých se snažil zorientovat. Ale aspoň ho tenhle Tonyho  vyprávěnkový pelmel udržoval vzhůru. Nechtěl hned zase upadnout do spánkového maratonu, když se okolo děly prapodivné věci.

Zajímalo by ho, jak se Dean dostal k tomuhle rezavému stvoření, které se právě snažilo vyhrabat z nánosu pokrývek, do kterých si sem tam utřelo unudlený nos. Hned jak se osvobodil, dolezl po čtyřech k okraji křesla.

„Opatrně,“ Sam už ho viděl, jak se zřítí po hlavě.

„Jo,“ Tony se přetočil na břicho a spouštěl se pomalu dolů, dokud se špičkami bosých nohou nedotkl podlahy.

„Šikulka,“ uznal mu to. Hned na to ho sledoval, jak se rozeběhl přes pokoj, pleskání malých chodidel o podlahu bylo vážně rychlý.

„Budeme balvit. Tydle vybalvovánky ne, ty balví De a mušim poškat. Mušem tydle, jo? Ceš tydle?“ Tony mu ukázal velký sešit s různými komiksovými postavičkami. Na první stránce byl Batman a pohled na něj zaplnil Sama vzpomínkami.

Tenkrát jeho starší bratr bojoval se svým vlastním démonem jménem angína. A i ti nejnebezpečnější nadpřirozené bytosti se stahovali zpátky do pekla, protože nikdo nechtěl být okolo, když byl velký Dean Winchester nemocný.  Sam se musí dostat rovnou do nebe, protože očistcem si během těch dvou týdnů už prošel.

Byli uprostřed případu a bylo těžké udržet Deana v posteli. V horečnatém deliriu neustále pochodoval po motelovém pokoji, a i když se sotva držel na nohou, pořád se pokoušel různými fintami zdrhnout a nakopat všem zloduchům tam venku zadky. I přesto, že Sam zamykal a nespouštěl z něj oči, po druhé probdělé noci usnul tak tvrdě, že neslyšel, jak Dean neohrabaně vylezl z okna, jen aby se dostal ke svému autu. Málem ho tenkrát ranila mrtvice, když se po dvaceti minutách trhnutím probral a zjistil, že je v pokoji sám, s oknem dokořán. Jeho bratr naštěstí nebyl daleko, našel ho, jak objímá nárazník Impaly, hlavu opřenou o bok, kde si chladil rozpálenou tvář o její studený plech.  I přes všechny prosby, domluvy a výhružky odmítal jít zpátky dovnitř, s argumenty, že ho Bejby volala, protože se cítila sama a on jí neopustí.  Ke tomu vyhrožoval smrtí všem, kteří byli na parkovišti a udiveně na tu scénu zírali, pokud „půjdou po jeho Bejby.“ Dostal Deana zpět polomrtvého a s drkotajícími zuby a i přesto přes ně dokázal ještě cedit, že Sam je jak velká matka kvočna, která ho svým kostnatým zadkem dusí.

Raději ukryl před Deanem i klíče od auta.

Poslední kapkou bylo, když Samovi skoro zapálil vlasy v přesvědčení, že je posedl zlý duch. Podařilo se mu dokonce posypat mu hlavu solí, protože Sam k němu byl otočen zády a v poslední chvíli mu vyrazil rozžehlý zapalovač z ruky než stačil dokončit salt&burn proces.

Jeho trpělivost dosáhla kritického bodu. I přes to, že byl sám vyčerpaný z neustálého boje, kdy si měl vzít Dean své léky, ale on je odmítal, z toho, jak byl permanentně ve střehu, aby si bratr neublížil nebo něco neprovedl, co by vedlo k jeho zranění, neměl radost ze slov, kterými mu musel pohrozit. Jenže to bylo to poslední, co mohlo Deana přimět ke spolupráci.

„Nerad tohle vytahuju, brácho, ale já už jsem vážně, VÁŽNĚ, zoufalej! Takže pokud ty antibiotika hned nespolkneš, naložím tě a odvezu tě do nemocnice!“

Byl to těžký kalibr, oba věděli, jak Dean tohle zařízení nenávidí.

„To nemůžeš! Batmana nikdo ve špitále osahávat nebude!“ Rozkřikl se na něj. Hned na to se pokoušel vstát z postele, aby mu to snad dokázal.

„Ty nejsi žádnej Batman, Deane! Si mimoň s vysokou horečkou! A přestaň – paráda!“ Sam vrazil do nočního stolku, když se mu v tom snažil zabránit. Sklenice s vodou se zakymácela a než ji stačil zachytit, rozprskla se ve střepech na podlaze. „Zůstaň ležet, než to uklidím, je tu spousta skla.“

Mělo to stejný účinek, jakoby mu řekl, uvaž si okolo krku prostěradlo, vylez na skříň a pokus se odtamtud vzlétnout. Protože právě to Dean udělal, než se Sam stačil vrátit z koupelny s úklidovými prostředky.

Všechno mu vypadlo z rukou, při té scéně, kterou viděl. Bože, jestli skočí – a že k tomu scházelo málo – tak se zabije. Pokud spadne – k tomu měl ještě blíž – tak se zabije. Ale jestli se nestane ani jedno, zabiju ho sám, jen co se dotkne v pořádku nohama země.

„JÁ! JSEM! BATMAN!“

Nemocný Dean Winchester bylo peklo samo!

0-0-0

„Tyhle budou fajn,“ Sam zívl, když ho jeho vlastní vzpomínky začaly ukolébávat. Zvláštní – tolik toho naspal, a přesto se cítil znovu unaveně.

„Jóó, paláda!“ Tony mu to svým zavýsknutím schválil. „Puším ti fixy, ceš?“

Ozvalo se rychlé capání, Tonyho hlava se objevila z boku u postele. I když stál na špičkách, podařilo se mu položit vedle Samových prstů sadu barevných fixů.  Hned na to tam přibyly i omalovánky.

„Naholu,“ Tony k němu zvedl ruce na znamení, aby ho vysadil.

„Já…to asi nepůjde, Tony,“

„Plošim, Sammy. Budem vybalvovat,“ znělo to naléhavě. A Samovy se nad tím oslovením rozšířily oči.

Nikdo ho takto nenazýval – nikdo, kdo ještě žil. Tohle musel slyšet od jedné jediné osoby, která na to měla jako poslední žijící právo. A tahle licence byla nepřenosná!

Ale zatrhnout takovou věc někomu, kdo na něm visel prosebnýma očima, s rukama nad hlavou v očekávané pomoci a stále mokrými řasami bylo maličko sobecké.  Možná – možná to udělá hned jako druhou věc potom, co vymyslí jak nezklamat Tonyho v jeho snaze dostat se k němu nahoru.

„Uhm, víš, moje ruce jsou nemocný Tony a může mě to moc bolet, když s nimi budu hýbat. To proto tě nemůžu vysadit, i když bych moc chtěl.“

Obličej pod ním zvadl. „Nejde ti balvit?“

Třeba by to měl aspoň zkusit, jen pohnout prsty, dotknout se toto papírového sešitu, který byl pár centimetrů od nich…

Jo, pokud to bude bolestivý, samo ho to donutí přestat.

Zhluboka se nadýchl, upřel oči do stropu, zatnul zuby. Vyslal příkaz, čekal. Žádné utrpení se nekonalo. Uff, buď byla bolest přeceňována nebo do něj cpali slušný matroš. Nic necítil. Ale měl by –

Sklopil pohled k prstům, které jen tak nečinně ležely. Mají ho poslouchat, ne se povalovat! Hýbat se, spolupracovat, krčit se a natahovat – tak jak jim právě teď poroučí! Znova! A zase!

Tolik soustředění. Takový úbytek energie.

Tíha poznání ho zdrtila, marnost mu vehnala slzy do očí.

 Žádná bolest, ale ani hybnost.

Rychle je zavřel, aby si Tony nevšiml. Aby, až se vrátí Dean mohl předstírat, že se mu daří dobře.

„Špíš?“

Kéž by tohle byla jen noční můra!

„Ne…jen…víš co? Ukážeš mi všechny obrázky tady v těch omalovánkách a já si vyberu jednoho hrdinu, kterého ty vybarvíš, dobře? A pak si vybereš ty a Dean ho za mě vymaluje.“

„Jo, De hešky balví,“ Tony si vzal zpátky svůj komiksový sešit, fixy nechal na posteli a sedl si s pastelkami přímo na zem. Rozložil si ho na klíně a zkontroloval, jestli na něj Sam vidí.

„Uhm…Baman, uhm…to nevim, ummm…Lobin, uhm…košiška…čelvenej pán…poškej,“ přestal s otáčením stránek, jen aby odešel ke stolku a vzal odtamtud tyčinku. A hned byl u postele a strčil ji Samovi k ruce. „Na.“

A už zase seděl a listoval. „Baman…“

„Volal mě někdo?“ Dean byl zpátky, vlasy a tvář od vody, když se snažil to první vrátit do původního stavu a to druhé udělat ještě více neodolatelné.

Tony nechal všeho být, vyskočil a běžel mu naproti. Pověsil se mu na nohy, proto ho Dean vzal na ruku, pokud o něj nechtěl zakopávat.

„Nazdar rakeťáku. Vyspal ses dobře?“

„Jo. – ši moklej,“ zíral mu do obličeje.

„Nice&fresh image,“ udělal na kluka obličej, s jedním koutkem vytaženým nahoru ve frajerském úšklebku, očima mírně přivřenýma. Byl mistr ve vytváření takových výrazů, měl jich v zásobě asi třicet – jednou ho Sam načapal, jak si je počítá před zrcadlem.

Podle něj zde byly tři základní skupiny: výraz parchant, výraz miláček a výraz já jsem to neudělal, které měl Dean nadání různě kombinovat, prolínat, mixovat, křížit, klonovat a multiaplikovat. Proto byl tak dobrý ve lhaní a přetvářkách, nejednou dokázal zmást i Sama.

„Ale, ale – a kam ty jsi strkal nos, že je tak usoplenej?“ Všiml si i slepených řas od pláče.

Tony ho chytil okolo krku, položil si hlavu na rameno. „Já še bál.“

Dean ho konejšivě zmáčkl. „Vylekal ses, protože si nevěděl, kde seš, hm?“

„Jo-o,“ nešťastně hlesnul.

„Anebo tě Sam vystrašil tím mopem, co má na hlavě?“

„Sammy žikal, že sem likšišta…“

Když se na Sama podíval se zdviženým obočím, upřesnil to. „To první přeskoč, to druhý je lištička.“

„Takže tě strašil? Mám ho za to potrestat?“ Dean hraně nakročil.

„Nééé.“ Tony se začal dožadovat vrtěním spuštění na zem, kde se hned pověsil Deanovi na nohy.  „Má bebíško a nemůše balvit. Pošítal mě mivión,“ Tony se zahihňal. „Vegvašní Sammy.“

„To by mě zajímalo jak si k takovému slovu ´legrační´přišel,“ udivilo to Sama.

„Jo, mě taky. Protože ty si všechno než legrační. Hehe, beru to zpátky, ten mop na tvý hlavě je vážně k popukání,“ Deanovi se rozjely koutky.

„Já narážel na jeho věk a slovní zásobu,“ Sam protočil oči.

„Už dost, uff. Dovol mi pana mopíka uklidit zpátky do kumbálu k ostatním košťatům nebo mě to serve!“

Tony pod ním se chichotal, stržen pouze Deanovým smíchem, avšak nechápajíc jakékoli souvislosti. Držel se ho křečovitě kalhot a poskakoval mu bosými chodidly po botách.

„Vevgašní De a vegvašní Sammy,“ výskal.

Sam zakroutil očima, ve tvářích mu cukalo, až se mu konečně rty rozvlnily v úsměvu.

Jeho vlasy byly vždycky terčem Deanových poznámek, které nechápal – vždyť jsou úplně normální, jen delší a tmavší než bratrovy, s prameny do čela, místo trčících. Nic, co by stálo za ty průpovídky – a pak kdo tady má divný smysl pro humor. 

Ale v tuhle chvíli – tyhle dva spolu teď byli prostě středem jeho pozornosti, strhávali ho na svou stranu, přinutili s nimi se smát, byť svému vlastnímu porostu.

Šlo to úplně samo, už žádná ztuhlost mimických svalů jako před chvílí, kdy zkoušel vykouzlit aspoň náznak radosti.

Kéž by to mohl říct i o svých zatracených prstech.

„Drž se, cvrčku. Pojedeme,“ oznámil Dean tam dolu.

Tony k němu zvedl překvapeně hlavu. „Jo-o,“ pevněji sevřel džínovou látku a v nejistém očekávání jeho obličej zvážněl. Dean ho pro větší stabilitu chytil za rameno a udělal s ním pár kroků, Tonyho chodidla na svých nártech.

Modré oči se rozšířily. „Jéééj.“

„Pozor slečinko, jedeme,“ Dean „objel“ Charlie, která přišla do pokoje.

„Slešinto, pozol – tutůůůů,“ zazubil se na ní Tony, když ji míjeli.

„Vy piráti!“ Houkla po nich hraně.

„A teď na robota,“ Dean zpomalil, začal dělat trhavé prkenné pohyby nohama, třesouc tak celým svým „nákladem.“

„Koukej, Sammy, sem vobot,“ rezavá hlava poskakovala spolu s Tonyho hlasem.

„Vidím, ale chtělo by to servis, nějak se vám to celé klepe, pane RoboTony,“ okomentoval to, neustále se usmívajíc.

„Ooops, je to lozbitý. Pomoc,“ Tony vřískal smíchem, když s ním Dean začal třást ještě divočeji.

„Co to zkusit promazat, než se vykutálí všechny součástky?“ Charlie ukázala džusík s brčkem, který měla v ruce.

„Skvělý, tohle je prémiová kvalita! Zacouváme do depa,“ Dean se otočil, aby Tony „šel“ pozpátku. „Bíp, bíp, bíp“ napodoboval couvací senzory. Manévroval k Charlie, až těsně u ní s dlouhým a zvučným „bííííííp,“ zastavil.

„Málem byla sláška,“ ulevil si Tony. Seskočil dolu, vzal si krabičku. „Dík, slešinto,“ a už si sedal na zem, opět se sešitem v ruce, aby mohl navázat tam, kde skončil s prohlížením, než ho Dean přerušil.

„Není zač. A můžeš mi zase říkat Charlie,“ usmála se.

„Já mám pro tebe taky jeden, brácho,“ Dean hrdě vytáhl z bundy plastovou lahev. „Má to v sobě vitamíny.“

Sam ho sledoval, jak mění v kelímku vodu za podivnou tekutinu.

„Deane – tohle je umělej džus, ten v sobě má leda tak kupu cukru a žlutýho barviva.“

„Hele - já tady čtu ´džus´ a ostatní už je jen blablabla. Takže projev aspoň kousek vděku!“

„Já tohle, ale nechci! To už do mě můžeš nalejt oslazený čistidlo odpadů!“

„Fajn!“ Dean se před ním demonstrativně napil. Na půl sekundy zaváhal, zda-li opravdu polknout nebo se před všemi znemožnit a vyplivnout to zpátky. Sam přivřel oči a s výrazem „já ti to říkal“ ho pozoroval.

0-0-0

„Kde jsi Tonyho našel?“

„To on si našel mě, ale někdo by mu měl odpojit ty raketový pohony.“

„Jo, je vážně rychlej,“ Sam potlačil zívnutí, zamrkal, když mu začaly těžknout víčka. Tolik se poslední minuty snažil zůstat vzhůru, ale vysávalo to z něj už tak rapidně klesající energii.

Před tím, než byla Charlie povinována odvést Tonyho s urgentní záležitostí na toalety, zbavila Samův nos průhledné hadičky s rozvodem kyslíku a upravila dávkování antibiotik. Pořád čekali na doktora, jenže ten měl dle posledních informací teď plné ruce něčích střev.

„Jak je ti? Přísahám, jestli ten študovanej doktor Flastr nehne tím svým odiplomovaným zadkem a nebude tu do dvou minut, zauzluju mu jeho vlastní střeva tak, že bude potřebovat skautskej oddíl, aby mu je rozmotal!“

„Byla to rušná chvilka, s tím vším poskakováním a pobíháním kolem. Jen tohle sledovat člověka vyšťavý.  A to nemluvím o spoustě informací, kterými jsem byl zahlcen…“ Uff, na první probuzení toho bylo opravdu dost.

„Tony je jak na pérko. Ve vteřině tady a v té druhé na Měsíci. I pro mě je někdy těžký toho Flashe Gordona postřehnout,“ Dean vzal do ruky sadu fixů. „Obzvlášť, když se bez dozoru motá moc blízko postele, mohl by tě nechtíc uhodit.“

„Deane – viděl si ho – kolik je mu - tři? Stěží sem dosáhne. A já se nerozplynu, pokud by se mě dotknul. – hej! To je moje!“ Tyčinku, kterou dostal, si právě Dean nacpal z půlky do pusy.

Jakoby si na něco vzpomněl, začal hrabat po kapsách, až vylovil mobil. „Kruci – musíš zavolat Bobbymu, slíbil jsem mu od tebe spoustu provolaných minut – ten chlap by mě jinak vykastroval po drátě!“

Jejich druhý otec, za kterého ho oba považovali, to vzal po druhém zazvonění, jakoby měl přístroj připravený po ruce. „Jop.“

„Ahoj Bobby, tady Sam.“ Telefon byl puštěn nahlas přes mikrofon, Dean si s ním sedl na kraj postele a držel ho tak, aby bylo dobře rozumět.

„Jak je, chlapče?“ I z té dálky bylo jasně poznat na hlase, jak se mu ulevilo.

„Uhm…“ Sam zavřel oči, myslel na své nehybné prsty. Polkl. „Bude to…dobrý,“ nutil se do klidu.

Neviděl, jak přes bratrovu tvář přelétl stín podezření.  Samovo zaváhání a potlačovaná panika u něj vyvolaly pocit neblahého tušení.

„Samozřejmě, synku. Jsi bojovník a jsi obklopen lidmi, kteří ti pomůžou. A kdyby snad někdo měl v úmyslu svou práci flákat, přijedu mu natrhnout prdel – to jim klidně vyřiď! Jsem tu pro tebe a nic mě nezadrží, abych si pro tebe i nedojel a nepřevezl tě domů, pokud na člena mé rodiny budou kašlat.“

Sam se unaveně pousmál. „Já vím. To je v pořádku Bobby, je tu Dean.“ Jakoby to vysvětlovalo všechno. Což – vysvětlovalo.

Ten, kdo znal Winchestera staršího znal i jeho nejzranitelnější místo – a tím byl právě Sam. A nikdo si nepřál být poblíž, když Dean nabyl dojmu, že někdo se nechová k bratrovi tak, jak by měl.

A když už jsme u té zmínky o povinnosti - službu konající doktor se asi brzy seznámí s tím Deanovým nejúdernějším místem – pravým hákem, jestli se do vteřiny neobjeví ve dveřích.

„Teď tě nechám odpočívat. Jen připomeň bratrovi, že klidně splním to, co jsem mu včera slíbil, pokud zanedbá jeden jediný telefonát!“

Dean poposedl, vzpomněl si na tu výhrůžku s mobilem nacpaným v jeho zadku.

„On tě slyší, Bobby.“

„Já vím, že jo. A za svým slibem si stojím!“

„Chtěl bych…“ Samova myšlenka se náhle vytratila a s ní i slova. Koncentrace s nimi odešla ruku v ruce. Jeho pomyslné, zpola nabité baterie dosáhly kritického bodu, kdy i běh záložního módu byl odpojen z důvodu nedostatku energie. Byl čas na hybernus-dobijális.

„Uhm, Bobby, myslím, že náš Duracell toho má právě plný brejle.  Nějaký čas se bude dobíjet, pak ti to dopoví…“

„Jistě. Jen – pokud bude něco špatně – cokoliv – chci o tom vědět, Deane!“    

 „POKUD se někdo dopustí toho omylu, aby tu něco bylo špatně – nejdřív mu narvu jeho vlastní koule do krku!! Až PAK ti dám vědět.“

„To zní fér.“

„Jistěže!“

Ve chvíli, kdy Dean ukončil hovor, Sam se propadal do náruče chvilkového zapomnění.   

Myšlenky a úvahy to vzdávaly jedna po druhé, aby ulevily přetěžovanému vědomí.

Ale ještě tu zbyl titěrný prostor pro dořešení důležitého úkolu.

Tohle bylo věnováno superhrdinovi, kterého vždy ve svém starším bratrovi viděl. 

„Řekni T-Tonymu, že…jsem si vybral Batmana.“

0-0-0

 Jdi a nevracej se!

Stál si za svým, a proto odešel.

Dva roky otce neviděl, on jeho ano. Aniž by Sam měl tušení, několikrát se John objevil na pozemcích Stanfordské univerzity, kde jeho mladší syn druhým rokem studoval práva. Byl na něj tak pyšný, jenže v tu dobu to věděl pouze on sám. Na to, aby dal své pocity znát, byť synům, byl příliš…opatrný.

Ať byl John jakýkoli otec, své syny svým způsobem a pod tíhou daných okolností, miloval. Vychovat z nich lovce – to byla po smrti Mary jeho priorita. Jedině tak je mohl ochránit před nadpřirozeným světem, o kterém se té noci dozvěděl a který na ně vyzývavě kynul.

Sam si studentský život – který byl jen a jen jeho – užíval. A když poznal Jessicu, do které se bezhlavě zamiloval, cítil se po dlouhé době opět šťastný.

Dean zůstal s otcem, aby pokračovali v rodinném businessu a se Samem si nepravidelně volávali.

A právě ve chvíli, kdy chtěl požádat svou vyvolenou o ruku, kdy zakoupený prstýnek v sametové krabičce pečlivě ukrytý v zásuvce mezi oblečením čekal, aby mohl být o víkendu romanticky předán, protože to jediné vedle svého srdce ji mohl nabídnout – a to on ji už dávno dal, v ten moment se Dean objevil na koleji se zprávou, že jejich otec je nezvěstný a požádal Sama o pomoc.

Jen na jeden den – souhlasil, kvůli bratrovi, kvůli rodině, kvůli starým rodinným časům. A přišel tak o svou vytouženou budoucnost, když Azazel – démon, který zabil jejich matku, stejným způsobem a před jeho očima ukončil život i jeho životní lásky. V krvi a plamenech.

Zlomený Sam přísahal, stejně tak jako před lety otec, když ztratil Mary, že nepřestane, dokud toho žlutookého bastarda nedostane, aby se mohl pomstít. Byl zpátky v businessu, byl tam, od čeho před lety dramaticky odešel, jen aby se za drastických okolností vrátil.

TBC