Dean seděl v křesle, které přemístil co nejblíže k Samovu lůžku, s lokty na kolenou, bradu opřenou do dlaní. Toulal se vzpomínkami. Uklidňovaly ho.

Co se stane, jestli o ně přijde? Protože měl pocit, že tohle se mu právě děje.

Panikařil pokaždé, když si nemohl na něco vzpomenout, něco si vybavit. Pak se zklidnil, protože si uvědomil, že tu příhodu buď zná pouze z vyprávění, nebo byl příliš malý, aby si ji detailně pamatoval.

Probíral se jimi všemi – veselé, smutné, trapné, nešťastné i tragické. Bylo jich spousty, ale ani jedné se nehodlal vzdát. Vytvářel si je od narození, byly jeho součástí, patřily k němu.

Utvářely ho a dělaly ho takovým, jakým byl v současnosti.

I když některé bolely a vháněly mu do očí slzy, jiné ho rozesmívaly a dělaly ho šťastným.

Nemůže o všechno přijít! Jak bude pak vědět, kdo je, odkud přišel a kam patří?

Bez nich nebude mít nic. Bez nich bude NIKDO.

Pohlédl na spícího Sama.

Měl by mu to říct? Určitě. Zaslouží si vědět, proč se Dean zpozdil a nevrátil se zpátky do motelu, jak bylo domluveno. Měl by se dozvědět, že se při zpáteční cestě div nezabil, když se snažil odstavit auto do bezpečí s takovou bolestí v hlavě, že skoro neviděl na volant. Byla mu dána možnost vyzkoušet nově nabyté medikamenty v praxi, i když o ni neprosil.

Z té chvíle si pamatoval jen útržky, všechno ostatní bylo buď o agónii, nebo v mlze.

Polknutí prášku, chvíle utrpení kdy čekal, než mu zabere. Pulzující spánky, tupé bodání v zátylku. Drnčely mu snad i zuby. A pak už nic, probral se zhroucený na volantu. Chvíli tak zůstal, neschopný pobrat co se stalo a jak se tam ocitl. Bolest byla pryč, ale vzala sebou i kus jeho samotného.

Podvědomě tušil, že má někde a s někým být. Nemohl si však vzpomenout kde a s kým. A už vůbec ne proč.

Zmateně bloumal očima po interiéru, až našel svůj telefon u spolujezdce na zemi, zvedl ho. Absolutně netušil, jak se tam dostal, musel s ním nejspíš švihnout ve snaze se toho mučícího zvuku a to co způsoboval uvnitř jeho hlavy, zbavit. Ale pokud mu někdo volal…displej však byl černý jako jeho vyhlídky něco o sobě zjistit, přístroj se při pádu vypnul stejně tak jako jeho mozek. Vzteky ho znovu odhodil. A při tom se jeho pohled zachytil na palubní desce. Sklonil se k ní blíž a neuvěřitelně na to zíral. Byly to čtyři vyrytá písmena, kostrbatá a ostrá. Přejel přes ně prsty – já…je znám. Jejich obrysy mu v hlavě vyvolávaly vzpomínky, které ztratil.

Kroužil po nich, obtahoval je, vybavoval si.

 On a jeho mladší bratr. Kapesní nože v rukou, vyřezávání písmen. SW, DW. Byly to jejich iniciály. Tak začínala jejich jména. D jako Dean. W jako Winchester. To budu já. To JSEM JÁ!

S jako Sam! Sammy!

Do prdele! Jak mohl zapomenout? Naskočil stejně rychle jako jeho Impala, když otočil klíčem v zapalování. V tu chvíli věděl, kde má být, s kým i proč.

Jenže už bylo příliš pozdě. Motelový pokoj byl prázdný, Sam je dokonce oba odhlásil a vyrovnal účet.

Žádné dluhy teď ani potom – Samovo pravidlo, kterým se řídil.

A Dean mu dlužil. Jestli se mu kvůli němu něco stane, nejdřív zabije všechny, co mu ublížili a pak sám sebe bude nenávidět do konce života.  

A s plněním začal hned, jakmile rozkopnutými dveřmi vletěl do místnosti a našel bratra přivázaného k lavici, pořezaného a krvácejícího.

Řekne mu to? Určitě…by měl. Protože on na to stejně přijde.

Sam nebyl žádný hlupák a znal Deana stejně dobře jako prstové rukavice v zimě své nájemníky. 

Přišel na to tenkrát a bude jen otázkou času, kdy si všimne, že se s Deanem něco děje. 

Když mu Sam před rokem zemřel, Dean se s tím nemínil smířit a odmítl mu dát poslední sbohem. Aby ho přivedl zpátky, uzavřel se Smrtí dohodu a vyměnil jeho život za svůj plus jeden rok. Byla to ta nejlepší věc, kterou ve svém životě udělal, protože když viděl stát Sama uprostřed místnosti sice trochu zmateného, ale naprosto v pořádku konečně mu jeho vlastní život přestal připadat jako totální mrhání časem.

Měl Sama, svou práci a rok na to, aby sebou vzal do pekel tolik zla, kolik jen za ten vyměřený čas stihne.

A Dean se opravdu činil.

Když se do své kořisti zakousl, štval ji tak dlouho a bez slitování, jen aby ji na konci mohl nemilosrdně zabít. Tohle pravidlo bylo neměnné, to byl jeho způsob lovu.

Jenže Sam přes větší či menší náznaky získal podezření, že mu Dean něco úporně tají. Proto okolo něj začal kroužit, čmuchat a nutit ho mu to říct. A Dean si vymýšlel. Nakonec ho Sam konfrontoval a on musel s pravdou ven.

To, k čemu pak mezi nimi došlo, nepatřilo k Deanovým světlým momentům. Ale chápal, že se tak Sam cítil.

Výčitkou, že tohle byla ta nejstupidnější věc, kterou Dean ve svém životě udělal, to teprve začalo. Nutil ho přísahat, že nic jako je prodej duše nebo handlování s vlastním životem nikdy a kvůli nikomu už neudělá.

Tenkrát je to oba bolelo, protože mu to Dean slíbit nemohl.

A Sam od něj odešel se slzami v očích, zklamaný a ponížený jeho lživými přetvářkami. Otřáslo to jeho důvěrou ve staršího bratra natolik, že po několika týdenním odmlčení si Dean začal přiznávat, že ho Sam opustil.

A v následném návalu frustrace a bezradnosti, který se přes něj převalil jako tsunami, rozbil vše okolo sebe, na co jen dosáhl.

Nechtěl mu už lhát, ale v tuhle chvíli potřeboval Sam veškerou svou vůli a energii soustředit jen a pouze na sebe. Měl jí tak zoufale málo a Dean mu z ní ani špetku nemínil kvůli sobě ubírat.

Protože to Sam přesně udělá, až se to dozví.

Vynaloží veškerou svou sílu k tomu, aby jen nepřihlížel, jak Deanovi bledne jeho dosavadní život před očima.   

Po těch šílených týdnech se Sam vrátil s plánem a tunou poznámek. Aniž by na něco z toho, co se mezi nimi stalo narazil nebo to nějak komentoval, vysvětlil Deanovi své studie a na co přišel a zasvětil ho do plánu, jak jeho konec odvrátit.

A Dean poslouchal, ptal se, uvažoval a společně doplňovali mezery. SPOLEČNĚ.

Dean se při té vzpomínce usmál – nikdy nebyl šťastnější, než když otevřel dveře a za nimi stál Sam s kupou knih v podpaží.

Když si ho posléze nenápadně prohlížel, mohl vidět v jeho obličeji únavu a kruhy pod očima v důsledku nedostatku spánku. A věděl přesně, jak vyčerpaný bratr musí být, protože on sám vypadal a cítil se stejně.

Skončili pozdě v noci, už ani jeden z nich nebyl schopný pokračovat. Dean vytáhl z malé motelové ledničky dvě piva, a když se otočil, měl Sama hned za zády. Bratr ho tak prudce a tak pevně objal, že ho to v tu chvíli zanechalo bez dechu.

Viděl jsem lidi dělat stupidní věci, ale ty za tu svou zasloužíš korunu, Deane. Jsi největší idiot pod sluncem, lhář a zabedněnec, když sis myslel, že ti něco takovýho projde.

Dean se usmál a objal ho zpátky. Jsem rád, že jsi se vrátil. Přestávalo mě bavit popíjet sám.

Sam se na něj podíval. Rád popíjíš sám.

To je pravda. Ale někdo taky musí udržovat tu ledničku plnou, Sammy-boy. A u toho jsem narážel na problém.

Teď by další starosti Sama mohly postrčit přes ten pomyslný okraj propasti, nad kterou právě balancoval. A to Dean nepřipustí.

Bylo by to stejný, jako kdyby do něj vědomě vrazil, jen aby ho viděl padat.

Dean byl svědkem mnoha kotrmelců svého mladšího bratra, ale nikdy nemohl říct, že by nevstal nebo se o to aspoň nepokusil. To byla Deanova škola, kdy ho učil po každém krkolomném letu a tvrdém přistání oprášit si kolena, utřít krev a odkráčet s hlavou vztyčenou i kdyby měl za nejbližším rohem hned omdlít.

Až jednou se Sam nezvedl. To byla jedna z těch černých vzpomínek, při které mu vždy přeběhl mráz po zádech a i po letech pokaždé přemáhal slzy.

Samovi bylo mu sotva pět a otec mu zrovna před pár dny odmontoval z dětského kola přídavná kolečka.

Když se Dean vracel ze školy, vyřítil se mu naproti. A šlapal tak zuřivě, že měl pocit, že to malé kolo pod sebou utaví. Když zahlédl staršího bratra, začal výskat a s neustálým koukej koukej mu předváděl své krkolomné kousky, takže Dean byl svědkem několika druhů jeho jízd, jako byla ta se zvoněním, ta bez zvonění, pomalá jízda (kdy zapomněl šlapat a švihnul sebou do trávy), rychlá jízda (kdy to neukočíroval a zastavil ho až sousedův živý plot) a pak ta bez držení. Do té doby mu Dean fandil a povzbuzoval ho, než se Sam pustil řidítek, ihned ztratil kontrolu a řítil se po svahu směr silnice.   

V první chvíli na něj Dean neměl ani odvahu křičet, jen odhodil všechno, co by ho mohlo omezovat, když za ním vystartoval. Až později si uvědomil, že celou dobu řval brzdi brzdi, potažmo spadni spadni. Ale Sam se křečovitě držel, příliš vyděšený než aby se zmohl jen na panické volání bratrova jména. Hlava mu tou divokou jízdou poskakovala, přilba zůstala někde v domě s jasným a logickým odůvodněním, že Dean ji taky nenosí. Šlapky se divoce točily, protože z nich Sam sundal nohy a vyrovnával balanc. Sletěl s kolem z obrubníku a vrazil do boku právě projíždějícího auta.

Ozval se tupý zvuk a Dean si kryl uši ještě dneska, když si na něj vzpomněl. Protože nic tak hnusného v životě neslyšel. A nic ho tak neparalyzovalo, jako když se Samovo malé kolo dostalo pod velká kola SUVéčka a ono na něm zůstalo stát, protože řidič duchapřítomně zpomalil hned, jak tušil možnou srážku. To taky tenkrát bratrovy zachránilo život.

Když se k němu Dean dostal, ležel odhozený na trávníku, s rukou divně zkroucenou a očima doširoka otevřenýma. Hned jak se mu objevil v zorném poli, zašátral po něm.

Viděl jsi to – bez držení, jako ty.

Dean ho pohladil po hlavě v úlevě, že je naživu, když se mu na dlaň dostalo něco teplého a lepkavého. V domnění, že to v Sammyho vlasech je bláto a špína ji otočil k sobě.

Co je to Deanie, co máš v ruce? Sam pod ním byl zvědaví jako vždycky. Nebrečel, nekřičel bolestí, i když by měl. Jeho tělo zatím blokovalo bolest šokem. To Dean už v té době věděl -  od otce i ze školy.

Rychle schoval krvavou ruku za záda a pak si ji otřel nenápadně o džíny. Ehm, chtěl jsem ti to dát až k narozeninám, ale některé dárky prostě nechtějí čekat. Nahmatal v zadní kapse svůj kapesní nůž, který dostal od otce a nastavil ho tak aby ho Sam dobře viděl. Tomu spadla brada a ohromením se zajíkl. Dean věděl, že ho vždycky obdivoval, že ho chtěl a toužil taky takový mít.

Děkuju, jsi nej Deanie na celým světě. Jsi…ty jsi… a Sam se mu začal vzdalovat. Rychle mu vtiskl dárek do dlaně a Sam ho pevně sevřel. Teď je tvůj, Sammy. Musíš se o něj dobře starat a hlavně – nesmíš ho nikde ztratit. Rozumíš?

Jo-o, slibuju. Nikde ho neztratím, uvidíš.

Než přijela záchranka, Sam už byl v bezvědomí, s krví řinoucí se mu po spánku, tváři a krku.  

Odnesl to tenkrát silným otřesem mozku, několika stehy na hlavě, na dvakrát zlomenou rukou a naraženými žebry. S těmi bílými obvazy všude okolo jeho těla se v té velké nemocniční posteli stejné barvy ztrácel.

V bezvědomí byl skoro čtyřiadvacet hodin a Dean s otcem se od něj nehnuli ani na jednu z těch nekonečných minut.

John vypadal celou tu dobu stejně zdrceně, jak si ho Dean pamatoval z doby po matčině smrti.

Ani Bobby, který se objevil v nemocnici po pár hodinách a snažil se ho povzbudit s tím nic nenadělal. A když Sam otevřel oči, viděl otce podruhé se slzami.

Dean odmítal prvních pár dní chodit do školy a John ho nenutil. Oba dva trávili veškerý čas u Samova lůžka, který se jen krátce budil, aby hned na to upadal do hlubokého spánku. Dean nikdy neviděl nikoho tak dlouho a opakovaně spát. Otec mu vysvětlil, že tak tělo šetří energií, aby se mohl Sam rychleji uzdravit.

Po několika dnech se Samovy minutové přestávky mezi spícími hodinami začaly prodlužovat a konečně mu daly prostor ke komunikaci. I když byl pod sedativy, které mu tlumily bolest v potlučeném těle a rozbité hlavě a mluvil pomalu, všem udělal jeho tenký hlásek nesmírnou radost.  

Dean se v té době vrátil do školy, kam ho každé ráno odvážel a odpoledne pak vyzvedávat Bobby, aby nemusel krkolomně cestovat autobusem, když se nemocnice stala jejich dočasným domovem. A Sam na něj už čekal, teď už svůj nůž pokaždé položený na viditelném místě, aby si Dean mohl všimnout, že ho má při sobě a nikam ho nezašantročil.

Paradoxně bylo tohle období jejich první šťastnější po tom, co jejich dům zachvátily plameny. I když byl Sam ošklivě zraněný, přeci jenom se uzdravoval a oni, nezřídka i s Bobbym spolu trávili veškerý čas okolo Sammyho postele, když byl vzhůru a společným vymýšlením jak mu ten pobyt a všechny útrapy kvůli kterým tam byl ulehčit a pomoc zvládnout, když spal.

Dean mu na sádru namaloval parádního Batmana, John pak jejich černou Impalu. A Sam se mohl překvapením zjevit, když to po probuzení uviděl. Hned na to se mu musel zvěčnit i Bobby, který do detailu vymaloval ten jeho všudy přítomný nůž. A Sam byl na ty obrázky tak hrdý, že pokaždé, když už mu lékaři povolili krátké výlety mimo pokoj a někdo z nich ho tlačil v kolečkovém křesle po chodbách rád a ochotně všem kolemjdoucím vysvětloval, co znamenají. Takže po několika dnech ho veškerý nemocniční personál a půlka pacientů znali jako Sammyho - Batman řídí naší Impalu a ten nůž jsem mu jen půjčil, protože je ve skutečnosti můj a proto se o něj musím starat - Winchestera.

A když konečně po několika týdnech propustili Sama do domácí péče, nastěhovali se všichni k Bobbymu.

Jeho dům se stal pro ně milosrdným útočištěm, tak jako pokaždé, když si potřebovali odpočinout, srovnat myšlenky a dát se zpátky do kupy.

Byli zase rodina – vše, po čem Dean do dnešních dnů nepřestával toužit.    

Zašimrání na tváři ho vrátilo do přítomnosti. Hranou palce to chtěl zaplašit, když si po ní přejel, zjistil, že je mokrá. Skoro se na tu slzu na svém prstě usmál – kdyby toho byl v posledních hodinách schopný – protože ona byla dalším důkazem, že není uvnitř mrtvý…

Opřel se, aby si srovnal záda. Možná by se o tu svou podělanou migrénu měl podělit s Bobbym. On byl druhým člověkem v Deanově světě, kterému bezmezně důvěřoval.  Znali ho se Samem celý svůj život, patřil k nim a oni k němu, stal se jim druhým otcem, když ten jejich zemřel.

To on je učil věci, na které John buď neměl čas, nebo je považoval za druhořadé.

I když otec v Deanovi odhalil potencionál rozumět autům, Bobby byl ten, který jeho nadání podporoval a rozvíjel.

 Trávili spolu dlouhé hodiny ve stodole za domem, kde měl Bobby pár starých kousků, které chtěl zprovoznit.  Brával ho na vrakoviště, kde sháněli náhradní díly a Dean se často musel protahovat úzkými škvírami mezi pomuchlanými plechy, jen aby se dostal k požadované součástce a mohl ji odmontovat. Ne jednou se vracel domů zdrápaný a pořezaný, když se nemínil vzdát třeba jen malého originálního šroubku a bojoval o něj tak dlouho až ho i přes svou vlastní prolitou krev dostal ven.

Zpátky doma pak ihned utíkal k autům, aby mohl vyzkoušet zda-li se přinesené díly skutečně hodí, pasují a odpovídají nastaveným parametrům. Jeho úzké ruce se dostaly všude tam, kam Bobbyho nemohly.

Dean auta miloval a brzy uměl spravit všechno, co jen i vzdáleně mohlo připomínat vozidlo.

A ze všech aut na světě zbožňoval (za to slovo se nestyděl, protože žádné jiné dostatečně nevystihovalo jeho náklonnost) svou černou Chevy Impalu, kterou dostal od otce.

Byla to jeho pýcha, jeho bejby a nikdo o ní nesměl mluvit bez respektu, natož se k ní tak chovat.

Sam a Bobby měli to privilegium řídit, cizí lidi mohli jen sedět vzadu a držet klapačku.

To díky Bobbymu dokázal dát Impalu zpátky do původního stavu, když do nich vrazil kamion a ošklivě ji pomuchlal a nikdy mu za to nepřestane být vděčný.

Sam jeho vztah, který byl mezi ním a jeho kráskou nechápal, Bobby mu plně rozuměl.

Protože auto je odrazem chlapské duše – říkával. A tomu rozuměl zase Dean – jeho Impala se zvenku blýskala jako černý diamant a uvnitř motor vrněl jak spokojená milenka.

A žádná přeprava zvířat! Nemínil si duši zapráskat psíma chlupama nebo kočičím smradem.  

A za další  – řidič vybírá muziku, ostatní drží hubu!

Pravidla ohledně jeho auta byla jasná, striktní a trest za porušení neúprosný.

Rybaření – to byla jedna z dalších a mnoha věcí, které pro otce sice existovaly, ale nebyl na ně čas.

Za Bobbyho domem bylo jezero. Velké, studené a tiché. Naučili se v něm plavat, i když i v létě jeho teplota řezala do kůže jak žiletky.

Dřevěné molo vedlo několik metrů nad hladinou a jejich rybářské pruty byly dlouhé a ohebné. Každý měl svůj vlastní, který jim nadělil Santa-Bobby. Hned je museli se Samem vyzkoušet. Mráz byl vlezlý, ale jejich dárky byly jedny z těch, které nemůžou čekat. I když si s nimi poprvé vůbec nevěděli rady a voda byla napůl zamrzlá, vydrželi nahazovat, navíjet, nahazovat a navíjet snad hodinu.

Když byli mladší, bylo pro ně rybaření soupeřením – kdo rybu chytí jako první, koho bude největší, komu dravec urve návnadu i s půlkou vybavení.

V dnešních dnech a posledních letech bylo významem pro odpočinek, klid a znovuzotavení.

Dean měl rád, když mohl jen tak sedět ve skládacím křesílku, s prutem u nohou a lahví lehkého piva v ruce. Užíval si bytí o samotě, nemyšlení a pocit naprostého uvolnění. Bolavé svaly, modřiny, šrámy a veškerá další utrpěná zranění se hojila bez jeho většího povšimnutí – nechal je, denně je nekontroloval, protože nikam nespěchal.

Sam s Bobbym mu dávali tolik prostoru kolik potřeboval. Občas otáčel hlavu směrem k domu a věděl, že tam oba jsou, zabráni do svých vlastních věcí a až se před nimi objeví, budou padat narážky a vtipy o tom, co tam tak dlouho u té vody dělal, když jediné co odtamtud přinesl, jsou prázdné ruce a vítr v zádech. A pak všichni tři naskáčou do Bobbyho staré, ale spolehlivé dodávky s korbou a vyrazí se společně najíst do města.

Dean si přesně pamatoval, jak šťastně se u toho cítil a ten obraz společně se vzpomínkou, jak se po něm Sam otáčí, směje se, když ho vidí bez úlovku a ví, co bude následovat.  A stejně jako Dean je připravený vyrazit, protože ten, kdo sedí uprostřed je pussy. A to ani jeden z nich být nechtěl.

Nikdy ti nic podobného u mě neprojde, proto nikdy nic takového už nedělej. Jsi idiot, Deane, a já druhej, když jsem si myslel, že tě donutím to odpřísáhnout. Jsi můj starší bratr, jsi rodina. A já nedovolím, aby mi někdo vzal to poslední, co mám. Nikdy nepřipustím, abys kvůli mně zemřel. A tohle si zapamatuj – i já ti odmítám dát sbohem. A teď se s tím srovnej, protože udělám všechno pro to, abych toho dosáhl!  - to mu řekl Sam tu noc, co se vrátil. Bez toho, aby z něj spustil zrak nebo mu dovolil k tomu něco poznamenat. A jeho ta slova oholila až na dřeň, nechala ho totálně emocionálně obnaženého. Ani nezamrkal, když mu oči zalily slzy. Teď to byl on, kdo sevřel Sama v náručí. Toho malého Sammyho, který ležel na trávníku svírajíc nůž, který mu dal. Toho, který byl vyjevený z obrázků namalovaných na své sádře a obrečel, když mu jí sundávali. Sama, který to uměl s prutem líp než on a úlovky měl dvakrát takové. A toho, co zemřel ranou do zad, když odmítl v kruté a démonické hře silnější zůstává pozabíjet své spoluhráče. Ve svých nevšedních životech toho zažili spoustu, Deana však pokaždé dostávalo do kolen vše, co se týkalo jeho mladšího bratra. A to, že se Sam rval za Deana do svého posledního dechu, že ho nenechal padnout a nevzdal se ho ani v té nejtěžší chvíli mu dávalo pocit a naději, že je přeci jen na tomhle světě někým milován.

Bez vzpomínek nebude mít nic. Bez nich bude NIKDO.

Nakonec umře sám, protože NIKDO nikoho nezajímá.

Utřel si nos do rukávu, vstal a vyšel na chodbu. Odchytil prvního nemocničního zaměstnance, který se mu připletl do cesty a vyžádal si tužku a papír. Hned na to si ke křeslu přitáhl přenosný stolek.

Do háje, nechtěl umřít sám, nikdo by neměl.

A na ten kus papíru, aby poznal svůj rukopis, napsal:

SAM – je můj bratr.

BOBBY – je můj přítel.

JOHN – byl můj otec.

MARY – byla moje matka.

Smutně se zadíval na svůj krátký seznam, kde dva nositelé jmen ho ještě více zužovali. Zamyslel se a pak dopsal:

IMPALA – je moje auto, moje bejby a můj domov.

JÁ jsem Dean Winchester.

TBC