Sam podržel své nemocné prsty pod teplou vodou. Měl je v důsledku nepohyblivosti studené a ten pocit mu byl nepříjemný. I když je strčil pod pokrývku nebo s nimi objal horký čaj, stejně po chvíli vychladly.

Nad tím slovem se zamračil. Mělo to totiž hodně blízko k dalším pojmenováním, jako ochablý a nehybný.

Zatřásl hlavou. Jeho ruce takový ale nejsou!

Znal pocit ochablosti, protože ani ne před rokem se nekontrolovatelně, poté, co byl bodnut do zad, hroutil k zemi. Kdyby nebylo Deana, umřel by obličejem zabořeným do bahna.

Zažil pocit beznadějné nehybnosti, když visel bratrovi v náručí, vnímal jeho zoufalé ujišťování o tom, že všechno už bude v pořádku, že se o něj postará, protože to přeci starší bráchové dělají.

A – tohle se už ztrácelo v nedohlednu za hranicemi normálnosti! - dokonce i věděl, co za pocit je být mrtvý.

Jeho ruce takový ale nejsou!

0-0-0

Náhlý záchvat zimnice roztřásl už tak oslabeným tělem. Zvedl se mu žaludek i přes to, že už byl více jak dva dny prázdný.

Mžitky před očima ho donutily opřít se zády o stěnu.

Snažil se dostat přes změť všech těch dojmů, které ho momentálně svíraly pevně v hrsti.

Svírat pevně v hrsti! To je přesně všechno to, čeho on v tuhle chvíli není schopen.

Doslova.

„Bullshit!" zasyčel přes zaťaté zuby, zavzdoroval rozhoupaným vnitřnostem a klepajícím se nohám.

Je tady! Stojí tu, i když tak nějak nakřivo...

Tenkrát padl na kolena...

Ruce sice má jako kusy ledu, ale...

I tehdy mu byla nekonečná zima...

„Sklapni!" zachrčel. Začínal štvát sám sebe. Nechtěl se k těmhle myšlenkám vracet. Ne teď!

Když byl v plné síle, dokázal je zapudit. Jenže pak tu byly chvíle, jako tahle...

A on, tak jako vždycky, i teď bojoval. Otočil hlavu k velkému zrcadlu, v němž uviděl bledou tvář, s temnými kruhy okolo očí a rozcuchanými vlasy. Vypadal jak nepovedeně nalíčený klaun.

Jestli si myslel, že nemůže být hůř, tak teď se ze sebe málem podělal!

„Nakopu ti zadek tak rychle, že se Země nestačí otáčet!" pohrozil lživě ke svému druhému já, dodávajíc si tak kuráž.

Co na tom, že to znělo jako něco, co by řekl Dean. Zoufalá situace... však víme. A on tu prohrával sám se sebou na plné čáře.

„Já nejsem mrtvý a moje ruce taky nedostaneš!" rychle si mokrými prsty prohrábl chaos na hlavě, aby se aspoň téhle nemilé skutečnosti zbavil.

Hned na to vratkým krokem opustil umývárnu. Potřeboval mluvit s doktorem. A s Deanem.

0-0-0

Zpátky ve svém pokoji však nenašel ani jednoho. Tedy pokud se jeden z nich nepřevtělil do tříleté holčičky s beruškou ve vlasech a látkovou panenkou křečovitě přitisknutou k hrudi.

„Uhuh..." vyrazil ze sebe výraz překvapení. Tedy, ne že by to v jeho světě nebylo možné... A ne, že by ho tyto změny pokaždé dokázaly rozhodit.

Stáli proti sobě, on na ní shlížel z výšky 193 centimetrů, mezitím, co její pohled po něm ještě stále šplhal vzhůru. A už teď mohl říct, jak nekontrolovatelně se jí třese brada. Čekal...

A když se konečně setkali pohledem, zvedl ruku na pozdrav. „Hej."

Jo! Přesně takhle nekonfliktně a neutrálně by pozdravil mimozemský druh. Co je to s ním?!

A to malé lidské stvoření pod ním, s očima plnýma slz, s klepajícím se spodním rtem a drcenou panenkou v náručí, kníklo.

„Nic se neděje..."

Vážně? Byl cizí, mával na ní a - uvědomil si, jak hodně HODNĚ zakloněnou hlavu má! - byl příliš vysoký.

Rozhlédl se po něčem, co by ho udělalo nižším. Sedl si na postel... Ne! Přesunul se na křeslo... Pořád too high!

Zakníknutí! Kruci!

„Tak jo! Tak jo! Potřebuju jen trochu času!" Poskládal si své dlouhé nohy pod sebe, když si sedal na zem. Bude to stačit?

Bude teď přístupná komunikaci?

Jediné, čím by mohl ještě podpořit svůj přátelský úmysl, byl roztomilý úsměv.

0-0-0

Přestala fňukat, stejně tak nečekaně, jako začala. Teď, když Sam seděl a ona stála, dosahovali stejné výšky. Vypadalo to, že ji to uklidnilo.

A on měl konečně možnost prozkoumat holčičku zblízka – žádné zelené oči a žádné pihy - rovná se žádný Dean! Uff! Tohle tedy není jeden z těch případů proměny...

Dodalo mu to odvahy. „Ahoj. Já sem Sam," znovu, než tomu stačil zabránit, zvedl ruku na pozdrav. Hlavně se usmívej, to prolomí ledy!

Dívala se na něj přemýšlivým pohledem – skoro bylo slyšet, jak se jí kolečka v hlavě otáčejí.

„A ty? Jak se jmenuješ? Si tu sama?" pak si všiml županu s nemocničním logem. Takový viděl na Tonym. „Přišla si s Tonym? Znáš ho? Malej, zrzavej, pihatej a rád kreslí. Podle oblečení byste mohli být ze stejného oddělení..."

Jeho dedukce však zůstaly bez odezvy. Ne, že by byl plně ignorován, jen... na něj bylo mlčky zíráno.

Přesně takhle nějak na něj reagoval Dean, když Sam přemýšlel nahlas. Pro jistotu ji znovu zkontroloval v obličeji, hledaje známky roztroušených skořicových teček.

0-0-0

Zrovna, když chtěl pochválit toho jejího maskota, sklonila k němu hlavu a chvíli jakoby naslouchala. Pak přikývla.

„Máš dílky," obrátila pozornost zpátky k Samovi.

V překvapení, že nenavázala na jeho otázky, ale začala svou vlastní konverzaci, zamrkal. „Co-cože? Dílky?"

Zůstala stát na místě, jen se předklonila, vytáhla z pasu a natáhla k jeho obličeji ruku. Jakoby ten jeden krok, co je od sebe dělil, byl pro ni stále nepřekonatelný.

Jakmile si zmateně sáhl studenými prsty na tvář, docvaklo mu to. „Heh, to nejsou dírky, tomu se říká dolíčky."

Její dva tenké vyčesané culíky zagumičkované beruškami poskočily, když rozhodně přikývla.

Sam mohl být spokojený - první kontakt byl navázán... ježíši! Jen kdyby už o ní přestal smýšlet jako o něčem nadpozemským! I Dean je s Tonym lepší než teď on a to si jeho bratr o dětech nikdy nemyslel nic dobrého. Vždyť doteď ani žádné neznal!

Jak přirozeně empatický Sam byl, tohle pro něj byla neprobádaná půda.

A on tak trochu zazmatkoval.

Není... není připraven!

Kvůli nenadálému chaosu a divnému strachu převzala nad jeho emocionální stránkou nadvládu ta geekovská a on ihned začal litovat toho, že si něco nenačetl ve wiki a neotevřel haldy dalších záložek. Nebo si o tom nesepsal tunu hustých poznámek. Měl si udělat průzkum dopředu! Protože teď – teď se cítil ztracen. A to nikdy nepřineslo nic dobrého.

Jen kdyby věděl, že několik hodin před ním si stejně trnitou cestou procházel jeho bratr a to malé zrzavé lišče.

0-0-0

Sam se zhluboka nadýchl a snažil se zklidnit. Nebylo mu nejlíp, měl pocit, jakoby měl kocovinu.

A proč asi - ještě včera byl totální ležák, který bojoval několik hodin jen o to, aby nabyl vědomí a dneska jakoby se to všechno snažil dohonit. Jenže se přecenil a labilní stav dohnal jeho, bránil mu v soustředění a on podléhal dojmům.

Tak třeba, kdyby byl v plné síle, nikdy by nezpanikařil kvůli tříletému dítěti. On je Sam Winchester a takovéhle iracionální zkraty myšlení považuje za své selhání.

Proto se okamžitě pokusil dát dokupy a přijít s dalším plánem.

„Tak jo. Sice pořád nevím, jak se jmenuješ a jak si se sem dostala a proč, ale tuším, že by mi k tomu Dean něco uměl říct. Jenom... přineseš mi támhle z toho stolku ten mobil, co na něm leží?" ukázal jí směr. Ani ji tak nechtěl znovu děsit svou výškou, jakože mu bylo o něco lépe, když seděl. A taky by jim tahle malá spolupráce mohla trochu pomoc v komunikaci.

Holčička chvíli sledovala jeho ochablé prsty, než se pohnula, aby opatrně sebrala telefon. Sledoval ji, jak ho soustředěně nese, div se při tom nekousala do spodního rtu, oči zafixované na té věci. Vypadalo to, že svěřené úkoly si bere k srdci a Sam se nad tím musel pousmát – taky měli v rodině pečlivku.

Podávala mu mobil a hned jak se setkala s jeho úsměvem, stydlivě sklopila pohled k podlaze, najednou celá rozrušená.

„Zavoláme Deanovi. On bude vědět, o co tady jde." Naštěstí mu k vytočení čísla stačilo jedno ťuknutí rychlé volby, což jeho marodný prst zvládl.

Naneštěstí netušil, že bratr právě řeší svůj vlastní průšvih.

„No tak Deane, zvedni to! Notaknotaknotak!"

TBC