Dean prolézal internet ve snaze zachytit nějakou zmínku o nalezení mrtvých těl, které za sebou se Samem zanechali dnes ráno. Kvůli tomu zranění a rychlé evakuaci do nemocnice si nebyl jist, co tam po nich zůstalo. Teď zalitoval, že se tam nemohl vrátit a to místo podpálit. O co by to bylo nyní jednodušší.

To, že tam zůstala Samova krev, o to mu ani tak nešlo – ta bude policajtům k ničemu, když nebudou mít druhý vzorek k určení shody. Otisky by však mohly být problém.

Shit! Našel, co nechtěl. Zpráva byla sice krátká, skoro nic neříkající, ale i tak mu vzala veškerý potencionál s tím ještě dodatečně něco udělat. Pokud policajti odvedou na místě činu svou standardní práci, najdou nůž od krve, ale žádnou oběť s řezným poraněním. Nato zaúkolují nějakého zelenáče, aby obvolal nemocnice v celém okrese a zjistil, jestli k nim během dneška nepřibyl pacient právě s takovým zraněním.

Dean znal vyšetřovací postupy, jeho mnohé identity zahrnovaly i policejní složky.

Kdyby mohl, sbalil by Sama a vypadli by odsud hned teď. Takhle bude jen na jeho hereckém umu a přirozeném lhacím talentu ty poskoky v uniformách přesvědčit, že oni dva s tím nemají rozhodně nic společného.  Pokud se tedy jejich vyšetřování dostane tak daleko k nim.

„Čuz, De!“ Tony se k němu rozběhl už od dveří, hned poté co se vytrhl z ruky jeho mladinkému doprovodu.

Dean zaklapl notebook položený na kolenou. Stačil ho přendat vedle Sama na postel, než mu kluk vletěl do náruče.

„Čuz, kámo. Tak po večeři? Co jste měli dobrýho?“ pročechral mu prsty to vrabčí hnízdo na hlavě.

„Uhmm, nevim,“ pokrčil ramínky. „Kde to je?“ Zašátral mu po tričku, odhrnul obě půlky košile. Vypadalo to, že něco hledá.

„A co?“

„Ten voblázek,“ Tony se k němu natlačil ještě víc, jen aby se mohl lépe podívat. Prstíkama se zaklesl o okraj trika u Deanova krku, popotáhl a nakukoval pod něj. Jeho vlasy mu div nevlezly do nosu, jak intenzivně mapoval prostor.

„Jo ty myslíš tohle,“ konečně mu to došlo a vytáhl za šňůrku na světlo přívěšek, který se schovával pod oblečením. „Líbí se ti?“

„Jo,“ hned si ho vzal do dlaně. „Čo to je?“

„Talisman. Dostal jsem ho od Sama, prý je kouzelný. Jenže jsem ještě nepřišel v čem, ale prachy to určitě nebudou. To už jsem zkoušel.“

Tonyho doprovod si odkašlal. Dean k ní zvedl hlavu, teprve teď zjistil, že tam s nimi ještě pořád je. Přišla mu povědomá, museli se už setkat.

„Uhm, sestra Joan vám vzkazuje, že Tonyho máte odvést do hodiny zpátky na dětský,“ špitla, celá rudá.

Jasně, to je to mládě, které potkali, když se byli podívat za Dexem. A je stejně tak roztřesená, plachá a stydlivá. A pořád vyřizuje i Joaniny vzkazy.

Zvedl obočí. „Sestra Joan asi dělala kdysi na štábu, že je zvyklá za sebe posílat spojku.“

„Já…jsem tu na praxi, dělám, co mi řeknou,“ znělo to neuvěřitelně omluvně.  A ten její výraz v obličeji – jakoby se svými omluvami chtěla ospravedlnit i to, co se právě dělo ve světě. Deana ten její „sad look“ nahlodal stejně tak, jako by dostal kohokoli jiného. Byl totiž nesnesitelně upřímný.

Odstavil Tonyho, který se hned vrhl ke stolku s kreslícím vybavením a zvedl se.  Z nějakého svého důvodu se nemohl dívat na takové rozpaky.

„Jistě a odvádíš skvělou práci. Klidně se pod to i podepíšu.“ Chtěl ji povzbudit, ale zdálo se, že ji tím ještě víc rozhodil. Rychle nějaké záchranné lano!

„Čokoládu?“ Poslepu hrábl do hromady, kterou před pár hodinami pečlivě vyrovnal na stolek. Ovšem dle jeho uvážení nebyla ještě tak zoufalá, aby se kvůli tomu musel vzdát kousků, které miloval. Proto z popadnuvších vzorků vybral ty, které nemínil obětovat a ostatní ji nabídl. Trochu neomaleně sobecké, ale ona se nad tím jen pousmála. Což v něm vyvolalo nutkání ještě jeden stopit.

„Děkuju,“ vybrala si tedy mezi dvěma, které mu v nabízené dlani zbyly. Jen se roztomile zatvářil, vyjadřujíc tak svůj nepopiratelný podíl na tom jaký je všímavý zachránce.

„Budem balvit, jo?“ Tony ho zatahal za cípy od košile.

„Jasně, už se nemůžu dočkat,“ kupodivu to nevyznělo sarkasticky. „Půjdeš s náma do trojky?“

Kdyby viděl, co s ní tenhle lehce zavádějící dotaz udělal. Jenže on byl skloněný k Tonymu, aby od něj pobral všechno to, co mu cpal do rukou. Když vzhlédl, nebyla tam.

0-0-0

Oba omalovávali se stejným zapálením. Mezitím, co Tony pracoval na spodní půlce a používal hodně zelené kvůli trávě, Dean dostal na starosti nebe. Pečlivě kroužil pastelkami v oblacích, dával si záležet, aby nepřetáhl. Nesl za svůj výkon zodpovědnost a k té přistupoval vždy poctivě.

Tony si udělal přestávku, jen aby ho mohl zkontrolovat. „Máš to hešký.“

Deanovi jeho pochvala zalichotila. „Díky. Ty taky, kámo. Je vidět, že jsi profík.“

Tony se zakřenil, tomu poslednímu slovu asi nerozuměl, ale to mu nemohlo smazat úsměv z tváře. Teď teprve měl Dean pocit, když viděl tu čirou radost, že odčinil ten svůj idiotský výstup kvůli počáranému dotazníku. Konečně se mu na sklonku dne, který byl pro něj jednou velkou osobní prohrou, podařilo skórovat.

„Ahoj kluci. Bavíte se?“ Charlie přišla na pravidelnou kontrolu pacienta. Ou jé, u ní toužil zaskórovat několikrát za sebou.

„Vybalvujeme,“ ohlásil Tony usazený na jeho klíně.

Cestou k Samovi se u nich zastavila a nakoukla jim přes rameno. „A máte to oba moc pěkný,“ pochvalně pohladila rezavou hlavu.

Dean od ní čekal to samé a těšil se. Jenže marně. Odkašlal si. „Říkala jste oba! Nechávám na tom stejný kus práce jako Tony! Tak v čem je rozdíl?“

„Jste starší. A moc na ty pastelky tlačíte,“ Charlie je opustila a věnovala se pacientovi. Kontrolovala vše tak jako to dělala pokaždé, Dean ji při tom jako pokaždé pozoroval. Usoudil, že bratrův stav je neměnný, když mlčky updatovala data v jeho kartě.

Naklonil se tedy ke své práci, jen aby vyvrátil její tvrzení. „To teda není pravda! Ani jednu jsem nezlomil! A ty šmouhy už tam byly, za ty nemůžu!“ Rozčiloval se. Takovou nespravedlnost nemohl vystát. Cítil se…ublížený.

Charlie se však jen pousmála, vrátila kartu zpátky do závěsu na čelo postele. A chystala se odejít.

Zamračil se – očekával od ní další argumentaci, chtěl se s ní přít, bavilo ho to.  Byla chytrá a pohotová, nebála se mu oplácet stejnou mincí. Tak proč to najednou vzdala?

„Ne tak rychle…“ nechtěl, aby tak jednoduše zmizela.

„Mám práci, Deane. Nemůžu tu zůstat…“ na jeho vkus to znělo dost nepřesvědčivě. Ne to, že měla naspěch kvůli dalším pacientům, ale to, že tam s nimi nemůže chvilku pobýt. Vždycky mohla a pokaždé se zdržela. Něco se změnilo…

Odešla a byla to ta nejkratší návštěva, kterou u ní za celý den zažil. Jakoby jí něco odsud vyhánělo.

Vrátil se k vymalovávání, ale už si to neužíval tak jako když začal. Oba kreslili beze slova, příliš zabraní a soustředění na své vlastní problémy – ten menší si hlídal barvičky, aby mu souhlasily s originálem a ten větší přemýšlel o vrchní sestře.

Klid a zvuk škrábajících hrotů o papír Tonyho za malou chvíli začal ukolébávat. Dean si všiml, že mu ruka s pastelkou pomalinku stagnuje, hlava se mu několikrát zhoupla dopředu.

„Tony?“ naklonil se, aby se mu mohl z boku podívat do tváře. Rezavé řasy se zvedly.

„Čo?“

„Ty u toho spíš. Skončíme to, necháme si něco i na zítra, dobře?“

„Neči. Či malovat,“ trval si na svém.

Dean ho nechal a jen pozoroval, jak mu klinká ta jeho ryšavá hlava, hlídal ho, aby si koncem tužky nevypíchl oko, až mu padne úplně. Tony chvíli proti tomu bojoval, po každém poklesnutí se snažil vzchopit a narovnat se, jenže ten den byl pro něj dlouhý a on boj se spánkem rychle prohrával.

Dean ho podepřel dlaní, když už se na to nemohl dál dívat a mírným tlakem si ho opřel zády o hruď. Což Tony provázel plačtivým kňouráním, které bylo spíše vyvoláno posledním záchvěvem jeho podvědomí, kdy chtěl vzdorovat, ale už na to neměl kapacitu.

„Šššš, relax. Pohlídám, aby se nic z našeho výtvarného koutku neztratilo, než zase zítra přijdeš. A už vůbec nikomu nedovolím, aby to za nás domaloval. Páč by to určitě zmastil a tím nám to celé zkazil!“ Chlácholil tu ohnivou hlavu, která stejně už několik vteřin nevěděla o světě.

Dean ještě chvíli počkal, poslouchajíc Tonyho rychlé dětské oddechování mísící se s tím pomalejším dospělým svého bratra. Uspávalo ho to.

Zamrkal, když mu zátylek narazil do hlavovky křesla. „Vypadá to tu jak v klubu spáčů,“ přejel si po obličeji ve snaze tu oblouzněnost ze sebe smést. Pokusil se Tonymu opatrně vytáhnout pastelku ze zaťaté pěsti, což však bylo okamžitým spouštěčem pro jeho pobrekávání.

„Dobře, dobře, Picasso. Drž si jí,“ rychle to vzdal.

Hned toho ovšem zalitoval, když si Tonyho přetočil čelem k sobě, aby měl pohodlí, až ho ponese zpátky do postele v horním patře, rozčepýřená hlava si našla bezpečné místo na jeho rameni, zato tužka ho dloubla nejdřív do nosu a pak do zubů jak s ní bezvládně šermoval. Dean udělal jen útrpný obličej, tohle nemělo smysl komentovat.

Nepustil se jí ani po tom, co ho Joan vysvlékala ze županu, aby ho mohla uložit a on jí musel asistovat, když se Tonyho ruka zasekla díky tomu kusu barevného dřívka v rukávu. Ten mrňous se nevzdával svých snů ani ve snech.

0-0-0

Na zpáteční cestě si v automatu koupil plastovou lahev s vodou, hltavě upíjel a při vstupu do pokoje zjistil, že křeslo je rozloženo do pozice na spaní a na něm položen polštář s přikrývkou. Zamračil se. Moc dobře si pamatoval, že mu Charlie slibovala názorné zaučení a teď to udělala v jeho nepřítomnosti. Tak trochu na to spoléhal, že si s ní při tom promluví.

Couvl krok zpět a pozadu se naklonil do chodby. Měl štěstí, zahlédl její postavu nořit se do dveří s nápisem nouzový východ. Hodil lahev na lékařský stolek a rychle si pospíšil, než mu za nimi zmizí bůh ví kam.

Byl v takovém fofru, aby ji neztratil, že vylítl ven jak poděs, rozražené dveře div nenarazily na stěnu za nimi.

Charlie tím vyděsil tak, že upustila přes zábradlí, o které se opírala, kelímek s kávou. Padal ladně vzduchem bez toho, aby se byť kapka vylila. Zato při nárazu na zem si to vynahradil.

„Z-zbláznil jste se?“ Nemohla popadnout dech.

„Kterej idiot?“ ozvala se nadávka zezdola. Rychle se naklonila přes kovovou konstrukci.

„Pardon, moc se omlouvám. Jste v pořádku?“

„Málem jsi mě nahodila, ty náno blbá!“

Dean nevolí skousl, jeho výraz v obličeji ztvrdl. Tohle bylo přes čáru. Stoupl si vedle Charlie.

„Až sejdu dolu, zopakuješ to do MÉHO obličeje! Já ti asi špatně rozuměl, ty užvaněná prdeli!“ Ihned zamířil ke schodišti. Byl v půlce, když ten dole to vzdal. Slyšeli jen dupot běžících nohou.

„To jsi mě zklamal!“ Křikl za ním. Otočil se zpátky. Charlie stála na horní podestě, její vlasy odrážely světlo právě rozsvěcených pouličních lamp. Mohl před ní být za hrdinu a nahrabat si kladné body, kdyby to ten imbecil nevzdal.

„Asi utíkal na tramvaj,“ pokrčil bezradně rameny a protáhl obličej. „S některýma hovadama je těžký se vypořádat, když z ničeho nic mají spousty práce jinde.“ Stoupal zpátky k ní.

Nechala ho dojít až na předposlední kovový stupínek. „Jste zklamaný?“

Opřel se líně o zábradlí, s jednou nohou o schod výš, hlavu mírně zvednutou, aby se jí mohl dívat do tváře. „Jsem přímo frustrovanej. Mám rozestláno,“ znělo to vyčítavě.

To jí zmátlo, povytáhla obočí. „Stěžujete si na náš servis? Neznamená to přeci, že musíte jít teď hned spát.“

Skousl si vrchní ret, uvažoval. „Když nemusím, tak v tom případku bych to viděl na nový kafe. To dole už bych nepil,“ doporučil jí s vážným obličejem.

„Já vím, bude studený.“

To mu přišlo vtipný, reagoval na to úsměvem od ucha k uchu. Dokonce se z něj vydral i přidušený zvuk pobavení.

Hergot, jak mu tenhle pocit scházel.

Za poslední dny, ne-li týdny se mu někam ztratil, respektive byl pohřben pod tunou dalších, důležitějších věcí. A ona ho teď znovuobjevila, sfoukla z něj nános prachu, uvedla do pohybu ten složitý a přitom tak geniálně jednoduchý mechanismus.

Pokud jí se líbilo, že jí rozesmíval, jemu to, že se s ní dokázal smát.

Jeho potěšený výraz volně přešel do vděčného.  

Natáhla k němu ruku a položila mu svou dlaň na tvář. Hřbet jejího palce ho pohladil, zanechávajíc za sebou stopu tepla. Jakoby zkoumala dotekem mimiku jeho rozesmátého obličeje, četla mu v záhybech a vráskách vše, o čem před chvílí přemýšlel.  Vzhlížel k ní, se svou tváří v její dlani, s touhou zkrátit tu vzdálenost mezi nimi, aby si nepřipadal jako idiot, který se na ní už hezkých pár sekund jen zubí.

Snad svým dotekem „viděla“ i myšlenky, protože v tu chvíli co se k ní chtěl přitáhnout, vše ukončila. Proč?! Možná, že se tvářil až moc přesvědčivě jako idiot a ona nad jeho mentálním zdravím zapochybovala.

„Musím jít, mám práci.“ Tohle vůbec neznělo naléhavě, ale rozhodně.

„Charlie,“ chytil ji za ruku, kterou z něj sundala. Kdyby věděla, jak si přál, aby ho ještě chvíli hřála. „Co se děje?“

„Skončila mi přestávka,“ na jeho vkus se příliš zbrkle vymanila ze sevření.

„Jo, čas neskutečně letí, když se dobře bavíte…“ jeho samolibost byla do nebe volající.

Čekal od ní komentář, místo toho se otočila k odchodu.

„A co to kafe?“ Dožadoval se.

„Dejte si jedno na mě…“

„A co si ho dát na vás s váma?“ Přišel s dalším nápadem.

„Nemůžu…“

„Jestli nemáte prachy, tak vás založím…“

„Deane!“ Najednou se k němu otočila, plná potlačované nervozity. Až ho to donutilo o krok couvnout, když jí následoval ke dveřím. Překvapeně zamrkal, tenhle tón naznačoval trable. Ale kdy se do nich dostal?

„Vy se nevzdáváte snadno, že? Já…nemůžu se tady s vámi producírovat…“

„Proč – všichni vám mě závidí? Nemůžou ustát naše štěstí a dostali jsme se do řečí…?“ Neodpustil si jí do toho sarkasticky vstoupit.

„Bavíte se?“ Změřila si ho nevěřícným pohledem. Jeho poznámka „na uvolnění atmosféry“ u ní nezabrala. Že by ztrácel svůj přirozený talent? Teď to musí vyžehlit.

„Jen, když jsem s vámi,“ a vykouzlil ten nejroztomilejší úsměv. S tímhle nemůže minout. Musela by být slepá a hluchá s invalidní duší kdyby tohle dokázala ignorovat.

Chvíli na něj zírala. Popadala dech. Z jejího výrazu si nebyl jist, jestli se na něj chce v návalu chtíče vrhnout nebo mu jednu vrazit. Obě možnosti byly ve hře, stál jen o tu první.

Viditelně polkla. „Dostal jste křeč?“ Tolik se snažila, aby to vyznělo neutrálně. Marně.

„Já vím, není lehké se s tímhle vyrovnat,“ dál držel ten svůj neodolatelný výraz. Přidal k tomu povytažení obočí – dvakrát a rychle za sebou, jen pro případ, že by nepobrala, na co slovem TÍMHLE chtěl upozornit.

„Tak s tím přestaňte! Je to…je to…neetický!“ Chápala to moc dobře, avšak bránila se podlehnout, bojovala o to, udržet se ve stavu chladné příčetnosti a rozvahy.

„Vzdejte to,“ pokoušel ji, teď už si naprosto jist, že kopanec ani facáka od ní nedostane.

„Tohle nemůžete! Není to fér! Ne po tom, co jsem musela vysvětlovat šéfovi jedno velké a trapné nedorozumění,“ natáhla proti němu ruce, snad aby neměl v úmyslu se k ní přiblížit. Nebyla si jista sama sebou?

Tahle informace ho zbavila výrazu „adorable,“ oči se mu rozšířily zájmem. „Nějaký zajímavý příběh?“

„Byl jste u toho, Deane. Ta nehoda s bombou - byli jsme oba na křesle a někdo si to špatně vyložil.“

„Jo…na to si pamatuju,“ pravý koutek mu vylétl při té vzpomínce nahoru. „Ale nic jste si ke mně nedovolila.“

Svěsila paže, na tváři se jí usadil zvláštní stín. „Jenže z pohledu druhých to tak zřejmě nevypadalo. Někdo to rozmázl a jeho domněnka se dostala až k mému nadřízenému. Neptal se mě, jestli ano nebo ne, ani mě to nenechal vysvětlit. Bylo mi doporučeno, abych dozor nad vaším bratrem přenechala jiné sestře a předešlo se tak dalším spekulacím.“

„Nechci u Sama někoho jiného jen na základě takového škváru!“

„Já vím. Kdybych to dovolila, přiznala bych něco, co se nestalo. I když chápu, že to tak mohlo vypadat,“ při zpětné vizualizaci se najednou uculila. Rychle se to snažila zamaskovat odkašláním.

„Nechci zbytečně dráždit hada bosou nohou, Deane. I když jsem si svou pozici obhájila, stejně se teď cítím sledovaná. Nemůžu ohrozit zdravotní péči o pacienty kvůli svým eskapádám, byť jsou překroucené. Proto už musím jít zas dělat svou práci. To proto s vámi nemůžu skočit na kafe nebo zůstat o něco déle v pokoji, pokud to nevyžaduje Samův stav. A proto i vás prosím, přestaňte sakra už být tak roztomile neodolatelný!!“

0-0-0

Zíral do otevřeného notebooku, ale nenašel nic, co by ho zajímalo. Ani zpráva ohledně „jejich práce“ nebyla updatována. Pěkně na to kašlou!

Zívl. Odložil počítač, opřel se unaveně loktem o Samovu postel, bradu položenou v dlani. Chvíli na něj zíral, ztracen v myšlenkách, které ani na konci dne nebyly šťastnější.

„Ve spaní si fakt neúnavnej. Jako tenkrát, když si se jako dítě vymlel na kole. Bylo to hodně náročný na čas, nikdy nikoho jsem tak dlouho spát neviděl. Ale byl tam táta s Bobbym, který ty hodiny a hodiny čekání, než se zas na minutu vzbudíš, vyplňovali svou přítomností. Dneska jsme v tý samý situaci a já...bych je tu zase potřeboval. Sakra! I pro ten sobeckej pocit z ujištění, že i když jsem to posral, všechno bude zase dobrý. Řekl bych to sám sobě, kdybych byl schopnej si při tom dívat do očí, aniž by sem si jednu vrazil. Tohle…tohle bude dlouhá cesta pro oba, Same. Ale já nenechám ani jednoho to vzdát. Protože na tomhle zpropadeným světě máme povinnosti.“

Polkl díky svíravému pocitu v krku. Přejel si rukou po vlasech tam a zpátky. Tenhle den, nabitý emocemi, kdy jeho sebeobviňovací pád nejdříve zbrzdil Tony a Charlie ho pak dokázala zastavit, byl vyčerpávající. Možná si to ani on sám ještě neuvědomoval, jaký vliv na něj oba dva měly.

„Dobrou noc, malej brácho.“  Poplácal ho přátelsky po noze.

Charlie přišla o hodinu později, kdy už spal i on. V triku a džínách, boty rozházené pod křeslem s dekou shrnutou a skoro padající na zem a hlavou natočenou směrem k bratrovi, jakoby byl stále ve střehu a měl ho hned na očích až je otevře.

Jeho obličej vypadal uvolněně a tak nějak mladší, když teď ve spánku nemusel nést na ramenou celou tíhu své situace.

Samův stav byl stabilizovaný, Deanův mírně vychýlený. Jen to nechtěl dávat znát.

 Usmála se – za to slovo by jí určitě popotahoval.

Když mu rovnala a přetahovala zmuchlanou pokrývku přes holé ruce, pohnul se a zamumlal něco o opici, teploměru a lízátku. Ježíši – nechtěla by vidět teď do jeho hlavy. Hned na to zašátral poslepu po okraji a přitáhl si deku až ke krku. Pak už se od něj neozvalo nic, než pravidelné oddechování.

„Byl to pro všechny náročný den. Někdy se to tak všechno sejde, jako kdyby nemělo být zítřka. Ale je to jen další ze zkoušek, kterými musíme projít a neztratit naději. Dobrou noc, Deane. Zítra už bude zase o něco líp.“

TBC