Vstup byl pouze pro Sama. Žádný doprovod.

Když se s nimi začal hádat, bylo mu doporučeno, aby přestal hulákat, nebo ho odtamtud nechají vyvést ochrankou.

Začal vyhrožovat, že buď dovnitř půjdou oba, nebo ani jeden. Bylo to stupidní vydírání, později si to uvědomil a málem se za to zastyděl.

Když ty si poblíž, nic zlého se nemůže stát.

Není to ani rok, co Sama poslal do bistra pro jablečný koláč, protože jemu samotnému se nechtělo vylízat z auta. Mezitím, co čekaje usnul, Sama mu unesli přímo před nosem. Čím vším si pak prošli, věděli jen oni dva a Bobby.

Nikdo mu už nebude nic říkat o tom, aby Sama nechal jít...

„Tak já jdu..."

„Same?" probralo ho to ze sekundové nesoustředěnosti.

„Už to nemůžu dýl protahovat! Nevím, jestli se z toho dřív složím nebo zblázním! Já... chci to už mít za sebou!" Sam rozhodně zamířil ke vchodu.

Ještě, než mu na to stačil něco říct nebo udělat sebemenší pohyb, už stál ve světle, které dopadalo do místnosti otevřenými dveřmi.

Deana ten pohled na chvíli totálně ochromil - Sam, takto obklopen bílou září vypadal, jakoby měl být každou vteřinou pozvednut do nebe. Jop. Klasická scéna s prvky romantiky a nadpřirozena.

Ještě předtím než vstoupil, přeci jen zaváhal. Skousl si spodní ret a otočil k němu hlavu.

Dean věděl, jak moc se Sam obává svého osudu. Jenže teď z něj čišel strach z blízké budoucnosti.

Kývl na něj v gestu, že může vejít. Propustil ho tak ze své péče a to dávalo Samovi jasný signál.

Všechno bude v cajku! Kdybych si tím nebyl jistej, už dávno sedíme v autě směr jihojihovýchod.

Sam tohle pochopil a vděčně se na něj usmál. „Počkáš tu?"

„No, mám teď zrovna fofr, ale snad bych mohl..." snažil se to zlehčit.

Nádech, výdech, chvilková koncentrace, stačily dva kroky, aby mu zmizel mu z očí.

0-0-0

K čertu! Trvá to už příliš dlouho!

Na sezení neměl trpělivost, k chození prostor. Koukal do stropu, podlahy, opravil blikající zářivku, spočítal šmouhy na linu.

Co je tohle za čekárnu? Kde jsou nějaký letáčky? Kde je nástěnka s prevencí? Nejnovější trendy v oboru?

Zrovna TEĎ by se vzdělával, až by brečel. Přečetl by cokoli, jen kdyby mu to zaměstnalo myšlenky aspoň na několik minut.

Měl si sebou přivést Tonyho spolu s jeho superhrdinskými omalovánkami a kupou pastelek. Ty tříletá moudra a zvídavé otázky by možná stačily zahnat jeho dospěláckou depku.

Tak jo, zkusí na něj aspoň myslet. Uhmm - malej, rezavej, s nudlí u nosu a věčně plným močákem a opelichanou opicí. Zapálenec do malířského umění, sběratel omalovánek. Bezprizorně se pohybující postavička po budově nemocnice, zodpovědně zdravící čuz kohokoli kdekoli.

Křehké stvoření s nadáním infiltrovat se nejdříve do místnosti a poté i...

Poškrábal se na hrudi a nevědomky pohladil přívěsek na krku.

Přejel si rukou po několikadenním strništi. Měl by se oholit. V náhlém popudu zatáhl za triko a přičichl k němu. „Kristovy hnáty!" vyjevil se nad tím závanem.

Potřeboval sprchu. Anebo se může na záchodech postavit před osvěžovač vzduchu a trochu na sebe nechat fouknout. Vůně asijské rozkvetlé zahrady by tenhle jeho chlapácký odér mohl přebít.

Ale třeba měl Sam pravdu - měl by si najít nejbližší motel s pořádnou postelí a koupelnou.

Možná to udělá - ne proto, že to byl nápad jeho mladšího bratra, ale proto, že by fakt MĚL!

V tu chvíli zapřemýšlel nad tím, že vlastně Sam nemá o jeho přislíbených aktivitách - jako bylo dnešní odpolední předčítání na dětském oddělení a zítřejší dětský den, ani páru. To druhé před ním asi neututlá, jenže ten dnešek by mohl. Odbude si to, co slíbil, koukne na telku a pak se vrátí. Vlastně - s tím motelem to není zas až tak hloupý nápad - může ho použít jako příčinu k tomu na pár minut zmizet.

Důvod k tomu, proč před bratrem tohle chtěl utajit, byl čistě Deanovský!

On! Je! Dean! Fucking! Winchester! Ne nějaká podělaná chůva pro bandu děcek! Tím, jakoby řekl vše. Jenže slib ho zavazoval. Takže si to odečte ve vší tichosti a pak se inkognito vytratí.

Tohle zvládne - není přeci blbej a má zkušenosti! Viděl a zažil, co by jiné na místě položilo. Prošel si peklem, uzavřel dohodu se samotnou Smrtí. ON je lovec duchů! ONI hejno usmrkanců.

Podíval se na hodinky. Neah! Proč to tak dlouho trvá!

Vstal, dopochodoval rázně ke dveřím odhodlaný vrazit dovnitř - jeho pomyslná ručička důvěry právě klesla do červeného pole. Rád by svou víru v dobro přečerpal odněkud jinud, jenže on neměl odkud brát. Sám byl v přesvědčení vyprahlý a toužil po někom, kdo by mu dokázal ulevit.

Po někom, kdo by mu zvládl něco z jeho ztracené víry navrátit.

Kdo by uměl ty vybité baterie zpětně nabít.

Myslel při tom na Charlie.

0-0-0

Ovládl svou první neracionální pohnutku rozkopnout dveře, vletět dovnitř a všechny... Ježíši! Vážně si potřebuje oddechnout.

Už sám sebe unavoval, jak za každým rohem viděl nebezpečí, v kdekom potencionálního démona.

Nikdo, kdo znal osud jeho rodiny se jeho 'vždy ve střehu' módu nedivil.

Ale někdy... jednou za čas... toho na něj bylo vážně dost. A v tu chvíli záviděl Samovi jeho klidné chvilky strávené na univerzitě. Uplynuly od toho bezmála tři roky, jenže on aspoň NĚJAKÉ MĚL.

Bez všeho toho násilí a krve, které je obklopovalo.

Pokaždé, když slyšel bratra telefonovat s bývalými spolužáky, smát se historkám z koleje a používat ten jejich vysokoškolský geekovský slang, kterému pramálo rozuměl, se pod nějakou záminkou vytratil z jeho blízkosti.

Nahlas by se k tomu nikdy nedoznal, ale v takových chvílích v něm hlodala žárlivost. Na ten čas, kdy Sam žil svůj normální život a on nebyl jeho součástí.

A pokaždé si vynadal, jak je to od něj hloupé a dětinské mít z toho takový dojem.

Zatřásl hlavou a zkontroloval snad už po tisící čas. A po tisícíprvní se mu zdálo, že tahle prohlídka trvá přespříliš dlouho.

Zašmátral rukou po klice, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a jen se nalepil na dveře celou svou výškou a váhou a přitiskl k nim ucho. Na druhé straně byl klid.

To není možné, přeci se tam něco musí dít - tlačil tvář na chladnou plochu imitace dřeva, že to hrozilo buď rozdrcením ušních chrupavek, nebo prolomením nekvalitního materiálu.

Srdce mu zrychlilo, konečně zachytil zvuk. Někdo tam chodil a byl docela blízko. Ne - přibližoval se.

„Hups!" udělal, když pod ním dveře povolily. Nekoordinovaně vletěl dovnitř a zastavil se až uprostřed místnosti. Točil se zmateně na patě, než zachytil u vchodu sestru, která vypadala tak nějak překvapeně vyděšená. Měla štěstí, že ji nesebral při svém prudkém vstupu sebou.

„Co-co to děláte?"

Dean se rychle snažil zorientovat a pohřbít svou trapnost pod 'něco chytrého. '

„Hledám toalety. Sem asi blbě odbočil nebo co. A taky vám někdo sundal popisky na dveřích..."

„Aha," znělo to, jako by to pochopila. „Tak to se musíte vrátit na chodbu, pak odbočit vlevo... anebo počkejte na svého bratra tam, kde doteď a já vám přinesu kafe. Už to nebude dlouho trvat."

„Jak je na tom?" jeho 'vůbec nevím, jak jsem se sem dostal'póza byla ta tam.

„Posaďte se, prosím, zpátky a vyčkejte příchodu lékaře."

Tahle odpověď nebyla součástí jeho otázky. „Podívejte, jen chci vědět..."

„Opusťte místnost!"

Mrcha!

Na své bitch face si dal fakt záležet, když ji míjel.

Neodtrhla z něj oči. Dokonce měla tu odvahu mu pohozením hlavy naznačit, aby zaplul zpátky na místo.

„Na tom kafi si ale trvám..."

Prásknutí dveří.

Hoř, čarodějnice, hoř!

0-0-0

Další ukrajování čekacího času, další přemýšlení - tentokrát o Charlie, provázené příjemnými pocity.

To, že se mu líbila před ní ani před veřejností neskrýval. A ona konečně roztála, i když při dramatických událostech.

Kdyby se chtěl rouhat, řekl by, že se mu takovéhle navracení vědomí sakra zamlouvalo.

Stále neměl potuchy, proč trpí tak příšernými bolestmi hlavy, ale už věděl, co na to zabírá.

I teď nahmatal lékovku zasunutou hluboko v kapse kalhot - až se dostanou k Bobbymu, možná mu o téhle své záležitosti řekne. Ne však dřív, dokud se nepřestane soustředit na Sama.

Vrátil se ve vzpomínkách k Charlieným teplým rukám, které držely jeho obličej, když otevřel oči. Jejich dotyk jakoby ho v tu chvíli léčil. Všechno bylo ještě tak nějak rozmazané, jen tohle se mu teď vyjasnilo.

Usmívala se na něj - vypadala však ustaraně a vyčerpaně. Proč se mu to vybavuje až teď?

Ou, protože pak byla ochutnávka. Krátká, avšak inspirující. A on všechno kvůli tomu vytlačil z mysli.

Kdyby nebyl zaneprázdnění sám sebou, jistě by mu došlo, jak musel být Tony celou jeho omdlévací scénou vyděšený - jenže on se místo toho zajímal, kdo koho políbil první.

Možná by nezapomněl na to, rozloučit se s Charlie a tak hulvátsky ji neopustil - a to jen proto, že byl posedlý představou posedlého Sullyho.

Sklonil v hanbě hlavu, až se mu brada skoro dotýkala hrudi, položil si ruce na zátylek, spletl prsty a obličej zabořil do bicepsů.

Jo. Posral to a svým nevšímavým přístupem zklamal dva lidi, kteří byli ti poslední, co by si to zasloužili.

Z mučivého prozření byl vytržen otevřenými dveřmi. Narovnal se tak prudce, až ho píchlo v zádech.

Znovu se po linu rozlilo světlo z vedlejší místnosti.

Pomalu se zvedl, nespouštěje oči z toho magického místa. Před dlouhými minutami v něm Sam zmizel, pln pochybností, nervozity a strachu. Teď se vracel...

0-0-0

„S-ame?" zadrhl se.

Příliš dlouho se nic nedělo, prostor vstupu zůstával prázdný. Třeba má jít dovnitř, jen mu to ta čarodějnice prostě neřekla.

Stačil udělat dva kroky, když se Sam konečně objevil.

Pobledlý, s poněkud rozcuchanými vlasy avšak na jeho rtech pohrával úsměv, který se ihned roztáhl přes celý obličej, jakmile Deana spatřil.

A on věděl, že odteď už bude vše v pořádku.

Přešel k němu a pevně ho objal.

„Dobrá práce, Sammy."

0-0-0

„Doktor říkal, že prý s nima dokážu ještě velký věci," Sam strčil své paže Deanovi pod nos. Úsměv ho neopouštěl, zubil se na celé kolo, ukazujíc tak všem svůj bezchybný bílý chrup a dolíčky ve tvářích.

„Skvělý. Pamatuj však, že s velkou mocí, přichází i zodpovědnost," zavtipkoval a donutil ho připažit. Délka jeho rukou a nekontrolovatelné šermování si přímo říkalo o to, aby někde do něčeho vrazil.

Bratr nezavřel pusu od chvíle, co opustili místnost a Dean mu přizvukoval.

Vymýšleli, co podniknou jako první věc, až se vrátí k Bobbymu, když se Sam od něj najednou na chodbě odpojil a zamířil k zaparkovanému kolečkovému křeslu.

„Co je?"

„Mám toho plný nohy," unaveně se do něj složil. Zadíval se na něj s prosebným výrazem. „Pojedem? Nechám tě řídit svou káru."

„Bitch!"

„Jerk!"

TBC

Věnováno události z 2. listopadu 1989, kdy byl do Deanových rukou vložen jeho malý bráška. A od té doby je v jeho náručí chráněn.