VŽDYŤ HO ANI NEZNÁ – TAK PROČ Z NĚJ MÁ TAKOVÝ POCIT?

Jak je to dlouho? Pár hodin, co vletěl tou svou černou Impalou jak poděs před vchod, div že nezaparkoval rovnou ve třetím patře na chíře.

TAK FAJN! –JE to skoro celý den, ale kolik času s ním strávila, aby o něm mohla říct víc, než si v tuhle chvíli myslela?

Provinilý, zdrcený, vzteklý – takového ho potkala. Hmm, TAKOVÝCH potkávala v nemocnici spousty. BÝT TU – nechtěl nikdo. POMOC – chtěli všichni.

ONA tu JE a POMÁHÁ. Tak to bylo – tak to bude. U ní nezáleželo na čase, prostě - TAK to je. Jen – jména měst a nemocnic si musela psát – nemohla si pamatovat všechny, kterými kdy za svůj dlouhý život prošla.

Pak ta jeho eskapáda s ochrankou – nevěřila, že to skončilo, Frank je dříč, ten to dotáhne do konce – prostě si pro něj dojde. Už teď jí děsil fakt, že se tak JEŠTĚ nestalo a CO se stane, AŽ se to stane. Dean nevypadal, že by se nechal jen tak někam odvést – a už vůbec ne od nemocného bratra - ale Frank ho nebude přemlouvat – jen… to udělá. TO, že je Dean vinen věděli všichni tři, TO jak se celá situace vyvine – to netušil nikdo. Tichý to však určitě nebude. Musí něco vymyslet, jak se to dá urovnat, aniž by na sebe strhli veškerou pozornost.  O to by to pak bylo horší…

Ztracený, drzý, ignorantský – to první ji vyděsilo, to druhé pobavilo a to třetí naštvalo.

Ježíši – jakoby měl v sobě několik vrstev, které z něj tohle místo postupně olupovalo.

V tuhle chvíli, když seděl naproti ní s dítětem na klíně a s dychtivostí se cpal čokoládou z vajíček s překvapením, aby se spolu s Tonym dostali co nejdříve k pokladu uvnitř a oba z toho byli stejně nadšení ji připadal…bezstarostný? – ne, ne s tou vráskou u kořene nosu. Jakoby mu na čele ležel temný stín a nutil ho se permanentně mračit.

Možná jen dokázal – pro tuhle chvíli – zapudit své trable a být tu prostě s nimi.  

Hned se pouštěli do sestavování miniatur a rovnali je před sebe na stůl.

„Auto“ oznámil Tony, mezitím co vyklepal obsah z pouzdra.

Dean vzal do ruky návod a pak ho se znechuceným výrazem zmuchlal. „Tahle zbytečnost akorát zabírá místo! Instrukce? Jak sestavit auto? – a za tohle je někdo placenej, kristova noho - to vážně?  Za ty prachy na papír sem mohli dát klidně čtyřválec nebo aspoň pořádnej tuning. A za mzdu tohohle „kreativce“ – ouu jéééé“ zasnil se. „Ale podívej se na tu barvu - skvělá, nádherná, krásná.“

„Uhmm, jo.“

„Co je to za barvu, Tony? Víš to?“ chtěla ho procvičit.

„Uhmm, myšlim…myšlim…“

„Šťastná“ vydechl místo něho.

Tony se zakřenil, ona komentovala změněným hlasem. „Výborně, pane Jonesi. Další z vašich poznámek. My tady nazýváme barvy pravým jménem…“

Dean k ní překvapeně vzhlédl, své zelené oči přes půl obličeje. „Sestra Joan? No k čertu, fakt, že jo…“

Plaše se usmála. „Já...nic jsem tím nemyslela. Jen…dostala jsem od ní reference.“

„Reference? To je něco jako drby, ne?“ nacpal si do pusy kus čokolády. Kam to jídlo skládal, nechápala - dva po okraj nacpané sendviče uzeným masem, talíř hranolek s kečupem, studený kuřecí salát – odkud vybral jen to kuře a pořádnou porci třešňového koláče. Ještě teď srkal z půllitrového kelímku nějakou sladkou limonádu. Nikdy nikoho neviděla jíst s takovou chutí – a k tomu v jejich kantýně. Buď musel mít opravdu hlad, nebo totální absenci chuťových buněk. Ona sama měla velké kafe, na které ji dle domluvy pozval, jídlo s díky odmítla, ale jeho apetit jí svedl k tomu sáhnout několikrát po kouscích sladkostí, které vytahali s Tonym z kapes, a teď se v chaosu povalovaly po stole.

„Nazývejme to předáváním informací“ rozkousla bonbón. „Kruci – to je kyselí, to je sakra kyselííí…“ málem to vyplivla zpátky. Pusa se jí zkroutila, až to zabolelo.

„Jestli takhle mluvíte doma mladá dámo – budiž. Ale tady přede mnou a Tonym budete mluvit slušně. Nebo vás nahlásíme sekci pro mravnostně-delikátní napadání kyselosti. A z toho se budete sakra muset zodpovídat.“

Tvářil se vážně, s bradou vystrčenou důležitě dopředu, představujíc napůl stejnou osobu jako ona tu o několik pater výše a napůl zastupujícího agenta sekce pro mravnostně-delikátní napadání kyselosti.

Tony se k němu polekaně otočil. Tím svým malým mozečkem nechápal význam, jen vytušil, že je Charlie v ohrožení. „Nééé, Šájlí bude balvit.“

„Barvit? Jako malovat?“ byl z té náhle nezapadající informace trochu mimo.

Tony prudce pokýval hlavou. „Oblázky. Šem“ položil Deanovi obě dlaně na tváře, každou z jedné strany. Ten se v tom ale začal ztrácet. Podíval se na Charlie a nechápavě pokrčil rameny.

„Správně Tony. Pozítří na dětském dnu budu malovat na obličej barvičkami. Už si vymyslel, co budeš chtít nakreslit?“

„Uhmm…mmm…Elma?“

„Uff, dobře. Připravým si hodně červené.“

Tony se vrátil k sestavování auta, Dean mu pomáhal, ale oči měl upřené jinam.

Bože, určitě musí mít fousy od kafe nebo čokoládu na bradě, jinak by na ní tak nezíral. A jestli má něco mezi zubama – tak to je fakt hnusnej trapas.

Přejela si po nich jazykem a po obličeji dlaní. Jen se zájmem zvedl obočí.

Tak proč takové pozornosti, pane Jonesi? Pokud k ní něco má, tak ať jí to řekne – ani ona nehodlala svým pohledem uhnout.

„Hotovo, De koukej.“ ohlásil Tony. „Je čelný, blllllmmmbblllmmm“ zarejdil s ním po stole.

„Bude tam cukrová vata?“ nechal bez povšimnutí, že mu právě přejel mini autíčkem pod nosem a do vlasů a sjel jí očima ke rtům, snad aby tu odpověď nepropásl. 

„Je to pro vás asi hodně podstatná věc…“ usmála se té otázce vyřčené s vážným obličejem. 

„Je to pro mě druhá podstatná věc na tý akci“ vypadalo to, že se mu ta věčná vráska mezi obočím začala vytrácet.

Zvedl k ní oči. Ona svými musela uhnout, zastyděla se, protože postavila takovou banalitu před to nejdůležitější…

„Jasně, děti.“

Překvapeně zamrkal a odkašlal si. „No j-jo, heh, děti.“ Protáhl obličej a ne moc přesvědčivě pokýval hlavou, že na ně i myslel…

„De, koukej. Je to čelný auto.“

„Správně“ konečně mu věnoval pozornost. „Černý tak jako první kafe po ránu. Jako černošský jamování ve dvě ráno v baru. Černý, jako moje bejby.“

Vráska se vytratila.

Tony se zakřenil. Dean se k němu sehnul a něco mu pošeptal do ucha. Dívali se na její vlasy.

„Skoro tak černé.“

TAK PROČ Z NĚJ MÁ TAKOVÝ POCIT – KDYŽ HO ANI NEZNÁ…

0-0-0

Bolest.

Uhodila ho do hlavy tak, jakoby mu chtěla všechno ostatní vymlátit. Další útok, jen aby ho ochromila a pak si vzala z jeho mysli to, na čem mu záleželo.

Vzpomínky.

Nehodlal té mrše dát ani jednu. No…možná těch pár trapných! Kruci – ani těch se přeci nevzdá! Už z principu!

Nemínil ustupovat ze svých zásad! Měl své zbraně, pro něž tolik riskoval.

Nasypal si do pusy tablety rovnou z lékovky jak tiktaky. Jeden nepomáhal. Dvojku přeskočil rovnou a naordinoval si tři. Tohle musí zabrat.

Nabral do dlaní vodu a pořádně je zapil. Opláchl si obličej. Zíral na sebe do zrcadla, dokud dovnitř nevtrhl Tony.

„Mušíme jít, honem honem.“

Vytáhl ho z toalet ven za ruku.

„Všechno v pořádku? Zmizel jste hodně rychle…“ její pohled se rovnal vyšetření rentgenem.

„Uhm, jasně – jen – nejsem moc na uklízení“ trapně lhal, protože „spěšně odkráčel“ (utekl) těsně předtím, než se zvedli k odchodu. Ať si o něm myslí, že je línej bordelář – což by Sam odsouhlasil – než, že je slaboch ochrnutej a ovládanej bolestí – což není!

Zaber, zaber, tak už zaberte, bastardi!

„Deme koupit fixy“ Tony mu nedal šanci na další smyšlenosti. Jen Charlie na něj nedůvěřivě zahlížela.

„Proto – „ musel polknout – „proto jsme tady.“

Kluk vletěl mezi regály jak mini tajfun, ostříleně houknul k mladé prodavačce čuz a sondoval co je kde nového. Vytahal několik omalovánek a slovně je třídil. „Ty mám, ty mám, ty sou stalý, ty mám…“

Bolest ho nutila to vzdát, sednout si a přestat se bránit, aby ho mohla zbavit vědomí. Už teď cítil, jak vrtá a páčí všechno to, co před ní ve své hlavě opancéřoval.  Jak hledá slabé místo kudy do jeho mozku, aby se uvnitř mohla přehrabovat a selektovat tak jako Tony. „Ty mám, ty mám, ty jsou starý – ale dobrý, ty mám…“

Poodešel stranou, aby se svým utrpením mohl být sám. Opřel se zády o zeď a přitiskl dlaň k hlavě.

Jak může Sam se svými bolestivými vizemi něco tak příšerného snášet a nezbláznit se?!

Druhá ruka mu zajela do kapsy u bundy, nahmatal kus papíru. Pevně ho sevřel mezi prsty – tohle teď pro něj mělo status přikázání, to byla jeho modlitba.

SAM – je můj bratr.

BOBBY – je můj přítel.

JOHN – byl můj otec.

MARY – byla moje matka.

IMPALA – je moje auto, moje bejby a můj domov.

JÁ jsem Dean Winchester.

0-0-0

„Wow.“

Byla pryč. Zamrkal, protože ho ten náhlý a rychlý zvrat překvapil. Opatrně zatřásl hlavou – jednou, dvakrát – jop, ta vlezlá mrcha to vzdala. Poražena chemickými syntetiky smíchanými s návykovými jedy, kterým chybělo do označení legální lék deset písmen. Užívejte pouze z rukou svého osobního dealera.

Tohle dávkování si zapamatuje. Místního „distributora“ poplácá po zádech.

„Jste v pořádku?“ starala se Charlie.

„Jop“ ukázal palec nahoru.

„Nepřipadáte mi tak…“

„Je tohle lékařský úsudek nebo osobní pohled?“

„Co myslíte vy – jste v nemocnici nebo v rychloseznamce?“

„Nevim. Seznámil jsem se s váma, ale nevim, jestli to bude klapat…jsem od narození lehce plachej a vy na mě dost tlačíte se svýma diagnózama…neměla byste na to jít tak rychle, mohl bych se cítit štvanej.“  

„Vy jste si něco vzal?“ přišla k němu blíž.

Zíral jí do obličeje. „Ještě…ne“ vydechl, když mu oči spadly k jejím rtům.

Mohl…mohl by se jich dotknout prstem. Nebo rovnou svými. Rajcovní představa. Tak proč ji nepřetavit ve skutek! Jdi na to, tygře!

„Šmlkat.“

Sakrahergotkrucinál! Jeho provinění muselo být těžší, než si myslel, když mu to vracelo takovým necitlivým způsobem. Odčinit to nebude snadný…

„Není kam“ nic u sebe neměl.

Naproti v regále byly naskládány toaletní papíry. V náhlém nápadu na jejich zneužití pro horní polovinu těla se odlepil od zdi. Charlie mu stála v cestě, proto se přes ní natáhl.

Slyšel, jak se jí zatajil dech, její dlaň se mu zapřela o hruď.

„Deane, to…“ vydýchla překvapením, až ho to zašimralo na krku.

„Hm? Jo tohle…“ ukázal jí roly a opustil její osobní prostor.  „Je jedno kam to uděláte, ale nemělo by se to zanedbávat. Co myslíte vy, jako vrchní lékařská sestra?“ pouštěl rozumy, mezitím co metr, dva, tři, pět, odmotával.

„Uhm“ vypadlo z ní. Stála tam s rukou v tom samém gestu, jako by byla stále položená tam, kde před chvíli skutečně byla. Asi se i trochu červenala.

„Jo, tak to jsem si taky myslel. Díky za váš profesionální názor“ sedl si k Tonymu na bobek. Ten mu hned zabořil nos do kupy papíru a tlačil to ze sebe tak intenzivně, že se musel zapřít nohama, aby ten protitlak vůbec ustál.

Dean radši zvedl hlavu. Co s ní je? Vypadá jak napřažený dopravní policajt, který zamrzl uprostřed řízení rušné křižovatky a stydí se za to.

„Jste v pořádku?“

0-0-0

Bože, co si myslela?

Ou, jasně – myslela si – na vteřinu – že ji chce políbit.

Myslela si – v trapném omylu – že ji chce podržet v náručí.

Proč – proč by to dělal?

– protože, chceš to samý – řekla by jí Joan. A - nepodceňuj sílu podvědomí – vážně by dodala.

Nesmysl. Jen…jediné co by chtěla je dotknout se těch sexy světle hnědých teček rozprášených po jeho obličeji. A na to myslí zcela otevřeně, to před sebou neskrývá. Takže – kde je sakra ten problém?

Už by mohla konečně jednat jako soudný člověk. A tu svou „domněnkovou“ eskapádu pohřbí. Pěkně hluboko.

Vážně se jí všechno tohle děje? Po tolika klidných letech?! Zaparkuje tu svou nablýskanou krásku přímo před vchod a s bratrem v náručí a slzami v očích vtrhne do jejího profesního života. Fajn. A tady by to mělo končit.

Jenže – tady to právě začalo. Nemohla dostat z hlavy tu postavu s blond vlasy, kterou zahlédla vystupujíc z mlhy. Kterou zapudila dřív, než jí stačila porozumět.

Kterou nosil Dean v sobě, v mysli, v srdci.

A která byla zcela jistě mrtvá. Protože ti za ní přicházeli, aby prosili za své živé.

Jako Dexterova matka.

Stálo ji to tolik osobní síly a okolní energie. Vracela ho zpátky do života celé tři dny. Vyčerpalo jí to tak, že po zbytek týdne se nemohla zvednout ani z postele a prospala každou minutu těch dní.

O Deanovi věděla jen to, co ji buď sám řekl – což by se vešlo do jedné věty – nebo co napsal do nemocničního formuláře – což se dalo hodně těžko přečíst.

Ale tušila, že se s ním něco děje. Ve svém oboru nebyla nováčkem už hezky dlouhou dobu, a i když se snažil mlžit, maskovat a neříkat tak úplnou pravdu (znělo to lépe než lhát), nemohla se zbavit podezření, že něco úporně tají.

Někdo/něco mu ubližovalo.

A začínal jí pomalu rozčilovat ten jeho postoj, který zaujímal kdykoli se ho zeptala zda-li je v pořádku, kdy protáčel oči a div si nepoklepal na čelo vyjadřujíc svůj názor na tuto otázku. Kdy ji odsekával, dělal, že neslyší nebo se zeptal na nějakou pitomost, která ho právě napadla. Ježil se pokaždé, když na něj použila nějaký lékařský termín. Jako nějaký malý umíněný hajzlík.

Odvracet od sebe pozornost, to je vaše strategie, Deane? Bratra jste sem donesl v slzách a nehnul se od něj hodiny ani na krok. Ptáte se podrobně a důkladně na všechno ohledně jeho léčby, na všechno dohlížíte.

Ale kdo dohlédne na vás?

Přidřepla si k těm dvěma, když viděla jak Dean několikrát polknul. Známka toho, že se buď brzy z těch zelených nudlí pozvrací nebo se pozvrací z toho jak se pozvracel.

„Já to převezmu“ vzala mu opatrně Tonyho „nadílku“ z ruky.

„Bezva“ rychle se postavil, až zavrávoral. „Ooops. Je to síla. Bacha, ať vás to taky nedostane.“

„Smrkance tříletého kluka? Děsivý…“ protáhla dramaticky.

0-0-0

Tony byl s nákupem nadmíru spokojen. Dával to najevo neustálým poskakováním a nekonečným omíláním výčtu toho, co všechno pořídili.

„Balvišky. Voblovský fixy. Papíl. Vybalvovánky. Ty eště nemám.“ Do ruky se mu vešly jen pastelky, za to je nesl s náležitou úctou. Druhou se držel Deana, který klackovitě máchal s igelitkou, kde byl zbytek.

„Bysme mohli ještě někam skáknout, až tady mladej usne“ zatvářil se roztomile a vrazil taškou do vozíku s léky, až to zařinčelo.  „Sorry, kámo.“

„Jsem ve službě“ Charlie zkušeně porovnala léky, které tím nárazem pokácel.

„Já myslel, že ve službě se nesmí jen pít.“

„Nemůžu se tu jen tak producírovat.  Mám povinnosti. Už takhle tu vypadáme všichni tři jak na kolonádě“ nervózně zkontrolovala pager.

„Chybí vám práce? Řekněte a já se klidně střelím do nohy.“

„Vlastníte se svou povahou střelnou zbraň? Ježíši..“ hraně si plácla do čela.

„No jo, koupil jsem ji na rohu, kde stával vždycky stánek s hotdogama. Jenže ten už je zrušenej.. Parchanti! To mě tenkrát vážně ranilo.“

Nevěřícně k němu zvedla hlavu. „Koupil jste si zbraň místo párku?“

„A co – když už jsem tam byl…“ udělal na ní takový obličej, že si přišla v tu chvíli úplně marná.

„Ježíši“ vzdychla.

„Ten chlápek v noční košili s tím nemá nic společnýho. Tohle je vyšší level. Zaplať taťkovi za něj.“

„Myslíte Boha?“

„Myslím mistra Colta.“

 Rozesmála se.

„Jste zvláštní – ale jedno se vám nedá upřít…“

„Že jsem hustej, sexy a mám hustě sexy auto?“ skočil jí nadšeně do řeči.

Zakroutila pobaveně hlavou a odpojila se od nich. Pager se probudil. „Musím jít.“

„Charlie, co je to?!“ zavolal za ní s větší dychtivostí, než když si Tony vybíral své malířské pomůcky.

V chůzi se otočila. „Dokážete mě pobavit. Rozesmát mě. A to…mám ráda.“

„Znamená to, že se mnou ještě někam zajdete? Umím i jiný věci…“ zůstal stát na místě a sledoval jí chodbou.

Jen pokrčila rameny. Ale usmívala se. Zamávala Tonymu.

„A to ještě o mě nevíte to nejdůležitější!“ hulákal. „Jsem totiž VOLNEJ! To znamená NEZADANEJ! Mohla byste si mě klidně rezervovat. Jako dopředu, pro jistotu…“

 Kroutila pobaveně hlavou, ještě když mu mizela z dohledu.

Otočil se na Tonyho. „Myslím, že se jí líbim“ zvedl oba palce nahoru.

„Chče še mi čůlat. Honem, budu mít nehodu“ natahoval.

Musím bejt prokletej!

0-0-0

Pečlivě spolu vyskládali nakoupené věci na pojízdný stolek. Tony se rozdělil o sladkosti, které na cestě za Dexem nafasoval. Deana jeho podíl potěšil. Vyrovnal si je na druhé straně se stejnou precizností.

„Šednu ši. Jako klál“ oznámil Tony a hrnul se do křesla.

„Jindy. Musíme jít.“

„Nééé, či ši šednout“ protestoval a snažil se tam vyškrábat.

„Sestra Joan mě sežere za živa, jestli přijdem pozdě. Sám víš, jaká je“ argumentoval Dean, ale chytil ho zezadu za župan a nadzvedl, aby se tam Tony dostal.

Hned si zalezl dozadu a opřel se. Na sekundu vážná tvář pak křenění. Tak jako posledně.

„Návrat krále“ označil jeho pózu.

„Chceš říct Sammymu čuz než odejdeme?“

„Či.“

„Tak honem. Už teď jsme ve skluzu.“

Vzal ho na ruku, aby na něj viděl.

„Má bebí“ natahoval se po jeho obvazech a chtěl si šáhnout.

„Opatrně!“ Dean na něj pro to skoro vyjel.

Tony se lekl a ucukl. Zadíval se na něj tak vyplašeně, že mu musel pročechrat tu jeho rezavou kštici přátelským pohrabáním.

„Mohlo by ho to bolet, víš? Má pod tím ošklivou bolístku.“

„Blečel?“

„Ne. Je to velkej a statečnej kluk. A já jsem na něj moc hrdej“ Dean se na chvíli vzdálil. Pak zamrkal.

„Ale můžeš si sáhnout na jeho vlasy.“

Jestli se Sam teď vzbudí, Dean bude ve velkém maléru.

TBC