Frank stál nekonečně dlouhé minuty ve dveřích, jakoby vážně zvažoval fakt, jestli není něco podezřelého na tom, když je pacient v místnosti sám. Zřejmě vyhodnotil situaci jako standardní, protože se konečně hnul z místa.

Charlie si oddechla, cítila, jak se Dean pod její rukou nepatrně uvolnil. Chtěla oddálit tohle setkání spravedlnosti s vandalstvím a následnému bránění se jejímu výkonu co nejvíc. Frankovi končila služba, to proto to nečekané kolečko – nechtělo se mu jít domů od rozdělané práce. Jen doufala, že ji nepředá nastupující směně. Jenže Frank byl starý ješita, ten si to bude chtít vyřešit a uzavřít sám. Tím by dal Deanovi den pokoj a ona mezitím požádá údržbu o opravu poničené zdi, kterou při nervózním čekání na zprávy o stavu Sama patou vydrolil. Samozřejmě tím Frankovi zničí důkaz, ale ona je přeci jen hloupá ženská a chtěla tu narušující neestetičnost odstranit. Tohle je začátek dobrého plánu…

Dean se opřel znenadání čelem o sklo. Vypadal, jakoby se mu chtělo spát.

„Hej, jste v pořádku?“ šeptla k němu.

Polkl. „Vypněte ty eskalátory, chci si vystoupit.“

Ale ne, ten chemický smrad a dezinfekční výpary ho zřejmě dostaly. To byla rychlost. Jenže ona už před hodinou měla podezření, že si něco vzal. Bylo mu to vidět na očích – dostaly jiný, podivný lesk, zorničky se rozšířily. Muselo to být v době, kdy se tak narychlo vytratil od stolu a odspěchal na toalety.

Nemohla potřebovat, aby se jí tu složil. Jednak by to bylo asi dost hlasité s těmi věcmi všude kolem, druhak by ho odsud sama nedokázala bez povšimnutí vyprostit. A Frank se volným krokem přibližoval.

„Deane, podívejte se na mě.“ Musela ho odlepit od skla, byl tam jak ve výloze. Reagoval zpomaleně, radši si jeho obličej natočila k sobě sama. Přišel jí pobledlý, i když v té polotmě se to dalo těžko říct. „Trochu vás přemohly ty jedovaté výpary. Musíte dýchat pusou. Vidíte? Tak jako já“ názorně mu to předvedla. Zíral ji do tváře, těžce mrkal a ona myslela na to, jak je možné, že si těch jeho dlouhých řas všimla až teď.

Přes místnost přeletěl stín, když se Frank dostal na jejich úroveň a zaclonil světlo z chodby. Šťouchla do Deana a odstrčila ho od sebe. Zavrávoral, couval, dokud se neopřel zády o zeď. Vypadal překvapeně. Ona sama se namáčkla na tu protější a položila si prst na rty, aby ho snad nenapadlo její zacházení s ním komentovat. Stín se zastavil, byl slyšet tlumený rozhovor. Dokonce mohli v okénku vidět i Frankovu hlavu. Jen ať ho proboha nenapadne z nějakého pitomého důvodu sem nahlédnout.

Oba stáli namáčklí podél dveří, každý z jedné strany. Viděla na Deanovi, jak se snaží zůstat vzpřímený, i když určitě toužil po tom si sednout na zem a ulevit tak gumovým nohám. Ukázala si prstem na ústa a mírně je rozevřela. Několikrát se jimi nadechla.

Je vám špatně? Vyslovil bezhlasně.

Ukázala na sebe palcem. Mě? Zakroutila záporně hlavou a namířila na něj ukazováček. Vám.

Vypadal, že přemýšlí. Pak jeho obličej na chvíli ztratil na apatičnosti. Chcete, aby jsme se muckali teď a tady. A já mám začít?

Ježíši, její gestikulace v jeho překladu dostávala úplně jiný význam. Nový význam. Žhavý význam…

Zakousne se do toho jablka co má v ruce a pomalu a pečlivě se propracuje hloubš a hloubš, až se dostane k samému jádru, až z něj nezbyde nic, než roztomilý malý ohryzek…

Uhm, kruci, musí odsud co nejdříve vypadnout. Ji samotný to začínalo leptat mozek. Aspoň jeden z nich by měl zůstat při smyslech. Čistý už z toho asi nevyváznou.

V tu chvíli se na chodbě strhl čilý ruch, který Franka vzal sebou a jim umožnil konečně vyklouznout ven.

Charlie pomalu otevřela dveře, zmapovala výskyt ochranky a pokynula Deanovi za svými zády, aby ji následoval.  Vyšla ven, úplně na pohodu, zařadila se do davu. Fju, tak tohle jí vyšlo skvěle…Otočila se po Deanovi, aby ho zkontrolovala. Koneckonců, byl tak trochu mimo. Byl tak trochu – mimo její dohled. Nebyl vůbec s ní.

Ježíši, on tam zůstal! Obrátila se na patě a zase, určitě úplně nenápadně, se vrátila ke dveřím. Opřela do nich záda a podržela je otevřené.

„Deane! Myslela jsem, že jste hned za mnou. Pojďte.“

Byl pořád na stejném místě a možná i trochu vyděšený.

„Nemůžu vystoupit, dokud kolotoč úplně nezastaví. Kvůli bezpečnosti.“ Jablko mu vypadlo z ruky a odkutálelo se někam pod regál.

Provázel ho nevěřícným pohledem. „Uhm, vidíte, co by se mohlo stát?“

„Deane, nejste na kolotoči. Stojíte pevně nohama na zemi a já potřebuju, abyste teď vyšel ven z těhle dveří. Dobře?“ Natáhla k němu ruku. „Pojďte a chytněte se. Spolu to ustojíme.“

Když k ní vzhlédl, povzbudivě kývla a podpořila vše ještě úsměvem. Ten chudinka vypadal, že se vážně tak trochu „povznesl.“ Udělal váhavý krok, ale ne dřív dokud se pevně nedržel jejího nabízeného rámě.  Cítila jeho prsty svírající ji paži, měl ocelový stisk, který dával znát, že je přivyklý manuální práci.

Jen ho vyvedla do světla, rozmrzele si zastínil oči. A ani se nestačily dveře za nimi zavřít, když se z davu vynořil kolega z rentgenologie.

„Ahoj Charlie. Snažil jsem se tě celý den dohnat, ale dneska je to tu jak na jarmarku.“

Ten mi tu právě teď scházel!

Don byl všechno, co si kdy ženská na chlapovi vysnila. Pohledný, sympatický pozorný gentleman. A hlavně svobodný s dobrým místem a vyhlídkou na povýšení. Tohle mělo váhu, protože to znamenalo schopnost zabezpečení budoucí rodiny. A úplně nejlepší na něm bylo, že i přesto všechno nebyl gay.

„To mi povídej. Dneska je to první den, co omezili kapacitu lůžek ve všeobecné, a proto to všechno vozí sem.“ Prohodí s ním pár slov a půjdou si po svém.

„Asi máš ráda výzvy, když sis vzala na dnešek dvojitou směnu.“ Krátce se tomu zasmál. Jeho smích zněl vždy příjemně.

„Evidentně jsem musela udělat někde chybu.“ Zakroutila nad sebou hlavou a zatvářila se nechápavě.

Don se na chvíli zaměřil na Deana, který stál hned za ní. Šmudlal si v očích volnou rukou a vypadal u toho jak velké ospalé dítě. Dveře se konečně dovřely, svou vahou ho popostrčily trochu vpřed a on, i když jen lehce, šťouchl do Charlie.

To Don nemohl nechat jen tak. „Hej!“ zamračil se na něj. „Neumíte se chovat?“

Dean přestal s hrabáním v obličeji a líně se na něj zadíval.

„Všechno v pořádku?“ zajímal se kolega naproti ní. Byl vždycky tak pozorný a k ní ještě o trochu víc.

Najednou se cítila mezi těma dvěma tak nějak – namačkaná. Zezadu se na ní tlačil Dean, který teď ke všemu sjel po její paži až k dlani a vzal ji za ruku. Propletl své prsty mezi jejími, pevně a přitom s respektem k útlé stavbě prstů jejích. Vpředu ji bránil ve volném výhledu a tak trochu ubíral prostor Don.

Z toho gesta zalapala po dechu. Proč – proč to dělá? Neměl by to dělat. Z mnoha důvodů, by tohle neměl dělat. Třeba jako...uhmm…nebo taky…jo…a hlavně kvůli… No jo, důvodů tu byla spousta, ale zrovna teď si na žádný nemohla vzpomenout. Ale určitě tu byly, jinak by Don nechytil v obličeji takovou barvu.   

Avšak to byly jisto jistě Donovy důvody. A co ty její? Natočila k Deanovi hlavu, jenže ten se nedíval na ní, ale na muže před sebou. A výraz „Vypadni odsud, vocasy!“ byl jasně čitelný.

„Uhmm, n-nic se nestalo.“ Měla by to asi nějak upřesnit, rozvést, dát tomu přesvědčivý argument. Kdyby nebyla jak v transu. Bože, je vážně už tak marná, že když ji chytne chlap za ruku málem se z toho podělá/udělá/? A nebo to platilo jen pro toho jednoho?

Don ale nemínil ignorovat fakt, že vrazil do ženy. „Omluva by tu byla na místě.“

Dean se nechápavě rozhlédl, pak se dokonce otočil za sebe, i když věděl, že jsou tam jen dveře, hledajíc někoho dalšího, komu by toto mohlo být adresováno.  Bylo to drzé až vyzývavé.

Hned na to se k němu vrátil a věnoval mu hraně překvapivý obličej. Ukázal na sebe palcem – to mluvíš se mnou?

Byli jak dva kohouti na jednom smetišti. Dean provokoval a Don se nechal.

Dean. Don. Don. Dean. Jestli tohle není k zbláznění!

„Promiň, Done, ale dneska nebude asi prostor k tomu si víc popovídat. Škoda, tvý ségře a tomu právníkovi to vážně přeju a zajímá mne, jak jsou daleko…“

Když se nadechl, předešla ho. „Jen nic, co bys nemohl dokončit! Chci si to vyslechnout v klidu a najednou. Nenech zapojit mou fantazii. Možná, možná si přeci jen malou chvilku najdu, uvidíme.“ Chtěla být milá tak jako na ní byl vždy on. Jenže s Deanem za zády to šlo sakra těžko. Když ho táhla pryč, měla pocit, že pokud na něj nevyplázne dětinsky jazyk, nebude to proto, protože by ho to nenapadlo, ale protože ho tak urputně ignoroval.

Nedala Donovi šanci se k tomu všemu už dál vyjádřit. Míjela ho a voněl jako vždycky – úchvatně. Jenže ji ani nezajímalo, proč ji vlastně celý den hledal – ten problém byl jeho.  Ona měla za sebou svůj vlastní. A ten se jí držel za ruku.

Zpátky v Samově pokoji, ho vmáčkla do křesla. „Sedněte.“

„Sedim.“

Když vymotávala své prsty z jeho, schválně dělal nemotorného. Došla pro plastovou masku a malou kyslíkovou bombu do svého provianťáckého vozíku, zaparkovaném vedle dveří. Obě věci nasadila na sebe, otočila ventilem a odzkoušela na svém obličeji funkčnost.

Dean mezitím šmejdil očima po Samovi, ale ten tvrdě spal a vypadalo to, že se mu to líbí. Za celý den se vzbudil jednou, asi byl toho názoru, že tady stejně není nic k vidění. S čím Charlie plně souhlasila.

„Tohle vám rozežene ty bláznivý nápady v hlavě.“ Chtěl se tomu bránit, jak předpokládala, a proto byla rychlejší. Namáčkla mu to nesmlouvavě na nos a ústa. Mrmlal něco dovnitř, čemuž nebylo rozumět.  „Šuš a pěkně zhluboka dýchat!“ Nemínila s ním hrát tu jeho hru v přetahovanou.

Seděl naproti ní, hlavu mírně zakloněnou, oči upřené k jejím. Když je přimhouřil, položila mu ruku na zátylek v obavě, aby se jí tam neskácel. Jeho vlasy byly pod jejím dotykem měkké a poddajné. Ihned na ní zaměřil zpátky svou pozornost.

„Tak je to dobře. Pěkně zhluboka.“ Nezapomněla ho chválit. Každý chlap chválu potřeboval, byla hnacím motorem jejich ega. I teď se Dean narovnal, aby viděla, jak mu to pěkně jde. Na chvíli se sice zapomněl, ztracen bůh ví kde, zdálo se jí, že v jejích očích, ale to spíš byla ona sama v těch jeho, té nekonečné zeleni, v té bezbřehé hluboké tůni.

Odtrhla masku z jeho tváře a dýchla si sama. Potřebovala to – jinak by se asi utopila. A že byla sakra dobrý plavec!

„Co to bylo za panáka?“ zeptal se, teď, když konečně mohl.

Byla si jistá, kam směřuje, ale chtěla si to užít. „Nevím, koho…“

„Toho vyfešákovanýho Kena.“

„Jmenuje se Don. Myslíte si, že je fešák? No páni…máme stejný názor.“

„Nelíbí se mi!“ zamračil se na ní.

„Áááá“ protáhla a zatvářila se na něj roztomile. „Nemusíte se s ním kamarádit, pokud nechcete.“ Na to konto ho pohladila po vlasech jako malé děcko, které si na pískovišti odmítá hrát s dalším, protože mu boří bábovičky.

Dean to vše ještě podpořil zarputilým výrazem. „A divně mluví. Jak gay. Musí bejt, jinak by takhle blbě nezněl.“

Vyprskla smíchy. „To rozhodně není. Přicestoval sem ze starého kontinentu.“

Dean se zamyslel. „Takže je to ilegální naplavenina gaye s infantilním přízvukem. Měním na něj názor a začíná mi ho bejt líto.“

Charlie zakroutila pobaveně hlavou. Kam na takový výmysly chodí. Radši mu nasadila znovu masku, než začne zase něco komentovat.

„Není ani jedno. A to, že je Brit přeci neznamená, že je gay.“

Huhňal něco dovnitř.

„Co?“ odtáhla ruku a dala mu prostor.

„Podle mě, by mu to někdo měl už konečně říct. Aby si to uvědomil. Takhle prožije svůj život v nevědomosti a udělá z budoucí paní Britové nešťastnou paninku v domácnosti, která si to rozdá s každým chlapem, který jim přijde opravit myčku nebo posekat trávník.“  

„Nebyl dobrý nápad vás zavírat do úklidové místnosti. Slušně jste si tam přičich a teď se vás to nechce pustit.“

Chtěla mu jí vrátit zpátky na obličej, když ucukl. „Já jen nechci, aby se to stalo vám.“

Takže tuhle veškerou divnost si vymýšlel jen proto, aby ji od něj odradil. Někdo by to považoval za zákeřnou pomluvu, ale ona to tak nebrala, spíš ji to pobavilo. A bylo to tak…roztomilý. Jeho snaha měla příchuť žárlivosti.

Dívala se na něj z vrchu, hladila pohledem ty jeho světle hnědé pihy a v dlani drtila plastovou masku.

„Chtěl byste…snad pro mne někoho jiného?“ hlesla. Hrklo v ní, když se povytáhl a zkrátil tak vzdálenost mezi jejich obličeji.  Kyslíková bomba, kterou svírala v rukou mu znemožnila se k ní přiblížit tak jak by chtěl, když se dostala mezi jejich těla. Zamračil se, vzal si jí od ní a hodil bez zájmu za sebe. Najednou byl tak blízko, když si ihned přivlastnil získaný prostor.

„Jiného ne. Myslel…myslel jsem na sebe.“ Znělo to tak nejistě, že se musela usmát. On, s tou svou vizáží, s tím jak okolo sebe vysílal podmanivé signály plné jiskřivých výbojů, které ženský radar nemohl minout, a s tím svým trochu divným smyslem pro humor, ale který jí vždycky dostal, byl v tuhle chvíli a právě teď pln tápání a svou sebedůvěru pohřbíval sáh pod zem.

„Hm, trochu sebestředné. Nikoli však hodné zamítnutí.“ Nevěděla kam s prázdnýma rukama, dlaně se jí maličko zapotily.

Jeho výraz nabral známku mírné zmatenosti. „Uhm, znamená to…že mám u vás šanci?“

Ani nevěděla, jak se to stalo, ale přejela mu prstem po linii vlasů. Od čela přes spánek až k uchu. Zamrkala a poplašeně stáhla ruku zpátky. To je tak, když se nemá čeho držet. Když je s ním, musí mít vždy plné ruce. A to z prostého důvodu – aby na něj nešmatala. Třeba tak jako teď.

Visel na ní pohledem, pořád tak nebezpečně blízko. „Znamená to…“ Sama nevěděla, co. Byla z toho všeho úplně vedle. Seber se holka! Odkašlala si.

Zvedl obočí. „Je vám dobře? Možná tohle potřebujete víc než já…“ Přerušil oční kontakt, aby se otočil po lahvi.

Co to…

„A hezky zhluboka. Nevzpouzejte se, jste pak celá zadýchaná a já mám jen jednu lahev. Loček čistého vzdoušku tady pro vrchní sestrovou.“

Protočila oči a rezignovaně se několikrát s maskou na obličeji, kterou ji tam tiskl, nadýchla.

„Tak to stačí, abyste pak nebyla zase moc překysličená. Mohlo by to vést ke komickým situacím.“

Chvíli zaváhal. „Ale já bych si ještě dejchnul…“

„To není hračka. Stojí to peníze. Dejte mi to!“

„Ne! Upíráte mi práva pacienta!“ ucukl.

„Ha! Tak najednou jste pacient?! To je něco nového!“

„Mám sociální pojištění! Takže mám taky nárok na tuhle lahev. Špatně se mi dejchá!“

„Keci v kleci! Vraťte mi to, Deane!“

 „Nebo co? Plácnete mě stetoskopem přes zadek?“ provokoval. Drze.

Ona to uměla taky. „Ne - nacpu vám tam ten velkej teploměr – v noci, až budete nic netušíc snít o svých ulítlých superhrdinských kouscích!“

Rozšířily se mu oči, moc dobře věděl, o jakém nástroji se tu baví. Kousla se do jazyka, aby se nezačala usmívat. Jeho obava z dopoledne se vrátila.

Namířil na ní ukazováček. „Tohle je tak…tak…zákeřný! Nikdy už kvůli vám nebudu spát na břiše! A já to měl tak rád…!“

„Dejte mi tu bombu a zapomenu na to.“

Našpulil pusu. „Nevzdám se svých práv jen kvůli vašim výhrůžkám. A když se nedohodnem, klidně ji odpálím.“

Dala si ruce v bok. A pak po ní rychle vystartovala. Jenže měl vražedné reflexy. Uhnul, i podruhé, když už se po ní sápala hlava nehlava. Tohle bylo tak…

Lahev mu vypadla z rukou, protože do něj nemalou silou šťouchla. Ozvalo se lupnutí, jak se kovový ventil ulomil. Oba se na sebe podívali, vyděšeni z toho, co bude následovat. A pak začala ta pravá mela.

0-0-0

Z lahve poháněné stlačeným vzduchem se stala neřízená střela. Chvíli se točila na linu jak káča, vypadalo to, že si vybírá směr, kterým vyrazit. Vypálila pod Samovu postel, vrazila do jedné z kovových noh a změnila v sekundě směr. Charlie vyjekla spolu se zvukem, který se ozval po střetu železa se železem.

Dean ji v té samé vteřině stáhl k sobě na křeslo, její nohy zvedl ze země a zaklínil mezi své. „Nic nevystrkujte, pokud o to nechcete přijít.“ Ani by jí to nenapadlo. Držela se ho za košili tak moc, že ji v životě už nikdo neodpáčí.

Lahev proletěla kolem, narazila do zdi, smýkla sebou do strany, jen taktak minula lékařský vozík. Sledovali to její bláznění namačkaní jeden na druhého, Dean ochranářsky ruce omotané kolem jejího těla, ale ona z toho sotva mohla něco mít.

„Deane, dveře!“ hrklo v ní při pomyšlení, co by se mohlo stát, kdyby se ta bestie dostala na chodbu.  Zatnul zuby, v obličeji odhodlaný výraz, protože věděl, co musí udělat. Vyčkal do doby, než byla lahev na druhé straně pokoje, zvedl se na lokti, ale když se chtěl přehoupnout přes Charlie, aby si mohl stoupnout, nešlo to.

„Hergot, musíte mě ale pustit.“ To ona ho držela u sebe tak pevně, že neměl šanci se kamkoli posunout.

„Dobře. Buďte opatrnej. A rychlej.“ Jenže svou šanci už promeškal. Rakeťácká bomba vletěla pod křeslo, kde si udělala jeden ze svých točivých manévrů.

„Je pod námi, o bože!“ Charlie si skousla v panice spodní ret. Hned na to byli udeřeni zespoda, jen nadskočili.  Ozvala se kovová rána, lahev pod křeslem jančila jak smyslů zbavená, zaseknutá na jednom místě.

Dean stáhl Charlie ještě více pod sebe, aby ji mohl lépe chránit. Přikryl ji hlavu pažemi, tělem nalehl na její, skoro se pod ním ztrácela. „Nedostane se sem. Ať se ta mrcha klidně zblázní.“ Mluvil k ní, mezitím co ona mu zrychleně dýchala do hrudi. Rána, až vyjekla. „Jen nás zkouší, ale dochází jí dech.“

Najednou vypálila, práskla do dveří, které se přibouchly, odražením se dostala do protějšího rohu.

„A jsme v tom sami.“ Okomentoval to.

„Ať už ta bestie chcípne!“ Zavrčela utlumeně v jeho sevření.

„Ještě pár vteřin a budu vám ji moct vrátit.“

„Já…já už ji nechci. Je vaše.“

„Ale já vám ji chci vrátit…“

Popuzeně do něj šťouchla, dlaněmi se opřela proti jeho tělu, jen aby přestal s tou dětskou slovní přetahovanou. Nemínila ho nijak ohrozit, ale cítila jak se jí začíná vzdalovat, ruce mu vystřelily do prostoru, tápaly kolem jen jí se vyhýbaly, snad aby ji sebou nestáhl na zem.

„DEANE!“ prudce po něm sáhla, protože jestli spadne, ta pitomá lahev mu ublíží. A ona si to nikdy neodpustí.

Protáhla ruku pod jeho zvednutou paží, předloktím a dlaní se mu opřela o záda a přitáhla ho k sobě. Hmat hodný judisty, ona ho však měla vypilovaný zkušenostmi s nadzvedáváním a přesouváním pacientů.

Deana ten manévr potěšil – a hlavně to, kam se tím dostal. Užíval si ten výhled zespoda…

„V tohle jsem doufal. Chtěl jsem vás mít chvilku nahoře.“

Tohle nemůže myslet…

„Udělal jste to schválně?“

„Strčila jste mě…!

„Vy! Jste! To! Udělal! Schválně! Vyděsilo mě to!“ Praštila ho do ramene.

„Au!“ Jeho výraz se najednou začal měnit. Ležel pod ní, nohy vzájemně propletené, těla namačkaná na sebe – v důsledku nedostatku místa, samozřejmě. Nakláněla se, podepřená o předloktí a čekala, skoro napjatě, co z toho bude. Oči mu zajiskřily jak smaragdy na slunci. Na vnější straně obou koutků se objevily vějířky vrásek. Rty se mu mírně zachvěly, jakoby se jim nechtělo. Zkusily to znovu, možná teď se jim to podaří…cítila uvnitř sebe, jak jim fandí. Dokážou to, určitě. Nemohou být přeci tak ochablé, znají tu mimiku.

Naštvanost kvůli jeho divadlu ji opustila, teď sledovala rodící se malý zázrak. Ústa se mu konečně rozvlnila v úsměvu. A Charlie tomuhle zářícímu obličeji  propadla.

„Škoda, že se nevidíte. Vypadáte…úchvatně.“ Pohnul hlavou, aby si jí mohl ještě lépe prohlédnout.

Pod jeho lichotkou se skoro začervenala. „Heh. To těžko, jsem totálně vyřízená…“

Oči po ní nepřestaly šmejdit, úsměv nemizel. Co je…? Rychle zkontrolovala své nemocniční oblečení – vršek měla celý pomačkaný, divně pokroucený a vyhrnutý, že jí koukal pupík. Ježíši! Nádhera! Rychle to srovnala. Hrábla si prsty do vlasů – byly rozlítané na všechny strany. Ještě lepší!

Napadlo ji, že právě tahle pomuchlaná vizáž vyvolala na jeho tváři tu dokonalost. Což je trochu bizardní a znervóznilo ji to. Nechtěla před ním vypadat takhle – ale jeho to donutilo k úsměvu. Snažila se rychle tu spoušť usměrnit. Vlasy ji vždycky poslouchaly, tak proč teď bylo tak těžké je uvést do původního stavu?

„Řeknu Samovi o hřeben, chcete? Nosí vždycky jeden až pět u sebe.  Vsadím se, že kdybych mu sáhl teď pod polštář, bude tam.“ Pohnul se a ona ucítila na svém stehně tlak.

Ježíši, on snad – polkla. Vážně? No, byli na sebe vcelku namáčklí a mělo by ji těšit, že jeho tělo na ní takhle reaguje…když mu však ruka zajela pod pas, zalapala po dechu. To už snad je trochu příliš…co to dělá?

„Deane…“ málem se zalkla, když mu ruka několikrát zaškubala. S urputným výrazem ve tváři ji uvolnil a vítězoslavně předvedl svůj úlovek.

„Jauvajs! Tenhle krám mě tu dloubal celou dobu.“ Držel její stetoskop, který jí sklouzl z krku.

Polilo ji horko, celá zrudla. Jak si mohla myslet…nemůže na to myslet!

Položil jí ho zpátky tam, kam patřil.  Pečlivé urovnávání se neobešlo bez dotyků její citlivé kůže na krku. Sklopila oči, už takhle to bylo na ní příliš.

Dveře se s trhnutím otevřely, až oba nadskočili. Charlie se otočila, pořád tak trochu neupravená, vlasy rozježené, červená a zadýchaná s Deanovou rukou kolem krku a s jeho tělem tak nějak pod sebou.

„Co se to tu…“ doktor Ross při tom pohledu sám málem upadl do rozpaků. Vypadalo to přesně tak, jak si to oni dva ještě v tu chvíli ani neuvědomovali.

„Pozor, bomba!“ vykřikli dvojhlasně.

Ta byla už ovšem zaparkovaná již několik minut v poklidu v rohu místnosti, což tak nějak uniklo jejich pozornosti.

Tahle situace byla přesně tak pitomá a absurdní, jak jen mohla být.

A Sam o tohle všechno přišel.

TBC