Isabella

„Stále se jenom hádáme!" rozhodil Dereck rukama a podíval se na mě pohledem, jako by všechno byla jen má vina. Ono to asi moje vina byla... všechno je pro mě poslední dobou těžké. Jsem otrávená, každou chvíli z neurčitých důvodů exploduju a hádám se.

„Jo, protože na mně pořád hledáš jen to špatné!" zakřičela jsem. Měla jsem všeho dost. Života, Derecka a hlavně sebe. Byla jsem nesnesitelná sama pro sebe.

„Ty jsi ta, která mi vykřičela do očí, jak nezodpovědný jsem," začal vyjmenovávat naštvaným hlasem, „ty jsi ta, která už týden v kuse proležela v posteli. Ty jsi ta, která se mnou nechce trávit žádný volný čas. Ty jsi ta-" skočila jsem mu do řeči.

„Tohle nebudu poslouchat!" přecenila jsem mezi zuby, otočila se na patě a s rudou, rozzuřenou tváří vyšla z hotelového pokoje. Nezapomněla jsem za sebou pořádně třísknout dveřmi.

Je toho na mě moc. Všechno se ve mně míchá jako v míchačce na maltu. Nevím, co dělám. Nevím, co si myslím. Nevím, co cítím.

Přesně jsem věděla, kam mé kroky směřovaly. Bylo ode mě asi hloupé jít zrovna tam. Ale třeba on bude ten, který vyléčí mé naštvání.

Otevřela jsem dveře od baru a vstoupila dovnitř. Hned při prvním nádechu, jsem ucítila vůni cigaret a alkoholu. Rozhlédla jsem se kolem. Pár lidí sedělo u stolků se sklenkami alkoholu v ruce. A on... on stál za barem. Všiml si mě. Viděl mě. A já jenom kvůli pohledu na jeho tváři měla chuť zmizet. Neudělala jsem to a možná právě to byla ta chyba.

Přišla jsem až k baru a sedla si na jednu z mnoha barových stoliček. Snažila jsem se vytvořit alespoň náznak úsměvu na tváři. Nevím, jestli se mi to podařilo. Připadalo mi, že jsem se spíše ušklíbla, než usmála.

„Dnes bez doprovodu?" zeptal se mě bez toho, aby pozdravil.

„Jak vidíš, tak jo," přikývla jsem. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem tady strávila odpoledne s Dereckem. Bylo to před týdnem. Pamatuju si Chrisův pohled, který každou sekundu vrhal naším směrem. Připadalo mi, jako by chtěl, pouze díky jeho očím, Derecka upálit.

„Kdepak je tvůj princ na bílém koni?" Vadilo mi jeho chování. Vadil mi hlas, kterým na mě mluvil. Vadil mi pohled, kterým se na mě díval. Všechno bylo tak jiné. Zvláštní. Jako by na mě byl naštvaný a chtěl mě provokovat.

„Nejsem tady kvůli tomu, abych se o něm bavila," odpověděla jsem otráveně. Třeba právě kvůli tónu, kterým jsem to řekla, pochopí, že tohle téma vážně nechci rozebírat.

„A kvůli čemu jsi tady?" zvedl obočí. Připadalo mi, jako by se ke mně každým vysloveným slovem přibližoval blíž a blíž, i když to bylo nemožné, protože nás od sebe dělil zdlouhavý barový pult.

Pokrčila jsem rameny, „vlastně ani nevím. Je to jediné místo, které tady znám." Kývl hlavou a do ruky popadl skleničku, kterou začal leštit. Jeho oči doslova zářily... možná to bylo jenom světly, kterými byl klub osvícený. Vlasy mu trčely do všech stran, kvůli tomu, že si je každou možnou chvíli prohraboval rukou. Rty měl vytvořené do rovné linie. Nepohnuly se. Ani jednou se mu nezvedl jeden z koutků nahoru, značící mírný úsměv... stále ta zatracená vodorovná linie.

„Je to divné," zamumlala jsem tiše, ale i přes to jsem věděla, že to moc dobře slyšel.

„Co je divné?" zeptal se, obočí se mu mírně zvedlo.

„Všechno," odpověděla jsem a pokrčila rameny, „tahle situace. Ty a já..."

Nadechl se v úmyslu něco říct, ale předběhla jsem ho. „Občas přemýšlím, jestli to takhle všechno mělo být. Jestli byl náš rozchod to, co bylo vepsané v našem osudu. Jestli se naše cesty vážně měly rozejít." Nechápala jsem, proč o tom mluvím. A už vůbec jsem nechápala, proč jsem to říkala zrovna jemu. Klukovi, se kterým jsem se před dvěma lety rozešla. Ale v ten moment mi nic z toho nedošlo. Jednoduše jsem dřív mluvila, než myslela.

„Ty ses rozešla se mnou, pamatuješ?" V jeho hlase byla rozpoznatelná bolest. Bylo mi jasné, že ze všeho vinil mě. Neměla jsem mu to za zlé.

„Jo," přikývla jsem, „ale mělo to takhle být?"

Z jeho úst vyšlo hlasité povzdechnutí. „Poslouchej, Izz... Isabello. Rád bych si s tebou povídal, ale pracuju." V hlavě se mi stále opakovalo oslovení Izz. Přeřekl se a řekl mi Izz. Přesně tak, jako za starých časů. Izz. Zdá se to zvláštní, ale tohle oslovení mi nesmírně chybělo. Chyběl mi hlas, kterým to vždy vyslovil. A teď... teď, když mě tak znovu nazval... nemohla jsem to dostat z hlavy. Znělo to tak jemně a čistě, ale pak se opravil. Znovu jsem pro něj byla jen ta Isabella, která z jeho úst vždy vychází, tak strašně tvrdě.

„Uh... promiň," zatřepala jsem hlavou a rychle se postavila na nohy. Došlo mi, co myslel tím, že pracuje – nechtěl se mnou mluvit, nechtěl mě vidět, vůbec mě tady nechtěl. Chápala jsem ho, ale bolelo to. „Už půjdu." Vytvořila jsem široký, falešný úsměv a rychle se otočila. Nechtěla jsem vidět výraz, kterým mě pozoroval.

„Přijď večer!" slyšela jsem jeho křičící hlas. Mírně jsem se pootočila, abych se ujistila, jestli volal na mě. Díval se přímo na mě. Na rtech se mu konečně objevil malý úsměv. Usmála jsem se na něj zpátky – tentokrát ne falešně – a kývla hlavou na souhlas. Pak už jsem jenom rychlým krokem vyšla z klubu. Nevím, jestli bude dobrá věc, stavit se za ním, ale to, co nezkusíme, nezjistíme.