Chris

Přišla. Naprosto neohlášeně. Naprosto nečekaně. Přišla... s ním. S Dereckem – nebo jak se vůbec jmenuje. Už při první pohledu na něj jsem mu měl chuť vrazit. Nesympatie z něj přímo sršela. Oči mu svítily namyšleností. Způsob jeho chůze zvyšoval jeho aroganci. Kretén.

Neudělal jsem nic. Jen jsem si vzal jejich objednávky a přinesl jim je. Nemohl jsem ani zfalšovat úsměv. Celý tenhle okamžik pro mě byl těžký. Izz se na mě usmála – byl to úsměv, který jsem mohl vidět jen já. Možná jsem si ho pouze představil v mé hlavě a nic z toho nebyla pravda.

Věděl jsem, že o mně Dereckovi nic neřekla. Nic mu o nás neřekla. Ani slovo. Netušil absolutně nic. Neměl ani ponětí, že se známe. Neměl ani ponětí, že jsme spolu chodili. Neměl ani ponětí, že to já byl její první... ve všem. Neměl ani ponětí, jak šťastní jsme byli.

Ale teď? Já se utápím ve vzpomínkách a snažím se se vším vyrovnat. Jsou to dva roky! Zatracené, debilní dva roky! Už bych měl být dávno smířený s tím, že to co bylo, nebude. Ale já nejsem. Ani trošičku. Zdá se, jako by mě to přivádělo k šílenství čím dál tím víc. Každou sekundou. Každým jedním pohledem na ni. Každým jedním ohlédnutím za minulostí. Proč prostě nezapomenu? Proč nezapomenu tak jako to udělala ona?

Směje se. Směje se vtipu, který právě řekl. Je šťastná. Vidím to na ní. Oči jí září, tak jako nikdy. Takhle jí nezářily ani se mnou. Úsměv se jí rozprostírá po tváři a každou následující sekundou roste. Z úst se jí ozývá hlasitý smích, který můžu zlehka slyšet i já... pouhopouhý barman stojící za barem.

Strašně jsem si přál, aby přišel Rodney a vystřídal mě. Volal jsem mu, ale nezvedl mi to. A teď tady trčím... zírám na holku, která mě jen jedním pohledem na mě přivádí k šílenství. Ale ona to nevidí. Předstírá jako bychom se neznali. A to mě ubíjí... strašně moc. Když jsem jí řekl, aby se ještě někdy stavila, doufal jsem v to, že přijde sama. Že si sedne za bar a bude se mnou mluvit. Bude si se mnou povídat... o všem... o jejím životě, o mém životě. Doufal jsem, že se na mě bude dívat tím pohledem, jako to dělávala, když jsme ještě byli pár. Vždy mi to připadalo, jako by mi pouze výrazem říkala, že jsem její všechno. Miloval jsem tenhle její pohled. Chyběl mi. Ale nic z tohohle se nestalo. Přijmula mé pozvání a přišla... ale s ním. S člověkem, který mě neskutečně se*e a to ho ani neznám. S člověkem, který ji očividně dělá šťastnou.

„Chrisi!" zatřepal jsem hlavou, když jsem slyšel zmínku mého jména. Párkrát jsem zamrkal, abych se probral z přemýšlení.

Stála přede mnou s prázdnou sklenicí v ruce. Malý úsměv jí lemoval tvář. Tázavě jsem zvedl obočí a čekal, co řekne.

„Můžu dostat ještě jeden?" zeptala se a podala mi sklenici, ve které jsem jí před malou chvílí přinesl její drink. Rozpačitě jsem přikývl. Když jsem si bral sklenku z její ruky, naše prsty se dotkly. Nad pocitem, který jsem už strašně dlouho necítil, jsem rychle ucukl rukou i se sklenicí v ruce. Silně jsem polknul.

Pozorovala mě pohledem, který mluvil za vše. Necítila to co já. Už jsem pro ni nic neznamenal. Neznamenal jsem pro ni to, co ona stále znamená pro mě.

Ruce se mi třepaly. Sklenici, tentokrát už naplněnou kofolou, jsem jí podal zpátky. Naše prsty se o sebe opět otřely. Elektřina mi projela celým tělem. Hrdlo se mi sevřelo. Na hrudi jsem cítil tupou bolest. Co mi to sakra děláš, Isabello?

„Děkuju," usmála se na mě. Jen jsem kývl hlavou. Hlasivky se rozhodly nespolupracovat.

„Víš," nadechla se. Stisk na sklenici, kterou svírala, se zvětšil. „Je vážně skvělé tě vidět. Všechny ty vzpomínky- je vážně dobré si je opět připomenout." Rty měla vytvarované do širokého úsměvu.

„Kéž bych mohl říct to samé," zamumlal jsem.

„Co?" Neslyšela mě. Nevěděl jsem, jestli to bylo dobře nebo špatně.

„Nic, Isabello," zakroutil jsem hlavou, „nic." Nad oslovením 'Isabello' se zamračila. Nechtěl jsem ji nazývat 'Izz' nebo 'Izzy'. Ne, pokud nejsme spolu. Ne, pokud mi prakticky přiznala, že na všechny vzpomínky se mnou zapomněla. Bolelo to. Zažili jsme spolu nemožné. Všechno to prostě jen tak nejde zahodit za hlavu a smazat. Nejde nad tím jen tak mávnout rukou. Každý náš společný okamžik byl výjimečný... teda alespoň pro mě.

Když viděla, že jí nevěnuju žádnou pozornost, otočila se a vrátila se k jejímu příteli, který na ni už nedočkavě čekal.

Všimnul jsem si vchodových dveří, které se otevřely dokořán. Dovnitř klubu vešel Rodney. Nemohl jsem ani popsat to nadšení a úlevu, kterou jsem v té chvíli cítil.

Sundal jsem si černou zástěru, kterou jsem měl zavázanou okolo boků a poskládal ji do skříně pod barem. Rychle jsem obešel barový pult a bez jediného slova, či už Rodneymu nebo Izz, jsem zmizel.

Už ji nechci nikdy vidět. Nikdy. Přeju si, aby zmizela a já ji konečně mohl dostat ven z mé hlavy... tak jako to udělala ona. Vyškrtla si mě z jejího života a já udělám to samé. Hned teď. Isabella Millerová už nikdy nebude patřit do mého života. Dnešním dnem nadobro zmizela a už se nikdy neobjeví. Doufám.