Chris

„Dlouho jsme se neviděli," pronesla po další chvíli ticha. Začínalo to být hodně trapné a divné.

„Jo," přikývl jsem souhlasně, „dva roky... ale kdo to počítá?" rozpačitě jsem se zasmál. Gratuluju, Chrisi, přesně víš, jak udělat tuhle situaci ještě trapnější... to chce obří potlesk.

„Uh... co si dáš?" změnil jsem téma.

Pokrčila rameny, „nevím... specialitu podniku?"

Kývl jsem hlavou v porozumění. Z poličky jsem podal čistou sklenku a nalil do ní vodku, kterou jsem následně dolil džusem. S úsměvem, který mi dal zabrat, jsem jí to podal.

„Vodka s džusem?" zvedla obočí, ale i přesto se napila.

Přikývl jsem, „pamatuju si, když jsi ji se mnou pila poprvé. Pořádně ses opila a musela jsi u mě přespat." Nad tou vzpomínkou jsem se musel usmát, i když pomyšlení na to mě zabolelo.

Povzdechla si a rukou si prohrábla hnědé, vlnité vlasy. Všimnul jsem si, že je měla kratší. „Děláš to těžké, víš to?"

„Myslíš tím těžší, než to je?" mé oči se vpíjely do těch její. Bože... jak mi chyběla ta jejich modř.

„Jsou to už dva roky," promluvila, „nemělo by to být těžké."

„Ale pro mě to stále je," zašeptal jsem. Nechtěl jsem, aby to slyšela, ale bohužel...

„Kdybych věděla, že tady pracuješ, nepřišla bych sem." Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezabolelo. Z jejích úst to vyznělo tak strašně tvrdě a chladně, jako by všechno co se mezi námi stalo, zahodila za hlavu a prostě na to zapomněla. Ta myšlenka na to bolela možná ještě víc než její slova.

„Promiň," omluvil jsem se, i když jsem vlastně neměl za co.

„Myslím, že půjdu," seskočila z barové židle a urovnala si tričko.

Věděl jsem, že zastavit ji by byla obrovská chyba, ale nemohl jsem si pomoct.

„Ne," řekl jsem a tím znovu upoutal pozornost jejích očí. Tázavě na mě hleděla a čekala na to, až dokončím to, co jsem měl na mysli. „Neviděli jsme se dva roky. Nemůžeš jen tak odejít... jen se posaď, prosím." Udivilo mě, že přikývla a znovu si sedla. Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo si v duchu nadávat za to, jaký debil jsem.

„... co- co tady vlastně děláš... v Londýně?" zeptal jsem se jí.

„Prázdniny," odpověděla jednoslovně, „a co ty?"

„Práce," rukama jsem ukázal kolem sebe. Vrátil jsem ji tu její jednoslovnou odpověď.

„Stále jsi v Birminghamu?" Strašně jsem si přál, aby ta trapná atmosféra mezi námi zmizela.

„Jo," souhlasně přikývla, „je to tam fajn." Na tváři se jí objevil malý úsměv, ale něco hluboko uvnitř mě mi říkalo, že není upřímný. Moc dobře jsem znal její druhy úsměvů. Ten veselý a šťastný, který jsem ze všeho nejvíc miloval. Ten milý a dobrosrdečný, kterým maskovala svou rebelskou stránku. A pak tady byl ten smutný. Používala ho vždy, když se snažila zahnat slzy... po každé naší hádce a neshodě. Ale tenhle, který se právě vyskytoval na jejích rtech, nepatřil ani do jedné z těchhle kategorií. Tenhle úsměv skrýval mnohem víc a já měl strašnou chuť odhalit to tajemství skrývající se za tímto úsměvem.

„Jezdíš někdy domů?" podívala se na mě vážným pohledem a tím se zbavila toho tajemného úsměvu.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, „byl jsem tam před půl rokem navštívit Joea... a to byla má jediná a poslední cesta tam."

„Chápu," kývla hlavou. Ne, nechápeš, Izz.

„Chyběla jsi mi," vysypal jsem ze sebe ještě předtím, než jsem to stačil promyslet. Překvapeně na mě vykulila oči. Sakra! Proč si prostě nenalepím pásku přes pusu?!

„Ty mě taky," usmála se. Zahřálo mě to u srdce, i když jsem věděl, že to nemyslí tak jako já. Řekla to jenom proto, abych se necítil trapně. Já jsem to řekl proto, že mi opravdu chyběla... strašně moc. Neuběhl den, kdy bych na ni nepomyslel. Nadával jsem si za to. Něco mi říkalo, že už ji nikdy neuvidím... a teď tady sedí. Dívá se na mě těma jejíma modrýma očima s těžko viditelným úsměvem na tváři a já tady plácám nesmysly. Někdo by mi měl vrazit, abych se probral.

„Už bych vážně měla jít," oznámila a podívala se na hodinky obepínající její zápěstí, „Dereck na mě už určitě čeká." Dereck? Kdo je sakra Dereck?!

„Dereck?" vyslovil jsem jeho jméno, které mě okamžitě začalo pálit na jazyku.

„Můj kluk," vysvětlila. Bylo to, jako by mě milionkrát bodla nožem do srdce... Ne! Bylo to ještě mnohem horší. Má přítele... má přítele. Přenesla se pře ze mě. Ne tak jako já. Celé ty roky jsem nikoho neměl. Doufal jsem v to, že se ještě potkáme a třeba začneme znovu. Protože náš rozchod nebyl konec. Alespoň pro mě ne.

„Aha," šeptl jsem. Vsadím se, že mohla jednoduše cítit tu bolest v mém hlase. Chtěl jsem, aby ji cítila. Chtěl jsem, aby věděla, jak zlomený jsem byl.

Postavila se a z kabelky vytáhla černou, koženou peněženku. Zadržel jsem ji, „ne, to je dobrý."

Děkovně se na mě usmála, „díky." Peněženku strčila zpátky do kabelky, kterou si následně přehodila přes pravé rameno. Dala se na odchod, ale já jsem ji znovu zastavil.

„Stavíš se ještě někdy?" Otočila se a zadívala se do mých očí. Doufal jsem v kladnou odpověď. Kdyby řekla 'ne' nerozdýchal bych to.

Znovu se usmála a tím rozehřála mé srdce. „Určitě," přikývla ještě stále s úsměvem na tváři. Pak se znovu otočila a odešla.

Nevím, co mě to znovu popadlo. Neměl jsem se jí ptát, jestli ještě přijde. Byla to chyba. Měl jsem jí prostě nechat jít, žít si její dokonalý život s její přítelem Dereckem, který je stoprocentně lepší než já. Měl jsem se na ni pokusit zapomenout. Dělám si to zatraceně těžké.