Chris

Byl jsem nervózní. Nemám ponětí z čeho. Vlastně jsem ani nevěděl, co přesně jí chci říct. Možná jsem jen chtěl, aby zůstala. Měl bych jí říct tohle? Měl bych si v rychlosti něco vymyslet?

„Už je hodně pozdě," podívala se na stříbrné hodinky obepínající její zápěstí, „a ty jsi mi ještě stále neřekl, o čem se mnou chceš mluvit."

Stáli jsme před klubem, ze kterého se ozývala hlasitá hudba. Noční obloha zahalovala ulice tmou. Jediný zdroj světla byly hvězdy a měsíc v úplňku.

Prohrábl jsem si vlasy a odkašlal si, „uh... já jen..." V hlavě jsem nedokázal vytvořit jedinou smysluplnou větu. Zakoktal jsem se a tiše si povzdechnul.

„Co se děje, Chrisi?" zeptala se milým hlasem. Její dlaň spočinula na mém ramenu. Otřepal jsem se náhlým dodatkem tepla. Ne, že by mi byla zima. Přece jenom bylo léto a i přes čas, který ukazovaly hodiny, bylo příjemně. Jen jsem ucítil energii, kterou mi jen jeden její dotek způsobil. Zmateně se na mě podívala a tak rychle jak se mě dotkla, ruku zase sundala.

„Jen že,..." odmlčel jsem se a hledal všechny možná slova, která by byla vhodná pro použití, „prostě je všechno divné," dokončil jsem konečně. Zmatenost v jejím pohledu se zvětšila. Tázavě zvedla obočí a přeměřila si mě pohledem.

„Co je divné?" zkřížila ruce na prsou a napjatě čekala na mou odpověď.

„Všechno," pokrčil jsem rameny. Tahle odpověď jí pravděpodobně nebyla dostatečná. Komu by taky byla?

„Ježiši Kriste, Chrisi!" zakroutila hlavou. Tón jejího hlasu se změnil z milého na otrávený. „Co.Je.Divné?!"

„Všechno je divné!" pronesl jsem zvýšeným hlasem. Možná až moc zvýšeným. Izz s sebou mírně cukla, udivená z tónu mého hlasu. „Ty se chováš zvláštně. Všechny tyhle okolnosti a momenty mezi námi jsou zvláštní. Atmosféra, která mezi námi panuje, mě doslova ubíjí. Minulost, na kterou nedokážu přestat myslet mě ničí. A všechno je prostě divné. Já jsem divný." Zírala na mě, beze slov. Ani se nepohnula, jen na mě zírala... se zničeným výrazem na tváři.

„Je to... těžké," řekl jsem tlumeným hlasem. Olízl jsem si rty, které se mým, i když krátkým, proslovem vysušily.

„Já vím," konečně promluvila, ale z jejích úst vyšel pouhopouhý šepot.

Zakroutil jsem hlavou, „ne, nevíš. Nevíš, jak se právě teď cítím. Nevíš, ani jak jsem se cítil, když jsi mě opustila. Nevíš vůbec nic, Izz."

„Ty si myslíš, že je to pro mě jednoduché?" zvednula obočí, „procházka růžovím sadem?"

„To si nemyslím," odpověděl jsem, i když to byla jen řečnická otázka.

„Mlč, Chrisi," umlčela mě. Probodla mě pohledem a pokračovala, „celou tuhle dobu se cítím jako naprostá troska. A ty to stále děláš jen těžší. Všechny ty tvoje pohledy, slova, úsměvy. Myslíš, že to se mnou nic nedělá?! Ruinuje mě to! Ale ty to naprosto nevnímáš. Chováš se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku a teď si mi tady vyleješ duši. Bolí mě to. Strašně mě to bolí. Je to, jako by mi někdo stále zabodával nůž do srdce... není to lehké." Viděl jsem, jak se její oči plní slzami. Chtěl jsem ji obejmout a za vše se jí omluvit, ale nemohl jsem.

„Celé tyhle dva roky. Celou dobu, co jsem tě neviděla, jsi mi chyběl. Nedávala jsem to na sobě najevo. Nutila jsem sama sebe na tebe nemyslet. Myslíš, že to fungovalo? Ne,... ani z daleka ne. A znovu tě vidět mi vůbec nepomohlo. Všechno se jen zhoršilo." Nemohl jsem zareagovat jinak, než ji chytnout za ruku. I za téhle teplé letní noci, byla studená. Všimnul jsem si slzy, která opustila její oko. Palcem jsem ji setřel. Viděl jsem, jak se snažila nenavázat se mnou oční kontakt. Její zrak směřoval na chodník.

„Proč všechno takhle skončilo?" zašeptal jsem. Zvedla pohled a konečně se na mě podívala. Oči měla stále naplněné slzami, ale nevypadalo to, že jim dovolí uniknout. Jejich modrost se vpíjela do těch mých. Stále jsem držel její ruku. Nechystal jsem se ji pustit.

„Život je nevyzpytatelný," pokrčila rameny, „všechno jednou končí. Nic nemůže pokračovat do nekonečna." Podívala se na její ruku uvězněnou v té mé a se zraněným pohledem se vysmekla z mého sevření. Tušil jsem, že tohle je konec našeho rozhovoru.

Pokusila se o vytvoření alespoň malého úsměvu, ale selhala. Po té se otočila a dala se na odchod. Věděl jsem, že jsem ji měl zastavit, zavolat na ni, nenechat ji odejít, ale nezbývaly mi na to síly. Nemohl jsem udělat nic víc, než stát na místě a dívat se na její siluetu mizící ve tmě.