Moje domněnky jsou správné. Je to přímý příbuzný mého ex-přítele. Tak moc jsem Deana miloval a on je mu tak podobný. Ve všem. Skoro. Ale není šance, že je taky gay. Prostě ne. Je to teprve teenager. Já byl sice taky, když jsem se zamiloval do Deana, ale...to je jedno. Jdu domů. Sbalil jsem se a vyrazil domů. 
"Tadeima!" zavolal jsem na celou vilu, když jsem dojel dom.
"Sebíku!" zapištěla Mai a skočila mi kolem krku. Objal jsem jí.
"Promiň, že jsem se zdržel, ale měl jsem pohovor s novým asistentem." omluvil jsme se jí.
"Nevadí. Koukej, co jsem ti nakreslila. Pozítří máš narozeniny, tak zatím máš tady přáníčko." podala mi obálku slepenou z několika barevných papírů. Uvnitř byl poskládaný papír. Byl jsem tam s největší pravděpodobností já, Mai, dort, dárky, balónky a já nevím co ještě. Bylo to plné třpytek a veselých barev fix a pastelek.
"Líbí se ti to?" zeptala se.
"Je to moc krásné. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal..." usmál jsem se na ní.
"Takže se ti nebude líbit dárek, co ti potom dám?" zeptala se smutně.
"To víš, že bude. O tebe vždycky dostanu něco speciálního." obdařil jsem jí druhým úsměvem.
"Jéj!" zavýskla a odběhla zase někam pryč.
"Máš nějaké úkoly, Mai?" zavolal jsem na ní.
"Ne, ale teď jdu dokončit tvůj dárek." zavolala ze shora.
Nerušil jsem jí, protože jsem měl v plánu zkusit, jestli je ten sejf opravdu tam, kde jsem předpokládal, že by mohl být čistě hypoteticky. Vyběhl jsem do rodičovské ložnice a začal pátrat. V tátově nočním stolku byl klíček, který přesně zapadal do nějakého malého otvoru.
Začal jsem hledat, když jsem náhodou klíč vložil do krbu naproti posteli. Otevřel se a posunul stranou. Odhalil mi tak dva sejfy - můj a Mai. Oba byly uzavřený časovým kódem. Můj ukazoval něco málo přes 48 hodin a Mai ukazoval ještě pěknou řádku let.
Takže sejf mám...musím si ještě počkat asi těch zbylých 50 hodin.
Zavřel jsem ložnici a šel do kuchyně nachystat jídlo.

Šel jsem domů, kde jsem si zapnul Skype na noťasu a čekal, až bude Terry aktivní.Za chvíli se mi u ní objevila zpráva:
T: "Ahoj!" 
E: "Čau."
T:"Tak co? Jak je?"
E:"Zítra nastupuju do práce."
T:"To je super. A kde? 
E:"Pracuju jako asistent šéfika největší firmy na světě."
T:" Wow :O"
E:"Ale...ptal se na Deana a přišlo mi, že ho zná...nevím odkud, ale určitě ho zná."
T:"Zvláštní...jak se jmenuje?"
E:"Sebastian Smithwood."
T:"Ty pracuješ pro ,,Božského Sebiho,,?!"
E:"Cože?"
T:"Několik časopisů i novin ho označuje za největšího boháče na světě. Před dvěma roky zdědil po otci firmu a od té doby jí ještě zvětšil. Navíc to je sexouš :3"
E:"Nevím, o kom mluvíš. Je to normální dvacetiletý kluk."
T:"No tak. Přiznej se, že se ti líbí?"
E:"Nemůžu milovat svého šéfika..."
T:"Ale ano...četla jsem o tom knížku, kde se kluk zamiloval do svého šéfa."
E:"To ale není můj případ. Navíc mi lže a něco mi tají s Deanem. Možná ho nechal zabít."
T:"A čím by podle tebe díky tomu docílil?"
E:"Nevím, ale i tak. Je s ním nějak zapletený..."
T:"Jsi jenom paranoidní. Možná ho znal jako kámoše."
E:"ON?! Je to kus ledu, moc toho nenamluví a pořád se chová...divně..."
T:"Uznej to."
E:"Co mám uznat?"
T:"Že se ti líbí, ty hlupáčku :)))"
E:"Nelíbí. Je to kus ledovce, co potopil Titanik."
T:"Však uvidíme. Hele, budu muset, mám tu práci. Zatím se měj."
E:"Ahoj."
Zaklapal jsem noťas a lehl si na záda.
"Líbí se mi?" Zeptal jsem se sám sebe a marně čekal na odpověď. Toshiro si ke mě skočila a začala se mazlit.
"Já ti nevím...je hezký, ale není šance, aby byl jako já - gay." mumlal jsem pro sebe. Toshiro mě neposlouchala a myslela si svoje. Začala mi olizovat prsty na ruce a já jí začal drbat.
Po chvíli hlubokých myšlenek jsem se zvedl a zamířil ke sprše. Svlékl jsem se a pustil na sebe proud teplé vody. Nechal jsme jí, ať mi stéká po těle a vlasech. Podíval jsem se naproti do zrcadla. Viděl jsem mokrého teenagerského černovláska s hnědýma očima. Byl podobný jednomu jinému chlapci.
"Co měl s Deanem společného, že mi to nechce říci?" zeptal jsem se sám sebe. Nečekal jsem na odpověď a vyšel ze sprchy. Oblékl jsem se a vyšel ven. Už se stmívalo a já si to bůhvíproč namířil ke hřbitovní bráně vedoucí na místo posledního odpočinku spousty lidí...

"Mai! Nechceš jít se mnou po véče na hřbitov?" zavolal jsem nahoru.
"A půjdeme za maminkou a tatínkem?" ozvalo se.
"Jo!" zakřičel jsem nazpět.
"Tak jo!" Mai seběhla schody a už seděla u stolu. Postavil jsem před ní jídlo a sedl si naproti ní.
"Co bylo ve škole?" zeptal jsem se.
"Učili jsme se zvířátka ve světě a já poznala pštrosa!" pochlubila se s pusou plnou jídla. "Šikulka. A co ještě?" vyptávala jsem se. Nejsem člověk, který se ptá jenom proto, aby se jeho dítě - v mém případě sourozenec - necítilo tak špatně, když to dospělého nezajímá. Mě to opravdu zajímá.
"No, učili jsme se počítat do pěti, což jsem zvládla, ale pořád jsme vynechávala čtyřku, ale už to umím." pokračovala.
"Tak ukaž." povzbudil jsem jí.
"Jedna, dva, tři, čtyři, pět." počítala přede mnou na prstech.
"Jsi dobrá. Mě počty moc nešli." pochválil jsem jí.
"A taky jsme se učili Áčko a Béčko. Když se paní učitelka ptala na jména na Á, řekla jsem Anna Marie, jako mamka a když na B, tak jsem řekla Benjamin John jako táta. Ale paní učitelka řekla, že nikdo nemůže mít dvě jména. Proč mají rodiče dvě?" zeptala se.
"Paní učitelka asi neví, že děti mají jména třeba po kmotrech nebo když je dítě pokřtěné. Jako rodiče." vysvětlil jsem jí.
"Dobře, díky. Tak půjdeme?" táhla mě ze židle.
"Už se jdu obléct..." zasmál jsem se a běžel se nahoru obléknout.
Procházeli jsme ulicí vedoucí k hřbitovu. Mai pobíhala kolem mě jako ratlík a trhala okolní květinky. Šel jsem klidným, pomalým krokem. Čím blíž jsme byl bráně, tím více se mi svíralo hrdlo.
Za chvilku už jsme stáli před honosným hrobem se dvěma jmény. Mai jim tam položila kytičku a chvilku se mnou tiše sledovala hrob.
"Sebíku? Můžu se jít podívat na ostatní hrobečky?" zeptala se.
"Jistě...já tu ještě budu." usmál jsem se. Mai odběhla a já se přesunul o kousek dál. Byl tam další hrob hlásající jméno Dean Barney. Smutně jsem ho pozoroval a vzpomínal na něj. Na společné chvíle a na den, kdy jsem ho poznal.
Najednou k mým uším dolehl srdceryvný výkřik mojí malé sestřičky.
"Sebíku!" vyrazil jsem sprintem za hlasem.

"Sebíku!" uslyšel jsem dívčí výkřik, který mohl patřit tak pětileté dívce, kterou táhl nějaký muž k bílé dodávce.
Dívenka se bránila ze všech sil, ale muž jí praštil do hlavy děvčátko omdlelo. Skočil jsem po něm. Pustil holčičku, která dopadla do trávy a nehýbala se. Přišpendlil jsem muže k zemi svým tělem, otočil ho a dal mu ruku za záda. Muž se přestal bránit a znehybněl.
"Eriku?" ozval se za mnou zkoprnělý hlas. Otočil jsem se a překvapením mi spadla čelist. Stál tam vysoký blonďák a prudce oddechoval po dlouhém běhu.