Erik

Lizzie vystřelila a já během vteřiny ucítil palivou bolest v noze. "Jau, sakra...jednu jsem koupil...do háje." vrčel jsem naštvaně a chytil se za raněnou končetinu. Sebastian mě chytil a podepřel, abych nespadl na zem. "Ty mrcho...zahučel Steve a vrhl se na Lizzie. Mai stala opodál a klepala se strachy. Sebastian šel uklidnit Steva, jinak by Lizzie jistě zabil. Rychle jsem z kapsy vytáhl mobil a zavolal policii a sobě i záchranku. Zvedl jsem oči a viděl, jak Lizzie zápasí se Sebem a Stevem. Už už jsem slyšel sirénu, když se Lizzie vytrhla oběma a vrhla se za mě. Ke krku mi přiložila chladnou věc, která byla i docela ostrá. Poznal jsem čepel nože a nasucho polkl. V krku se mi tvořil knedlík. "Nech ho, chtěla jsi přeci mne a já jsem tu." řekl pomalu Seb a pokusil se přiblížit, ale Lizzie mu dala jasný povel, aby zastavil tím, ze mi zařízla trochu nůž do krku, takže se mi po kůži rozeběhl tenký čurdek horké, lepkavé tekutiny. "Víš, jaké to je ztratit to, na čem ti záleží?! Ha?!" zaječela na něj. Začal jsem slábnout a Seb si toho všimnul. "Alespoň ho pusť, je zraněný. Každou chvíli tady bude policie..." Zkusil ji přemluvit, ale neúspěšně. Sice nůž odendala, ale dala mi ke krku ruku, takže mě začala lehce dusit. Opatrně jsem se rozhlédl po Mai, ale ta byla fuč. Mohla by nám pomoct...

Mai

Lizzie si ani nevšimla, ze jsem potichu utekla a mířila si to po ulici k nejbližšímu strážníkovi. "Pane policisto!" Zatahala jsem ho za rukáv, abych upoutala jeho pozornost. "Copak je holčičko? Kde máš rodiče?" Podíval se na mne. "Jsou mrtvý, ale v parku je zlá paní a má tam mého brášku a dva kamarády. Mohl by jste nám prosím pomoct?" řekla jsem stručně a aniž bych čekala na jeho odpověď, táhla jsem ho k parku. Mezitím už tam stáli policejní auta a záchranka, ale nikde nic. Žádná stopa po mém bráškovi ani Stevovi s Erikem. Žalostně jsem se rozhlížela, když ke mě přišla nějaká paní. "Ahoj maličká. Jsem policejní psycholožka, ale pro tebe Lili, ano?" řekla a odvedla mne od policisty k nějakému autu. "Kde je Sebík?" Zakňučela jsem. "Tvůj bratr je v držení tamté paní. Nemusíš se bát, policie to má pod kontrolou..." Ujišťovala mne, ale já ji nevěřila ani nos mezi očima. "A kdy je vrátí?" Zeptala jsem se. "Až se s ní policejní vyjednavač domluví..." Usmála se. "Ty mi teď řekni, jak se to stalo, ano?" Pobídla mě.

Erik

Začínal jsem ztrácet vědomí a Lizzie, když zjistila, že policie je na cestě, vzala jako rukojmí nás všechny. Seb mne teď drežl v náručí, sám seděl a snažil se mi šálou alespoň trochu zacpat otevřenou ránu. "Všechno bude v pořádku, ano?" šeptal mi stále do ucha, i když jsem věděl, že tomu sám moc nevěří. Steve byl k nám zády. "Hele, kluci...jestli se z téhle reje dostaneme, zajdem si na panáka skotské..." Zareptal, ale brzy schytal od Lizzie pořádný kopanec do břicha."Ticho, ty zrádce!" zaječela na něj hystericky. "Sebe..." Začínalo mne to zmáhat a sotva jsem u držel víčka otevřená. "Eriku, teď nesmíš spát. Když usne..." Do očí se mu nahrnulo pár slz, ale několika mrknutími je zapudil. Vyjednavač stále nebyl schopen přesvědčit tu bláznivou fůrii, aby alespoň mě propustila. Nabízeli se za mě dobrovolně policisté, že mě nahradí, ale ona nic.  Po dvou hodinách jsem to úplně vzdal a zavřel oči. "Sebe..." zamumlal jsem tiše těsně před tím, než jsem usnul.

Sebastian

Po až 2 hodinách policisté konečně už dost unavenou Lizzie spacifikovali, když udělal jednu chybu-sedla si na zem a položila zbraň, k níž se otočila na 2 vteřiny zády. Policie jí odtáhla do vozu, kde jí pečlivě zavřeli. Konečně jsem položil Erika na zem."Eriku...?!" Zatřásl jsem s ním, ale  žádná reakce ani známka života. Byl chladný jako kus ledu ze Severního oceánu. "Eriku! Teď nesmíš natáhnout brka! Já tě potřebuju!" Z očí se mi u řinuly potoky slz. Doběhli k nám záchranáři a odebrali mi ho. Chtěl jsem si ho zase přebrat, ale Steve mne zastavil a táhl od něj pryč. Dost jsem s ním zápasil a ještě víc zuřivě, kdy jsem viděl, ze začali Erika resuscitovat. Nakonec jsem dostal od nějakého doktora jakousi injekci a upadl jsem do hlubokého spánku.

Erik

Lítal jsem nad svým tělem jako pták a sledoval, jak se mne snaží přivést zpět mezi živé. Najednou se svět rozplynul a já stanul před nějakou loukou. "Deane? Tati!" Zavolal jsem na dvě postavy, které jsem ve vteřině poznal. "Eriku, zůstaň tam, kde jsi! Nesmíš k nám!" Volal táta, ale já je tak moc chtěl obejmout... Najednou jsem uslyšel hlas. "Eriku! Potrebuju tě, pojď zpátky!" Podíval jsem se zmateně na oba své rodinné příslušníky, kteří jen kroutili hlavou. Udělal jsem krok k nim, ale oni na mne zase máváli rukama a volali, ze ještě není ani zdaleka můj čas a ať se vrátím. "Eriku, zastav sakra ! Když půjdeš sem, tak umřeš. A tam dole na tebe čeká někdo, kdo by pro tebe obětoval život!" Zastavil mě rázně Dean a já ho poslechl. Začal jsem smutně couvat a sledoval, jak se oba rozplynuli v temnotu, která mne brzy obklopila a já v ní padal. Padal a padal a padal a padal. Několik vteřin? Minut? Hodin? Dní? Věčnost? 

Ne, za chvíli jsem u byl zase v ukrutné bolesti. Otevřel jsme opatrně nejdříve jedno, následně i druhé oko a snažil se zaostřit. Byl jsem v nemocničním, bíle natřeném pokoji na otravně pípajících přístrojích. "Eriku? Ty jsi vzhůru!" Vrhla se mi kolem krku mala holčička. "Mai! Tak rád tě vidím ty rošťaňdo!" Vyhrkl jsme radostí. "A se mnou se nepřivítáš Růženko?" Ozval se ode dveří povědomý hlas."Sebe..." Usmál jsem se, pustil Mai a nechal jsme se jím obejmout. "Tohle mi u nedělej, ty blbečku..," zašeptal mi do ucha. "A co?" Zeptal jme se. "Spal jsi 5 týdnů v umělém spánku." vysvětlila Mai. "No, sám to slyšíš." pokrčil rameny Seb. "A...jak to dopadlo?" Zeptal jsme se nejistým tónem. "Lizzie jim utekla. Neví se, kde je, ale rozhodně se už nevrátí. A Steve si stihl najít byt a práci, zatímco ty sis tady vyspával jak Růženka." Usmál se. "Take všechno je v cajku?" Ujistil jsem se. "Nanejvýš." Usmál se a objal mne.