Od té události na hřbitově uběhlo již pár dní a Ally s Calebem se vrátili ze své předstírané dovolené.

Seděl jsem v pracovně a přede mnou ležela rozečtená kniha, ale já nevnímal slova, očima jsem pouze přejížděl řádky. Vydechl jsem přebytečný vzduch nosem a zaklapl knihu. S těžkostí jsem vstal z křesla a odkráčel do koupelny, u schodů jsem zaslechl znělku pohádky a poté jsem zavřel dveře od koupelny a všechny venkovní zvuky jakoby zmizeli, jakoby mě dveře oddělili od okolního světa.
Přejdu k umyvadlu a otočím kohoutkem, smočím si ve studené vodě ruce a otřu si s nimi v předklonu obličej. Poslepu nahmatám osušku a s narovnáním si otřu pořádně obličej.
Pootevřu oči a náhle je vytřeštím v němém hororu.
Ze rtů mi unikne jen nečekané zasypání, které pravděpodobně mělo být výkřikem.
Trhnu krkem ke straně a podívám se za sebe, ale nic tam není. Podívám se zpět do zrcadla a maličko poodskočím od umyvadla.
"C-co... J-jak... U-už z-zase?!" Koktám a hlas mi přeskočí o dvě oktávy výš.
"Ne, nevyšiluj. Je to v pořádku." V odrazu zrcadla ke mně udělá krok a s jemně zvednutými koutky mi položí konejšivě ruku na rameno.
Ucukávám před dotykem, který v podstatě necítím.
Zdvyžená ruka jí poklesne zpět podél boků a do tváří se jí nažene smutek.
"Liz?" Šeptne ochraptěle a zkoumám každičký kousek jejího odrazu.
Blankytně modré oči se opět rozzáří.
"Kdo jiný?" Zasměje se.
Někde v hrudníku se mi roznese příjemné teplo, úleva a já vím, že najednou bude všechno tak nějak v pořádku, nebo alespoň si to myslím do doby, než si uvědomím, že zírám má svůj odraz v zrcadle, za mnou nikdo nestojí a ani se v zrcadle neodráží a já jsem tam sám.
Nic totiž už nebude správně.