O pár dní později
"Pojď, Nathe." Zasměji se jeho počínání s tkaničkami.
"Ale... Ono... To nějak nejde, dědo." Zafňuká.
"Tak já ti pomůžu." Kleknu si před něj a obratně mu zavážu obě tkaničky.
Poté mě chytá za ruku a vyrážíme.
Jdeme na hřbitov, aby jsme Elizabeth zapálily svíčky a vymněnily květiny.
Nathaniel mi cestou vypráví o jeho kamarádovi Jeremym a jeho sestře Lauře, která se mu prý líbí.
A pak se mě ptá na něco, co mě zarazí.
"Jaká byla babička Elizabeth, dědo?"
Srdce mi sevře neviditelná ruka a začne ho drtit nelidskou silou. Nebavíme se o ní. Málokdy padne řeč na toto téma.
"Byla to úžasná ženská, Nathe. Výjimečná. Dokázala si pro každého najít místo v srdci, ač bylo sebevíc maličké, našla ho."
Smutně si povzdechne. "Strašně moc bych jí chtěl poznat." Špitne a sklopí hlavičku ke svým botám.
Smutně se pousměji.
Přicházíme k jejímu hrobu v tichosti. Začnu ho opečovávat. Smetu opadané listí, vyhodím zeschlé květiny, zapálím svíčky a otřu prach ve vytríně s fotkou.
"Babička byla moc krásná. Skoro jako maminka." S úžasem hledí na fotografii.
"Ano, tvoje maminka je babičce nesmírně podobná." Pousměji se a posadím se na nízkou zídku.
"Ale maminka má jiné oči." Upozorňuje na drobný detail, kterého by si všiml málokdo. "Má je jako ty, dědečku." Hupsne mi do klína.
Tiše se zasměji. "Milovala by tě, Nathnaieli. Vsadil bych se, že víc než já sám." Zašeptám mu do kudrnatých vlásků.
Někdo mě lehce pohladí po rameni.
Prudce se otáčím, protože si jsem jistý, že jsme tady byli do teď jen my.
"Nikdy jsi nebyl sám." Pousměje se na mě.
Byla tu, seděla vedle mě, její ruka spočívala na mé paži a její oči zabloudili k našemu vnoučkovi.
"Je roztomilý. A taky moc chytrý." Tvář se jí rozzáří úsměv.
Po tváři se mi skoulí několik slz.
Ihned se po mně vyplašeně podívá a dlaň přemístí na mou tvář. Tam, kde bych měl cítit její dotyk však cítím jen chladné vibrování.
"Jsem tady s tebou, neplač. Stačí si jen vzpomenout." Nakloní se ke mně a její rty mne políbí na čelo. Sice mě nepolíbí, tak jak by měli, ale ten pocit toho, že vím, že to udělala je překrásný.
Raději, ale párkrát zamrkám, abych si byl jistý, že tam opravdu je. A k mému rozhořčení, nejspíš si to má zoufalá mysl vymyslela.
"Zachvilku mě zavřou do blázince." Zamrmlám si pro sebe, přičemž se mi v uších rozezní její zvonivý smích.