„Plukovník Omáčka z planety Země," přivítal ho Alfréd a uklonil se mu. „A váš věrný společník TAFPIN. Co pro vás mohu udělat?"

Xavier se ohlédl a spatřil, jak se mu nad ramenem vznáší Toust. Vzhledem k tomu, že na něj zařízení za celou dobu jeho diplomatických konverzací ani jednou nepromluvilo, tak na jeho přítomnost zcela zapomněl.

Že by si vedl tak dobře a Toust nenašel nic, ohledně čeho by jej mohl peskovat? To už jsou Vánoce?

„Rád bych se vás na něco zeptal," chopil se slova Xavier. „Dnes bylo čtvrt hodinové setkání s těmi, no, zástupci od stolu. Bude pak také nějaká možnost popovídat si s ostatními?"

„Jakými ostatními?" Alfrédovy oči se zbarvily do modrozeleného odstínu mírného údivu.

„S velvyslanci, kteří se mnou chodili z místa na místo."

„A vy byste měl o něco takového zájem?"

„Vlastně ano," přikývl Xavier. „Je na tom něco divného?"

„Jen byste byl asi první osobou, která o něco takového zažádala," odpověděl a Xavier by přísahal, že přitom android zlehka pokrčil rameny. „Obvykle je zájem o setkání s velvyslanci od stolu. Na ty byl vytvořen rozpis, sdílenou tabulku naleznete za harmonogramem."

„Jasně, to je hezké, ale co schůzka s tím... zbytkem? Byla by možná? Nebo je na to také nějaká tabulka?"

„Vaší žádosti bude vyhověno," sdělil mu Alfréd po kratší odmlce. „Nyní však využijte čas na relaxaci. Setkání naplánuji. Aktualizujeme harmonogram. Upravíme škálu. Vytvoříme novou tabulku!"

Po těchto slovech se android otočil a odkráčel pryč. Přitom něco počítal, působil zaměstnaně. Xavier nad ním pobaveně zavrtěl hlavou. Kdo by řekl, že udělat mini změnu v programu bude stát takové úsilí.

„Tak co, Xave? Máš nějaké plány pro relaxaci?" sdělila mu Astra s úsměvem od ucha k uchu a chytila ho za ruku. „Táta tady zařídil saunu. Máte na Zemi taky sauny? A pak je tu bazén, vážně ohromný bazén. A pokoj plný sladkostí, kde je jedlé úplně všechno! Na stejném podlaží je i zahrada. Hodně to tam žije, připomíná mi tu naši z domova. A co ještě... Máme tu tělocvičnu, hernu a knihovnu s knížkami z různých planet! Některé jsou v počítačích, jiné na papíru, nebo kůži a další jsou uloženy jako vůně ve skleničkách. Jo, a říkala jsem, že tady máme i sladkosti?"

„Zmínila ses," pousmál se a podrbal se na bradě. „Ale pověz mi něco víc o tom bazénu. Máme ho i na plánku?"

„Určitě, jen je docela daleko. Vlastně hluboko. Musí se tam jet výtahem, víš?"

Xavier přikývl, a přitom promýšlel, jaké rozměry by ten výtah měl mít, aby se do něj vešla i osoba plovoucí v akváriu.

***

V jídelně panoval přirozený ruch. Všichni měli přestávku, jen ti „hvězdní" diplomaté dostali kratší čas, protože na ně v zasedací místnosti čekalo ještě nějaké vyřizování. Na to však Xavier a ostatní „stojáci" nebyl zván. Nepřekvapilo ho to. Vlastně i z tohoto důvodu si dělal plány na své vlastní zasedání. A tam zase nebudou zvaní oni! A hlavně Hafhaf ne! Ó, jak jen to bude krásné!

Po jídelně jezdila úklidová četa droidů. Robůtci měli tvar malých sešlapávacích košů a sklízeli ze stolů slušné množství nádobí. Kromě Xaviera a Blopa, kteří přiletěli sami, měli ostatní návštěvníci po ruce, tlapce či dně, výpravy o několika členech, co se také potřebovali stravovat.

Výjimku netvořila ani skupina kolem rybího Levandule, která však na rozdíl od něj k životu nepotřebovala akvárium. Vypadali jako chlupatí trpaslíci. Xavier měl pocit, že zírá na mini sněžné muže, nebo umpalumpy, co to přehnali se šampónem na růst vlasů.

Zdálo se, že souboj o titul nejvíce chlupatého člena lodi Sindibád bude ještě hodně zajímavý. Hafhafovi se objevila slušná konkurence.

Toust mu stihl v mezičase svačinky vysvětlit, že tyto potvůrky nesou název omyli a mají stejný domov jako rybí Levandule. Jen místo podzemních oceánů měsíce Ganymede obývají jeho krátery. A právě jejich chlupaté „kabáty" jim umožňovaly přežít celoroční teplotu okolo -160 °C. Kdyby tam musel žít, jistě by z toho taky zarostl.

„Pane Levandule, na slovíčko, prosím," oslovil ho Xavier a opatrně k němu přistoupil.

Drobní omyli jim po těchto slovech vyklidili prostor. Pohybovali se rychle, svižně a nenápadně. Připomínali mu malé smetáčky. Xavier chvíli počkal, až se jim vzdálí, a poté pokračoval:

„Měl bych pro vás návrh, jak strávit tu chvíli volna, kterou pro nás vytvořili v harmonogramu. Od princezny Astry jsem se dozvěděl, že se zde nachází bazén. Napadlo mě, zda byste se k nám nechtěl přidat."

„Cože?" Levandule na něj jen překvapeně poulil žluté oči a zdálo se, že nemá slov. „Chcete mě vzít s sebou?" ozval se po chvíli mlčení jeho komunikační náramek. „Mě?"

„Přesně tak!" výskla Astra, která celou dobu v tichosti postávala vedle Xaviera a poslouchala je. „Bude to báječné, pane Levandule, opravdu! Dozvěděla jsem se, že je vám v tomto prostoru úzko. To mě mrzí. Jak to vypadá ve vaší kajutě? Máte tam více komfortu?"

Levandule na ni opět jen strnule zíral, dokud se neozval vedle stojící Blop.

„Ale no taaak, kamaráde, řekni něco! Víte, on se tady Levandule hodně stydí," dodal k princezně a Xavier by přísahal, že se u toho usmíval. A to i přestože Blop vlastně tvář neměl.

Toust mu prozradil, že orgány jako oči a uši nahrazovaly milióny drobných senzorů, které měl Blop rozeseté po povrchu těla. Xavier si je představoval jako mikroskopická očka a ouška, co visí na chloupcích. Možná anténkách? Pod lupou by to jistě vypadalo zajímavě.

„Nestydím se," opravil ho Levandule podrážděně, zatímco mu vykulený výraz z tváře nemizel. „Jen mi to všechno přijde tuze náhlé. A děkuji za optání, Výsosti, v mé kajutě je skutečně menší bazén, kde si mohu i lehnout. Omyli mi do něj pomáhají," dodal a pokynul ke své chlupaté družině. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že by zde bylo k nalezení i něco většího."

„Naše chyba, zřejmě jsme to málo zdůraznili," zasmála se Asta a s prosebnýma očkama se obrátila na Xaviera. „Ale teď už pojďme. Bude legrace! Zaplaveme si, viď?"

„Dobrý bože," povzdychl si, ale více na to neřekl.

Astra ta slova brala jako znamení souhlasu a vydala se k výtahu. Zvesela si poskakovala, zatímco Xavier spíše zpomaloval, aby je mohli pan Jedoucí akvárko s panem Slimákem dostihnout. Ty přezdívky jim dal pouze v hlavě, nahlas jim tak neřekl ani jednou. I když tedy chtěl. Vážně moc a moc si přál zanadávat si. Zvlášť, když viděl, jak jim kvůli jejich pomalému tempu již NĚKOLIKRÁT odjel výtah.

To nemůže Levandule přidat na plyn? A Blop si pořídit kolečkové brusle? Nebo skateboard? Bral by cokoli, aby nemusel sledovat jejich šnečí tempo.

Nakonec k výtahu dorazili živí, zdraví a jakžtakž spokojení. Dokonce se ani nemuseli rozdělit do menších skupinek, kabina byla prostorná a umožňovala převoz minimálně tří podobných akvárií – nebo pěti sliznatých Blopů – takže se uvnitř nemačkali.

Astra si stoupla ke stěně s tlačítky a jedno z nich stiskla. Mělo na sobě podivnou značku, která se podobala shluku pomotaných špaget. Vlastně žádný z těch čudlíků neměl běžné číslo, nebo písmeno. Nic, co by Xavier nazval normálním. Všude jen samá novota.

A jistě, sice se dal výtah ovládat i hlasem, kdy dotyčnému stačilo jen sdělit název destinace a systém ho tam okamžitě vzal, ale i tak by předtím rád věděl, do jakého patra vlastně míří. Jak jen to Astra říkala, že pojedou „hluboko"? A kam přesně? O pár podlaží níž, nebo rovnou do pekla?

Výtah sebou po zmáčknutí tlačítka zlehka trhl, až všem přítomným problesklo hlavou, zda ho svým nástupem přeci jen nepřetížili. Následné klesání se však neslo v klidném duchu, žádná utrhnutá kabina řítící se šachtou. Putovali jako po másle, o to větší bylo Xavierovo překvapení, když se od Astry dozvěděl, že místo očekávaných tří, maximálně pěti pater, zvládli během té chvíle překonat rovných čtyřicet dva.

Dveře kabiny se otevřely a odkryly jim výhled na slíbený bazén. Všemu kolem panovalo bílo, což pro Xaviera nepředstavovalo nic nového. Šok by nastal, kdyby vstoupil do černě.

Před stěnami, jejichž spodní polovinu zdobily elegantní reliéfy, stála řada sloupů, která mu připomínala období antického Řecka či Říma. Zdobily je liány a jiné popínavé rostliny, které se kolem nich obepínaly, jako by se to sloupoví snažily uškrtit podobně jako předtím jeho rytířský Levandule.

V jinak bílém prostoru se skutečně objevilo příjemné množství barev. Ať již došlo na modrou hladinu bazénu, či smaragdové stonky a lístky, které byly navíc doplněny o různobarevné květy a kvítky.

Jakpak asi voní?

Zhluboka se nadechl. Čekal by vůni chlóru, ale prostoru dominovalo zcela jiné, neznámé aroma. Nedokázal jej identifikovat. Tak svěží, sladké, ale ne zase moc. Možná vanilka? Zároveň cítil opražené mandle. Co slyšel, tak jedna z vůní vesmírů byla ta od lehce připálené, mandlové sušenky. Mohli snad Astřini rodiče dostat do vody pach samotného vesmíru?

Ne. Xavier zamyšleně nakrčil nos. To by smrdělo jinak.

Ten temný, nekonečný, a tak smrtící prostor zvaný vesmír s sebou přinášel spíše pachy typické pro sežehnutí, osmažení a usmažení. Způsobovaly je polycyklické aromatické uhlovodíky, které vznikaly z nedokonalého spalování. Někdo v nich mohl cítit připálený steak, jinému zase připomínaly střelný prach. Nic z toho neznělo zrovna dvakrát lákavě.

Naštěstí byly ve vesmíru k nalezení i mlhoviny, které vše zachraňovaly. Mezihvězdným mračnům dominovaly aminokyseliny, co voněly jako maliny a rum. Zde už by si Xavier dal říct. Možná, že nějakou tu mlhovinu vážně navštíví. Mohlo by to být pěkné.

„Támhle je BADE-ROBE," vyrušila ho z přemýšlení Astra a namířila prst na podloubí, ve kterém se nacházela sada bílých válců připomínajících nanuky v mléčné čokoládě.

Bez varování k jednomu z nich přiběhla a sundala si střevíčky. Ponožky ani punčochy k jeho překvapení neměla. Že by je nenosila podobně jako Albert Einstein?

S nadšením vskočila do válce a stěna se za ní okamžitě zatáhla. Když z BADE-ROBE po pár vteřinách vylezla, měla na sobě jednodílné plavky a plavací čepici, která držela její divoké kudrliny pevně skryté. Vše bílé a gumové, BADE-ROBE nic jiného stvořit nedokázala. Alespoň tak to Xavier slyšel, ale nic z toho na vlastní kůži nezažil.

„A teď ty!" pobídla ho Astra a již jej táhla do té strašné novodobé převlékárny.

„Ale ne, já..." Xavier se při pohledu na její paži zarazil. „Co to tady máš?"

Oči upíral na drobnou, černou čárku, která se jí objevila na pravém předloktí. Předtím ji díky jejím šatům s dlouhým rukávem nezaregistroval, ale nyní byla k nepřehlédnutí. Připomínala mu prasklinu.

„Doufám, že ti to neudělala ta věc," zamručel a skeptickým pohledem si BADE-ROBE přeměřil.

Normálně by do toho vynálezu nevlezl ani heverem, stále patřil k zastáncům klasických plavek či neoprenových potápěcích obleků, jenže Astra se ho na nic neptala. Prakticky ho tam dovlekla, využila okamžiku, kdy se místo na hledání únikové cesty soustředil na tu záhadnou, černou čárku.

Něco takového nemůže bejt normální.

Zřejmě na její předloktí hleděl se spalující přesností, protože Astra jeho znepokojení zaznamenala a věnovala mu úsměv od ucha k uchu.

„Neboj se, ta čárka tam byla už předtím," zazubila se na něj, když ho dožďuchala až ke vchodu. „Blíží se mi puberta, takže to bude asi akné!" pokračovala v nadšeném vysvětlování. „Pupínky a tak. Maminka říká, že s tím bojuje každý mladý dospělý!"

„Pokud vím, tak máš do mladého dospělého ještě daleko," pousmál se Xavier a dle jejího příkladu si sundal boty i ponožky. Vstoupil dovnitř. „Ale tak dobře. Můžeš začít."

Do čeho se to zase namočil?

Dveře se za ním se zasvištěním zaklaply, zůstal sám. Opuštěný uvnitř bílého tubusu. Co bude dál? Opatrně natočil hlavu na stranu, více si netroufl. Vždyť co kdyby se to zařízení zrovna spustilo a něco mu náhodou ufiklo?

Sice pořádně netušil, na jakém principu ten stroj pracoval, ale domyslel si, že mu jistě žádná něžná ručka nepodá plavky. Ne, s největší pravděpodobností se objeví robotická „hnáta", která z něj strhne oblečení i s trenýrkami.

Při této myšlence si nenápadně zakryl rozkrok a ze stěny se jako na zavolanou ozvalo zasyčení. Tubus pomalu plnila pára. Svěží, teplá a bez pachu. Hladila jej na kůži, navozovala klid.

S hlubokým nádechem přivřel oči a snažil se alespoň trochu uvolnit. Zhluboka dýchal, vnitřně se připravoval na nejhorší, když se mu kolem nohou něco pevně obtočilo. Že by nějaký druh elastické krajty?

Překvapeně zamrkal a pohlédl dolů. Nohy mu nyní obepínaly bílé šortky. Původní kalhoty zmizely, necítil je, ale přísahal by, že mu je předtím nikdo nesundal. Přesto na něj vykukovaly chloupky holých nohou a neostříhané nehty. Vědět, že se zde bude takto odhalovat, tak by si možná zašel na pedikúru.

Ještě se nestihl probrat ze šoku přivolaného náhlou proměnou, když se dveře tubusu otevřely a odkryly mu pohled na bazén.

„Touste? Co to má krucinál znamenat?" zamručel, když se mu prsty zabořily do plavek.

Na první pohled sice působily jako každé druhé, ale látka se pod jeho dotekem měnila v podivnou, lepivou gumu. Hnus.

„Látka plavek je současně v kapalném i plynném stavu, pane," švitořil Toust, zatímco mu kroužil kolem hlavy. „Původní oblečení pohltí a uchová. Po skončení plavání jej v zařízení opět vyvolá. ‚BADE-ROBE se stará o váš komfort. BADE-ROBE, pro snazší život ve vodě!'" zanotoval mu zřejmě reklamní slogan na ten sajrajt.

Se zhnusením si vytáhl prsty z nohavice. Látka skutečně reagovala jako podivná, tekutá guma, ale od nohy se mu neoddělila. Stejně tak se nijak netrhala. Zkontroloval si hlavu. Plovací čepici mu BADE-ROBE nevyčarovala, Astra mu ji tam zřejmě nenastavila. Díky bohu. Pokud by se něco pokazilo a ta hmota nakonec vážně nešla sundat, tak by také mohl skončit zcela plešatý! A to patřilo hned po ukousnutí hlavy – či něčeho tam zespoda – k největším nočním můrám každého muže!

„BADE-ROBE usnadňuje plavání. Copak vy ji na Zemi nemáte?" podivila se Astra a on jen pokrčil rameny.

„Ale jo, jen jsem to nikdy no, nepoužíval," zamručel a opět se podíval na své plavky, kterých se nyní bál dotknout. „Na škole nás učili o Nenewtonské kapalině. Nelineárně viskózní látce, u které není rychlost deformace úměrná napětí. Tohle je tomu podobné, ne?"

„Eh?" Astra nakrčila nos a přimhouřila oči. „A co je to Newton?"

„Že se vůbec ptám," povzdychl si a popošel k bazénu.

Prvotní nadšení z plavání ho po zážitku s BADE-ROBE přešlo a on by se nyní nejraději propadl do země, než aby vyzkoušel, jakou tu mají vodu. Jakmile došlo na útok, nebo útěk, bral útěk všemi deseti. Jenže něco uvnitř mu říkalo, že jej Astra do vody dostane, ať už se mu to bude líbit, nebo ne.

Doopravdy vstoupí do toho mimozemského bazénu?

A neslezou z něj ty podivné plavky?