Xavier odložil sklenici na desku stolu. Oživlý stín, zřejmě další z velvyslanců, sedící naproti se dal s nádobou ihned do řeči a jeho práce nosiče tak mohla být prohlášena za ukončenou. Spokojeně si promnul ruce a provedl pár kroků od stolu, když ho sklenička opět oslovila.

„Hej! Pozemšťane?" zavolala a Xavier se za ní otočil. „K tomu, co se teď stalo... Do sálu dnes nepustili nikoho jiného než vyslance. A bez svých poddaných se nemůžu vůbec pohybovat, takže tvé gesto... Zkrátka děkuji."

„Rádo se stalo," pousmál se a věnoval jí lehkou úklonu.

Možná, že celá tato mechechenda nakonec nebude až tak zlá, jak si původně myslel. S úlevným úsměvem na tváři zamířil k poslednímu volnému vyslanci. Muž, alespoň co mohl dle jeho masivní postavy, soudit. Dotyčný vypadal jako středověký rytíř, přes přilbu mu neviděl do tváře. Vlastně z něj nebylo k vidění vůbec nic.

Brnění mu pokrývalo celý povrch těla, přičemž se nadpozemsky lesklo. Že by se jednalo o podobnou slitinu, kterou používali i Skirčané? Protože pokud ne, pak muselo vážit nejméně tunu!

„Ehm, dobrý den?" odkuckal si Xavier a posadil se.

Zdvořile k muži natáhl ruku, avšak ten ji nepřijal.

Jak typické.

„Plukovník Omáčka z planety Země," představil se. „A vy jste?"

„Levandule z planety Galimed," odpověděl mu hlas bouře a Xavier s podivem natočil hlavu na stranu.

„Tak Levandule, říkáte? To je mi ale náhoda, jednoho takového jsem tu už viděl. Byl z měsíce Ganymede, to zní podobně. Přitom vy vůbec nevypadáte stejně!" zasmál se a ohlédl se. „Vidíte? Ten rybí muž v tom akvárku. To je taky Levandule. Náhodička, co?"

Xavier se tomu opět zasmál, avšak když se obrátil zpět ke stolu, setkal se s přísnou, funící postavou.

„Levandule je jméno bojovníků," zahřměl rytíř, přičemž zatnul ruce v pěst, jako by se do něčeho chystal udeřit. Že by se jeho cílem stal nos jednoho nejmenovaného plukovníka?

„A určitě ho nemá žádný rybí muž," pokračoval se značnou jízlivostí a Xavier po těch slovech zlehka pobledl.

„Ale on se vážně..."

Větu nedořekl, protože jej kovový Levandule bez jediného varování chytil za límec mikiny a zvedl do vzduchu. Xavier stihl jen něco nezřetelného zasípat, než pod nohama zcela ztratil zem.

„Žádný další Levandule tady není!" zahřměl rytíř a zatřásl s ním jako s hadrovou panenkou.

Xavier ztěžka vydechl. Tváře mu začínaly rudnout, v hlavě mu hučelo jako o život. Před očima se dělaly temné fleky. Takhle o moc dlouho nevydrží.

Normálně by se útočníkovi alespoň zaryl nehty do kůže, ale to protivné, kovové, a tak klouzavé brnění mu znemožňovalo jakoukoli formu obrany, nebo útoku. Sám nic nezmůže, jenže kdo jiný by...

„Tak UŽ DOST!" přikázala Astra a vedle stojící Alfréd se dal do urychleného pohybu, oči mu přitom zářily alarmující žlutou.

„Mír, potřebujeme mír," oznámil jim android naučeně a kovový Levandule po těchto slovech skutečně povolil.

Xavier si odkašlal a udělal od něj pár kroků dozadu. Tehdy ho něco drobného vzalo za ruku.

„Jsi v pořádku?" špitla Astra a upřela na něj starostlivý pohled.

Přikývl a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Přesně takto ji znal.

„Princezno Astro, dovoluji si vás upozornit, že skládáte slib mlčení, a nesmíte během schůze promluvit," napomenul ji Alfréd. „Nosí to smůlu."

„Takže jsem se měla dívat, jak Xavíka škrtí?" vyhrkla s pohoršením.

Prý Xavíka, ušklíbl se jmenovaný v duchu.

„Nikomu ze zde přítomných nehrozila újma," pokračoval Alfréd, oči měl opět jasně modré. „Mé bezpečnostní protokoly by se o vše postaraly."

Xavier i Astra si po těchto slovech vyměnili nedůvěřivé pohledy, které vyloženě křičely: „Ale že to těm bezpečnostním protokolům trvalo, což?!"

„Pojď, odpočineš si u sebe," chopila se slova opět Astra a chytila ho za paži.

Její cíl zněl jasně: Dovést ho zpět do kajuty. Jenže Xavier se jí jen zlehka vytrhl a zavrtěl hlavou.

„Něco takového nebude nutné, Výsosti," odpověděl a snažil se potlačit lehký smích, který v něm vyslovení jejího titulu probouzelo.

I přestože se slušelo princeznu oslovovat formálním způsobem, nedokázal si zvyknout na to, že tak má mluvit s dítětem, které mu ještě před pár hodinami spalo pod nohama. A nyní mu odmlouvalo.

„Ale, Xave!" vyhrkla rozhořčeně, na tváři výraz největšího odhodlání.

Astra se zřejmě nehodlala vzdát bez boje, jenže on na takové věci opravdu neměl náladu. Ne, když si nesl na hrdle několik šrámů. Musí to rozchodit. A tak dívku jen s úsměvem odsunul na stranu a zamířil si to zpátky ke svému místu. Bude pokračovat. Stal se vyslancem planety Země, a tedy i zástupcem lidské rasy. Sice zcela nedobrovolně, ale na to se historie neptá. Něco takového nezmění. A i když má nyní na sobě jen tu pitomou mikinu a více než vyslance připomíná bábovku, nesmí tyto záležitosti nechat zvítězit. Dokončí to.

S hlubokým nádechem se obrátil zpět na rytířského Levandule, který stál u stolu jako opařený. Ani přilba nedokázala zakrýt jeho nejistotu. Pokud je z této situace ten tunový kolos nervózní, pak by měl udělat vše proto, aby ji využil ve svůj prospěch.

„Omlouvám se, zda jsem vás předtím urazil, pane Levandule. Je možné pokračovat v naší čtvrt hodince, než budu někým vystřídán?" sdělil mu Xavier jako nanejvýš profesionální diplomat a rytíř přikývl.

„Ano," zamručel a poté se setkal s princezniným přísným pohledem doplněným o důležité zakuckání. „A také se omlouvám, pozemšťane. Má reakce byla přehnaná. Jsem hrdým nositelem svého jména, u kterého jsem si až do této chvíle myslel, že jej zde nikdo nemá. Byl jsem z toho v šoku, nekontroloval jsem emoce. Už se to nestane."

„Dobře, omluva přijata," přikývl Xavier a přisedl si ke stolu.

Zbytek jejich společné čtvrt hodinky se nesl již v poklidném duchu. Rytířský Levandule se ukázal být nezvykle zapáleným řečníkem. V zásobě měl mnoho vyprávění, ve kterých popisoval svá dobrodružná tažení, která dle všeho i vyhrál. A Xavier mu zase mohl na oplátku povídat o menším pekle, které mu vedení v čele s jeho matkou připravilo.

Během těch patnácti minut spolu neuzavřeli žádné smlouvy ani dohody. Pouze se poslouchali a navzájem povzbuzovali v povídání. Protože přesně to je někdy potřeba: ucho, které si dotyčného vyslechne. A nakonec vůbec nezáleží na tom, zda bude patřit pozemšťanovi, Levanduli, nebo jinému tvorovi.

Zazněl zvonek, což značilo nutnost změnit stanoviště. Xavier se rozloučil s rytířem, který byl nyní v překvapivě dobré náladě, a posunul se doprava. Usedl na vedlejší místo, kde se předtím nacházela sklenička. Tu nyní nemusel přenášet, chopila se toho její budoucí partnerka v rozhovoru, divoženka. Neuvěřitelné, stačilo jedno malé gesto, jen drobná pomoc diplomatovi v nouzi, a další jej ihned napodobili. Podobně nakažlivými umí být snad jen radost nebo smích. A možná chřipka.

Xavierovým nejnovějším partnerem pro konverzaci se stal oživlý stín z černé, na pohled mazlavé hmoty. Dotyčný si říkal Lyksi a pocházel z planety, kterou stihl Xavier zapomenout, ale přísahal by, že měla v názvu mnoho čísel.

Lyksi mluvil hlasem, který se podobal hlubšímu ženskému, ale také mohl být mužský. A protože se Xavierovi lépe mluvilo se stejným pohlavím, rozhodl se, že když se mu dostane příležitosti, bude o přítomných uvažovat jen jako o mužích.

Společně toho mnoho nenamluvili, spíše se drželi „small talku", ve kterém jen namísto počasí řešili blízký zánik hvězdy Sisire a planety Akwantufo. Po nějaké době se však Xavier odhodlal zaslídit i o kus dál.

„Alfréd, ten android stojící u stěny, se zmínil, že zde princezna skládá slib mlčení," sdělil mu pološeptem a obrátil se ke stěně, u které princezna Astra stála. Opět mlčící, působící jako socha.

„Děje se tak vždy, když umírá domovská planeta," odpověděl mu Lyksi, jehož postava již nějakou chvíli nepůsobila mazlavě.

Xavier by přísahal, že se jednalo o tmavé plameny, které svým pohybem vytvářely iluzi postavy.

„Má to pietní důvod. Zatímco zbytek vesmíru žije a domlouvá další schůze a obchody, vládnoucí rodina domovské planety mlčí a oplakává ji. Říká se, že pokud vydrží, bude jejich nový domov místem plným hojnosti."

„A pokud ne?" zeptal se Xavier a myšlenky mu zabloudily ke chvíli, kdy Astra na moment mlčení přerušila, aby mu pomohla.

„Budoucnost je ve hvězdách."

Více mu již Lyksi neřekl. Po těchto slovech zaznělo další cinknutí, které znamenalo vystřídání míst. A tak se Xavier posunul o jedno místo doprava, nyní seděl naproti vedoucí divoženek. Poznával tu postavu s parožím zahalenou do rudého hávu.

Ještě, než začali s rozhovorem, tak skleničce pomohl, aby se dostala ke Skirčanovi. Až zde skončí, bude si muset promluvit i s tím vlkem. Ugh. Při pomyšlení na vlčího partnera otráveně protočil oči. Nejraději by se zase otočil a dal si ještě jedno kolečko s kovovým Levandulem.

Ten aspoň nekouše.

---

Už jen jedna kapitola ze seznamovacího zasedání a vydáme se se Xavierem do bazénu!

Jinak se zkrátka musím zeptat: Jakým směrem myslíte, že se příběh vyvíjí? 

Protože i když to působí jako vesmírní tlachání, věřte tomu, že se textem točí tenká nitka, která nám vše na konci spojí dohromady. Uděláme * cuk * a všechny svážeme, uvidíte! XD